ECLI:CZ:NS:2016:33.ICDO.22.2016.1
KSPH 68 INS 17739/2014
68 ICm 3447/2014
sp. zn. 33 ICdo 22/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Mgr. Tomáše Zahumenského , jako insolvenčního správce dlužníků V. S. a A. S., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalovanému F. P. , zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 68 ICm 3447/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků V. S. a A. S. , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 68 INS 17739/2014, o dovolání žalovaného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 68 ICm 3447/2014, 104 VSPH 624/2015-91 (KSPH 68 INS 17739/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Zahumenského, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. února 2015, č. j. 68 ICm 3447/2014-49, (KSPH 68 INS 17739/2014), určil, že pohledávka žalovaného ve výši 1.074.618,09 Kč z titulu smluvní pokuty přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků V. S. a A. S. vedeného u Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 68 INS 17739/2014, není po právu, a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 68 ICm 3447/2014-49, 104 VSPH 624/2015-91 (KSPH 68 INS 17739/2014), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pokud jde o žalobu žalobce, ohledně žaloby V. S. a A. S. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba odmítá; současně rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku za žalobu podanou žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Způsob, jakým je v dovolání vymezena jeho přípustnost, totiž že „ otázka procesního práva uvedená (v dovolání) sub IV. a V. a) nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, popřípadě b) při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, c) tato otázka procesního práva by měla být dovolacím soudem posouzena jinak “, sám o sobě shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalovaný nespecifikuje, jakou otázku procesního práva má na mysli a v odstavcích IV. a V. dovolání není žádná otázka procesního práva vymezena (specifikována). Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce a o zřízení zástavního práva uzavřené dne 1. 8. 2013 je ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), neplatné, neboť se příčí dobrým mravům (na něm je také napadené rozhodnutí založeno), a konfrontuje rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval právě k otázce smluvní pokuty a jejího poměřování korektivem dobrých mravů. Z uvedeného lze usuzovat, že dovolatel má právě otázku „mravnosti“ smluvní pokuty (resp. otázku aplikace §39 obč. zák.) za dosud neřešenou, případně řešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Formulace, že žalovaný má za to, že „ otázka procesního práva by měla být dovolacím soudem posouzena jinak “, významově neodpovídá tomu, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak, a z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že dovolatel se ani tohoto nedomáhá, nýbrž požaduje, aby dovolací soud posoudil věc odlišně („ jinak “) od odvolacího soudu.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který závěr, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce a o zřízení zástavního práva uzavřené dne 1. 8. 2013 (dále jen „smlouva“) je ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy, založil jednak na úvaze, že smluvní pokuta ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení, je nepřiměřeně vysoká, a dále na úvaze, že zajištění smluvního nároku smluvní pokutou je již nadměrné (řečeno jinak, že došlo k nepřijatelnému „přezajištění“ pohledávky věřitele).
Z obsahu spisu vyplývá, že pohledávka žalovaného ve výši 1.074.618,09 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků V. S. a A. S. představuje smluvní pokutu ve výši 0,3% z dlužné částky za každý den prodlení a byla sjednána ve smlouvě, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 1.108.997,- Kč splatné dne 1. 9. 2013 (článek I. bod 2 smlouvy).
Důvodná je námitka dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže - shodně se soudem prvního stupně - uzavřel, že smluvní pokuta za prodlení s úhradou dluhu byla sjednána v nepřiměřené výši. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, v nichž se vyjadřoval k otázce přiměřenosti smluvní pokuty, která byla smluvními stranami sjednána procentem za každý den prodlení dlužníka (srov. např. rozhodnutí ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Cdo 810/2006, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007), přijal závěr, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Akcentoval, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“; opačný závěr shledal nepřijatelným, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. V případě smluvní pokuty sjednané formou sazby za stanovenou časovou jednotku je proto rozhodující výše procentuální sazby. Odvolací soud v intencích tohoto výkladu nerozhodl. Přisvědčil soudu prvního stupně, který na nepřiměřenost smluvní pokuty usoudil toliko z její celkové výše, čemuž nasvědčuje skutečnost, že své úvahy podpořil výpočtem roční smluvní pokuty a tuto konfrontoval s výší hlavního, smluvní pokutou zajišťovaného, závazku (půjčky). Uzavřel, že dosahuje-li smluvní pokuta ročně 109,5 procent, je nepřiměřeně vysoká. Denní sazbu smluvní pokuty korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 0,3% denně z nesplacené části dluhu je přiměřená zajišťované povinnosti žalovaných.
Naproti tomu odvolací soud nepochybil, uzavřel-li shodně se soudem prvního stupně, že na „nemravnost“ smluvní pokuty lze usuzovat z důvodu tzv. „přezajištění“ pohledávky věřitele. Tento závěr konvenuje rozhodnutím, v nichž se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval k zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák.; jejím účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku a zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. V rozhodnutích ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že sjednání smluvní pokuty odporuje dobrým mravům, jestliže i bez zajištění smluvní pokutou se věřiteli dostane dostatečného zajištění pohledávky. Tak tomu je i v posuzovaném případě, kdy smlouva mezi dlužníky a věřitelem obsahovala souhrn zajišťovacích prostředků. Zajištění věřitele bylo na úkor dlužníků mimořádně vysoké a zahrnovalo úrok ve výši 18% ročně (1), zástavní právo k nemovitosti (2), notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti (3), paušální náhradu nákladů (4); současně smlouva o půjčce obsahovala množství smluvních pokut (5) a závazek byl zajištěn i zajišťovací blanko směnkou (6). Vzájemným posouzením všech povinností, k nimž se dlužníci zavázali v porovnání s povinnostmi věřitele, odvolací soud - přihlížeje ke všem smlouvám, které účastníci současně uzavřeli a také ke komplexu opatření, jimiž věřitel svou pohledávku zajistil - správně uzavřel, že pohledávka věřitele byla zajištěna dostatečnými zajišťovacími instrumenty (zejména zástavním právem), a proto předmětná smluvní pokuta již nemohla splňovat svoji sankční, preventivní ani uhrazovací funkci. Ujednání o smluvní pokutě je proto z důvodu tzv. „přezajištění“ v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné (§39 obč. zák.). Odvolací soud v tomto směru rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od které není důvodu se odchýlit ani v daném případě.
Obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). Protože je správná úvaha odvolacího soudu, že z důvodu tzv. „přezajištění“ koliduje ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 1. 8. 2013 s dobrým i mravy, obstojí i jeho závěr, že toto ujednání je ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatné.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu