ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.643.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 643/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2016 o dovolání obviněného PhDr. I. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 6 To 185/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 77/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 1 T 77/2014, byl obviněný PhDr. I. M. uznán vinným ze spáchání pomoci k přečinu podvodu dílem dokonanému podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a dílem nedokonanému podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, které se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný PhDr. I. M. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných V. S. a Ing. V. N.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené České republice – Ministerstvu financí ČR, IČ:00006947, se sídlem Letenská 525/15, 118 00 Praha, Malá Strana, částku 215.628,84 Kč.
Podle §229 tr. ř. byla ČR – Ministerstvo financí ČR odkázána se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 1 T 77/2014, podali obvinění V. S., Ing. V. N., PhDr. I. M. a poškozená Česká republika – Ministerstvo financí odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 6 To 185/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný PhDr. I. M. byl uznán vinným ze spáchání pomoci k přečinu podvodu dílem dokonanému podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a dílem nedokonanému podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, které se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„v době od 20. 8. 2002 do 29. 11. 2011 v O. obviněný Ing. V. N. jako předseda představenstva, obviněný V. S. jako předseda kontrolní komise a PhDr. I. M. jako člen představenstva Slezského spořitelního a úvěrního družstva (od 30. 10. 2002 „v likvidaci“) se sídlem Hradec nad Moravicí, Gudrichova č. 93, IČ 25352351 (dále jen SSÚD) po vzájemné domluvě, vědomi si okolnosti, že Úřad pro dohled nad družstevními záložnami svým rozhodnutím ze dne 23. 5. 2002, č. j. 1445/2002/V doručeného 28. 5. 2002 mimo jiné pro dlouhodobou platební neschopnost odňal SSÚD povolení působit jako družstevní záložna, kteréžto rozhodnutí nabylo právní moci 26. 8. 2002 a SSÚD tak bylo zrušeno a vstoupilo do likvidace, rovněž, že členská schůze doporučila SSÚD ukončit činnost vlastní likvidací ke dni 27. 6. 2002, se záměrem vylákat tak ve prospěch obviněného V. S. peněžní prostředky ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen, postoupil obviněný V. S. dne 20. 8. 2002 formou odprodeje za částku 490.000 Kč, kterou si sám určil – písemnost – dokumentace kontrolní komise o činnosti související s negativními skutečnostmi záložny, načež obviněný Ing. V. N., aniž o takové platbě ve prospěch obviněného V. S. rozhodla členská schůze či představenstvo SSÚD a aniž takovými prostředky SSÚD vůbec disponovalo, vnitřním dokladem ze dne 20. 8. 2002 účetně převedl částku z účtu SSÚD (služby) na běžný účet obviněného V. S. a k jeho písemnému pokynu (dispozici) z téhož dne pak z částky 490.000 Kč převedl účetně vnitřním dokladem ze dne 20. 8. 2002 částku 260.000 Kč na vkladový účet Z. Č., s níž zároveň sjednal smlouvu o zřízení a vedení termínovaného vkladového účtu na termínovaný vklad ve výši 260.000 Kč, a která s takovým postupem z podnětu a k žádosti obviněného V. S., aby ten dosáhl maximálního možného peněžního uspokojení ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen, souhlasila, zbylou částku 230.000 Kč na běžném účtu obviněného V. S. i částku 260.000 Kč na vkladovém účtu Z. Č., obě tyto částky zvýšené o úroky, vykázal též v inventarizaci účtů SSÚD k 25. 8. 2002 (tj. ke dni předcházejícímu vstupu do likvidace) a poté, aby připsání částky 490.000 Kč na běžný účet V. S. zlegalizoval, vyhotovil obviněný Ing. V. N. nezjištěného dne skutečnosti odporující zápis ze schůze představenstva SSÚD, datovaný dnem 19. 8. 2002, obsahující údaj, že představenstvo potvrzuje a schvaluje finanční částku 490.000 Kč pro V. S. dle vyčíslení předmětu, který je dán obsahem dokumentace k negativním skutečnostem i k ostatním řešeným problémům záložny, a dále údaj, že schůzi byli po telefonu přítomni též členové představenstva V. a P., kterýžto padělek sám obviněný Ing. V. N. podepsal na místě zapisovatele a nechal podepsat za správnost obviněnému PhDr. I. M., jemuž byl jimi sledovaný záměr znám, podepsal zápis o schůzi představenstva, která se nekonala, a potvrdil tak správnost výplaty peněz obviněnému V. S. a za kontrolní komisi obviněnému V. S., přičemž ten dne 15. 12. 2003 u Krajského soudu v Ostravě podal přihlášku pohledávky do konkursu vedeného na majetek SSÚD evidovanou, představující mj. 10 % z původní hodnoty vkladu na běžném účtu ve výši 230.000 Kč, kterou doložil zmíněným padělkem zápisu ze schůze představenstva SSÚD datovaným dnem 19. 8. 2002, onou dispozici z 20. 8. 2002 a výpisy o zaúčtování částek 490.000 Kč a 260.000 Kč, zároveň vyhotovil, Z. Č. nechal podepsat a rovněž dne 15. 12. 2003 u téhož soudu do stejného konkursu přihlásil pohledávku evidovanou, představující mj. 10 % z původního termínovaného vkladu Z. Č. ve výši 260.000 Kč, kterou doložil uvedenou dispozicí z 20. 8. 2002, smlouvou o vkladovém účtu a výpisem ze zaúčtování, kteréžto přihlášky posléze upřesnil, a když pak správci konkursní podstaty SSÚD obě zmíněné přihlášky v příslušných částkách co do jejich pravosti i výše popřel, domáhal se obviněný V. S. žalobami, podanými u Krajského soudu v Ostravě dne 22. 8. 2007 jednak sám za sebe, jednak v zastoupení Z. Č. určení existence popřených pohledávek, přičemž Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 8 Cm 15/2007, žalobu Z. Č. zamítl a svým usnesením ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 8 Cm 5/2008 pak zastavil řízení o další žalobě na určení existence pohledávky, kterou jejím jménem jako její zmocněnec podal dne 2. 7. 2008 obviněný V. S., a to z důvodu nedoložení plné moci, kdežto rozsudkem ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 8 Cm 16/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 6 Cmo 43/2009, Krajský soud v Ostravě určil, že obviněný V. S. má za SSÚD pohledávku z titulu vkladu na běžném účtu ve výši 23.958,76 Kč, vycházeje při tom mj. z inventarizace účtů k 25. 8. 2002 a vnitřních dokladů ze dne 20. 8. 2002 (současně ovšem soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že oprávněnost nároku žalobce na odměnu – náhradu ve výši 490.000 Kč mu v tomto řízení nepříslušelo posuzovat), na základě kteréhožto rozsudku předložil správce konkursní podstaty SSÚD Zajišťovacímu fondu družstevních záložen dne 27. 12. 2010 data pro výplatu náhrad za pohledávku z pojištěného vkladu ve výši 239.587,60 Kč, dne 4. 11. 2011 pak Ministerstvu financí České republiky, Letenská č. 525/15, 118 00 Praha, Malá Strana (právnímu zástupci Zajišťovacího fondu družstevních záložen, jehož činnost byla ke dni 31. 12. 2010 ukončena - dále jen Ministerstvo financí ČR) data pro výplaty náhrady za pohledávku z pojištěného vkladu Z. Č. ve výši 270.926,45 Kč, z kterýchžto pohledávek Ministerstvo financí ČR vypočetlo v prvém případě náhradu ve výši 215.628,84 Kč a tuto částku ke své škodě, poté, co ten svým písemným čestným prohlášením tento nárok dne 23. 7. 2011 osvědčil, vyplatilo dne 29. 8. 2011 obviněnému V. S. na jím určený účet a ten se tak zároveň o stejnou částku neoprávněně obohatil a ve druhém případě potom náhradu ve výši 206.985,88 Kč, jejíž výplata však byla pro zásah policejního orgánu Ministerstvem financí ČR dne 29. 11. 2011 pozastavena a vzniku škody na jeho majetku ve stejné výši tak bylo zabráněno, stejně tak jak vzniku další škody na majetku SSÚD v celkové výši 2.416,64 Kč, jelikož částka ve výši 1.134,14 Kč, připadající na poměrné uspokojení pohledávky, přihlášené do konkursu obviněným V. S., jmenovanému dosud vyplacena nebyla a Z. Č. pak onu přihlášku do konkursu, vyhotovenou týmž obviněným, na jejíž poměrné uspokojení by připadla částka 1.282,50 Kč, podáním doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 30. 4. 2008 vzala v částce 27.092,65 Kč zpět, tento soud usnesením ze dne 5. 5. 2008, č. j. 13 K 43/2003, řízení o této přihlášce zastavil.“
Za uvedené jednání byl obviněný PhDr. I. M. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných V. S. a Ing. V. N.
Podle §229 tr. ř. byla Česká republika, Ministerstvo financí ČR odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 6 To 185/2015, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř. Obviněný má za to, že se nedopustil jednání, pro které byl v odsuzujícím rozsudku uznán vinným. Svým jednáním spočívajícím v podpisu zápisu ze zasedání představenstva Slezského spořitelního a úvěrního družstva, datovaného dnem 19. 8. 2002, nenaplnil znaky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu podvodu dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť předmětný zápis ze zasedání představenstva sice podepsal, ale nebylo mu známo ani nebyl srozuměn s tím, že jde o jednání V. S., popř. Ing. N., které naplňuje znaky přečinu podvodu. Soud prvního stupně ani soud odvolací se při svém hodnocení nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu obviněného, totiž úmyslem umožnit nebo usnadnit hlavnímu pachateli S. spáchání přečinu podvodu. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01, podle kterého je prokázání úmyslu pachatele klíčové při naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, kterým byl uznán vinným z pomoci k přečinu podvodu, neboť právě úmysl být účasten přečinu podvodu hlavního pachatele zcela chybí. Dále rekapituluje, že je mu kladeno za vinu, že pouze podepsal předmětný zápis ze zasedání představenstva. Soud prvního stupně i soud odvolací však opomenuly zhodnotit skutečnost, že obviněný tak zjevně jednal v důvěře ve správnost textu připraveného ze strany Ing. N., který byl předsedou představenstva a který text ze zasedání představenstva obviněnému předložil. Obviněný neměl žádný důvod nedůvěřovat dokumentu, který mu byl předložen k podpisu. Dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004, podle něhož právní závěr o tom, že určitá osoba poskytla jiné osobě pomoc ke spáchání trestného činu, lze učinit pouze na základě skutkovým zjištění obsahující okolnosti, za nichž pomocník napomohl ke spáchání trestného činu a forem, jakými to učinil. O tvrzeném úmyslu S. nevěděl ani vědět nemohl, a tedy mu nelze přičítat úmysl v této činnosti S. pomáhat. Prokázání úmyslu být účasten podvodu tak v dovoláním napadeném rozsudku a v předcházejícím řízení zcela absentuje. Obviněný dále namítá, že se nikdy nestal členem představenstva SSÚD. Výrok odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, soudy se těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly, resp. dospěly k chybným právním závěrům. Pro úplnost uvádí, že kdyby S. a Ing. N. zamýšleli spáchat trestný čin, který je jím kladen za vinu, jistě by to byli schopni učinit i bez účasti obviněného. K tomu přistupuje i skutečnost, že nikdo z vyslechnutých svědků osobu obviněného ve spojení se spáchaným trestným činem nezmiňuje. Závěrem svého dovolání poukazuje na skutečnost, že i kdyby se pomoci k přečinu podvodu dopustil, byl by tento trestný čin promlčen. K vyplacení odměny S., jehož schválení měl potvrzovat zápis ze zasedání představenstva SSÚD ze 19. 8. 2002, došlo vnitřním dokladem ze dne 20. 8. 2002, čímž byl trestný čin dokonán. Z výše uvedeného důvodu se obviněný domnívá, že trestní stíhání proti němu mělo být z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. z důvodu promlčení zastaveno.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2015, č. j. 6 To 185/2015-2155, v části týkající se obviněného PhDr. M., aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 3. 2015, č. j. 1 T 77/2014-1759, v části týkající se tohoto obviněného a všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že argumentace obviněného nenaplňuje žádný z důvodů pro podání dovolání ve smyslu §256b tr. ř. Uvádí, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatňuje, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce zmíněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů nebo v jejich hodnocení. Proto je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dle již konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je sice možné za účelem provedení korekce nejextrémnějších excesů připustit určitý zásah do skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy došlo-li k opomenutí zásadního důkazu nebo existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz například usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007, ze dne 7. 11. 2007). Uvedená situace však v přezkoumávané věci nenastala, byť s tím dovolatel nesouhlasí a tvrdí opak. Soudy činné ve věci z důkazů provedených zákonným způsobem dostatečně spolehlivě zjistily skutkový stav věci. Jeho podstatou bylo to, že dovolatel, v součinnosti s dalšími dvěma pachateli, za situace, kdy vystupoval jako člen představenstva krachujícího a v té tobě již platebně neschopného spořitelního a úvěrního družstva, úmyslně pomohl hlavnímu pachateli V. S., aby se na úkor cizího majetku obohatil tím, že vědomě podepsal dokument obsahující nepravdivé údaje ohledně vyplacení odměny ve výši 490.000 Kč hlavnímu pachateli, pomocí kterého V. S. ve spojení s dalšími listinami obsahujícími nepravdivé údaje fingujícími existenci vkladů u uvedeného spořitelního a úvěrního družstva docílil toho, že mu byla ke škodě Zajišťovacího fondu družstevních záložen, resp. Ministerstva financí ČR vyplacena suma ve výši cca 216.000 Kč z titulu náhrady za ve skutečnosti neexistující vklady u zmíněného spořitelního úvěrního družstva a další sumu ve výši cca 207.000 Kč se stejným způsobem vylákat pokusil. K námitce dovolatele, že členem představenstva Slezského spořitelního a úvěrního družstva nikdy nebyl, státní zástupce dodává, že obviněný byl do uvedené funkce řádně zvolen, fakticky ji vykonával a jako člen představenstva uvedeného družstva vědomě vystupoval. Další námitka obviněného ohledně promlčení trestní odpovědnosti je také zjevně neopodstatněná z důvodu, že promlčecí dobu je třeba počítat až od roku 2011, neboť obviněnému je kladena za vinu účast na celém jednání popsaném ve výroku o vině.
Podle názoru státního zástupce lze tedy shrnout, že argumentace obviněného ohledně dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsažená v dovolání je z větší části pouhým opakováním a rozvinutím již jeho dříve uplatněné obhajoby, omezuje se takřka výhradně na polemiku se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů činných dříve ve věci, aniž by obviněný namítal například opomenutí nějakého skutečně podstatného důkazu nebo uváděl, v čem konkrétně spatřuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Důvody uvedené dovolatelem, tak jak jsou popsány v částech II. – VII. jeho dovolání, tedy zjevně neodpovídají důvodům dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel fakticky nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, resp. pokud je namítá, odvíjí je od vlastních skutkových závěrů.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného PhDr. I. M.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedl, že svým jednáním nenaplnil znaky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu podvodu §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud konstatuje, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vycházely z důkazů získaných a provedených zákonným způsobem, na jejichž podkladě dostatečně spolehlivě zjistily skutkový stav věci, který následně i náležitě právně kvalifikovaly. Zcela zásadním momentem, ze kterého nalézací i odvolací soud dovozují úmyslné zavinění obviněného, je jeho podpis na zápisu ze schůze představenstva Slezského spořitelního a úvěrního družstva ze dne 19. 8. 2002 obsahující údaj o tom, že představenstvo schvaluje a potvrzuje finanční částku 490.000 Kč pro V. S. Přitom z provedeného dokazování plyne, že dne 19. 8. 2002 žádné takové jednání představenstva neproběhlo a že V. S. nebyla taková odměna vůbec schválena, a to ani na žádném jiném jednání. Obviněný i přesto ještě na počátku trestního řízení trval na tom, že zápis o uvedeném jednání odpovídá skutečnosti, později připustil, že částka byla s přihlédnutím ke stavu kampeličky vysoká a že vše byla chyba, přičemž jeden ze svědků - JUDr. Antonín Fajkus, který vykonával u zmíněného družstva správce konkurzní podstaty, vypověděl, že obviněný byl z uvedené částky, kterou s ním později probíral, „zděšen“. Obviněný je osobou s vysokoškolským vzděláním, v minulosti vykonával funkci místopředsedy ONV a ve zmíněném spořitelním a úvěrním družstvu působil již delší dobu před jednáním, které je mu kladeno za vinu, a to mimo jiné v době, kdy se toto družstvo dostalo díky poskytování nezajištěných a následně nesplácených půjček ze strany bývalého předsedy představenstva do úpadku, což vyšlo najevo na přelomu let 2001 a 2002. V tomto směru se kampelička obracela i na orgány činné v trestním řízení. Podepsal-li obviněný za těchto okolností a při svých zkušenostech výše citovaný zápis o jednání představenstva z 19. 8. 2002, musel být s přihlédnutím ke všem provedeným důkazům srozuměn s tím, že napomáhá podvodnému jednání směřujícímu k obohacení hlavního pachatele na úkor cizího majetku.
K námitce dovolatele, že členem představenstva Slezského spořitelního a úvěrního družstva nikdy nebyl a že se tudíž jednání, za které byl odsouzen, nemohl dopustit, je třeba konstatovat, že obviněný byl do uvedené funkce řádně zvolen (naposledy na členské schůzi dne 27. 6. 2012), dobrovolně ji přijal, fakticky ji vykonával, jako člen představenstva uvedeného družstva vědomě vystupoval a tuto svou pozici na počátku trestního řízení ani nezpochybňoval. Jako se členem představenstva s ním jednaly i další do případu zapojené osoby působící v uvedeném družstvu i mimo ně.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud obviněnému přisvědčil v tom směru, že odůvodnění soudů činných dříve ve věci, zvláště pokud jde o odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, nejsou ve vztahu k obviněnému zcela precizní a vyčerpávající, nicméně tato skutečnost nemění ničeho na tom, že v daném případě (zejména je-li hodnocen obsah odůvodnění ve spojení s popisem skutku obsaženým ve výrokové části napadeného rozhodnutí) nelze shledat extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, který by naplňoval dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a který jedině by odůvodňoval zásah do již učiněných skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu.
K argumentaci obviněného ohledně promlčení trestní odpovědnosti a s tím souvisejícího nepřípustného vedení trestního stíhání obviněného ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz část VIII. dovolání), Nejvyšší soud uvádí, že v tomto směru je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Důvodem je především skutečnost, jak je správně uvedeno v rozhodnutí odvolacího soudu, že promlčecí doba počala ve smyslu §34 odst. 2 tr. zákoníku běžet až v okamžiku, kdy nastal či měl nastat účinek (tj. v daném případě způsobení škody na cizím majetku jako znak kvalifikované podstaty přečinu podvodu dle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Běh desetileté promlčecí doby je tak třeba počítat až od roku 2011, nikoli již od roku 2002, neboť obviněnému je kladena za vinu účast na celém jednání popsaném ve výroku o vině, které započalo v roce 2002, kdy měl poskytnout pomoc hlavnímu pachateli, a bylo ukončeno až v roce 2011, kdy byly hlavnímu pachateli vyplaceny vylákané finanční prostředky a výplata další části těchto prostředků byla pozastavena.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný PhDr. I. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pomoci k přečinu podvodu dílem dokonanému podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a dílem nedokonanému podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného PhDr. I. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu