ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.20.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 20/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného O. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 11 To 359/2015, v trestní věci vedené Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 2 T 182/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. V. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný O. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 2 T 182/2014 uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době kolem 15:15 hodin dne 1. 10. 2014 v ulici H. u., v místě křížení ulice M., v P., se obnažil na přirození a třel si pohlavní úd tak, aby ho mohly pozorovat 2 blíže neztotožněné nezletilé dívky ve věku kolem 10 let, které opodál obviněného sbíraly kaštany, přičemž svého jednání zanechal a z místa odešel až poté, co k nezletilým dětem přišla dospělá žena.
Za tento přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a za trestnou činnost, pro niž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 2 T 182/2014, mu byl podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šedesáti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 2 T 182/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Uvedený rozsudek napadli odvoláním státní zástupce do výroku o trestu v neprospěch obviněného a též obviněný v celém rozsahu. Tato odvolání byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 11 To 359/2015 podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný popřel, že by onanoval, tedy že obnažil své přirození a třel pohlavní úd tak, aby jej mohly pozorovat dvě blíže neztotožněné nezletilé dívky, což ostatně nevyplývá jednoznačně ani z výpovědi svědkyně L. (o něž opřel soud svá zjištění), podle níž měl obviněný po celou dobu, kdy se na něj dívala, v původní výpovědi 10 minut, později uvedla asi 5 minut, rozepnuté kalhoty a v ruce měl přirození. Svědkyně přesto neví, zda byl penis obviněného ztopořen, nedělal žádné pohyby a na děvčata se neotáčel. Pouze když k němu přicházela svědkyně, tak se otočil proti ní a poté se hned otočil zpět. Žádné pohyby tedy neviděla a přirození obviněného zahlédla na cca jednu sekundu. Samotná domněnka, že to tak asi bylo z důvodu sexuální poruchy obviněného, kterou sám nepopírá, nemůže být důkazem samo o sobě a nemůže v právním státě obstát, když obviněný má právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i nezpochybnitelné prokázání viny. Právní posouzení skutku jako obnažování nemůže obstát, neboť obviněný toliko vykonal pohyby nezbytné pro vykonání hygienické potřeby. Nezákonnost napadeného rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání je v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
Obviněný proto navrhl, aby i s ohledem na dovolání podané proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 2 T 182/2014, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí na něj navazující zrušil o po přihlédnutí k zásadě in dubio pro reo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, jímž zprostí obviněného obžaloby v plném rozsahu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se po seznámení s obsahem dovolání rozhodl se k němu věcně nevyjadřovat a zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 11 To 359/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Je třeba konstatovat, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku soustředil výlučně na polemiku s hodnocením výpovědi svědkyně L. L., na zpochybnění zjištěného skutkového stavu s tím, že se nedopustil vytýkané trestné činnosti a polemizuje s provedenými důkazy. Jedná se tak o námitky veskrze skutkové, neboť brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Je proto třeba uzavřít, že obviněný ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a ve svém konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky nejsou ovšem relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V pořadí druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo ale shora rozvedeno, argumentace obviněného podřazená pod tento dovolací důvod se svým pojetím dovolání zcela ocitla mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu, protože námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňovaly. V důsledku toho tentýž závěr bylo třeba učinit i ohledně druhého z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Proto jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. František Hrabec předseda senátu