ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.547.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 547/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2016 o dovolání obviněného D. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 3 To 109/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 61 T 11/2015, byl obviněný D. M. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„dne 4. 3. 2015 v době kolem 13:15 až 13:40 hodin na ulici P. ve Z., Z. kraj, v podnapilém stavu, poté, co nalezl uschované klíče od domu, si těmito bez dovolení či právního nároku odemknul vstup do předmětného rodinného domu, když následně si vyzvedl uschovanou střelnou zbraň – samopal značky Beretta vzor 38, call 9, který byl ukrytý v domě pod jedním ze schodů na půdu, se kterým, po nabití, vešel do bytové jednotky v patře, kterou obývá jeho teta, se kterou měl spory, a zde poškozenou H. V., napadl uvedenou neregistrovanou střelnou zbraní v úmyslu ji usmrtit v době, kdy tato ležela na pohovce, a to dvěma výstřely, přičemž druhým výstřelem zasáhl poškozenou do oblasti levé kyčle, kde se nachází místo vstřelu, když projektil dále proletěl tělem poškozené a zastavil se až v oblasti lopatky vlevo, následně po volání poškozené o pomoc vešel do pokoje její manžel J. V., na kterého chtěl D. M. bezprostředně taktéž vystřelit a zamířil proto na něj samopal a začal střílet, v úmyslu jej usmrtit, když celkem vystřelil pět dalších samostatných ran, přičemž ke zranění poškozeného J. V. nedošlo jen shodou šťastných náhod, neboť poškozený J. V. duchaplně těsně před střelbou odchýlil rukou hlaveň samopalu, tudíž všechny výstřely šly mimo jeho osobu, když následně se podařilo poškozenému J. V. vytrhnout samopal z rukou obviněného a strhnout jej k zemi, kde ho za aktivní následné pomoci své dcery B. D., nakonec svázali a drželi do doby příjezdu hlídky Policie ČR, která obviněného na místě zadržela, uvedeným útokem došlo ke zranění poškozené H. V., která ještě téhož dne podstoupila v Krajské nemocnici T. G. M. Z. urgentní operaci, když lékařskou revizí bylo určeno, že místo vstřelu je oblast levé kyčle, byla provedena i revize dutiny břišní a zajištění hrudníku a revize zad v oblasti lopatky vlevo, kde byl nalezen i předmětný projektil velikosti 1,7 x 0,9 cm, když komplex utrpěných poranění mohl vést ke smrti poškození H. V., ke které nedošlo jen shodou šťastných náhod a poskytnutím včasné lékařské péče.“
Za uvedené jednání byl obviněný D. M. odsouzen podle §140 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ústavní protialkoholní léčení.
Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci střelné zbraně – samopalu značky Beretta vzor 38, call 9, 3 zásobníků se zajištěnými náboji.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Praha 1, Orlická 2020/2, částku 210.258 Kč,
- H. V., částku 331.400 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 61 T 11/2015, podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně a obviněný D. M. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 3 To 109/2015, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný D. M. za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, odsuzuje podle §140 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 3 To 109/2015, podal následně obviněný D. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že úmysl usmrtit poškozené H. V. a J. V. dovodil nalézací soud na základě hypotetických a nepodložených dedukcí, které postrádají oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti uvádí, že pochybnosti o existenci úmyslu vyvstávají nejen ve vztahu k poškozenému J. V., ale také k poškozené H. V. Ačkoliv je nepochybné, že na poškozenou dvakrát vystřelil, nelze automaticky dovodit, že ji chtěl usmrtit. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68 a dodává, že je nutné upozornit na několik zásadních okolností, které úmysl usmrtit poškozenou zpochybňují. Zejména nebyl prokázán motiv obviněného k trestnému činu, který je mu napadeným rozsudkem kladen za vinu. Provedené dokazování nepřisvědčilo názoru, že by čin byl reakcí na provedené majetkové vyrovnání mezi poškozenými a otcem obviněného J. M. Obviněný již od počátku dokazování tvrdil, že neměl v úmyslu zabít nikoho jiného, než sebe. Sklony k sebevraždě potvrdila také jeho přítelkyně a sebevražedný úmysl nebyl vyvrácen ani odborným vyjádřením znalce z oboru zdravotnictví – odvětví psychologie MUDr. Bohumila Navrátila, který vypověděl, že není vyloučeno, že mohlo dojít k náhlému hnutí mysli, v důsledku čehož pak útok původně směřující vůči sobě samému namířil vůči jiným osobám. Obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1491/2011 a dodává, že náhle hnutí mysli nemůže být v žádném případě spojováno s rozmyslem, neboť rozmysl se na rozdíl od náhlého hnutí mysli projevuje tím, že pachatel zváží zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, zvolí vhodné prostředky k jeho provedení a zváží i rozhodné důsledky svého činu. Obviněný mohl všechny tyto zmíněné myšlenkové procesy uskutečnit pouze ve vztahu k zamýšlené sebevraždě, neboť právě ta byla od počátku jeho jediným úmyslem. Stejně tak úmysl k usmrcení poškozeného J. V. nelze dovodit z pouhého faktu, že na poškozeného mířil a že za přítomnosti poškozeného zbraň ještě několikrát vystřelila. Přesto však soudy z těchto okolností úmysl k pokusu vraždy dovodily, aniž by přitom adekvátně a objektivně zhodnotily okolnosti, za jakých ke střelbě došlo. Závěr nalézacího soudu o tom, že se obviněný pokusil spáchat zvlášť závažný zločin vraždy na dvou a více osobách, postrádá dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Úmysl jako obligatorní znak této skutkové podstaty je v jeho neprospěch dovozován na základě libovolného mínění soudu. Z dané situace tak vyplývá, že projednávaný skutek byl posouzen v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou materiální pravdy a rovněž se zásadou in dubio pro reo, neboť z provedeného dokazování vyvstaly důvodné pochybnosti o tom, zda se obviněný skutečně pokusil spáchat trestný čin na dvou a více osobách.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 3 To 109/2015, zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k novému projednání, popř. ve věci sám rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že podaný mimořádný opravný prostředek směřuje prakticky do oblasti hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem společně se zpochybňováním subjektivní stránky jednání obviněného, když argumentace obviněného je totožná s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení. Výrazným rysem podaného dovolání je okolnost, že po obsahové stránce je téměř obsahově identické s předešlým odvoláním a obhajobou obviněného v průběhu trestního řízení. Pokud obviněný v dovolání opakuje námitky, vesměs skutkového charakteru, o něž opíral svůj řádný opravný prostředek, je třeba mít na zřeteli setrvalou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech. Pokud totiž obviněný staví dovolání na opakování stejných výhrad, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, je takové dovolání zpravidla odmítáno. Je tomu tak s ohledem na zvláštní povahu dovolacího řízení, jež je určeno ke zjišťování a nápravě specifických vad podřaditelných pod některý z dovolacích důvodů definovaných v §265b tr. ř. Dovolací řízení není určeno k všeobecnému komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí, k čemuž dovolatel obsahem svého mimořádného opravného prostředku směřuje. Dovolatel zpochybňuje správnost právního závěru nalézacího soudu. Svou argumentaci však zakládá na zpochybňování skutkových závěrů, k nimž dospěl soud na základě výsledků dokazování, a jejich nahrazování odchylnými skutkovými východisky, jež odpovídají zamýšlenému podlomení právních závěrů soudu prvního stupně. Lze proto plně odkázat na podrobné hodnocení provedených důkazů, které je popsáno v rozhodnutí nalézacího soudu. K tvrzením obviněného se vyjádřil soud druhého stupně, který se důkladně zabýval v odvolání uplatněnými výhradami a vyrovnal se s nimi způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Námitky, které vycházejí z odchylného vymezení skutkového základu oproti závěrům soudu, jsou námitkami skutkovými, nikoli právními, a zřejmě nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. M.
Obviněný opřel své dovolání o právní námitky týkající se subjektivní stránky jednání kvalifikovaného jako pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru obviněného nelze z provedeného dokazování dovodit jeho úmysl usmrtit poškozené H. V. a J. V. Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil shodné námitky, kterými se zabýval soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání. Odvolací soud se s těmito námitkami náležitě vypořádal a přesvědčivě odůvodnil právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Předně je třeba připomenout, že trestného činu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a spáchá-li tento čin na dvou a více osobách. Již z uvedené zákonné citace vyplývá, že k trestnosti jednání pachatele, které jinak naplňuje znaky trestného činu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, je zároveň třeba existence úmyslného zavinění. Rozhodující je tedy subjektivní stránka jednání pachatele, tedy k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán jeho úmysl tento trestný čin spáchat, přičemž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl pachatel veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat trestný čin vraždy, je možno jej uznat vinným tímto trestným činem, případně jeho pokusem.
Soud prvního stupně věnoval zjišťování subjektivní stránky jednání obviněného náležitou pozornost a za splnění všech zákonných podmínek dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný spáchal trestný čin v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť je zjevné, že v rámci výstřelů ze samopalu směřujících na konkrétní osoby chtěl tímto jednáním dané osoby usmrtit a správně kvalifikoval jednání obviněného jako pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Jednání obviněného, především jeho úmysl usmrtit poškozené, je zcela jednoznačně a bez jakékoliv pochybnosti prokázán svědeckými výpověďmi poškozených H. V. a J. V. Oproti tomu tvrzení obviněného o údajném úmyslu spáchat sebevraždu a absenci úmyslu kohokoliv zabít je ve zjevném rozporu s jeho jednáním a zjištěnými skutečnostmi. Nejvyšší soud poukazuje na všeobecně známou skutečnost, že v případě sebevraždy by bylo zapotřebí toliko jednoho náboje, takže reálně zjištěná skutečnost, když si obviněný vzal k samopalu další dva plné zásobníky, nevzbuzuje otázky, jaký úmysl měl obviněný v době, kdy se ozbrojil samopalem. Následně obviněný vešel s nabitým samopalem do pokoje, kde odpočívala poškozená, a střílel na ní. Od nabití samopalu a odchodu z prostor, kde byl samopal uskladněn, do okamžiku vstupu obviněného do pokoje obývaného poškozenou uplynulo několik sekund, i proto považuje Nejvyšší soud toto jednání za jednání spáchané s rozmyslem, protože obviněný zvážil, jaké jednání jakým způsobem spáchá, a již v době vstupu do místnosti byl rozhodnutý, že spáchá trestný čin. Rovněž další jednání, tedy nejprve namíření zbraně, následně první výstřel, kterým se netrefil, a druhý výstřel, kterým postřelil poškozenou H. V., svědčí o úmyslu obviněného poškozenou usmrtit. Jednání vůči poškozenému J. V. taktéž potvrzuje úmysl obviněného tohoto usmrtit, když na poškozeného nejprve mířil, byť chvíli váhal, potom na poškozeného střílel pěti výstřely, přičemž se poškozenému podařilo odchýlit rukou hlaveň samopalu. Rozmysl je tedy zjevný ze způsobu spáchání pokusu usmrcení poškozených H. V. a J. V. Ze shora popsaného jednání obviněného je též zjevné, že jediným skutkem za podmínek pokračování spáchal pokus trestného činu vraždy na dvou osobách, když nejprve s nabitou zbraní vešel do pokoje, kde dvakrát vystřelil na poškozenou H. V. a následně, po vstupu poškozeného J. V. do pokoje, střílel i na tohoto.
Nejvyšší soud konstatuje, že na základě výše uvedených skutečností soudy v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu