ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.724.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 724/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2016 dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 12 To 394/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 71/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 5 T 71/2015, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
- dne 22. 12. 2014 kolem 15.30 hod. v N. B., ul. M., jako bývalý přítel B. B., vložil za stěrač vozidla užívaného jejím bratrem – poškozeným F. B., obálku s dvěma ručně psanými dopisy, kterou otevřela partnerka F. B. a matka jejich dětí R. J., ve kterých po nich požadoval vydání finanční částky v celkové výši 3.620.000 Kč za nákup rodinného domu v O. a jeho rekonstrukci s tím, že „mu je všechno jedno, ale z tohoto světa neodejde sám – za každý jeho ukradený milion korun jedno dítě, to je celkem spravedlivé, asi pak pozůstalým užívání si nakradených a zpronevěřených milionů poněkud zhořkne“, a pokud se mu do 14.00 hod. dne 22. 12. 2014 neozvou a nepředají mu v hotovosti jeho peníze, vrací se zpět do B. a „bude opravdu hodně zle“, a následně své výhrůžky zopakoval i v emailové zprávě doručené dne 24. 12. 2014 na OOP N. B., kde sdělil, že pokud se mu rodina poškozeného neozve do 28. 12. 2014, následující týden přijede do N. B. „a to rohodně ne sám a s jakými úmysly, je zřejmě nabíledni“,
- dne 22. 12. 2014 v N. B., ul. U S., poškozené B. B., vhodil do její schránky ručně psaný dopis, ve kterém mimo jiné vyzýval, aby se mu okamžitě ozvala a připravila pro něj hotovost, kterou mu ve 14.00 hod. na náměstí v baru „M.“ předá, přičemž v opačném případě, nebo neozve-li se, „bude bohužel hodně zle…“.
Za to byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 5 T 71/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 12 To 394/2015, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 12 To 394/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že rozhodující soudy zcela nesprávně posoudily obsah předmětných dopisů, neboť podle jeho názoru nelze dospět k závěru, že by shora specifikovaným jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání. Je přesvědčen, že z daných dopisů nevyplývá, že by poškozené násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konali, opominuli nebo trpěli. Obviněný připustil, že dopisy mohly vyznít nešťastně, avšak dle jeho mínění neměly potenciál vyvolat v poškozených žádnou obavu. Neoprávněnou výhrůžku násilí či jiné těžké újmy nelze podle něj dovodit ani z formulace „bude bohužel hodně zle“. Podle názoru dovolatele nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky souzeného zločinu. Poškozená B. nebyla schopna v rámci své výpovědi ani v hrubých rysech specifikovat, jaké jednání je vůči ní výhružné a zda měla z příslušného dopisu obavu. Navíc soudy se nevypořádaly se skutečností, zda poškozená B. mu příslušné finanční prostředky dluží a odkázal přitom na svou výpověď, ve které popsal motiv, z jakého titulu se domáhal vydání dané finanční částky. Dovolatel tvrdí, že se vydání finančních prostředků domáhal oprávněně, a proto jeho jednání nelze kvalifikovat jako zločin vydírání, zejména vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Poukázal také na skutečnost, že po předmětném jednání zaslal Policii ČR písemný příslib, že již nevstoupí na území katastru N. B., což dodržel a vyvaroval se jakéhokoliv dalšího jednání vůči poškozeným. Má proto za to, že zanikla trestnost jeho jednání ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě dle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Především stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dle jeho názoru byla jednáním obviněného naplněna objektivní i subjektivní stránka souzeného zločinu ve stadiu pokusu, neboť na základě provedených důkazů byly obavy poškozených z výhružného jednání obviněného plně namístě a je evidentní, že obviněný jednal úmyslně. Námitku obviněného o oprávněnosti požadavků vůči poškozeným hodnotí státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak, že ani v situaci, kdy by poškozené osoby obviněnému nějaké peníze skutečně dlužily, není vyloučeno spáchání trestného činu vydírání, neboť obviněný si počínal nepřípustným způsobem (pohrůžkami násilí), jednal tedy protiprávně bez ohledu na jím tvrzenou existenci dluhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 215/2003). Za nedůvodnou pak označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství také námitku, že trestnost jednání zanikla. Zdůraznil přitom, že požadovaná částka nebyla vyplacena nikoli proto, že by obviněný svého jednání zanechal, ale proto, že věc byla poškozenými oznámena policejnímu orgánu, tedy pro okolnost na obviněném nezávislou.
S ohledem na to, že ve věci nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, také v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky skutkové podstaty zločinu vydírání, je sice možno formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky neopodstatněné.
Zločinu vydírání se podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Odstavec 2 písm. d) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel způsobí takovým činem značnou škodu.
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli hned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze např. telefonem nebo v dopise. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému, apod.) a může se týkat i násilí na majetku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1752 s.).
Dle zjištěného skutkového stavu věci obviněný v pořadí prvním dopise mimo jiné konstatoval, že „mu je všechno jedno, ale z tohoto světa neodejde sám - za každý ukradený milion jedno dítě, to je celkem spravedlivé, asi pak pozůstalým užívání si nakradených a zpronevěřených milionů poněkud zhořkne“. Uvedl také, že pokud mu nebudou požadované peníze do stanoveného termínu předány, „bude opravdu hodně zle“. Ve druhém dopise pak uvedl, že pokud nebude jeho požadavkům vyhověno, „bude bohužel hodně zle…“. Z vyjádření svědkyně R. J. vyplynulo, že se dopisy obviněného cítila ohrožená, neboť bylo zřejmé, že obviněný má dětmi zmíněnými v dopise na mysli její děti. Obavy z dopisu obviněného pak vyjádřili i svědkyně B. B. a svědek F. B., kterého obviněný v minulosti již fyzicky napadl a vyhrožoval i tehdy zasahující policistce.
Na základě uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obsah předmětných dopisů je třeba interpretovat jako vyhrožující. V řízení bylo prokázáno, že oba dopisy (navíc zaslaných poškozeným v jeden den) spolu bezprostředně souvisí a v tomto kontextu je třeba je posuzovat. I když v dopisech není výslovně uveden druh násilí, z jejich obsahu je nepochybné, že je třeba vykládat jej jako výhrůžku újmou na životě dětí svědků B. a J., tedy příbuzných bývalé přítelkyně obviněného. Formulace „bude opravdu hodně zle“ či „bude bohužel hodně zle“ sice bez dalšího nevedou k naplnění skutkové podstaty zločinu vydírání, ale s přihlédnutím k obsahu obou dopisů a k provedeným důkazům je třeba uzavřít, že zahrnovaly pohrůžky násilí a že všichni poškození vnímali tyto pohrůžky vážně a vzbudily v nich, mimo jiné i s ohledem na předchozí projevy jednání obviněného, důvodné obavy. Stejně tak nelze pochybovat o naplnění subjektivní stránky daného zločinu, neboť již z povahy věci plyne, že obviněný jednal úmyslně. Nutno dodat, že okolnost, že poškozená B. B. nebyla podle mínění obviněného schopna před soudem přesně specifikovat rozsah a charakter svých obav, když popsala strach jako takový, je z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zločinu zcela irelevantní.
Za nedůvodnou je třeba označit také námitku obviněného, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 a §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť se vydání předmětné částky domáhal oprávněně. Vlastníkem předmětné nemovitosti zapsaným v katastru nemovitostí je poškozená B. B., a ač nelze s určitostí vyloučit tehdejší dohodu obviněného a jmenované poškozené o pozdějším převodu domu na jeho osobu, tak k žádnému takovému právnímu úkonu dle zjištěných okolností dosud nedošlo. Žalobu na zaplacení částky 3.620.000 Kč podal obviněný až v lednu 2015, tedy až po spáchání nyní posuzované trestné činnosti. Nadto první výhrůžný dopis byl vložen za stěrače vozidla užívaného F. B. a jeho rodinou a výhrůžky směřovaly vůči němu, jeho partnerce R. J. a jejich dětem, tedy vůči lidem, ke kterým obviněný prokazatelně žádné majetkové nároky neměl. I kdyby mu však tyto osoby nějaké peníze dlužily, nevylučovalo by to spáchání trestného činu vydírání.
Jak již bylo uvedeno výše, skutková podstata trestného činu vydírání podle ustanovení §175 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, vyžaduje, aby pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž musí jít ze strany pachatele o jednání neoprávněné. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že i pokud by byl obviněný v projednávané věci oprávněn k vydání finančních prostředků, což však prokázáno nebylo, svým jednáním se přesto dopustil trestného činu vydírání, neboť nutil poškozené k zaplacení požadované finanční částky prostředky nepřiměřenými tomuto účelu, resp. nepřípustným způsobem (pohrůžkami násilí).
Nejvyšší soud nedal za pravdu obviněnému ani v tom jeho tvrzení, že trestnost jeho jednání vůči kvalifikované skutkové podstatě zanikla, neboť dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, když se začal finanční částky domáhat podáním civilní žaloby. I s touto námitkou se řádně a dostatečně vypořádal již odvolací soud ve svém usnesení, když uvedl, že požadovaná částka nebyla vyplacena nikoli proto, že by obviněný svého jednání zanechal, ale pro okolnosti na něm nezávislé, tedy proto, že věc byla ze strany poškozených oznámena Policii ČR. Předpokladem zániku trestnosti jednání v důsledku ustoupení od pokusu je totiž v prvé řadě dobrovolnost obviněného, což ale není případ nyní posuzované věci.
Je tak možno uzavřít, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. V dané věci se tak nejedná ani o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu