ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.698.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 698/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 o dovolání obviněného R. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 To 116/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 28 T 8/2015, byl obviněný R. V. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný R. V. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní formou ústavní.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Lazecká 22a, Olomouc, ve výši 2.965 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 28 T 8/2015, podal obviněný R. V. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 To 116/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný R. V. byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: „v přesně nezjištěnou dobu od 17. ledna do 18. ledna 2015 v bytě nacházejícím se v prvním patře domu na ulici N. v obci L. n. B., okres P., po předchozím požití alkoholických nápojů fyzicky napadl poškozenou B. Š., a to tak, že ji opakovaně bil nejprve otevřenou dlaní a rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, trupu a končetin, jednak poškozenou po delší dobu dusil blíže nezjištěným způsobem, v důsledku čehož poškozená utrpěla zhmoždění a prokrvácení měkkých pokrývek lebních v pravé čelně-temenně-spánkové krajině a v levé čelně-spánkové krajině s jejich rosolovitým prosáknutím otokem, masivní krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou nad celou levou polokoulí mozku, v přední jámě lební oboustranně, ve střední a zadní jámě lební vlevo, přítomnost tekuté krve v celém komorovém systému mozku, vícečetná ložisková prokrvácení měkkých plen mozkových na horní i spodní ploše mozku, prokrvácení tkání v okolí velkých rohů jazylky a podél plotének chrupavky štítné oboustranně, četné tečkovité a splývající krevní výronky pod sliznicí příklopky hrtanové, hrtanového vchodu a celé průdušnice, těžký otok mozku s vyznačením tzv. otlakových kuželů na jeho spodině, náhlou rozedmu plic, četné tečkovité a splývající krevní výronky pod poplicnicemi, přísrdečníkem a nitroblánou srdeční, tekutou krev v cévách a srdci, náhlé překrvení orgánů, četné podkožní krevní výrony v zadní části pravé temenní krajiny, krevní výrony a otok měkkých tkání víček očí s přesahem přes hřbet nosu se souvislým prokrvácením spojivek očí, souvislý krevní výron čela vpravo s přesahem přes pravou tvář a dále podél dolní čelisti vpravo pod bradu, krevní výrony na čele vlevo, v levé spánkové krajině a na levé tváři, krevní výrony a povrchní kožní oděrky sliznice rtů, dále hluboko pronikající krevní výronky a tržné ranky sliznice předsíně dutiny ústní a levé tváře, celkem 6 tržných ranek kůže levého ušního boltce a krevní výrony obou ušních boltců, celkem 4 pruhovitě formovaná ložiska zhmoždění a krevních výronů zad vlevo, probíhající vzájemně rovnoběžně, podél hrudního úseku páteře a zad vlevo, masivní prokrvácení svaloviny až ke kostem, četné krevní výrony ramenou, zadních a předně vnitřních ploch paží, hřbetních ploch předloktí a rukou, četné krevní výrony pravého prsu, zad vpravo, břicha, v podbřišku, předních ploch stehen, levého kolene a pravého bérce, povrchní kožní oděrku pravého kolene, zlomeninu 3. žebra vlevo ve střední klíčové čáře s ložiskovým prokrvácením přiléhající mezižeberní svaloviny, v důsledku těchto poranění poškozená v uvedeném bytě dne 19. 1. 2015 nejpozději v dopoledních hodinách zemřela, bezprostřední příčinou smrti poškozené byl otok mozku, který se rozvinul na podkladě krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do komorového systému mozku a do měkkých plen mozkových při vícečetném tupém poranění hlavy, a tohoto jednání se obviněný dopustil, ač si musel být vědom s ohledem na užité mechanismy útoku a místa, kam útoky směřovaly, a četnost a kombinace úderů, když ani po ukončení útoků neposkytl a nezajistil poškozené žádnou pomoc, že svým jednáním může způsobit smrtelný následek a s tímto byl srozuměn.“
Za uvedené jednání byl obviněný R. V. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní formou ústavní.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Lazecká 22a, Olomouc, částku ve výši 2.965 Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 To 116/2015, podal následně obviněný R. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že soudem učiněná skutková zjištění neopravňují učinit závěr, že jsou přítomny všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy. V této souvislosti zdůraznil, že nelze bez důvodných pochybností dovodit existenci nepřímého úmyslu způsobit poškozené smrt. Odpovídající skutkovým zjištěním by podle jeho přesvědčení byla spíše kvalifikace jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Pro podporu svého tvrzení zrekapituloval některá skutková zjištění a poukázal mj. na to, že údery byly vedeny nejvýše střední intenzitou, rovněž prokrvácení v oblasti jazylky a chrupavky vznikla působením násilí nejvýše střední intenzity, přičemž nelze zjistit, zda byla poškozená rdoušena v bezvědomí či při vědomí a zda některé symptomy rdoušení, např. nález na plicích, nemohl být spíše důsledkem toho, že poškozená ležela obličejem zabořeným v matraci. Dále nebyla zjištěna žádná fraktura v oblasti hlavy či krku poškozené a všechna zranění vznikla v krátkém časovém intervalu za sebou, přičemž smrt nastala až po dvou dnech, navíc u poškozené byla zjištěna cirhóza jater, která mohla přispět ke zvýšení krvácení ze vzniklých poranění. Obviněný dále upozornil na to, že od počátku tvrdil, že byť poškozenou napadl, útok nebyl natolik intenzivní, a proto mohl být maximálně srozuměn s tím, že poškozené způsobí obecnou újmu na zdraví. Závěry odvolacího soudu, jsou podle něj pro dovození nepřímého úmyslu nedostatečné. Skutkové okolnosti svědčí o tom, že útok na poškozenou nebyl natolik intenzivní, aby obviněný musel počítat s tím, že poškozená zemře. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2003 a dodává, že zjištěná zranění jsou četná, nicméně samotná četnost zranění o srozumění se smrtí poškozené dostatečně nesvědčí, k uvedené četnosti zranění by musela přistoupit ještě vysoká intenzita nebo zvláštní povaha útoků, která však zjištěna nebyla. Je-li soudy nepřímý úmysl vyvozován i z toho, že poškozené neposkytl pomoc, zdůraznil, že její stav dával do souvislosti s její opilostí a nemusel tedy nutně vyhodnotit, že u ní dochází k rozvoji nějakého vnitřního zranění. Ze stejného důvodu pak podle něj nelze dovodit ani existenci přitěžující okolnosti podle §42 písm. c) tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 To 116/2015 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný R. V. se sice doznal k napadení poškozené, toto však označil za málo intenzivní a popřel byť jen eventuální úmysl ji usmrtit. Ze skutkových zjištění lze ovšem eventuální úmysl směřující k usmrcení poškozené dovodit. Při vědomí odlišností každého případu v této souvislosti poukazuje na judikaturu (srov. např. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 499/2011), z níž vyplývá, že útok proti tělu poškozené osoby, který pachatel vedl zvlášť surovým způsobem a vyznačoval se vyšší mírou brutality, než je tomu u většiny násilných trestných činů, svědčí o tom, že pachatel věděl o možnosti závažného zranění životně důležitých orgánů a o způsobení smrti poškozené osobě. Ze zjištěných okolností lze dovodit eventuální úmysl ve vztahu k usmrcení poškozené, neboť obviněný jednak musel vědět, že zmíněným jednáním může poškozenou usmrtit, ale rovněž nepředpokládal žádnou okolnost, která by smrti poškozené mohla zabránit (a nic k zabránění následku ani sám neučinil). Právní kvalifikace posuzovaného jednání zvolená Vrchním soudem v Olomouci proto odpovídá skutkovým zjištěním. Námitku obviněného, tedy zpochybnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, jejímž prostřednictvím se obviněný dovolává posouzení svého jednání podle mírnější právní kvalifikace, tedy pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, za důvodnou ji však státní zástupce nepovažuje.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že útok proti poškozené nebyl proveden s vyšší mírou brutality, znalec MUDr. Chromec připustil, že symptomy spojené s dušením mohly vzniknout i zabořením obličeje poškozené do matrace v případě, že by tak poškozená umírala.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. V.
Klíčovou námitkou obsaženou v dovolání obviněného je zpochybnění subjektivní stránky jeho jednání kvalifikovaného jako trestný čin vraždy, tedy nepřímého úmyslu způsobit smrt poškozené, jejímž prostřednictvím se obviněný dovolává posouzení svého jednání podle mírnější právní kvalifikace, konkrétně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
Předně je třeba připomenout, že trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Z hlediska posouzení, zda jde v konkrétním případě o zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku případně zločin jiný, (ať už obviněným předesílaný trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku nebo trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku), je zásadní subjektivní stránka jednání pachatele, tedy zjištění, k jakému následku úmysl pachatele směřoval. Zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chce svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý), příp. pachatel ví o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, je s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Naproti tomu v případě trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku (nebo trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku), je následkem předvídaným základní skutkovou podstatou ublížení na zdraví (event. těžká újma na zdraví), který je způsoben úmyslně. Následek v podobě smrti je pak z hlediska subjektivní stránky jednání způsoben z nedbalosti. Eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se shoduje s vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním, jímž se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o zásah jeho, nebo o zásah jiné osoby. Naopak při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu a tedy je schopen rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem, avšak bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Následek tedy nechce způsobit ani s ním není srozuměn.
Při posuzování hranice mezi vědomou nedbalostí na straně jedné a nepřímým úmyslem na straně druhé je třeba v daných souvislostech hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek, tj. smrt poškozené osoby, nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů. Za ty lze považovat takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva (smrti poškozené osoby), ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly. V případech, kdy pachatel útoku úmysl usmrtit jiného sám nedozná, je tento možno zjišťovat pouze na podkladě nepřímých důkazů. Lze na něj usuzovat např. z objektivních skutečností, jako je intenzita útoku, způsob jeho provedení, místa na těle poškozené osoby, na něž útok směřoval, ale i z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, nebo z osoby pachatele, z jeho chování po útoku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 499/2011 a další).
V posuzované věci lze ze skutkových zjištění, resp. zjištěných okolností objektivní a subjektivní povahy, úmysl obviněného směřující k usmrcení poškozené jednoznačně dovodit. Pokud jde o charakter útoku, poškozená byla obviněným škrcena, což je způsob fyzického útoku, jímž lze velmi snadno způsobit smrt napadané osoby. Šlo přitom o škrcení protrahované, tedy vleklé, déle trvající. Námitka obviněného, že není vyloučeno, že některé symptomy rdoušení, např. nález na plicích, mohly být spíše důsledkem toho, že poškozená ležela obličejem zabořeným v matraci a postupně takto umírala není podstatná, neboť znalci z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství jednoznačně konstatovali, že bezprostřední příčinou smrti poškozené byl otok mozku, který se rozvinul na podkladě krvácení pod tvrdou plenu mozkovou do komočního systému a do měkkých plen mozkových při vícečetném tupém poranění hlavy. Obviněný opakovaně tloukl poškozenou dlaní a pěstí do různých částí těla, do trupu, končetin a rovněž do hlavy, tedy mj. do míst, kde se nachází životně důležité orgány. Tyto okolnosti (míněno ve vztahu k možným fatálním následkům škrcení či bití do hlavy a trupu) přitom i osobě obviněného musely být velmi dobře známy. Ze strany obviněného přitom nešlo o ojedinělý úder směřující vůči poškozené. S tím koresponduje poměrně značný rozsah poranění na různých částech těla, které poškozená utrpěla. V průběhu útoku přitom obviněný musel překonávat odpor poškozené, což lze dovodit z jeho stop DNA izolovaných zpod nehtů ruky poškozené. I to svědčí o faktické intenzitě, s jakou byla poškozená napadána. To, že šlo „pouze“ o údery střední intenzity, s odkazem na četnost a mechanismus útoků a jejich směřování není rozhodující. Je třeba dále přihlédnout k tendenci obviněného jednat agresivně, což vyplývá jak ze znaleckého posudku znalců MUDr. Navrátila a PhDr. Suchého, tak i z výpovědí svědkyň Š. a S., která byla obviněným v minulosti rovněž fyzicky napadána, bita pěstmi a kopána.
Mimo to považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat také na chování obviněného po útoku, kdy přestože byl po celou dobu s poškozenou přítomen v bytě a věděl, v jakém stavu se nachází, této nezajistil žádnou pomoc, ani se o to nepokusil. Za situace, kdy poškozenou předtím surově bil a škrtil, si přitom musel být vědom toho, že protiprávní následek v podobě smrti u poškozené může nastat. Tato okolnost by sama o sobě nepřímý úmysl prokazovat nemusela. Souhrn všech výše zmíněných zjištění však již této formě zavinění nasvědčuje. Námitku obviněného, že pomoc neposkytoval, neboť stav poškozené dával do souvislosti s její opilostí a předpokládal, že se z toho vyspí, považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou. Obviněný poškozenou prokazatelně napadal způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Na poškozené, jak se ostatně vyjádřil i svědek R. Š., byla pozorovatelná celá řada podlitin, mj. v obličeji, přičemž v bytě byly viditelné stopy krve, o nichž obviněný, v rozporu se skutečností, svědkovi tvrdil, že jsou následkem pádu poškozené. K námitce obviněného ohledně namítané cirhózy jater a s tím spojené případné zvýšené krvácivosti poškozené Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek nalézacího soudu (str. 9 a 10 rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 28 T 8/2015), který se dostatečně věnoval posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem.
Nejvyšší soud konstatuje, že na základě výše uvedených skutečností soudy v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu