ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.368.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 368/2016-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněné V. G. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 61 To 385/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 122/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 122/2013, byla obviněná V. G. uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že „v době od 27. 7. 2006 do 19. 6. 2012 v P., jako pověřená členka Bytového Družstva O. na základě Usnesení členské schůze, neoprávněně převáděla finanční prostředky, které jí byly svěřeny z účtu vedeného u České spořitelny, a. s., jehož majitelem je O., bytové družstvo, na účty, ke kterým měla přístup výhradně ona, a to na účty vedené u České spořitelny, a. s., kam převedla postupně částky v celkové hodnotě 2,171.430 Kč, 116.386 Kč, 382.741 Kč, 344.706 Kč, 1,154.134 Kč, a účet vedený i UniCredit Bank, kam postupně převedla částky v celkové výši 583.978 Kč, tedy v celkové částce 4,753.375 Kč, uvedenou finanční částku postupně ze svých účtů vybrala a ponechala si ji pro svoji potřebu, ačkoliv věděla, že uvedené finanční prostředky jí byly bytovým družstvem O. svěřeny, přičemž z těchto finančních prostředků provedla následně hotovostní platby za Bytové Družstvo O.;
- dne 21. 9. 2010 ve výši 1.150 Kč ve prospěch účtu společnosti Pražská teplárenská, a. s.;
- dne 30. 4. 2009 ve výši 46.913 Kč, dne 20. 5. 2009 ve výši 47.000 Kč, dne 27. 5. 2009 ve výši 700 Kč ve prospěch účtu společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s.;
a dále dne 26. 5. 2009 poukázala zpět na účet bytového družstva částku 380.000 Kč, dne 26. 5. 2009 částku 385.000 Kč, dne 27. 5. 2009 částku ve výši 380.000 Kč, 375.000 Kč, dne 28. 5. 2009 částku ve výši 368.000 Kč, a dne 10. 7. 2012 částku ve výši 20.000 Kč, tedy celkem vrátila 1,908.000 Kč, čímž uvedenému bytovému družstvu způsobila škodu v celkové výši 2,725.412 Kč.“
Za uvedené jednání byla obviněná V. G. odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu disponování s finančními prostředky právnických osob na dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému Bytovému Družstvu O. částku ve výši 2, 725.412 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Bytové Družstvo O. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 122/2013, podala obviněná V. G. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 61 To 385/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byla obviněná V. G. uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že „v době od 27. 7. 2006 do 19. 6. 2012 v P., jako pověřená členka Bytového Družstva O. na základě Usnesení členské schůze, neoprávněně převáděla finanční prostředky, které jí byly svěřeny z účtu vedeného u České spořitelny, a. s., jehož majitelem je O., bytové družstvo, IČO 25148621, se sídlem O., P., na účty, ke kterým měla přístup výhradně ona, a to na účty vedené u České spořitelny, a. s., kam převedla postupně částky v celkové hodnotě 2,171.430 Kč, 116.386 Kč, 382.741 Kč, 344.706 Kč, 1,154.134 Kč, účet vedený u UniCredit Bank, kam postupně převedla částky v celkové výši 583.978 Kč, tedy v celkové částce 4,753.375 Kč, uvedenou finanční částku postupně ze svých účtů vybrala a ponechala si ji pro svoji potřebu, ačkoliv věděla, že uvedené finanční prostředky jí byly bytovým družstvem O. svěřeny, přičemž z těchto finančních prostředků provedla následně hotovostní platby za Bytové Družstvo O.;
- dne 21. 9. 2010 ve výši 1.150 Kč ve prospěch účtu společnosti Pražská teplárenská, a. s.;
- dne 30. 4. 2009 ve výši 46.913 Kč, dne 20. 5. 2009 ve výši 47.000 Kč, dne 27. 5. 2009 ve výši 700 Kč ve prospěch účtu společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s.;
- a u České spořitelny, a. s., vložila v hotovosti na účet poškozeného bytového družstva dne 3. 5. 2010 částku 5.000 Kč, dne 2. 1. 2012 částku 9.200 Kč a dne 11. 4. 2012 částku 10.000 Kč,
- a dále dne 26. 5. 2009 poukázala zpět na účet bytového družstva částku 380.000 Kč, dne 26. 5. 2009 částku 385.000 Kč, dne 27. 5. 2009 částku ve výši 380.000 Kč, 375.000 Kč, dne 28. 5. 2009 částku ve výši 368.000 Kč, a dne 10. 7. 2012 částku ve výši 20.000 Kč, tedy celkem vrátila 1,908.000 Kč, čímž uvedenému bytovému družstvu způsobila škodu v celkové výši 2,725.412 Kč.“
Za uvedené jednání byla obviněná V. G. odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu disponování s finančními prostředky právnických osob na dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému Bytovému Družstvu O. částku ve výši 2,725.412 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Bytové Družstvo O. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 61 To 385/2015, podala následně obviněná V. G. prostřednictvím své obhájkyně dovolání (pouze proti výroku o náhradě škody), přičemž z obsahu dovolání lze dovodit, že obviněná uplatňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že nesouhlasí s výší způsobené škody. Dále uvedla, že si peněžní prostředky posílala v částkách uvedených v obžalobě, ale z takto převedených peněz pak ještě prováděla platby za bytové družstvo. V této souvislosti uvedla, že doklady o platbách za družstvo již nemá, avšak z převedených prostředků si ponechala přibližně 1.900.000 Kč, přičemž si nepamatuje, jakou částku družstvu vrátila. Obviněná vyjádřila názor, že Policie ČR a následně státní zastupitelství pouze opsaly výpočet poškozeného Bytového Družstva a soud prvního stupně následně toto číslo v podstatě opsal a tím si ulehčil dokazování.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že námitka uváděná obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné V. G.
Obviněná uplatnila právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedla, že byla nesprávně vypočítána způsobená škoda. Ačkoli takto formulovaná námitka je právní námitkou, obviněná ji opřela o skutkové argumenty, kterými se snaží zvrátit skutkové závěry soudů nižších stupňů. Při posouzení uplatněné právní námitky Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka, kterou obviněná uplatnila v dovolání, rozhodně nemůže obstát.
Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává (přičemž v další části tohoto ustanovení je stanoveno, jak se postupuje, nelze-1i takto výši škody zjistit).
K celkové částce ve výši 2 725 412 Kč soudy došly součtem finančních částek, které obviněná pravidelně posílala na své účty, resp. účty své dcery, a snížením této výsledné částky o položky převedené obviněnou ve prospěch poškozeného bytového družstva. Soudy si pro posouzení uvedené otázky vytvořily odpovídající podklad v listinných důkazech, kterými byly především bankovní zprávy o majitelích a disponentech předmětných bankovních účtů, výpisy z účtů obviněné u České spořitelny, a. s. a UniCredit Bank, výpisy z účtů dcery obviněné u České spořitelny, a. s., a dále doklady o tom, že obviněná V. G. provedla hotovostní platby za Bytové Družstvo O., a to dne 21. 9. 2010 ve výši 1.150 Kč ve prospěch účtu společnosti Pražská teplárenská, a. s.; dne 30. 4. 2009 ve výši 46.913 Kč, dne 20. 5. 2009 ve výši 47.000 Kč, dne 27. 5. 2009 ve výši 700 Kč ve prospěch účtu společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s.; u České spořitelny, a. s. vložila v hotovosti na účet poškozeného bytového družstva dne 3. 5. 2010 částku 5.000 Kč, dne 2. 1. 2012 částku 9.200 Kč a dne 11. 4. 2012 částku 10.000 Kč, a dále dne 26. 5. 2009 poukázala zpět na účet bytového družstva částku 380.000 Kč, dne 26. 5. 2009 částku 385.000 Kč, dne 27. 5. 2009 částku ve výši 380.000 Kč, 375.000 Kč, dne 28. 5. 2009 částku ve výši 368.000 Kč, a dne 10. 7. 2012 částku ve výši 20.000 Kč, tedy celkem vrátila 1,908.000 Kč. Celková částka těchto prostředků ve výši 2 725 412 Kč tedy představuje výši způsobené škody a odpovídá značné škodě.
Závěr Městského soudu v Praze, že obviněná způsobila škodu 2 725 412 Kč, se opírá o takový způsob stanovení výše škody, který je v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku. Škoda v uvedené výši je značnou škodou podle §138 odst. l tr. zákoníku. Proto Městský soud v Praze správně posoudil skutek jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to s ohledem na respektování zásad, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Důvodem takového zásahu může být jen extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku po drobnější úpravě rozsahu jednání obviněné vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byl objasněn průběh páchané trestné činnosti, a také to, na základě jakých dokladů byla uskutečněna, jak vysoká částka byla odčerpána, jak bylo s touto částkou dále naloženo, atd. V důkazech mají odpovídající podklad také zjištění týkající se toho, že právě obviněná převedla finančních prostředky na své účty, resp. účty své dcery, a přisvojila si tedy cizí věc, která jí byla svěřena. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vyložily.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné V. G. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu