ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1537.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1537/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 1. 2016 dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 3 To 269/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 45/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 T 45/2015, byl M. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle rozsudku dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěnou dobu o letních prázdninách roku 2013 na přesně neurčeném místě v N., kam vzal se souhlasem jejich matky A. H., na výlet kamionem její dvě děti,a to „SASANKU“ *) a „TULIPÁNA“ *) ve večerních hodinách na blíže nezjištěné benzínce při sprchování jedenkrát sahal „TULIPÁNOVI“ na jeho obnažený penis, kdy sám byl vysvlečen a pohlavně vzrušen,
2) v blíže neurčené době o letních prázdninách roku 2013 na přesně nezjištěném místě v N., kam vzal se souhlasem jejich matky A. H., její dvě děti,a to „SASANKU“ a „TULIPÁNA“ ve večerních hodinách jim před spaním nejméně jedenkrát pustil video s pornografickým obsahem, u kterého se před nimi pohlavně ukájel, dále „SASANCE“ vysvlékl dolní polovinu těla, kdy ji takto nechal ležet a díval se na ni, dále dětem ukazoval různé sexuální pomůcky, jako vibrační kroužky, mluvil s nimi vulgárně o sexu a dotazoval se jich na jejich sexuální zkušenosti.
Za to mu byl v sazbě §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení ústavní formou.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání dne 12. 8. 2015. Usnesením sp. zn. 3 To 269/2015, toto odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný napadl rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Je si vědom toho, že skutkové výhrady netvoří dovolací důvod, má však za to, že mezi provedenými skutkovými zjištěními a výslednými právními závěry soudů obou stupňů existuje extrémní nesoulad, když nebyla plně respektována zásada „in dubio pro reo“. Poukazuje na rozporné výpovědi matky nezletilých dětí, jakož i výpověď nezletilého „TULIPÁNA“ , z nichž vyplynulo, že se skutky, jimiž byl uznán vinným, nestaly, a že si svědkové vše vymysleli. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně bylo nepochybně ovlivněno zjištěním, že obviněný byl v minulosti pro obdobné delikty několikráte soudně trestán. Tento postoj k hodnocení důkazů pokládá za nesprávný, porušující jeho právo na spravedlivý proces. Připustil, že při správném hodnocení důkazů mohlo být jeho jednání popsané pod bodem 1) výroku rozsudku právně kvalifikováno jen jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byť však i nadále trvá na tom, že se tohoto protiprávního jednání nedopustil.
Za závažnou právní vadu rozhodnutí obviněný považuje, že při ukládání trestu odnětí svobody nebylo vzato v úvahu ustanovení §40 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, jímž byl posouzen jeho duševní stav, je zřejmé, že je osobou se zmenšenou příčetností. Soudy tuto skutečnost zohlednily pouze ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku, což obviněný pokládá za nedostatečné. Pokud by totiž aplikovaly i ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, pak by nutně musely preferovat zájem na léčení příčin snížené příčetnosti, nikoli trest samotný. Obviněný poukázal na to, že léčbu již zahájil, ale výkon trestu mu znemožňuje v ní pokračovat. Tato okolnost podle jeho názoru umožňuje argumentovat, že je naplněn dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve variantě, že došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Nadto tím, že odvolací soud nenapravil toto pochybení soudu prvního stupně, pokud jeho odvolání zamítl, je odůvodněna i existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 T 45/2015, a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby po zrušení napadených rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) výroku rozsudku a při změně právní kvalifikace skutku pod bodem 1) výroku rozsudku na přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, mu uloží odpovídající ještě výchovný trest.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul průběh a výsledky provedeného trestního řízení, poté se podrobně zabýval důvodností jednotlivě uplatněných dovolacích námitek.
Námitky, jež jsou kritikou způsobu a rozsahu provedeného dokazování, jakož i hodnocení provedených důkazů, nepovažuje státní zástupce za způsobilé zahrnout je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neshledal žádné okolnosti, které by opravňovaly k úvaze o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a vyslovenými právními závěry soudů obou stupňů, stejně tak nekonstatoval porušení zásad spravedlivého procesu, případně nedostatečně provedený rozsah dokazování, způsobený opomenutými důkazy. Závěry soudů obou stupňů ve vztahu k rozsahu dokazování, vyhodnocení důkazů a výslednému právnímu hodnocení pokládá za logické, opodstatněné a odůvodněné.
Námitka obviněného, jíž se obviněný domáhá odlišné právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku, je sice podřaditelná pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak státní zástupce ji nepokládá za důvodnou. Výsledky dokazování plně opravňují k závěru, že tímto jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, a neumožňují učinit závěr jiný.
Za námitku, jež konvenuje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokládá státní zástupce to tvrzení obviněného, že soudy nedostatečně zohlednily aplikaci §40 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokládá ji však rovněž za nedůvodnou. Na aplikaci ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku neexistuje právní nárok, jeho užití plně odvisí od uvážení soudu zda k němu přistoupí či nikoli, podle prokázaných okolností případu. V daném případě nalézací soud neshledal pro takovouto možnost potřebné podmínky. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na ne zcela příkladný postoj obviněného k předchozím uloženým ochranným léčením, jakož i jeho celkový postoj ke svému zdravotnímu stavu, který je mu dobře znám. Obviněný obdobnou trestnou činnost páchal již v minulosti a byl za ni vícekrát potrestán opakovaně ukládanými výchovnými tresty, dokonce bylo jednou i upuštěno od potrestání za současného uložení ochranného léčení. Poslední léčení bylo soudem ukončeno nikoli pro úspěšnost absolvované léčby, ale z administrativních důvodů (viz usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 11 Nt 59/2010). Obviněný nepodnikl žádné kroky směřující k započetí dobrovolného léčení, naopak krátce poté se dopustil nyní projednávané trestné činnosti.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu nebyl podle názoru státního zástupce naplněn ani v jedné ze dvou zákonných variant.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako nedůvodné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas též s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud pokládá za důvodné zmínit nejprve obecně uvést několik poznámek o dovolacím řízení. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil, případně možná dopustil avšak v jiné míře a rozsahu, než jak vyslovily soudy obou stupňů s akcentací existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i existence opomenutých důkazů.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení jako součást své obhajoby, přičemž rovněž tvořily podstatný obsah odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu, a dovolací argumentace je tak v zásadě totožná s argumentací uvedenou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud je proto nucen konstatovat, že jde pouze o opětovné opakování obhajoby, se kterou se již důsledně zabývaly a vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.
Navíc v převážné míře dovolací námitky v posuzované věci primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil, že jeho vina nebyla prokázána a že příslušné soudy provedly nedostatečné dokazování ve věci, důkazy vadně hodnotily, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se svým dovoláním tudíž domáhá toho, aby na základě jiného, jím podaného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
Namítaný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na jedné straně, způsobem vyhodnocení důkazů a z tohoto procesu vzešlým právním posouzením skutku na straně druhé, Nejvyšší soud neshledal. Způsob a rozsah provedení důkazů byl pro rozhodnutí o vině obviněného dostačující, soudy obou stupňů se v dostatečné míře zabývaly jednotlivými důkazy, hodnotily je samostatně i v jejich souhrnu, jak jim velí ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Hodnocení důkazů se nevymyká základním postupům formální logiky, pravidlům indukce i dedukce, nebyla shledána svévole v jejich interpretaci, takže tímto lege artis procesním postupem byla skutková zjištění plně stabilizovaná a nevzbuzují žádné pochybnosti o jejich úplnosti a správnosti. Výtky obviněného, směřující ke zpochybnění způsobu hodnocení výpovědi poškozeného „TULIPÁNA“, nejsou oprávněné, neboť obviněný sám si z výpovědi tohoto svědka „vybírá“ jen to, co je pro něj příznivé a co podle jeho názoru potvrzuje jeho nevinu. Nejvyšší soud však odkazuje na podrobné a komplexní hodnocení výpovědi tohoto svědka tak, jak je provedl soud prvního stupně, kde obsáhle a konkrétně hodnotil všechny jím učiněné výpovědi způsobem, jemuž nelze vytýkat povrchnost, jakoukoli tendenčnost či manipulaci. V tomto směru je třeba odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 4-5, 7, 9. Obsah trestního spisu nesvědčí námitce obviněného o opomenutých důkazech, rovněž nepotvrzuje subjektivní pocity obviněného, že se mu nedostalo spravedlivého procesu. Naopak zjištěné skutečnosti plně podporují závěr, že byly naplněny požadavky čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a obviněný měl plnou a neomezenou možnost svá práva, jež z tohoto ustanovení vyplývají z příslušných ustanovení trestního řádu, plně uplatnit. Okolnost, že výsledky trestního řízení neodpovídají jeho představám, nemůže být podkladem pro závěr, že proces nebyl veden spravedlivě.
Námitka obviněného ve vztahu ke změně právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně je sice podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, není však důvodná. V tomto směru by bylo jen opakováním již řečeného, vysvětleného a odůvodněného (viz rozhodnutí soudů obou stupňů), že pokud obviněný osahával tehdy nezletilého poškozeného při sprchování na přirození, jde o jiný způsob pohlavního zneužití, odlišný od pohlavního styku. Obviněný byl v této době sám pohlavně vzrušen a činu se dopustil právě z důvodu, aby tohoto vzrušení a uspokojení dosáhl. Nezletilý, který byl svou matkou svěřen pod dozor obviněného, na něm byl při cestování v cizině plně závislý ve všech ohledech, přičemž existence této závislosti bylo obviněným zneužito. Výhrada obviněného, že k osahávání penisu poškozeného došlo jen jednou, je z tohoto pohledu zcela irelevantní, a není důvodem k úvaze jednání obviněného jinak právně kvalifikovat.
Pod výše citovaný uplatněný dovolací důvod lze podřadit i námitku obviněného, že nebylo v dostatečné míře zohledněno ustanovení §40 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž jsou upravena pravidla pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností. Nejvyšší soud však ani tuto námitku neshledal důvodnou.
Podle §40 odst. 1 tr. zákoníku jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry.
Podle §40 odst. 2 tr. zákoníku má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v ustanovení §58 odst. 3, a uloží zároveň ochranné léčení.
Ze znění citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že užití ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, jíž si pachatel ani z nedbalosti nepřivodil sám vlivem návykové látky. Toto ustanovení je tak aplikováno vždy tehdy, jestliže za existence všech upřesňujících okolností soud shledá, že obviněný protiprávní jednání spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti. Soud má v této situaci povinnost k této okolnosti přihlédnout a promítnout ji do stanovení adekvátního druhu trestu a jeho výše.
Naopak ze znění ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku takováto obligatorní povinnost soudu nevyplývá, neboť je pouze na jeho úvaze, zda tuto okolnost při současném uložení ochranného léčení promítne do nižší výměry trestu odnětí svobody, případně zda ukládaný trest odnětí svobody sníží pod dolní hranici trestní sazby. Aplikace tohoto zákonného ustanovení přichází v úvahu pouze v případech, kdy je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, verifikovaném výsledkem příslušného znaleckého zkoumání. Okolnost, že obviněný spáchal čin ve stavu zmenšené příčetnosti, není polehčující okolností a čin se tak v důsledku zjištěného stavu nestává méně závažným či škodlivým. Je třeba konstatovat, že na užití ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku neexistuje právní nárok, jak se obviněný mylně domnívá. Soudy obou stupňů v posuzovaném případě individualizovaly okolnosti zjištěné o duševním stavu obviněného, nepominuly jeho předchozí shodnou trestnou činnost a zkušenosti obviněného s mírnými tresty či upuštěním od potrestání, k nimž bylo v těchto případech právě s ohledem na výsledky znaleckého šetření přistoupeno. Je však zřejmé, že tyto dřívější moderované tresty nevedly k požadovanému výchovnému vlivu na obviněného. Naopak obviněný není ochoten sám se příslušné léčbě podrobovat a svého zdravotního stavu se dovolává pouze tehdy, je-li to pro něj výhodné z hlediska hrozící sankce. Všechny zmíněné okolnosti vedly soudy obou stupňů k odůvodněné úvaze neaplikovat ustanovení §40 odst. 2 tr. zákona, neboť úvaha o uložení trestu kratšího trvání při současném uložení ochranného léčení z hlediska budoucí nápravy obviněného by nebyla ničím podložena.
Pokud jde o dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, uplatnil jej obviněný v jeho druhé variantě s odůvodněním, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak Nejvyšší soud konstatoval a rozvedl výše, v řízení, jež bylo konáno u Městského soudu v Brně, nelze dovodit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, není proto odůvodněna ani námitka dle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v jeho druhé variantě.
Ze všech těchto důvodů pokládá Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. za neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 1. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.