ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.860.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 860/2016-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2016 o dovolání obviněných K. B. a S. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 9 To 72/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 9 T 3/2015, byli obvinění K. B. a S. S. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný K. B. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, záležející v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu korporace nebo spolku, a to na dobu 8 let.
Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 12. 2012, č. j. 18 T 11/2012-3572, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, č. j. 9 To 1/2013-3860 a zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, č. j. 13 T 58/2013-4295, jenž nabyl právní moci dne 1. 4. 2015, byl obviněný S. S. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, č. j. 13 T 58/2013-4295, výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, č. j. 9 To 1/2013-3860, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. B. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. U., částku 1.340.593 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození blíže specifikovaní na str. 6 rozsudku odkázáni se svými uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 9 T 3/2015, podali obvinění K. B. a S. S. i státní zástupkyně odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 9 To 72/2015 tak, že z podnětu odvolání obou obviněných i státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění K. B. a S. S. byli uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„obviněný K. B. jako jednatel společnosti Domy Tábor s. r. o., IČ 26067226, se sídlem Tábor, Herlošova č. p. 2925, nyní Tábor – Náchod, Dražická č. p. 55, od 18. 8. 2011 v insolvenci,
obviněný S. S. jako osoba za tuto společnost fakticky jednající, plně jí ovládající a řídící a současně jako jednatel L. a S. Tábor, spol. s. r. o., IČ 46679251, se sídlem Tábor, Herlošova č. p. 2925, nyní Tábor – Náchod, Dražická č. p. 55, od 19. 12. 2011 v konkurzu,
v období od března 2008 do 30. 9. 2011 v T., v úmyslu obohatit sebe a společnosti jimi ovládané o sjednanou kupní cenu bytových a nebytových jednotek na adrese T., N., obviněný K. B. jako jediný jednatel a statutární orgán společnosti Domy Tábor, s. r. o., po vzájemné dohodě a jejich souladném, obviněným S. koordinovaném jednání spočívajícím zejména v jednání se zájemci o koupi bytů v domě v N. ulici v T. postaveném společností Domy Tábor, s. r. o., směřujícím k získání finančních prostředků pocházejících od poškozených, s cílem těchto prostředků použít na úhradu jiných závazků svých i jimi řízených společností a osobní spotřebu, uzavřel kupní smlouvu k níže uvedeným bytům, spoluvlastnickým podílům na společných částech domu a pozemku a nebytovým prostorům (dále též „Předmět koupě“), a to se slibem, že po úhradě kupní ceny v hotovosti či na účty nejen prodávající společnosti, ale i účty jiné, zajistí prohlášení bankovních domů úvěrujících výstavbou domu v N. ulici v T. o vzdání se zástavního práva váznoucího na příslušném Předmětu koupě a jeho předložení katastrálnímu úřadu k výmazu zástavního práva váznoucího na Předmětu koupě, což však neučinili, ač závazek kupujících zaplatit kupní cenu Předmětu koupě byl splněn, přičemž kdyby nebylo smluvně podchyceného závazku prodávající společnosti Domy Tábor, s. r. o., zajistit výmaz zástavního práva, k prodeji níže uvedených Předmětů koupě by nedošlo, obviněný B. tak úmyslně jednal
v rozporu se závazky společnosti Domy Tábor, s. r. o., vyplývajícími z neplatné smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2006 uzavřené s věřitelem Moravský Peněžní Ústav – spořitelní družstvo, IČ 25307835, se sídlem Senovážné nám. 1375/19, Praha – Nové Město, z neplatné smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2006 uzavřené s věřitelem Privátní Peněžní Ústav – úvěrní družstvo, IČ 25536991, se sídlem Na Příkopě 17, Praha 1, nyní Moravský Peněžní Ústav – spořitelní družstvo, který je jeho právním nástupcem, a smlouvy o úvěru ze dne 26. 6. 2008 uzavřené s Fio, družstevní záložnou, IČ 64946843, se sídlem V Celnici 1028/10, Praha, nyní Fio banka, a. s., IČ 61858374, se sídlem V Celnici 1028/10, Praha 1, které byly sjednány za aktivní účasti obviněného S.,
když takto konkrétně společnost Domy Tábor, s. r. o., uzavřela jednatelem obviněným K. B.:
1. dne 20. 3. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt ve 2. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a manželi J. D. a V. D. a manželi Ing. M. D. a J. D., za částku 1.728.375 Kč se slibem, že po zaplacení kupní ceny do 5 kalendářních dnů od podpisu smlouvy na účet prodávajícího zajistí nejpozději do 90 dnů od uzavření smlouvy výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla zaplacena,
2. dne 7. 4. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt ve 4. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a M. V., za částku 2.125.069 Kč se slibem, že po zaplacení kupní ceny na účet prodávajícího zajistí nejpozději do 90 dnů od uzavření smlouvy výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla zaplacena před podpisem smlouvy,
3. dne 30. 4. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 6. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a manželi M. U. a K. U., zemřelým, za částku 1.340.593 Kč se slibem, že po zaplacení kupní ceny do 14 kalendářních dnů od podpisu smlouvy na účet prodávajícího zajistí nejpozději do 90 dnů od uzavření smlouvy výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla zaplacena,
4. dne 7. 5. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 6. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T. a nebytové jednotky, garáž v 1. podzemním podlaží domu, N. ulice, T. mezi společností Domy Tábor a manželi Ing. Z. P. a Ing. H. P., za částku 2.399.806 Kč se slibem, že po zaplacení kupní ceny do 5 kalendářních dnů od podpisu smlouvy na účet prodávajícího zajistí nejpozději do 90 dnů od uzavření smlouvy výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla zaplacena,
5. dne 15. 5. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt ve 4. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a A. L., za částku 2.235.674 Kč se slibem, že po zaplacení zbytku kupní ceny ve výši 1 mil. Kč do 30. 9. 2009 na účet prodávajícího zajistí do 90 dnů ode dne úplného zaplacení kupní ceny výmaz zástavního práva z předmětu koupě, což však neudělali, ač kupní cena byla doplacena dne 15. 12. 2008,
6. dne 15. 5. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt ve 3. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T. a nebytové jednotky, garáž v 1. podzemním podlaží domu, N. ulice, T. mezi společností Domy Tábor a Ing. J. Š., za částku 1.630.550 Kč se slibem, že po zaplacení doplatku kupní ceny 213.672 Kč na účet prodávajícího do 5 kalendářních dnů od podpisu smlouvy zajistí nejpozději do 90 dnů od uzavření smlouvy výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla zaplacena,
7. dne 22. 5. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 6. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a manželi MUDr. J. B. a MUDr. J. B., za částku 2.953.655 Kč se slibem, že po zaplacení kupní ceny na účet prodávajícího do 90 dnů od rozhodnutí katastrálního pracoviště o povolení vkladu vlastnického práva zajistí výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla zaplacena již před podpisem smlouvy a vklad vlastnického práva pro poškozené byl povolen,
8. dne 25. 6. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 2. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a manželi Ing. F. V. a J. V., za částku 2.776.960 Kč se slibem, že po zaplacení kupní ceny do 10 dnů od podpisu smlouvy na účet prodávajícího zajistí výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač celá kupní cena ve skutečnosti byla zaplacena v hotovosti,
9. dne 12. 8. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 3. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a M. G., za částku 2.684.719 Kč se slibem, že zajistí do 90 kalendářních dnů od podpisu smlouvy výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla zaplacena před podpisem smlouvy,
10. dne 20. 8. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky a zřízení věcného břemene, byt ve 3. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T. a nebytové jednotky garáž v 1. podzemním podlaží domu, N. ulice, T. mezi společností Domy Tábor a D. M., za částku 2.455.645 Kč se slibem, že zajistí do 90 dnů od podpisu smlouvy výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla zaplacena před podpisem smlouvy,
11. dne 17. 4. 2009 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt ve 4. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T. a nebytové jednotky garáž v 1. podzemním podlaží domu, N. ulice, T. mezi společností Domy Tábor a Ing. J. K., za částku 3.412.676 Kč se slibem, že po zaplacení kupní ceny nejpozději do 5 dnů od podpisu smlouvy zajistí do 90 kalendářních dnů od podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva výmaz zástavního práva, což však neudělali ve vztahu k částce 3.055.676 Kč představující kupní cenu za bytovou jednotku, ačkoli uvedená kupní cena byla zaplacena,
12. dne 21. 7. 2009 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 5. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a manželi MVDr. J. J. a O. J., za částku 3.286.962 Kč se slibem, že do 90 kalendářních dnů ode dne doručení smlouvy katastrálnímu pracovišti s návrhem na povolení vkladu vlastnictví zajistí výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla řádně uhrazena před podpisem smlouvy,
13. dne 21. 7. 2009 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 5. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T. a nebytové jednotky, garáže v 1. podzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností Domy Tábor a MVDr. J. J., za částku 1.713.038 Kč se slibem, že do 90 kalendářních dnů ode dne doručení smlouvy katastrálnímu pracovišti s návrhem na povolení vkladu vlastnictví zajistí výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla řádně uhrazena před podpisem smlouvy,
14. dne 10. 11. 2009 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 6. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T. mezi společností Domy Tábor a manželi R. B. a Ing. K. B., za částku 1.500.000 Kč se slibem, že do 6 měsíců od povolení vkladu vlastnického práva k předmětu koupě zajistí výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla řádně před podpisem smlouvy zaplacena,
15. dne 11. 1. 2010 smlouvu o převodu jednotky - bytu, na stp. domu, N. ulice, T. a nebytové jednotky, nebytový prostor, garáž v domě, N. ulice, T., na stp., mezi společností Domy Tábor a manželi Z. T. a Z. T., za částku 2.500.000 Kč se slibem, že po zaplacení kupní ceny ve stanovené lhůtě do 30. 9. 2011 na účet prodávajícího zajistí výmaz zástavního práva, což však neudělali, ač kupní cena byla ve skutečnosti ve stanovené lhůtě zaplacena,
přičemž jednáním popsaným pod body 1-15 způsobili nebo se pokusili způsobit poškozeným vlastníkům předmětů koupě škodu ve výši nejméně 34.386.722 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný K. B. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu korporace nebo spolku na dobu 8 let.
Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 12. 2012, č. j. 18 T 11/2012-3572, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, č. j. 9 To 1/2013-3860, a zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, č. j. 13 T 58/2013-4295, byl obviněný S. S. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let.
Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 18 T 11/2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. B. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. U., částku 1.340.593 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození blíže specifikovaní na str. 6 rozsudku odkázáni se svými uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obvinění K. B. a S. S. byli podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek spočívající v tom, že:
„v úmyslu obohatit sebe a společnosti jimi ovládané o sjednanou kupní cenu bytové jednotky na adrese T., N., obvinění po vzájemné dohodě a souladným obviněným S. koordinovaném jednání spočívajícím zejména v jednání se zájemkyní o koupi bytu postaveném společností Domy Tábor, s. r. o., směřujícím k získání finančních prostředků pocházejících od poškozené, s cílem těchto prostředků použít na úhradu jiných závazků svých i jimi řízených společností a osobní spotřebu obviněných, přičemž kdyby nebylo smluvně podchyceného závazku prodávající společnosti zajistit výmaz zástavního práva, k prodeji předmětů koupě by nedošlo, přičemž takto obvinění úmyslně jednali, když konkrétně uzavřeli
dne 8. 8. 2008 smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, byt v 7. nadzemním podlaží domu, N. ulice, T., mezi společností L. a S. Tábor jako vlastníkem uvedené jednotky, za účasti společnosti Domy Tábor a M. F., za částku 3.597.000 Kč se slibem, že nejpozději do 60 dnů ode dne rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva v prospěch kupujícího zajistí výmaz zástavního práva, což však neudělali ve vztahu k částce 357.000 Kč, ač tato částka byla řádně poukázána na účet prodávajícího a výmaz zástavního práva nebyl proveden,“
čímž měli podle obžaloby Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ˗ pobočky v Táboře ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 2 KZV 6/2013, spáchat dílčí útok pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená M. F., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 9 To 72/2015, podal následně obviněný K. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný naplnění výše uvedeného dovolacího důvodu spařuje v tom, že soud prvního stupně, ani soud odvolací se náležitě nevypořádaly s právním posouzením skutku, s provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a tvrzením obviněného. Je přesvědčen o tom, že v daném případě došlo v důsledku nesprávné realizace důkazního řízení k porušení jeho základních práv a svobod. Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor, neboť se domnívá, že skutková zjištění soudu postrádají obsahovou spojitost s důkazy. Na základě provedených důkazů, zejména znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, Mgr. Šnorka, nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že by svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. že byla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Je přesvědčen, že na základě provedeného důkazu znaleckým posudkem Mgr. Šnorka nelze dospět k závěru o úmyslu podvést a poškodit poškozené. Dále cituje z obsahu znaleckého posudku pasáže, že na jeho straně nebyl a nemohl být úmysl poškozené podvést. Dále pak odkazuje na vůdčí roli spoluobviněného S., jemuž důvěřoval. Domnívá se, že závěr o podvodném úmyslu nebylo možno učinit bez důvodných pochybností, neboť v okamžiku podpisu kupních smluv věřil, že spoluobviněný S. výmaz inkriminovaných zástavních práv zajistí. I v případě, pokud by o možnosti porušení nebo ohrožení chráněného zájmu věděl, nebylo dle jeho názoru na jeho straně dáno srozumění, přičemž opětovně odkazuje na závěry zmíněného znaleckého posudku. Má za to, že na základě provedených důkazů nelze bez důvodných pochybností dospět k tomu, že jednal s podvodným úmyslem získat na úkor poškozených finanční prostředky.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 9 To 72/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 9 T 3/2015, zrušil a s ohledem na řádně zjištěný skutkový stav věci podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby, popř. aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
Obviněný S. S. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání rovněž namítá nedostatek subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. Dodává, že skutek, pro který byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen a nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Rozporuje závěry soudů ve vztahu k obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, Mgr. Šnorky, má za to, že právě z tohoto posudku měly soudy čerpat svůj závěr o jeho zavinění. V souladu se znaleckým posudkem se nemohl dopustit trestného činu podvodu, jelikož v dané momenty nechtěl způsobit škodu, naopak měl v daný moment v úmyslu své závazky řádně uhradit. Absentuje zde tedy jakákoliv varianta úmyslného zavinění. Poukazuje dále na skutečnost, že spoléhal na to, že vzniklé závazky uhradí z realizace svého dalšího projektu v hodnotě 410.000.000 Kč. Dovozuje proto, že jeho víra ve schopnost dostát vzniklým závazkům byla oprávněná. Rozebírá pak podrobně závěry znaleckého posudku, z něhož vyjímá pasáže, jež s jeho obhajobou korespondují. Dále pak upozorňuje, že za realizaci předmětného projektu poskytl ručení i svým osobním majetkem. Dospívá proto k názoru, že třebaže z objektivního pohledu jednal nezodpovědně, ze svého subjektivního pohledu vycházel z víry ve své vlastní schopnosti.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 9 T 3/2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 9 To 72/2015 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obdobně zaměřená dovolání obou obviněných uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu odpovídají pouze se značnou mírou benevolence. Připomíná, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Dovolání obviněného K. B. je argumentačně poněkud nekonsistentní, pokud v úvodu tvrdí tzv. extrémní nesoulad, aby v závěru výslovně považoval zjištěný skutkový stav věci za správný a z tohoto důvodu se domáhal meritorního rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud jde o obviněného S. S., tento si z hlediska subjektivní stránky trestného činu musel být vědom skutečné finanční situace, především toho, že není schopen vzniklé závazky plnit. Ohledně očekávané hotovosti za jiný projekt, která by uspokojila pohledávky obviněného S., státní zástupce uvádí, že ani tato námitka nemůže mít vliv na podvodné jednání obviněného.
Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Soudy se pak pečlivě zabývaly existencí subjektivní stránky přisouzeného zločinu, přičemž na podkladě provedeného dokazování logicky dovodily podvodný úmysl. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Uvedené námitky obvinění uplatňovali již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Státní zástupce má za to, že je namístě odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných K. B. a S. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění K. B. a S. S. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných jak obviněným K. B. tak obviněným S. S. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných B. a S.
Obviněný K. B., stejně tak i obviněný S. S. uplatnili právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. když uvedli, že jejich jednáním nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k námitce obviněných konstatuje, že závěr o naplnění subjektivní stránky jednání je primárně závěrem právním, což citovanému dovolacímu důvodu obecně odpovídá, ovšem v předkládané věci je existence této obligatorní složky trestní odpovědnosti zpochybňována vesměs z hledisek skutkových. Obvinění totiž předkládají vlastní hodnocení vybraných pasáží znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, přičemž toliko na vlastní interpretaci takových vybraných pasáží konstruují odlišná skutková zjištění ve vztahu k zachování jejich subjektivní stránky. Tím se však dostávají mimo rámec jimi uplatněného dovolacího důvodu a sestupují na pole pouhé polemiky se skutkovými zjištěními soudů, resp. jejich hodnocení provedených důkazů. Znalecký posudek hodnotí osobnost a obecnou věrohodnost posuzovaných osob a je jedním z důkazů, z nichž soud vychází. Zavinění jako trestněprávní kategorie je právní závěr, který činí výlučně soud primárně na základě skutkových zjištění a skutkových souvislostí případu. V daném případě závěr soudů o podvodném úmyslu jednání obviněných není v rozporu se znaleckými závěry.
Naplnění subjektivní stránky jednání u obviněných potvrzuje zjištěný charakter a způsob jednání obviněných vyjádřený v příslušných skutkových větách výroku rozsudku a blíže rozvedený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Na podvodný úmysl ukazuje především způsob prodeje bytových a nebytových jednotek s využitím klamavého slibu zajištění vzdání se zástavního práva na příslušných nemovitostech. Lze uzavřít, že přestože si obvinění museli být vědomi vážných nedostatků v hospodaření společnosti Domy Tábor, s. r. o., vylákali od poškozených finanční prostředky jako úhradu kupní ceny za nemovitosti pod příslibem, že zajistí odblokování zástavy váznoucí na nemovitosti, a učinili tak s vědomím, že slib nedodrží, peněžní prostředky použijí na jiné účely, a uvedli tím poškozené v omyl. Za této situace soudy správně dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
O naplnění subjektivní stránky jednání obviněného B. svědčí i skutečnost, že obviněný jednal v pozici statutárního orgánu zainteresované společnosti, měl zkušenosti z podnikání a byl si vědom finanční situace této společnosti, stejně jako si musel být vědom nestandardního obsahu uzavíraných kupních smluv na konkrétní byty. Závěr, že na jeho straně nebylo dáno srozumění s nastalým (či hrozícím) následkem, pak ve světle skutkových zjištění soudů nemůže obstát. Je totiž patrné, že k dokonání přisouzeného podvodu došlo již tím, že poškození poukázali kupní cenu za fakticky bezcenné byty zatížené vespolným zástavním právem do sféry obviněných, tj. tak, že bylo zjevné, že zástavní věřitel souhlas s výmazem zástavního práva ve vztahu k dotčené jednotce nevydá, neboť proto ani nebude mít žádný právní ani ekonomický důvod. Přitom je signifikantní, jak na to poukázal i soud prvého stupně, že uvedeným způsobem si obvinění počínali pouze ve vztahu k určitému segmentu klientů, u něhož bylo možno předpokládat menší odpor proti nabízeným a prosazovaným smluvním podmínkám, což naopak svědčí o tom, že ze strany obviněných šlo o zcela promyšlené jednání, jehož cílem bylo získat likvidní finanční prostředky pro udržení jejich tehdy vysokého životního standardu.
Obviněného K. B. nemůže vyvinit ani nyní zdůrazňovaná nižší míra aktivity a jeho jisté ovlivnění spoluobviněným S. Staví-li se obviněný K. B. do pozice „živého nástroje“, nutno mu ve shodě se skutkovými zjištěními soudů oponovat tím, že na jeho straně nebyly zjištěny žádné mentální deficity, jedná se o zralého muže s životními i podnikatelskými zkušenostmi, nehledě na to, že část jednání s poškozenými vedl samostatně (třebaže i tehdy ve zjevné dohodě se spoluobviněným). Nižší míra účasti tohoto obviněného a zároveň i jeho ovlivnění spoluobviněným pak soudy zcela správně zohlednily při výměře ukládaného trestu odnětí svobody, který je výrazně mírnější než u spoluobviněného a zároveň téměř na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Ani námitka obviněného S. o tvrzeném očekávání příjmu ve výši 410 milionů korun za jiný jeho projekt nemůže mít vliv na tu základní skutečnost, že obvinění vylákali platby za prodávané byty již s tím, že takto vylákané platby použijí pro jinou potřebu, nikoli však k úhradě úvěrů zajištěných inkriminovanými zástavními právy. Tvrdí-li obviněný S., že následně spoléhal na to, že zástavy „vyplatí“ z jiných prostředků jím ovládaných společností, spoléhal se tak na budoucí značně nejistou okolnost, což však jeho podvodný úmysl nikterak nezpochybňuje. Naopak vzhledem k celkovému způsobu vedení jeho podnikání bylo patrné, že nejistota ohledně schopnosti zástavy vyplatit je do té míry zjevná, že se naopak blížila jistotě, že k takovému splnění závazků nedojde. Víra v jeho schopnosti svým závazkům dostát je pak ve světle znaleckých zjištění jeho osobností vcelku pochopitelná, avšak objektivně zcela nepodložená. Z hlediska subjektivní stránky přisouzeného zločinu je pak podstatné, že obviněný S. si musel být vědom skutečné finanční situace konglomerátu jím ovládaných společností, a tedy i toho, že vzhledem k jeho extrémně nákladnému stylu života se dostává do situace, která je z finančního hlediska neudržitelná. Obviněného S. pak nemůže vyvinit ani poukaz na zřízení zástavního práva na jeho osobní nemovitosti. Tato skutečnost totiž nemá relevantní vztah k posuzovanému jednání, neboť ani tato aktivita nijak nepřispěla k odstranění právní vady váznoucí na předmětných bytech.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Soudy v odůvodněních přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. S námitkou obviněného B. o existenci tvrzeného extrémního nesouladu se pak nelze jakkoli ztotožnit. Nejvyšší soud dodává, že soud odvolací zcela správně poukázal na to, že závěr o naplnění subjektivní stránky je závěrem právním, který znalci nepřísluší hodnotit, přičemž uvedený znalecký posudek tak ani nečiní. Zároveň je třeba zdůraznit, že závěr o naplnění subjektivní stránky soudy učinily na podkladě hodnocení celé řady důkazů, přičemž zejména pokud jde o rozsudek soudu prvého stupně, zabýval se celkovým kontextem podnikatelské činnosti velmi podrobně a do značné hloubky.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění K. B. a S. S. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných K. B. a S. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu