ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1004.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1004/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2016 o dovolání obviněného T. F. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 To 10/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 81 T 15/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 81 T 15/2015, byl obviněný T. F. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku (ad. 1) a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (ad. 2), kterých se podle skutkových vět výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„1. dne 17. 6. 2015 kolem 00:30 hodin v bytě na ulici Z. v T., který užíval společně se svými prarodiči J. Z. a Z. Z., poté, co přinesl z kuchyně do ložnice kuchyňský nůž o délce čepele 20 cm, v úmyslu usmrtit, nejprve v ložnici fyzicky napadl poškozenou J. Z., která tu spala na posteli, tak, že ji značnou intenzitou po dobu několika minut rdousil oběma rukama, až upadla do bezvědomí, a ve chvíli, kdy poškozená chroptěla, ji razantně bodnul přineseným kuchyňským nožem do levé strany krku a poté ležící poškozenou nejméně dvakrát razantně bodnul do oblasti levé strany hrudníku, kam ji posléze bodnul ještě dvakrát, čímž poškozené způsobil zlomeniny horních rohů chrupavky štítné v místech jejich přechodu v ploténky chrupavky s prokrvácením přiléhajících měkkých tkání, zlomeninu velkého levého rohu jazylky a prokrvácení měkkých tkání v okolí obou velkých rohů jazylky, bodnořezné poranění na přední ploše krku délky 2 cm pokračující dvěma v opačných směrech probíhajícími bodnořeznými kanály, když jeden bodnořezný kanál celkové délky nejméně 6,5 cm pronikal kůží, podkožím a svalovinou přední partie krku, s úplným protnutím ploténky chrupavky štítné vlevo, končící ve svalovině boční partie krku vlevo a druhým bodnořezným kanálem celkové délky nejméně 5,5 cm pronikající kůží, podkožím a svalovinou přední partie krku, pokračující nehlubokým natnutím ploténky chrupavky štítné vpravo a končící ve svalovině pravé boční partie krku těsně před místem větvení pravé společné krční tepny v její vnitřní a zevní větev, bodnořezné poranění hrudníku v oblasti horního vnitřního kvadrantu levého prsu délky 3,5 cm pokračující bodnořezným kanálem délky nejméně 20 cm pronikající kůží podkožím, svalovinou levé přední stěny hrudníku, svalovinou prostoru mezi 3. a 4. žebrem vlevo do levé pohrudniční dutiny, pokračující průbodem horního a dolního laloku levé plíce, natnutím levé boční stěny hrudní srdečnice a končící naříznutím příčného výběžku 4. hrudního obratle, bodnořezné poranění hrudníku v oblasti vnitřního kvadrantu levého prsu délky 3,4 cm pokračující bodnořezným kanálem celkové délky nejméně 15 cm pronikající přední stěnou hrudníku vlevo do levé pohrudniční dutiny přes svalovinu prostoru mezi 3. a 4. žebrem vlevo s úplným přetětím kostěné části 3. žebra vlevo, pokračující levou partií osrdečníkového vaku a končící otevřením přední stěny výtokové části pravé srdeční komory a přiléhající přední stěny plicní tepny, bodnořezné poranění hrudníku v oblasti horního vnitřního kvadrantu levého prsu délky 0,6 cm, pokračující bodnořezným kanálem délky 1,2 cm pronikající kůží a podkožím přední stěny hrudníku vlevo, bodnořezné poranění nad levou prsní bradavkou charakteru nábodu pronikajícího svrchními vrstvami kůže, když poškozená na místě zemřela na vykrvácení do levé pohrudniční dutiny a zevně v důsledku bodnořezných poranění, poté, co takto usmrtil poškozenou, odešel do obývacího pokoje bytu, kde v úmyslu usmrtit fyzicky napadl uvedeným kuchyňským nožem o délce čepele 20 cm na posteli spícího poškozeného Z. Z., tak, že jej razantně bodnul do oblasti krku vlevo, když mu způsobil bodnou ránu na krku vlevo o rozměru 5,1 x 0,8 cm pokračující bodnořezným kanálem probíhajícím zleva doprava celkové délky 13,5 cm, když v průběhu bodnořezného kanálu byla přetnutá pravá společná krkavice, pravá hrdelní žíla, levý kývač hlavy, přední dvě třetiny hrtanu a došlo k nářezu přední části krčního obratle vpravo, přičemž poškozený na místě zemřel na vykrvácení z přetnutých velkých cév probíhající v pravé polovině krku v důsledku utrpění bodnořezného poranění,
2. dne 17. 6. 2015 v bytě na ulici Z. v T., okres P., poté, co usmrtil poškozenou J. Z. a Z. Z., vypáčil kuchyňským nožem uzamčené dveře šatní skříně v ložnici, odkud odcizil ze zde umístěné obálky a pokladniček finanční částku v celkové výši nejméně 51.000 Kč, kterou následně použil pro svou potřebu, a poškozeným Z. a J. Z. tak způsobil škodu ve výši nejméně 51.000 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. F. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, částku ve výši 6.878 Kč
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 81 T 15/2015, podal obviněný T. F. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 To 10/2016, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 To 10/2016, podal následně obviněný T. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 81 T 15/2015, byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody z důvodu toho, že závažnost spáchaného činu je velmi vysoká. Tuto vysokou míru závažnosti však v předcházejících částech odůvodnění rozsudku samotný nalézací soud popírá. Pokud by připustil nalézacím soudem užitou právní kvalifikaci, pak ten v odůvodnění svého rozsudku na str. 20 uvádí, že rozmysl představuje v rámci úvah o kvalifikaci podle §140 odst. 2 tr. zákoníku méně intenzivní stupeň racionální kontroly ve srovnání s jednáním s předchozím uvážením. Typově jde při jednání kvalifikovaném jako „s rozmyslem“ o jednání s menším stupněm závažnosti, nežli by tomu bylo u jednání kvalifikovaného jako „s předchozím uvážením“. Dále nebyla podle nalézacího soudu intenzita, se kterou měl obviněný naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty, nijak mimořádně vysoká, když v praxi se podle nalézacího soudu mohou vyskytnout případy, kdy naplnění tohoto znaku bude výraznější. Tímto však nalézací soud argumentuje proti svému závěru o tom, že závažnost jednání obviněného byla velmi vysoká a že je proto nutné při úvahách o trestu vycházet ze sazeb stanovených pro výjimečný trest. Cituje jednotlivé pasáže rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1250/12, sp. zn. IV. ÚS 396/03, sp. zn. III. ÚS 747/06. Nesprávnost posouzení jednání jako usmrcení s rozmyslem spatřuje v tom, že jak nalézací soud, tak soud odvolací vyhodnotily výpověď znalce PhDr. Adama Suchého tak, že poškozené usmrtil s rozmyslem. Podle přesvědčení obviněného se však jedná právě o jednání v náhlém hnutí mysli, tedy jednání v afektu, který nastal až poté, co s nožem vstal z postele, když předtím dokonce uvažoval o sebevraždě. Domnívá se, že při posuzování jeho jednání soudy nepromítly do svých úvah všechny provedené důkazy, což se projevilo v špatném posouzení jeho jednání jako usmrcení jiného s rozmyslem. Dále nesouhlasí s tím, že by se měl vytýkaného jednání dopustit zvlášť surovým způsobem. Ve vztahu k usmrcení Z. Z. má za to, že jde o případ stojící na opačném konci škály surovosti. Pokud u poškozené Z. nalézací soud argumentuje tím, že v rámci útoku použil větší počet smrtících mechanismů, dodává, že tyto mechanismy nebyly užity současně, nýbrž postupně.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 To 10/2016 zrušil, a aby zrušil i příslušné partie rozsudku Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 81 T 15/2015 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí o trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný v rámci dovolání zpochybnil, že by se jednání dopustil s rozmyslem a tedy že by byla správná kvalifikace jeho jednání podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž dovodil, že jednal v náhlém hnutí mysli. Dále zpochybnil, že by se jednání dopustil zvlášť surovým způsobem, a tedy že by byla správná kvalifikace jeho jednání podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, nakonec zpochybnil naplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu. Ze skutkových zjištění v posuzované věci vyplývá, že obviněný T. F. se na místě činu, a to jak před činem, tak i při činu a v podstatě i po něm, choval velmi racionálně, jeho jednání nelze přičítat afektu či náhlému hnutí mysli. V této souvislosti lze odkázat na str. 19-20 rozsudku soudu nalézacího, resp. str. 5 usnesení soudu odvolacího, kde jsou úvahy, na jejichž podkladě byly učiněny závěry ve vztahu k naplnění tohoto znaku, podrobně rozvedeny. Ze skutkových zjištění v posuzované věci dále vyplývá, že obviněný T. F. vůči své babičce, poškozené J. Z., v době, kdy tato spala a byla zcela bezbranná, užil dvou mechanizmů útoku, přičemž jeho útok byl natolik razantní, že došlo k úplnému přetětí kostěné části třetího žebra vlevo. Veškerá poranění poškozené vykazovala známky vitální reakce, tj. vznikla zaživa. Nelze se proto ztotožnit s názorem obviněného, že šlo o běžný způsob usmrcení, ničím se nevymykající z obvyklého rámce spáchání trestného činu vraždy. Přitom je podstatné, že obviněný vnímal stav bezvědomí poškozené osoby a věděl tedy o tom, že u ní ještě nenastala smrt. To, že smrtící mechanismy byly užity postupně a nikoli současně, jak obviněný namítá na podstatě věci nic nemění a neobstojí zde srovnání s jím zmiňovaným odlišným případem zveřejněným v publikované judikatuře, neboť obviněný odkazuje na případ zcela odlišný, kdy pachatelé byli dva, a tedy tím spíše mohli různé mechanismy útoku provádět současně (na rozdíl od dovolatele, který útočil sám). V návaznosti lze odkázat na argumentaci nalézacího i odvolacího soudu vztahující se k naplnění uvedeného znaku, jak je tato zaznamenána na str. 21-22 rozsudku, resp. str. 6 usnesení. Pokud jde o námitku, jejímž prostřednictvím dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu, i v tomto případě jde o výhradu, kterou obviněný uplatnil v předchozích stadiích řízení. Ačkoli primárním dovolacím důvodem z hlediska eventuálních pochybení při ukládání trestu je dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak námitku obviněného je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť trest výjimečný je možno u trestného činu vraždy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložit a jeho zákonná výměra nad 20 až do 30 let soudy byla respektována. Podstatou hmotněprávního posouzení je zde pak otázka, zda u obviněného byly či nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu. Z hlediska uložení trestu je třeba připomenout to, že obviněný zcela bezdůvodně usmrtil oba své prarodiče, kteří mu nijak neublížili, nedali mu žádnou záminku k jakémukoli ataku, naopak mu poskytli přístřeší v období pro něj složitém, usmrtil osoby vysokého věku, osoby spící, tedy bezbranné, přičemž po činu poškozeným odcizil peníze a tyto prohýřil v baru a nevěstinci. Na podkladě těchto okolností, i s ohledem na způsob provedení činu zejména pokud jde o usmrcení poškozené J. Z., soudy důvodně shledaly naplnění podmínky, že závažnost jednání obviněného je velmi vysoká.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. F.
Obviněný opřel své dovolání o právní námitky týkající se správnosti právní kvalifikace jeho jednání popsaného pod bodem 1 výroku napadeného rozsudku jako usmrcení jiného s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného se jednalo o pouhé jednání v afektu. Obviněný v dovolání dále uplatnil námitku týkající se právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu vraždy spáchaného zvlášť surovým způsobem podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a nakonec nesouhlasil s uložením výjimečného trestu. Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil shodné námitky, kterými se zabýval soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání. Odvolací soud se s těmito námitkami náležitě vypořádal a přesvědčivě odůvodnil právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku i uložení výjimečného trestu za splnění podmínek uvedených v §54 tr. zákoníku.
Zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku je mimo jiné spáchání činu s rozmyslem. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že si pachatel patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Spáchání trestného činu s rozmyslem takové jednání odlišuje od jednání v náhlém hnutí mysli (zejména jednání v afektu), při němž jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda je jeho jednání účelné či nikoliv. U jednání s rozmyslem jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, byť může jít i o velmi krátkou úvahu. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu, ani prvky jeho naplánování (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 193/2013). V případě rozmyslu tedy na rozdíl od předchozího uvážení chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu, včetně možných způsobů jeho provedení. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení.
Pokud jde o právní kvalifikaci v předmětné věci, rozmysl je v jednání obviněného jednoznačně patrný. Z výpovědi samotného obviněného vyplývá, že poté, co si přinesl nůž z kuchyně, si asi na 20 minut lehl a až pak napadl nejprve poškozenou a následně i poškozeného. Je tedy zřejmé, že v mezidobí od okamžiku, kdy si nůž přinesl, do okamžiku, než poškozenou napadl, měl dostatek času na to, aby o věcech přemýšlel, nebyl pod vlivem vnějších okolností, které by jej nutily jednat okamžitě či překotně. Za této situace nelze na jednání obviněného, který po několika minutách, kdy ležel s přineseným nožem v posteli, vstal, přistoupil k poškozené a tuto začal nejprve škrtit a poté ji napadl nožem a následně pokračoval do další místnosti, kde usmrtil poškozeného, když zde měl dostatečný časový prostor pro to, aby si uvědomil své počínání, nahlížet jinak než na jednání s rozmyslem ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku.
Zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku je mimo jiné spáchání činu zvlášť surovým způsobem. Za zvlášť surový způsob spáchání činu je třeba považovat jednání, které svým provedením výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, což je dáno především okolnostmi, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího dopadu činu na poškozeného. Rozumí se jím vražedný útok s vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 462/2014). Jako zvlášť surový bude také možné zpravidla označit útok provázený užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 617/2013). O zvlášť surovém způsobu usmrcení svědčí mimo jiné i to, že pachatel použije další násilí na poškozené osobě, které již předtím svými útoky způsobil stav bezvědomí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud za situace, když poškozená upadla do bezvědomí v důsledku rdoušení, přistoupil obviněný k dalšímu smrtícímu mechanismu, a to k opakovanému bodnutí nožem do krku a hrudníku poškozené, je třeba takové jednání kvalifikovat jako zvlášť surový způsob spáchání trestného činu ve vztahu k poškozené. V této souvislosti je třeba rovněž poukázat na razanci útoku nožem proti tělu poškozené, když bylo prokázáno, že jak bodnutí nožem do krku, tak i další dvě bodnutí do hrudníku byla vedena velkou intenzitou.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nesouhlasí s uložením výjimečného trestu odnětí svobody v trvání 24 let.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Výše uvedenou námitku obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze ji však podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Při úvahách o trestu Krajský soudu v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci, vyhodnotil všechna kritéria uvedená v §38, §39 a §54 tr. zákoníku, přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných činů a dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu podle §54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za trestný čin vraždy podle §140 odst. 1, 3 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 15 do 20 let, nebo výjimečný trest. Podle §54 odst. 2 tr. zákoníku může soud trest odnětí svobody nad 20 až do 30 let uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížená. Trestný čin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a), i) tr. zákoníku je zvlášť závažným zločinem ve smyslu §14 odst. 3. tr. zákoníku.
V projednávaném případě se jedná o spáchání trestného činu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, jehož závažnost je velmi vysoká (§54 odst. 2 tr. zákoníku). V tomto směru je třeba poukázat na to, že obviněný zcela bezdůvodně usmrtil oba své prarodiče, se kterými žil ve společné domácnosti a kteří mu poskytovali zázemí a podporu v jeho složité životní situaci. Dále je třeba zdůraznit způsob, jakým obviněný poškozené usmrtil. Jak bylo již uvedeno, obviněný jednal s rozmyslem a před prvním útokem na poškozenou si v pokoji rozsvítil lampičku s odůvodněním, že tak učinil aby „na babičku viděl“. Šlo o útok na bezbranné a spící osoby staršího věku kolem sedmdesáti let. Při útoku postupoval již zmíněným zvlášť surovým způsobem a je zřejmé, že zde překonával prvotní odpor poškozené, neboť sám uvedl, že poté, co začal poškozenou škrtit, tak tato jej chytla za ruce, načež pokračoval v jejím rdoušení až do okamžiku, než zcela přestala klást odpor. Následně bodnul poškozenou opakovaně do krku a hrudníku, přičemž zde je na místě připomenout velkou razanci útoku, v důsledku něhož došlo k úplnému přetnutí kostěné části žebra. Také útok proti poškozenému byl natolik razantní, že ke smrti stačilo zasazení pouze jediné bodné rány. V této souvislosti je třeba poukázat na jednání následující po spáchání tohoto trestného činu, když si obviněný nejprve dle svých slov vzal lahev alkoholu, sedl si do křesla, zapnul televizi a poté asi po deseti minutách poškozeným odcizil peníze a následně se odjel bavit. Rovněž je třeba zdůraznit, že celkový postoj obviněného k projednávané události nesvědčí o sebemenším uvědomění si důsledku svého jednání, jakož i to, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie vyhodnotili možnost resocializace obviněného jako poměrně výrazně sníženou s ohledem na jeho osobnostní znaky nepřizpůsobivosti, které vykazují fixaci v životním stylu (nadměrné užívání alkoholu, emoční labilita, předchozí kriminální jednání obviněného). S ohledem na všechny popsané skutečnosti je zřejmé, že u obviněného T. F. je nutno upřednostnit represivní složku trestu, a to ve vysoké míře.
Nejvyšší soud konstatuje, že na základě výše uvedených skutečností soudy v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný T. F. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku (ad. 1) a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (ad. 2), příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 8. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu