ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.141.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 141/2016-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2016 o dovolání obviněného D. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 91/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 2 T 91/2011, byl obviněný D. S. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě citovaného rozsudku.
Za toto jednání byl obviněný D. S. odsouzen podle §147 odst. 2, §52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dohledem.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání 4 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, sídlem Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4 - Braník, peněžní částku ve výši 3.272.207,50 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 2 T 91/2011, podal obviněný D. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 2 T 91/2011, v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný D. S. byl uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 28. 8. 2010 kolem 00.40 hodin v O.-P., jako řidič osobního automobilu zn. VW Passat, přijížděl po ulici 1. l. nepřiměřenou rychlostí nejméně 53 km/h k přechodu pro chodce, na který nereagoval i s ohledem na ztížený výhled na chodník vedoucí k přechodu pro chodce snížením rychlosti jízdy na nejvíce 35 km/h, nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním provozu, čímž porušil ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), h), §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, takže přehlédl chodce Mgr. R. D., který se řádně nepřesvědčil, že může bezpečně vstoupit do vozovky, čímž porušil ust. §4 písm. a) a §54 odst. 2 věta druhá zákona o silničním provozu, přecházejícího vozovku z pravé na levou stranu ve směru jízdy vozidla po vyznačeném přechodu pro chodce a neumožnil chodci bezpečný přechod přes vozovku po vyznačeném přechodu, chodce zachytil a způsobil mu rozsáhlé polytrauma, a to otevřenou zlomeninu obou kostí levého bérce s tržnou ranou na levém koleni, roztržení spony stydké s rozvolněním obou křížokyčelních skloubení, dvojitou sériovou zlomeninu prvního až pátého žebra vlevo, zlomeninu prvního až třetího žebra vpravo, oboustranné zhmožděniny plic, roztržení meziobratlové ploténky mezi pátým a šestým krčním obratlem s výhřezem sekvestru, zhmožděním a následnou ischemizací krční míchy, plošné krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, otřes mozku, tedy těžká poranění s trvalými následky, když poranění krční páteře a míchy vedlo k smíšené paraparéze horních končetin a úplné plegii dolních končetin, kterážto poranění si vyžádala hospitalizaci v nemocničních zařízeních do 9. 5. 2011, další léčení v Rehabilitačním ústavu Hrabyně do října 2011 a i po propuštění do domácího ošetření je poškozený zcela nesoběstačný v základních úkonech, imobilní, inkontinentní s možností pouze zhoršení zdravotního stavu“.
Za uvedené jednání byl obviněný D. S. odsouzen podle §147 odst. 2, §52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 3 měsíců. Podle §81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání 3 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, sídlem Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4 - Braník, peněžní částku ve výši 2.781.376,40 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015, podal následně obviněný D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutková věta napadeného rozhodnutí neodpovídá skutečnému průběhu nehodového děje ani provedenému dokazování a odvolací soud dále vyslovil závěr o spoluzavinění chodce ve výši 15 %, aniž by tuto výši jakkoli zdůvodnil. Soudy rovněž neužily zásadu in dubio pro reo a odvolací soud zamítl návrhy obviněného na další dokazování. V poměrně rozsáhle zpracovaných námitkách pak obviněný uvedl, že závěr krajského soudu, že tělo poškozeného bylo vezeno na kapotě, ze které se sesunulo až po dobrždění vozidla, dopadlo na vozovku, kde došlo k minimálnímu posunutí po vozovce, nemůže obstát. Rovněž závěry, že se tělo poškozeného nacházelo v oblasti výskytu krevních stop, že simulace pohybu poškozeného do konečné polohy v simulačním programu nemá vypovídací hodnotu o nehodovém ději s ohledem na soulad poranění chodce s poškozením vozidla, že znalci ÚSI VUT Brno dospěli k závěru o konečné poloze chodce v oblasti výskytu krevních stop a dále k tomu, že ze šikmých otěrů na poškozené přední kapotě není možné jednoznačně stanovit rychlost pohybu chodce bezprostředně před tím, než do něj vozidlo narazilo, jsou nelogické, chybné a nepřezkoumatelné. Revizní znalecký posudek ÚSI VUT Brno považuje dovolatel za chybný.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby případně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 2 T 91/2011, a aby sám rozhodl o zproštění obžaloby, příp. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 28. 1. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný D. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně znaleckého posudku z oboru doprava znaleckého ústavu Vysoké učení technické – Ústav soudního inženýrství, znaleckého posudku RNDr. M. Skácela) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zamítnutí návrhů na další dokazování, které však obviněný ve svém dovolání nijak blíže nespecifikuje a nekonkretizuje), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se snažil svými námitkami především prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že jeho jednání nebylo hlavní a prvotní příčinou dopravní nehody a že naopak příčinou dopravní nehody bylo chování chodce, který náhle vstoupil do vozovky a vytvořil před jeho vozidlem překážku, na kterou již nemohl jakkoliv reagovat. Touto koncepcí dovolání se však obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Právně relevantně byla uplatněna pouze námitka, že odvolací soud vyslovil závěr o spoluzavinění chodce ve výši 15 %, aniž by tuto výši jakkoli zdůvodnil, avšak této námitce nelze přisvědčit.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, že příčinou dopravní nehody bylo, že obviněný přijížděl nepřiměřenou rychlostí (nejméně 53 km/h) k přechodu pro chodce, na který nereagoval (i s ohledem na ztížený výhled na chodník vedoucí k přechodu pro chodce) snížením rychlosti jízdy na nejvíce 35 km/h, nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním provozu, takže přehlédl chodce (který se řádně nepřesvědčil, že může bezpečně vstoupit do vozovky) přecházejícího vozovku z pravé na levou stranu ve směru jízdy vozidla, po vyznačeném přechodu pro chodce a neumožnil chodci bezpečný přechod přes vozovku, čímž zavinil dopravní nehodu, při níž jedna osoba utrpěla těžkou újmu na zdraví. Otázkou spoluviny poškozeného Mgr. R. D. se pak zabýval odvolací soud, přičemž správně dospěl k závěru, že poškozený se řádně nepřesvědčil, že může bezpečně vstoupit do vozovky, a tedy jednání poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škodného následku ve vztahu k jeho osobě. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že z provedených důkazů má za prokázané, že když k přechodu pro chodce přijíždělo motorové vozidlo řízené obviněným, poškozený mohl a měl toto vozidlo zaregistrovat. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, specializace toxikologie, znalce RNDr. P. Kurky, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znalce doc. RNDr. P. Ondry, CSc. a dalších listinných důkazů vyplynulo, že poškozený se v době bezprostředně před dopravní nehodou nacházel v podnapilém stavu, přičemž hladina alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody přesahovala 1 promile. Tato skutečnost pak vedla u chodce ke snížení jeho schopností správným způsobem vnímat a vyhodnocovat vzniklou dopravní situaci. Jak řidiči, tak poškozenému i s ohledem na pokročilou noční dobu částečně bránila ve výhledových poměrech zaparkovaná motorová vozidla. S ohledem na uvedené krajský soud uzavřel, že poškozený (i s ohledem na jeho podnapilost) vstoupil na přechod pro chodce, aniž by se rozhlédl, čímž porušil ustanovení §54 odst. 2 věta druhá a rovněž ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu (viz s. 13 - 14 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015). Nedostatečné vyhodnocení významu výše uvedených okolností soudem prvního stupně tedy napravil odvolací soud ve svém rozhodnutí, když posoudil tuto míru zavinění poškozeného na 15 % a Nejvyšší soud se s názorem krajského soudu plně ztotožňuje. V návaznosti na míru spoluzavinění poškozeného správně rozhodl odvolací soud i o výši náhrady škody, kterou přiznal poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový základ především v revizním znaleckém posudku z oboru doprava znaleckého ústavu Vysoké učení technické – Ústav soudního inženýrství, dále ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, znalce Ing. M. Škandery, ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, znalce Ing. P. Schulmeistra, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. I. Dvořáčka, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace neurologie, MUDr. J. Kristka, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalkyně MUDr. M. Smatanové, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, specializace toxikologie, znalce RNDr. P. Kurky, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znalce doc. RNDr. P. Ondry, CSc. a dále v listinných důkazech (protokol o nehodě, plánek dopravní nehody atd.). Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není napadený rozsudek vadný ani ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolací námitky byly z části podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Námitka obviněného, kterou bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, je zjevně neopodstatněná. Proto bylo dovolání obviněného D. S. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2016
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu