ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.572.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 572/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 dovolání obviněného J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 68 To 250/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 8/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 4 T 8/2015, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že
dne 29. 7. 2014 v době kolem 12:45 hod. v K., okres P., na ul. K., v areálu bývalé společnosti I., kde má J. F. pronajaty skladovací prostory, poté co příslušníci OO Policie ČR Prostějov 1 provedli na základě příkazu soudkyně Okresního soudu v Prostějově, č. j. 0 Nt 839/2014-3, prohlídku jiných prostor a pozemků, kdy následoval odvoz věcí zajištěných v rámci uvedené prohlídky, čemuž se J. F. snažil bránit svým osobním motorovým vozidlem zn. VW Sharan, které zaparkoval do vjezdu do areálu, v důsledku čehož do areálu nemohlo vjet nákladní motorové vozidlo zn. TATRA 815 s jeřábovou nástavbou, které mělo zajistit naložení zajištěných věcí určených k odvozu, kdy po výzvě službukonajícího příslušníka Policie ČR OO Prostějov 1, nprap. Mgr. T. H., uvolnil vjezd do areálu a svým vozidlem couvl o několik metrů zpět, načež nákladní vozidlo počalo vjíždět do areálu, kde se poblíž vjezdové brány a v bezprostřední blízkosti před přední částí osobního motorového vozidla zn. VW Sharan, pohybovali službukonající a ve služebním stejnokroji odění příslušníci OO PČR Prostějov 1, nprap. Mgr. T. H. a nstržm. P. D., neočekávaně s vozidlem zn. VW Sharan prudce akceleroval a vyjel dopředu směrem k najíždějícímu jeřábu, přičemž nejprve levým předním zrcátkem vozidla narazil do nstržm. P. D., který utrpěl krevní podlitiny a kožní oděrky na pravé paži a hřbetu dlaně s jednorázovým ošetřením bez dalšího omezení v obvyklém způsobu života a dále pravou přední částí vozidla narazil do nprap. Mgr. T. H., který upadl na kapotu vozidla a byl odražen před vozidlo, kde dopadl na vozovku, přičemž utrpěl pohmoždění levého lokte s krevní podlitinou na vnitřní straně a lehce krvácející kožní rankou délky 1 – 2 cm, s jednorázovým ošetřením a nevýznamným omezením funkce levé horní končetiny po dobu jednoho týdne.
Za to byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání třiceti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo, aby se ve zkušební době zdržel násilného jednání vůči druhým osobám a aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně byla podle §228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České republice, zastoupené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje, Olomouc, Tř. Kosmonautů 189/10, IČO: 72051795, na náhradě škody částku 5.520 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození P. D. a Mgr. T. H., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 4 T 8/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 68 To 250/2015, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 68 To 250/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že k incidentu u vjezdové brány areálu došlo až po skončení prohlídky jiných prostor, ke které měli policisté oprávnění na základě příkazu soudkyně Okresního soudu v Prostějově. Obviněný je přesvědčen, že pokud byla prohlídka již ukončena, tak policisté v danou dobu nevykonávali žádné zákonné či jiné oprávnění v soukromém areálu a nepožívali tak ochrany úřední osoby ve smyslu §127 odst. 2 tr. zákoníku. Za nepřípustnou pak označil snahu obou soudů v tomto směru rozšířit samotnými policisty ukončenou prohlídku jiných prostor na „jakési vedlejší úkony spojené s prohlídkou“. Dodal, že dle jeho mínění je nutné posoudit, zda mohl či měl předpokládat, že se poškozený policista H. rozběhne proti popojíždějícímu vozidlu a vyvolá tak střetovou situaci, a zda v takovém případě naplnil znaky souzeného zločinu. Dovolatel je toho názoru, že nebylo v jeho moci situaci jakkoli ovlivnit či změnit, že vznik této situace předpokládat nemohl a není možné na jeho straně z tohoto počínání dovodit jakýkoliv úmysl. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 7 Tdo 653/2013 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1420/2015.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. V tomto vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Námitky vyjádřené v dovolání nejsou nové, obviněný je uplatňoval již v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, posléze tvořily obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž nalézací i odvolací soud se s nimi řádně vypořádaly. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu v tom, že dle učiněných skutkových zjištění prohlídka jiných prostor a zajištění materiálu i přes nesprávný časový údaj uvedený v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor dále probíhala a tento úkon nebyl ještě zcela ukončen, z toho důvodu na místě setrvávali i příslušníci policie, když navíc obviněný svým vozidlem zablokoval vjezd do areálu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně výslovný souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu konstatuje, že námitky deklarované v dovolání obviněný opakovaně uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů jim věnovaly náležitou pozornost, ve svých rozhodnutích se jimi zabývaly a posléze i zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura řeší tuto situaci např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný v rámci tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku namítl, že k incidentu u vjezdové brány došlo až v době, kdy již příslušní policisté nepožívali ochrany úřední osoby ve smyslu §127 odst. 2 tr. zákoníku, a že nemohl předpokládat, že se policista H. rozběhne proti popojíždějícímu vozidlu, které řídil, proto nebylo v jeho moci srážce vozidla s příslušnými policisty zabránit. Obsah námitek je sice možno považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud shledal, že námitky jsou neopodstatněné.
Trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Odstavec 2 písm. a) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá čin uvedený v odstavci 1 se zbraní.
Úřední osobou je podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku mimo jiné příslušník bezpečnostního sboru, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle §127 odst. 2 tr. zákoníku se k ochraně úřední osoby podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.
Zbraní je z hlediska trestního zákoníku cokoli (tedy i automobil), čím je možno učinit útok vůči tělu důraznější, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení zákona něco jiného. Úmyslné ohrožení příslušníka Policie ČR při výkonu služby najížděním na něho motorovým vozidlem splňuje zákonné znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného nebo ji má za tím účelem u sebe (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3129 s.).
V případě posuzované věci bylo na základě učiněných skutkových zjištění bez pochybností prokázáno, že inkriminovaného dne byla dle příkazu Okresního soudu v Prostějově prováděna Policií ČR prohlídka jiných prostor a pozemků, které má obviněný pronajaty jako skladovací prostory, a to z důvodu zajištění a odvozu hutního materiálu, neboť mezi obviněným a dodavatelem tohoto hutního materiálu došlo ke sporu ohledně jeho úhrady. Obviněný se přitom tomuto úřednímu úkonu snažil od počátku bránit postavením vozidla VW Sharan do prostoru brány objektu. Realizace prohlídky jiných prostor a pozemků byla zajištěna za pomoci uniformovaných policistů ve službě, o čemž obviněný věděl a musel si proto být vědom i toho, že policisté vykonávali pravomoc úřední osoby. Je pravdou, jak tvrdí obviněný, že poškození policisté nprap. Mgr. T. H. a nstržm. P. D. ve svých výpovědích shodně uvedli, že prohlídka jiných prostor a pozemků skončila v 12.30 hodin. Současně je však třeba zdůraznit, že i když k najetí na policisty ze strany obviněného podle skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu došlo až kolem 12.45 hodin, nelze dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, učinit závěr, že poškození policisté v té době již neprováděli výkon pravomoci úřední osoby. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že příslušná prohlídka a odvoz zajištěného materiálu ve skutečnosti neskončila v 12.30 hodin, ale probíhala i poté. V danou dobu se totiž v objektu ještě stále nacházela vozidla naložená zajištěným hutním materiálem, což potvrdil i obviněný, a čekalo se na jeřáb, který měl naložit zbývající část materiálu. Příslušníci policie proto na místě setrvali z důvodu dokončení tohoto úkonu a také proto, že obviněný svým vozidlem zablokoval vjezd do areálu, aby jeřáb z tohoto prostoru nemohl vyjet. Obviněný s vozidlem zacouval až na výzvy příslušníků Policie ČR. Jelikož policisté očekávali, že obviněný se bude opět snažit zabránit odvozu hutního materiálu, postavili se do prostoru mezi najíždějící jeřáb a přední část vozidla obviněného. Obviněný po dobu několika minut seděl ve vozidle a poté se náhle s vozidlem prudce rozjel vpřed směrem k najíždějícímu jeřábu a přitom narazil do obou přítomných policistů způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Podle zjištěného skutkového stavu věci není pochyb o tom, že obviněný se proti příslušným policistům rozjel zcela vědomě a úmyslně, narazil do nich a způsobil jim shora specifikovaná zranění. Jednal přitom minimálně v úmyslu nepřímém, neboť si musel být vědom, že svým manévrem může do policistů stojících před přední částí jeho vozidla narazit, případně je zranit, což s ohledem na hmotnost auta lze předpokládat a s těmito možnostmi byl srozuměn.
Nejvyšší soud uzavírá, že z uvedených skutečností je zřejmý nejen úmysl obviněného najet do policistů stojících před jeho vozidlem, ale i skutečnost, že poškození policisté nprap. Mgr. T. H. a nstržm. P. D. v okamžiku, kdy do nich obviněný najel, stále prováděli předmětnou prohlídku jiných prostor a pozemků z důvodu zajištění a odvozu hutního materiálu. Jen stěží by bylo možno dospět k závěru, že pokud zasahující policisté v protokolu o konaném úkonu uvedli dobu jeho skončení v 12.30 hodin a krátce nato kolem 12.45 hodin, kdy ještě ani neopustili areál, kde prohlídku prováděli, došlo k jejich napadení, že již v této době nepožívali ochrany úřední osoby. Z popisu celé situace je zřejmé, že se obviněný nehodlal smířit s výsledkem řádně nařízené prohlídky jiných prostor a pozemků, zejména s odvozem hutního materiálu a že byl připraven se tomuto výsledku nepodvolit i za cenu blokování pohybu autojeřábu, případě najetí do osob policistů.
Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Na jejich rozhodnutí je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Obviněný na podporu svých tvrzení argumentoval obsahem rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 7 Tdo 653/2013 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1420/2015, avšak tyto na posuzovanou věc nedopadají. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 7 Tdo 653/2013, řeší případ, kdy poškozený byl policistou mimo službu v civilním oděvu, který překročil svou pravomoc a prováděl zákrok, ke kterému nebyl podle zákona oprávněn. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1420/2015, se pak týká skutečnosti, že v řízení nebylo prokázáno, že by obviněný prostřednictvím svého vozidla úmyslně užil násilí proti zasahujícím policistům, neboť úmysl obviněného směřoval pouze k tomu, aby se mu podařilo před zasahujícími policisty uprchnout. Jde tak o jinou individuálně posuzovanou problematiku, která na nyní posuzovanou kauzu nedopadá.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud uzavírá, že v průběhu trestního řízení vedeného proti obviněnému bylo bez pochybností prokázáno, že J. F. svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu