ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.189.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 189/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2016 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 2 To 213/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 151/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 3 T 151/2014, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
„v době od 18:00 hod. dne 6. 5. 2013 do 03:45 hod. dne 7. 5. 2013 provedl vloupání
do novinového stánku v M., ul. N., který se nachází před budovou Č. p., když do zadní stěny stánku ve výšce 120 cm od země vyboural otvor o průměru asi 15 cm, kterým prostrčil ruku, a z regálu stánku nacházejícím se v prostoru tohoto otvoru odcizil cigarety různých značek, v celkové hodnotě 14.912 Kč a probouráním zadní stěny stánku způsobil škodu ve výši 500 Kč, to vše ke škodě provozovatele tohoto stánku A. S.,
2)
v době od 18:00 hod. dne 7. 5. 2013 do 07:50 hod. dne 8. 5. 2013 provedl vloupání
do novinového stánku v M., ul. N., který se nachází před budovou Č. p., když do zadní stěny stánku ve výšce 120 cm od země vyboural otvor o průměru asi
12 cm, kterým prostrčil ruku, a z regálu stánku nacházejícím se v prostoru tohoto otvoru odcizil cigarety různých značek, v celkové hodnotě 15.909 Kč a probouráním zadní stěny stánku způsobil škodu ve výši 500 Kč, to vše ke škodě provozovatele tohoto stánku A. S.,
přičemž jednání uvedeného v bodech ad 1) a ad 2) se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 3 T 193/2009 ze dne 21. 10. 2009, ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 325/2009 ze dne 25. 11. 2009, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2009, byl odsouzen pro trestný čin loupež dle §234 odst. 1 trestního zákona (z. č. 140/1961 Sb.) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal dne 16. 6. 2012.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. S. odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému A. S., ve výši 31.821 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem byl dále obviněný J. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby okresního státního zástupce v Šumperku ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 1 ZT 101/2013 pro skutky kvalifikované jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 3 T 151/2014, podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 2 To 213/2015, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 2 To 213/2015, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že pokud je podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu usvědčován výpověďmi svědků P., M. a K., jde o osoby nevěrohodné. Od samého počátku dovolatel tvrdí, že z novinového stánku si vzal jen jedny cigarety, a to až v době, kdy byl stánek vyloupen. Rovněž poukázal na změnu výpovědi svědka M., který ji podle jeho názoru změnil z vlastní vůle, který je již ve výkonu trestu a nemá strach z policie. Dále uvedl, že další rozpory ve výpovědích svědků spatřuje v tom, že jeden uvádí, že měl cigarety napěchované pod bundou, druhý uváděl, že je měl v batohu, přičemž v této souvislosti uvedl, že uvedené není důkaz o tom, že vloupání provedl 2x. Dále vyjádřil názor, že nebylo prokázáno, že by se vloupání v jednom či dvou případech dopustil a vznikly o tomto důvodné pochybnosti. Proto mělo být soudem postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 3 T 151/2014, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že pokud jde o použitý dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele.
Námitky obviněného J. S., které zaměřuje proti výroku o vině, podle jejího názoru uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný totiž neuplatnil žádnou výhradu hmotněprávní povahy a jeho námitky jsou tak neseny pouze nesouhlasem se skutkovým závěrem soudu. Lze proto připomenout, že použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí lze dovodit, že soudy postupovaly v předmětné věci v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. V posuzované věci odkazuje na pečlivé hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, na jehož podkladě dospěl ke správným skutkovým a posléze i právním závěrům. Soud druhého stupně se poté důkladně zabýval výhradami obsaženými v odvolání obviněného a vyrovnal se s nimi náležitě a způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. Na odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto směru pod č. l. 3 – 4 usnesení lze plně odkázat. Domnívá se proto, že napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků M. P., M. M. a O. K., pachové stopy) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (ohledně působení na svědka M. M. nebyli předvolání žádní svědci, přičemž však tyto svědky obviněný nijak blíže nespecifikuje a nekonkretizuje), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Šumperku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový základ především ve výpovědích svědků M. P., M. M., O. K., ve svědeckých výpovědích D. I., Mgr. A. P., A. S., M. K., J. W., v odborném vyjádření z oboru kriminalistiky, metody pachové identifikace a dále v listinných důkazech (protokol o ohledání místa činu atd.). Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 2. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu