ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1369.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1369/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 31 To 115/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 32 T 196/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. L. byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 32 T 196/2015 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 15. 7. 2015 ve 12:55 hod. v Č. L. na pozemní komunikaci v ulici Ž. před autosalonem D. a jinde bez vážného důvodu řídil nákladní motorové vozidlo tovární značky Mercedes-Benz Vito, ačkoliv věděl, že podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ke dni 21. 7. 2014 pozbyl řidičské oprávnění k řízení motorového vozidla z důvodu dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidiče, které mu bylo sděleno oznámením Městského úřadu Česká Lípa, Oddělením dopravně správních agend a přestupků č. j. MUCL/143981/2014 a rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa, Oddělením dopravně správních agend a přestupků č. j. MUCL/157623/2014, kterým byly jeho podané námitky proti výše uvedenému oznámení zamítnuty.
Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvacetičtyř měsíců.
K odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 31 To 115/2016 napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, směřujícím proti výroku o vině i trestu, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel se v prvé části svého mimořádného opravného prostředku soustředil na zpochybnění závěru nižších soudů, že předmětné vozidlo řídil on. Zdůraznil, že automobil řídila osoba, kterou zná pouze pod jménem M. Od té doby jej neviděl, nezná jeho celé jméno, neví, kde bydlí a ani s ním nemá žádný kontakt. Na kamerovém záznamu je však vidět, jak odchází, aby se nedostal do kontaktu s policií. Rozhovor mezi obviněným a policisty probíhal na pravé straně vozidla. Pokud před odvolacím soudem připustil řízení vozu, učinil tak proto, že soudy stejně vycházely z výpovědí policistů a chtěl tak alespoň dosáhnout odklonu. Výpovědi z přípravného řízení nepodepsal, přesto odvolací soud tvrdí, že se k trestné činnosti doznal. V další části se pak vyjadřuje k výpovědím policistů, zejména k rozporům, které v nich podle něj jsou a ze svého pohledu komentuje hodnocení jednotlivých důkazů i učiněná skutková zjištění.
Dále dovolatel konstatuje, že mu nebylo prokázáno, kdy měl pozbýt řidičské oprávnění a tudíž ani to, ve kterém období skutečně nemohl řídit motorová vozidla. On sám to nevěděl. Ve výroku rozsudku okresního soudu se uvádí, že pozbyl řidičské oprávnění z důvodu dosažení 12 bodů v bodovém ohodnocení řidiče ke dni 21. 7. 2014. V oznámení MěÚ Česká Lípa z 9. 7. 2014 však bylo uvedeno, že počtu 12 bodů dosáhl ke dni 8. 7. 2014, do 5 pracovních dnů od doručení oznámení má odevzdat řidičský průkaz a ve stejné lhůtě pozbývá řidičské oprávnění. Konkrétní datum počátku a konce pozbytí řidičského oprávnění neznal a nebyl mu nikdy sdělen. Nebyla tedy u něho dána subjektivní stránka stíhaného trestného činu, ačkoli odvolací soud tvrdí, že se u něho jednalo o přímý úmysl. Navíc skutek se měl stát až po uplynutí jednoho roku, což podle rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu z 18. 9. 2013 sp. zn. 15 Tdo 876/2013 způsobuje, že se již přečinu nemohl dopustit. S poukazem na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 114/2014-55 pak vyslovuje i názor, že nebyla naplněna ani objektivní stránka stíhaného trestného činu.
V důsledku výše uvedeného podle dovolatele nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, což mělo být důvodem pro jeho zproštění návrhu na potrestání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného na tomto státním zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.).
Ten nejprve shrnul obsah výroků jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i podaného dovolání. Zdůraznil, že obviněný pouze neustále opakuje výhrady, které v předchozím průběhu řízení již uplatnil, přičemž soudy se s nimi již náležitě vypořádaly. Úvodní námitky ohledně tvrzení, že vozidlo neřídil, pak pod uplatněný dovolací důvod nespadají. Nelze ani dospět k závěru, že realizace důkazního řízení se zde dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Lze proto vycházet z přesvědčivého zjištění, že vozidlo v kritické době řídil obviněný.
Zbylé námitky obviněného, z nichž dovozuje absenci subjektivní i objektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit, ale státní zástupce je pokládá za neopodstatněné. V této souvislosti poukázal na příslušná ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně §123c odst. 1, 3; §123d odst. 1 a §123f odst. 3, 4. Z těchto dovodil, že pokud obviněnému byly oznámení o dosažení 12 bodů a výzva k odevzdání řidičského průkazu doručeny dne 14. 7. 2014, přičemž je osobně převzal, pak řidičské oprávnění jednoznačně pozbyl uplynutím pátého pracovního dne, tedy 21. 7. 2014. Jestliže tedy obviněný vozidlo řídil 15. 7. 2015, činil tak bezpochyby v době, kdy patřičným řidičským oprávněním nedisponoval, neboť lhůta 1 roku ještě neuplynula. Pokud jde o odkaz na rozhodnutí NSS č.j. 6 As 114/2014-55 ze strany obviněného, tento je nepatřičný. Týkalo se totiž vhodnosti (potřebnosti) oznamování přestupci jednotlivého porušení zákona majícího za důsledek bodový záznam, což dosud ze zákonné úpravy nevyplývá.
Podle názoru státního zástupce je proto namístě podané dovolání odmítnout jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ vyplývající z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům . Dovolání proti cit. rozsudku odvolacího soudu je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Podané dovolání splňuje náležitosti jeho obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř. Obviněný je podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit i otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Na tomto místě je proto třeba prohlásit, že pokud dovolatel v prvé část dovolání pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prohlašuje, že vozidlo neřídil, že se věci odehrály jinak, než tvrdí soudy nižších stupňů, jde výhradně o námitky vůči dokazování, resp. hodnocení důkazů a v konečném důsledku vůči učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Takto uplatněné námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod, neboť jsou výhradně procesního charakteru. Jak je uvedeno v poučení k tomuto dovolacímu důvodu, s odkazem na něj nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Navíc se v daném ohledu jedná o opakovanou argumentaci obviněného, kterou se soudy obou stupňů dostatečně a podrobně ve svých rozhodnutích zabývaly a též se s ní vypořádaly. Nelze zde rozhodně ani uvažovat o potenciálním zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces v podobě tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s výsledným právním závěrem, který je naplněn toliko ve velmi výjimečných případech, veskrze pokud skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení a konečně pokud jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Každopádně pokud by dovolatel hodlal něco takového tvrdit, musel by podle judikatury Nejvyššího soudu tento nesoulad učinit předmětem dovolání a současně i přesně uvést, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Pouhé zpochybňování hodnocení důkazů učiněné předchozími soudy a předkládání vlastní verze skutkového děje, nemůže v uvedeném ohledu založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, coby soudu dovolacího. Touto částí dovolání obviněného se proto Nejvyšší soud podrobněji nezabýval, jelikož jak bylo výše konstatováno, zvolená argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod.
Naproti tomu zbývající část podaného dovolání, v níž obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní i objektivní stránky přečinu, za nějž byl odsouzen, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout lze. Je ale hned na počátku třeba prohlásit, že ve svém konečném výsledku nejsou uplatněné námitky věcně důvodné.
Souhlasit je ale třeba s výhradou, že ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není jednoznačně uvedena doba, od které obviněný coby řidič pozbyl řidičské oprávnění. Soud zde pouze cituje údaje z oznámení Městského úřadu Česká Lípa, oddělení dopravně správních agend a přestupků, č. j.: MUCL/143981/2014 z 9. 7. 2014 (dále jen oznámení Městského úřadu Česká Lípa) a z rozhodnutí téhož správního orgánu č. j.: MUCL/157623/2014 z 12. 9. 2014 (dále jen rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa). V odůvodnění tohoto rozsudku na str. 4 je soud sice již podrobnější, ale ani zde jednoznačně neuvádí, od kdy obviněný nebyl oprávněn řídit motorová vozidla kvůli pozbytí řidičského oprávnění z důvodu dosažení 12 bodové hranice. Pouze zmiňuje, že v důsledku zamítnutí námitek obviněného vůči oznámení o dosažení 12 bodů výše cit. rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa ze dne 12. 9. 2014, které nabylo právní moci dne 14. 10. 2014, došlo k blokaci řidičského průkazu obviněného týmž dnem, tj 14. 10. 2014 a fakticky jím byl odevzdán dne 26. 11. 2014. Celou věc pak ještě více zamlžil odvolací soud, a to navzdory vcelku správné citaci jednotlivých relevantních ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o silničním provozu) na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí. V něm totiž mj. konstatoval, že pozbytí řidičského oprávnění u obviněného připadlo na den 22. 7. 2014, tedy po uplynutí pěti pracovních dnů po doručení oznámení Městského úřadu Česká Lípa ze dne 9. 7. 2014.
Byť to na věcnou správnost konečného rozhodnutí soudů nemá vliv, je třeba poznamenat, že oba soudy přehlédly důsledky okolnosti, že obviněný dne 21. 7. 2014 vznesl proti poslednímu záznamu ohledně 3 bodů za přestupek ze dne 8. 7. 2014 námitky, což vyplývá ze samotného odůvodnění rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 12. 9. 2014. Vzhledem k tomu, že předchozí oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku jeho pozbytí obviněný prokazatelně obdržel dne 14. 7. 2014, počal běh lhůty 5 pracovních dnů, vyplývající z ustanovení §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, následujícího dne, tedy 15. 7. 2014. Posledním pracovním dnem této lhůty tak byl skutečně den 21. 7. 2014, s jehož marným uplynutím by proběhla celá tato zákonná lhůta. Jak již ale bylo zmíněno, obviněný dne 21. 7. 2014, tedy ještě v průběhu předmětné lhůty, podal u Městského úřadu Česká Lípa námitky proti poslednímu bodovému záznamu v počtu 3 bodů, jímž (by) bylo ve svém celku dosaženo rozhodné 12 bodové hranice. Toto jeho oprávnění a následný postup se opírá o ustanovení §123f zákona o silničním provozu. Z odst. 4 téhož zákonného ustanovení pak vyplývá, že podá-li řidič námitky proti uvedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, běh lhůt stanovených v §123c odst. 3 se přerušuje ode dne doručení námitek příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do dne, v němž rozhodnutí podle odst. 3 nabude právní moci. Rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 12. 9. 2014, jímž byly podle §123f odst. 3 zákona o silničním provozu vznesené námitky (obviněného) proti záznamu bodů zamítnuty a provedený záznam 12 bodů ke dni 8. 7. 2014 byl potvrzen, pak nabylo právní moci dne 14. 10. 2014.
Z uvedeného je evidentní, že běh lhůty 5 pracovních dnů, během níž je tzv. „vybodovaný“ řidič povinen odevzdat řidičský průkaz, jelikož uplynutím této lhůty pozbývá řidičské oprávnění (§123c odst. 3 zákona o silničním provozu), byl v případě obviněného podanými námitkami přerušen, takže uvedená lhůta dále neběžela. Obviněný tudíž po přerušení této lhůty v důsledku podaných námitek nejenže nebyl povinen odevzdat řidičský průkaz, ale taktéž nepozbyl řidičské oprávnění. Jak již bylo výše zmíněno, rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 12. 9. 2014, jímž byly zamítnuty námitky obviněného, nabylo právní moci 14. 10. 2014. Tímto dnem je potom také možné uvažovat o dalším průběhu předmětné lhůty. Zároveň zůstává otázkou, zda lhůta (5 pracovních dnů) pro odevzdání a zejména pro pozbytí řidičského oprávnění pouze dobíhá, nebo tato lhůta začíná běžet znovu od počátku. Dikce zákona o silničním provozu (§123f odst. 4) je v tomto nejednoznačná, dá se říci, že je dokonce zmatečná. Není z ní totiž zřejmé, zda se v těchto případech jedná o stavění této lhůty, čemuž by nasvědčovala dikce, že se přerušuje běh lhůty , a tato lhůta tudíž pouze dobíhá ve zbytku, který dosud neuplynul, anebo s ohledem na použitý pojem přerušení se má na mysli, že znovu běží celá lhůta od počátku. Pokud by zákonodárce měl na mysli, že se tato lhůta pouze staví, tak by jistě použil obvyklou slovní terminologii pro tyto případy a to, že se do této lhůty nezapočítává doba od doručení námitek obecnímu úřadu …. atd., do doby, kdy rozhodnutí podle odstavce 3 nabude právní moci. Jelikož ale použil termín přerušuje se, Nejvyšší soud se přiklonil k druhé z obou zmíněných výkladových variant, jelikož tento pojem bývá v právní nauce i praxi standardně spojován s novým počátkem běhu příslušné lhůty. Je to i z praktických důvodů, jelikož je třeba poskytnout postiženému řidiči dostatečnou lhůtu k tomu, aby mohl dostát povinnosti odevzdat řidičský průkaz, vyplývající z ustanovení §123c odst. 3 zákona o silničním provozu. Z toho je zjevné, že běh nové lhůty 5 pracovních dnů začal následující den po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž byly zamítnuty Městským úřadem Česká Lípa námitky obviněného, tedy od 15. 10. 2014. Po uplynutí této lhůty dnem 21. 10. 2014 pak obviněný od počátku dne následujícího (22. 10. 2014) již své řidičské oprávnění pozbyl, takže po dobu 1 roku řídit motorová vozidla nesměl.
Je proto vyloučeno, aby se obviněný mohl dne 15. 7. 2015, tedy ani zdaleka ne rok poté, domnívat, že může motorové vozidlo řídit, resp. nevědět, že takovou činnost vykonávat nemůže, jelikož mu bylo odňato příslušné oprávnění podle zákona o silničním provozu. Obviněný sám řidičský průkaz odevzdal až dne 26. 11. 2014, navíc byl jako řidič povinen znát právní předpisy upravující danou problematiku spojenou s oprávněním řídit motorová vozidla, resp. s držením či pozbytím řidičského oprávnění. O právním omylu z jeho strany tak nelze jakkoli uvažovat (§19 tr. zákoníku). Zároveň je vyloučen i omyl skutkový (§18 odst. 1 tr. zákoníku), jelikož obviněný věděl, že řidičský průkaz nemá, jelikož jej musel odevzdat v rámci správního řízení, které bylo zahájeno poté, kdy dosáhl hranice 12 bodů v souvislosti se spáchanými dopravními přestupky, a musel si být zároveň vědom i toho, že ještě neuplynula roční lhůta, během níž v důsledku pozbytí řidičského oprávnění řídit motorová vozidla nesmí. Přesto, resp. navzdory tomu v uvedený den prokazatelně motorové vozidlo řídil. Jestli i v rámci této souvislosti odvolací soud ve svém rozhodnutí upřesnil, že obviněný jednal v úmyslu přímém /§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/, nelze k tomu mít výhrady.
Pokud se týká námitky obviněného ohledně neprokázání objektivní stránky trestného činu za nějž byl odsouzen, tak v podaném dovolání se žádná konkrétní námitka zpochybňující kterýkoli ze znaků, jež definují skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nenachází. Rozhodně jí nemůže být poukaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 114/2014, neboť to se týká zcela jiné problematiky, než je řešena v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se proto blíže zmíněnou námitkou nezabýval, jelikož není jeho úkolem domýšlet, namísto dovolatele, skutečný smysl a záměr jím použité argumentace. Stejně tak se nezabýval samotným výrokem o trestu, jelikož ani tento výrok rozhodnutí, byť byl dovoláním napaden, nebyl jakýmikoli konkrétními výtkami obviněného blíže zpochybněn.
Nejvyšší soud tak zastává názor, že z provedeného dokazování i z rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s předchozím rozsudkem soudu prvního stupně přesvědčivě vyplývá protiprávnost jednání obviněného zakládající skutkovou podstatu výše uvedeného přečinu. A to i navzdory již shora zmíněné nepřesnosti pokud jde o stanovení počátku jednoroční lhůty, během níž obviněný pozbyl řidičské oprávnění v důsledku dosažení 12 bodové hranice. Nelze proto než vyslovit závěr, že bylo dostatečně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, které ve svém výsledku naplnilo požadované zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl předchozími rozhodnutími soudů uznán vinným.
Tedy navzdory ne zcela přesnému popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a určitým nepřesnostem i v odůvodněních rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, lze s ohledem na samotný obsah spisu zaujmout názor, že předmětná rozhodnutí při posouzení ze strany dovolacího soudu mohou obstát, čili není třeba je rušit a věc přikazovat nalézacímu či odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Tento postup není v rozporu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu, viz např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 687/2002, 11 Tdo 643/2004, 6 Tdo 618/2005, 8 Tdo 43/2009. Taktéž je odůvodněn tím, že v případě akceptace návrhu na zrušení napadených rozhodnutí by nové meritorní rozhodnutí po pouhé precizaci skutkové věty, nebylo pro obviněného příznivější, a to pokud jde o výrok o vině i trestu.
Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného uplatněné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo v relevantně zmíněném směru sice shledáno částečně opodstatněným, ale nové projednání a rozhodnutí věci nižšími soudy na existujícím postavení obviněného by nemohlo v pozitivním smyslu fakticky nic změnit. Zároveň projednávaná problematika týkající se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání není po právní stránce zásadního významu, neboť skutková podstata tohoto trestného činu byla, a to nejenom Nejvyšším soudem, v minulosti vícekrát judikována.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Na základě výše uvedených závěrů a v souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného J. L. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu