ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.87.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 87/2016-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2016 o dovolání obviněného Mgr. J. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 160/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015, s výjimkou výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013 a podle §260 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušeného výroku o vině vrácena státnímu zástupci k došetření.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, byl obviněný Mgr. J. B. uznán vinným ze spáchání I. přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, II. zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, III. přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a IV. ve spolupachatelství přečinu podvodu podle §23, §209 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„I. dne 20. 1. 2012 kolem 00:30 v P. – M., u B., proti vůli oprávněné uživatelky bytu M. Č., vnikl do tohoto bytu tak, že jmenovanou odstrčil, když mu bránila vstoupit do hlavních dveří svým tělem a naléhala, aby odešel, celý byt prošel, setrval v něm cca 5 minut, M. Č. slovně vulgárně urážel a byt opustil teprve poté, co mu přítomným J. Š. bylo sděleno, že na místo bude přivolána policejní hlídka,
II. dne 15. 2. 2012 v době kolem 09:30 hodin na chodbě svého bytu v P. – Z., ve S., fyzicky napadl MUDr. J. P., a to tak, že ji nejprve nespecifikovaným způsobem udeřil do zad, v důsledku čehož poškozená upadla na zem, na zemi jí kopal po celém těle tak, až ji těmito kopy postupně po zemi vysunul na chodbu před byt, přičemž jí tímto fyzickým napadením způsobil podvrtnutí krční páteře, pohmoždění zad, obou dolních končetin v oblasti stehen a bérců s mnohočetnými podkožními výrony, otřes mozku, přičemž toto zranění si dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyžádalo dobu léčení delší než 1 týden a kratší než 6-ti týdnů a dále akutní stresovou reakci, která se rozvinula do posttraumatického stresového rozvoje s kolísáním příznaků v čase, akutního i následného rázu, které vyžadovaly dlouhodobou psychologickou léčbu traumatu, která trvá dosud,
III. z různých IP adres na svém pracovišti I. o. s. P. a na pracovišti v P., U p., neoprávněně a opakovaně v informačním systému Policie ČR prováděl lustrace osob a vozidel, a to konkrétně
- dne 21. 1. 2012 v době od 13:44 hod. do 13:45 hod. z IP adresy, lustraci osoby J. Š. a jeho vozidla a lustraci osoby M. Č.,
- dne 8. 2. 2012 v době od 9:49 hod. do 10:09 hod. z IP adresy, lustraci osoby J. Š. a lustraci osoby M. Č.,
- dne 1. 8. 2007 do 31. 12. 2011 MUDr. J. P.,
a dále osob v příbuzenském poměru k těmto osobám, nejméně v pokolení přímém, a to v registru obyvatel, registru vozidel, registru řidičů, registru zbrojních průkazů, registru opatření na státních hranicích, přičemž získaná data dále využíval pro svou osobní potřebu, zejména za účelem opakovaného kontaktování J. Š. a M. Č., kterým následně zasílal různé vulgární a urážlivé e-mailové a SMS zprávy,
a toto činil v rozporu s ustanovením článku 8 odstavec 5 písm. a), c), d) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215 ze dne 31. 12. 2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů, a v rozporu s ustanovením článku 1 odstavec 2, článku 2 písmeno d) – 1.1 Závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 31. 12. 2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
IV. po předchozí domluvě v průběhu měsíce prosince 2011 až do 1. 2. 2012 včetně npor. PČR Bc. D. V. jako vedoucí I. o. s. P. umožnil svému podřízenému nprap. PČR Mgr. J. B. v době, kdy měl plánované 24 hodinové služby, čerpat neoprávněně volno a nebýt tak na plánované službě fyzicky přítomen a následně mu tyto neodpracované služby zavedl do výkazu práce, který sloužil jako podklad pro mzdovou účtárnu, a takto fiktivně vykazoval jeho přítomnost na pracovišti, čímž Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy policie ČR se sídlem Praha 4, Kongresová 2, způsobili za neoprávněně vykázané a neodpracované služby ve dnech 14. 12. 2011 - 15. 12. 2011, 18. 12. 2011 - 19. 12. 2011, 15. 1. 2012 - 16. 1. 2012, 19. 1. 2012 - 20. 1. 2012, 23. 1. 2012 - 24. 1. 2012, 27. 1. 2012 - 28. 1. 2012, 31. 1. 2012 - 1. 2. 2012 škodu ve výši 33.274 Kč (hrubý služební příjem + povinné odvody), přičemž obviněný nprap. PČR J. B. neoprávněně se obohatil o částku 17.867 Kč (čistý služební příjem), a tak jednali v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. sbírky o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.“
Za uvedené jednání byl obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie na dobu 2 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené MUDr. J. P., ve výši 168.008,60 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená MUDr. J. P. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, podal obviněný Mgr. J. B. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině ohledně skutku pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, týkajícího se neoprávněného a opakovaného provádění lustrací osob a vozidel v informačním systému Policie ČR, a to konkrétně od 1. 8. 2007 do 31. 12. 2011 MUDr. J. P. a dále osob v příbuzenském poměru k této osobě nejméně v pokolení přímém, a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Podle §260 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušeného výroku o vině státnímu zástupci k došetření. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Mgr. J. B., byl odsouzen při nezměněných výrocích o vině přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod I.), zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod II.), přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s výjimkou zrušeného skutku týkajícího se neoprávněného a opakovaného provádění lustrací osob a vozidel v informačním systému Policie ČR, a to MUDr. J. P. a dále osob v příbuzenském poměru k této osobě, nejméně v pokolení přímém (bod III.) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod IV.) podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 35 měsíců. Podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1, §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon podmíněně odložen na zkušební v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie na dobu 2 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), k) a l) tr. ř. Obviněný namítá, že soud druhého stupně nebyl náležitě obsazen (§265b odst. 1 písm. a) tr. ř.), tedy že se na rozhodování tříčlenného senátu tvořeného ze tří profesionálních soudců podílel jakožto jeden z nich soudce, který nebyl soudcem od prvopočátku. Dodává, že součástí práva na zákonného soudce je rozvrh práce příslušného soudu tak, aby soudce byl transparentně určen nezávislým postupem určeným daným soudem. Za zákonného soudce a tedy náležité obsazení soudu obviněný nepovažuje JUDr. Bendu a již rozhodně nepovažuje stážistku JUDr. Kutzlerovou a není dle něj přípustné, aby byli členové a předseda senátu v podstatě ad hoc měněni dle libovůle senátu a jednali tak při každém jednání v jiném složení. Pod stejný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. přiřadil i námitku, že se v průběhu hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 18. 11. 2014 udělalo přísedící Ing. Okrouhlicové nevolno, a proto byla nucena opustit jednací síň a na cca 9 minut ji doprovodila protokolující úřednice, která se posléze vrátila, což je podstatnou vadou řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podstatnou vadu řízení spatřuje obviněný i v tom, že byl nezákonně odejmut svému zákonnému soudci, když byl do výběru senátů u Obvodního soudu pro Prahu 10 zařazen senát, jehož předseda konal úkony v přípravném řízení, tedy senát 51 T, dále také v podjatosti nově přidělené předsedkyně senátu JUDr. Hynkové. Předsedkyně senátu JUDr. Hynková byla sice určena jako zastupující za JUDr. Kacafírka v případě jeho vyloučení a je zákonným soudcem zastupujícím v senátu 51 T, nicméně v případech jiných, tedy pokud nastanou okolnosti pro vyloučení až v průběhu projednávané věci, nikoliv z důvodů porušení rozvrhu práce při výběru senátu. Senát soudu prvního stupně nebyl náležitě obsazen, když rozhodovala svévolně rozhodnutím předsedy soudu určená JUDr. Hynková jako předsedkyně senátu, která si svévolně obsadila senát dle libovůle Ing. Okrouhlicovou a JUDr. Kopicovou. Ohledně podjatosti nově přidělené předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 JUDr. Hynkové (dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.) uvádí, že podjatost namítal zákonnou formou již v řízení před soudem prvního stupně a podal stížnost proti usnesení o nevyloučení soudkyně z úkonů trestního řízení, o níž rozhodl stížnostní soud. S těmito rozhodnutími nesouhlasí.
Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Zde namítá, že za všechny skutky byl již kázeňsky potrestán se zcela shodným výrokem, kterým byl odsouzen dovoláním napadenými rozsudky. Doplňuje, že byl potrestán kázeňsky podle jiného právního předpisu a nejméně tedy ve věci provádění neoprávněných lustrací by se jednalo o dvojí trestání za týž skutek. Taktéž u skutku specifikovaného výrokem IV. napadeného rozsudku je potrestání i za právní kvalifikaci zneužití pravomoci veřejného činitele dvojím potrestáním. K odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že už není policista a věc nelze postoupit do kázeňského řízení, konstatuje, že je zcela zřejmé, že pokud je shledáno neoprávněné lustrování nezakládající trestnost, pak zcela jistě může být řízení zastaveno a nemusí být předáváno do tzv. kázně, když byl již kázeňsky potrestán. V neposlední řadě obviněný namítá nepřiměřenou délku trestního řízení způsobenou průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, která měla být zohledněna minimálně ve výroku o trestu.
Další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatnil proti výrokům napadeného rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. - IV. K části výroku pod bodem I. rozsudku namítá, že soud prvního stupně účelově tendenčně a v rozporu se zásadami logiky hodnotil provedené důkazy. Dále bránil průchodu spravedlnosti tím, že nepostavil najisto, zda poškozená Č. vůbec byla oprávněným uživatelem bytu a že jí náleželo právo vykázat tak obviněného. Obecnými soudy zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když soudy účelově pominuly rozpory, vypořádaly je nelogicky a za pomocí smyšlenek vytvořily lživou konstrukci a hodnocení nemající oporu v provedených důkazech. Skutek, který se skutečně stal, není trestným činem, jelikož obviněný přišel, diskutoval s poškozenou a následně sám odešel. Existuje tudíž důvodná pochybnost, že vůbec došlo k jednání naplňujícímu skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. K výroku rozsudku pod bodem II. namítá, že stěžejní důkazy nebyly získány procesně přístupným způsobem a neměly být použity. Byl odsouzen v rozporu s provedenými důkazy, když soud dovodil jeho vinu pouze z ničím nepodloženého tvrzení poškozené, uvádí, že nebylo ničím osvědčeno, vyjma tvrzení poškozené, že došlo ke skutku v čase a místě tak, jak je uvedeno ve skutkové větě. Soud prvního stupně některé z provedených důkazů v hodnocení vypořádal zcela účelově s opomenutím jemu známých a zjištěných skutečností. Dále namítá, že není správné tvrzení odvolacího soudu, že veškeré relevantní skutečnosti ohledně zranění poškozené soud zjistil ze znaleckých posudků. Znalecký posudek je pouze jedním z listinných důkazů a pouze vždy určuje jako nesporný zdravotní stav zjištěný v době po údajném skutku s tím, že ve vztahu k době spáchání a pachateli vyslovuje pouhou domněnku neboli možnost, zda tomu tak mohlo být či nikoliv. Soud tak na základě shora uvedeného kvalifikoval nesprávně v rozporu s provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi skutek jako zločin ublížení na zdraví s následkem těžké újmy dle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. K části výroku pod bodem III. rozsudku, ve kterém byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku namítá, že jsou dány extrémní rozpory a nesoulad mezi zjištěnými skutečnostmi a závěry soudu prvního stupně ve výroku o vině, v důsledku nichž dle obviněného skutková věta neobsahuje pravdivý popis subjektivní i objektivní stránky činu, lustrace osob poškozeného Š. a poškozené Č. objektivně spáchat nemohl. Namítá, že mohlo dojít ke zneužití jeho hesla či k chybě systému, jelikož není logické, aby prováděl lustraci z IP adresy v prostoru uzamčeném, kam neměl přístup. Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není specifikováno, jaké informace při lustracích získal, s jakým motivem při lustracích jednal, co tím sledoval v úmyslu způsobit jinému škodu či jinou vážnou újmu nebo opatřit neoprávněný prospěch. K části výroku rozsudku pod bodem IV. obviněný dodává, že tento skutek se nestal, namítá, že soud pouze uvedl v odůvodnění rozsudku, že obviněný nebyl ve službě a byl ve škole, což není žádný trestný čin. Není trestným činem nepřijít do služby a jít skládat státní závěrečné zkoušky ve škole. Skutková věta bodu IV. výroku rozsudku je tak nepravdivá v popisu subjektivní i objektivní stránky činu. Pokud nadřízený V. nenaplnil skutkovou podstatu jednání jako jeho spolupachatel, tak ani obviněný nemohl spáchat ve spolupachatelství s ním skutek, kterým byl uznán vinným, nemohl se tedy ve výroku specifikovaným jednáním dopustit podvodu a zneužití úřední pravomoci. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá, že v rozsudku soudu druhého stupně chybí výrok nebo je neúplný v části nezrušeného výroku soudu prvního stupně, čímž bylo zároveň rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dodává, že odvolací soud ve výroku rozsudku vypořádal pouze část odvolání a tvrdí, že výrok „jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn“ není zákonným výrokem. Posledním dovolacím důvodem obviněného, který uplatnil ve svém dovolání, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je vázán na další dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci konkrétně na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), k) tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013 zrušil a zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující. Následně aby sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby, případně aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný namítá, že soud druhého stupně nebyl náležitě obsazen, tedy že se na rozhodování tříčlenného senátu tvořeného ze tří profesionálních soudců podílel jakožto jeden z nich soudce, který nebyl soudcem od prvopočátku. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. K této námitce Nejvyšší soud dodává, že v rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2015 je výslovně uvedeno, že v případě nepřítomnosti předsedy senátu či člena senátu zastupují v jednotlivé dny přednostně stážisté z obvodních soudů, pokud jsou v uvedené době k dispozici. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pro senát složený se soudců JUDr. Hruškové, JUDr. Bendy a JUDr. Petráska byla přidělena stážistka JUDr. Kutzlerová. Vznesenou námitku obviněného proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Ohledně námitky obviněného vztahující se taktéž k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že skutečnost, že se v průběhu hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 18. 11. 2014 udělalo přísedící Ing. Okrouhlicové nevolno, a proto byla nucena opustit jednací síň a na cca 9 minut ji doprovodila protokolující úřednice, která se posléze vrátila, Nejvyšší soud uvádí, že obvodní soud nepochybil, když po odchodu přísedící správně nepokračoval v provádění důkazů, neboť přísedící v závěrečné poradě senátu může rozhodovat o vině obviněného jen na základě důkazů, které byly v její přítomnosti provedeny. Předsedkyně senátu proto učinila po odchodu přísedící pouze ty kroky, které je povinna učinit dle trestního řádu před odročením hlavního líčení. Za této situace Nejvyšší soud souhlasí se závěry odvolacího soudu, že nedošlo k porušení zásady bezprostřednosti řízení podle §2 odst. 12 tr. ř. Stejně tak nebyl naplněn dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že byl u soudu prvního stupně nezákonně odejmut zákonnému soudci (dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.). Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu shledal, že JUDr. Kacafírek, kterému trestní věc obviněného napadla, nemohl být zákonným soudcem, neboť byl dle §30 odst. 2 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jelikož v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku bytu obviněného. Poté, co JUDr. Kacafírek tuto skutečnost zjistil, bylo v neveřejném zasedání senátem Obvodního soudu pro Prahu 10 dle §31 odst. 1 tr. ř. vydáno usnesení o vyloučení JUDr. Kacafírka z vykonávání trestního řízení a věc byla v souladu s rozvrhem práce Obvodního soudu pro Prahu 10 pro rok 2013 přidělena předsedkyni senátu JUDr. Hynkové. Přísedící v této trestní věci byli v souladu s rozvrhem práce vybráni ze seznamu přísedících JUDr. Hynkové. Proto vznesenou námitku obviněného Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3157).
K námitce obviněného, že řízení u obvodního soudu trpí vadou, spočívající v podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Hynkové, Nejvyšší soud konstatuje, že o návrhu obviněného na vyloučení předsedkyně senátu JUDr. Hynkové z vykonávání úkonů trestního řízení bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 7 To 116/2015, který zamítl stížnost obviněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 51 T 160/2013, když shora citovaným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto tak, že dle §31 odst. 1 tr. ř. není předsedkyně senátu 4 T, zastupující v senátu 51 T Obvodního soudu pro Prahu 10, JUDr. Ivana Hynková vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného B. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 160/2013. V těchto rozhodnutích neshledal Nejvyšší soud žádná pochybení, ve věci tedy nerozhodl vyloučený soudce.
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný namítá, že za všechny skutky, pro které byl odsouzen, byl již kázeňsky potrestán. Namítá, že byl potrestán kázeňsky podle jiného právního předpisu, minimálně ve věci provádění neoprávněných lustrací by se jednalo o dvojí potrestání za týž skutek.
K námitce dovolatele, ve které konstatuje nepřípustnost trestního stíhání v důsledku porušení zásady ne bis in idem, Nejvyšší soud odkazuje na §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen služebního zákona) a dodává, že důvod propuštění ze služebního poměru nemůže být považován za trestní sankci, neboť se jedná pouze o opatření, které brání tomu, aby byl příslušníkem bezpečnostního sboru ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání na úrovni trestného činu. Smyslem řízení o propuštění tedy není policistu sankcionovat, ale pouze reagovat na danou situaci. Pro posouzení této námitky je tedy klíčové vyhodnotit, zda rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru je či není rozhodnutí trestněprávní povahy.
Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona je zvláštním typem řízení, které je upraveno §183-185 služebního zákona. Naproti tomu řízení o kázeňském přestupku nebo o jednání, které mají znaky přestupku, je upraveno §186-189 tohoto zákona. Z toho také vyplývá, že řízení o propuštění ze služebního poměru a řízení o kázeňském přestupku jsou dvě samostatná a na sobě nezávislá řízení, která zákon důsledně odděluje. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro řízení o kázeňském přestupku platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 zákona). Naproti tomu ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona.
Z výše uvedeného vyplývá závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) služebního zákona není řízením trestněprávní povahy, a proto není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady ne bis in idem. Tento právní názor byl konstatován i v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 11 Tdo 509/2014). Proto vznesenou námitku obviněného Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Mgr. J. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného co do skutku obsaženého v bodě I. výroku rozsudku, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí poškozené Č. a svědka Š.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu za účelem prokázání oprávněného užívání bytu poškozenou), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy a rovněž uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Jde podle něj tedy o vadu svévolného hodnocení důkazů soudem provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V posuzovaném výroku o vině pod bodem I. se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku I. o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozené Č. a svědka Š., přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy (přihlašovací lístek k trvalému pobytu atd.). Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s námitkami proti napadenému výroku o vině uvedenému pod bodem II. Obviněný namítl, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu (důkaz znaleckým posudkem nebo výslechem znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. a znalkyně PhDr. Soukupové). V posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 11 odůvodnění rozsudku zabývá právě otázkou, proč soudy neshledaly návrh na doplnění dokazování důvodným. Obvodní soud provedl důkaz lékařskou zprávou MUDr. N. z 15. 2. 2012, stejně jako lékařskou zprávou MUDr. L. z téhož dne, svědeckou výpovědí MUDr. N. a svědeckou výpovědí poškozené MUDr. P. Znaleckým posudkem PhDr. Soukupové bylo podle odvolacího soudu nadbytečné dokazování doplňovat, neboť byl proveden důkaz pozdějším znaleckým posudkem PhDr. Vymětala, Ph.D, včetně jeho výslechu. Obviněný tedy neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by svým obsahem odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný pojal dovolání jako polemiku s uvedenými skutkovými zjištěními, a to v návaznosti na svou obhajobu, že se jednání popsaného ve výroku o vině pod bodem II. nedopustil. Námitky obviněného tím nabyly skutkové povahy a ocitly se mimo rámec dovolacího důvodu. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale uplatnil pouze námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Obviněný v tomto bodě rozsudku dále namítá, že soudy rozhodly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když selektivně účelově vybraly pouze jako důkaz výpověď zcela nevěrohodné poškozené a nevypořádaly smysluplně závažné rozpory s ostatními důkazy, čímž jsou dány extrémní rozpory a nesoulad mezi důkazně zjištěnými skutečnostmi a závěry soudu prvního stupně ve výroku o vině ohledně skutku uvedeného pod bodem II. výroku rozsudku, v důsledku nichž skutková věta neobsahuje pravdivý popis subjektivní i objektivní stránky činu, která je rozhodná pro naplnění všech znaků skutkové podstaty. V posuzovaném výroku o vině pod bodem II. se v poměru mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku II. o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový podklad ve znaleckých posudcích a výsleších znalců, kteří měli k dispozici veškeré lékařské zprávy o ošetření poškozené a veškerou pořízenou fotodokumentaci. Skutečnost, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví obvodní soud správně zjistil z výslechu poškozené MUDr. P. a ze znaleckých posudků MUDr. Tichého, CSc. a PhDr. Vymětala, Ph.D. a z jejich výpovědí před soudem.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů namítaný obviněným u jednotlivých skutků pod body I. – II. výroku rozsudku obvodního soudu zjištěn nebyl a neprovedení navrhovaných důkazů u těchto skutků soudy obou stupňů dostatečně odůvodnily.
Za oprávněnou považuje Nejvyšší soud dovolací námitku uplatněnou obviněným proti bodu III. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně týkající se toho, že v tomto výroku ani v odůvodnění rozsudku není dostatečně specifikován konkrétními skutkovými okolnostmi zákonný znak trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu tím, že vykonával pravomoc způsobenou odporujícím jinému právnímu předpisu (v informačním systému Policie ČR prováděl lustraci vozidel a osob). Soud prvního stupně ve výroku rozsudku pouze uvedl, že obviněný získaná data využíval pro svou osobní potřebu, zejména za účelem opakovaného kontaktování J. Š. a M. Č., kterým následně zasílal různé vulgární a urážlivé e-mailové a SMS zprávy. Nic více pak neuvedl soud prvního stupně ani v odůvodnění rozsudku, přičemž svědci J. Š. a M. Č. vypověděli, že nevěděli, proč obviněný prováděl zmíněné lustrace, svědek Š. se o tom dozvěděl až v létě 2012 na GIBS. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že uvedenými lustracemi nemohl obviněný zjistit e-mailovou adresu ani čísla mobilních telefonů poškozených Č. a Š., avšak jednal v úmyslu poškozeným způsobit jinou újmu, tedy škodu na právech, morální škodu, poškození v zaměstnání, v rodinném životě. Tato újma však není nikterak konkretizována. Aby byly znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z hlediska subjektivní stránky naplněny, musí být konkrétně zjištěno, s jakým motivem úřední osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, toto zjištění musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků vymezených v daném případě dikcí „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu“. V posuzovaném případě to provedenými důkazy (svědecké výpovědi poškozených, výpověď obviněného) zjištěno nebylo. Obviněný tedy nemohl být uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
V případě námitky obviněného ohledně napadeného výroku rozsudku o vině pod bodem IV. je třeba konstatovat, že soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a hodnocení důkazů právní závěr, že v jednání obviněného B. a jeho nadřízeného V. lze spatřovat trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili zkráceně tím, že: „po předchozí domluvě npor. PČR Bc. D. V. umožnil svému podřízenému nprap. PČR Mgr. J. B. čerpat neoprávněně volno a nebýt tak na plánované službě fyzicky přítomen a následně mu tyto neodpracované služby zavedl do výkazu práce, a takto fiktivně vykazoval jeho přítomnost na pracovišti, čímž Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy policie ČR způsobili za neoprávněně vykázané a neodpracované služby škodu ve výši 33.274 Kč.“ Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jakož i z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně je zřejmé, že provedeným dokazováním, konkrétně z výpovědi obviněného B. i z výpovědi jeho nadřízeného svědka V., vyplynulo, že žádná dohoda ve zmíněném směru mezi nimi uzavřena nebyla. V. nikdy nenabídl obviněnému omluvené neúčasti na pracovišti a obviněný ho nikdy o nic takového v souvislosti se studijním volnem nepožádal. Sám soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatuje, že důkaz, o který se opírá, osvědčuje, že se obviněný s nadřízeným V. na ničem nedomlouval. Soudy obou stupňů tedy pochybily, pokud ve skutkové větě rozhodnutí uvedly, že k trestnému jednání obviněného docházelo „po předchozí domluvě“. Z uvedeného vyplývá, že se skutek popsaný ve výroku pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně nestal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že by se obviněný s nadřízeným V. jakkoli dohodli na neoprávněném čerpání volna obviněného. Odvolací soud měl tudíž reagovat na námitku uvedenou v odvolání, tento výrok o vině zrušit a následně pak rozhodnout na podkladě skutkového stavu zjištěného z provedených důkazů. Není také možné takové jednání obviněného B. právně kvalifikovat jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Odvolací soud sice uvedl ve svém rozhodnutí, že obvodnímu soudu lze důvodně vytknout, že přestože napadeným rozsudkem o vině obviněného V. nerozhodoval, v napadeném výroku přesto z obžaloby bezmyšlenkovitě opsal pasáž, která se týká obviněného V. (str. 19 rozsudku Městského soudu ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015), ale sám již na uvedené nijak nereagoval. Skutkové závěry v posuzovaném případě jsou v rozporu s provedenými důkazy, jedná se tedy o extrémní nesoulad mezi obsahem skutkových zjištění soudů a provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí tak nemohlo obstát, když byl úspěšně naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. je bez opodstatnění. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek obsahuje ve své výrokové části veškeré obligatorní prvky a žádný z obligatorních výroků nechybí ani není neúplný. O chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. jde, jestliže soud výrokem, který učinil, nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl o odvolání obviněného tak, že rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to pouze ve výroku útoku pokračujícího přečinu dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, týkajícího se neoprávněného provádění lustrací osob a vozidel v informačním systému policie ČR, a to konkrétně od 1. 8. 2007 do 31. 12. 2011 MUDr. J. P. a dále osob v příbuzenském poměru k této osobě nejméně v pokolení přímém, a v důsledku toho rozhodl i ve výroku o trestu. Dle §260 tr. ř. nelze pokračovat v řízení o tomto útoku pro soudem neodstranitelnou procesní vadu, a proto odvolací soud vrátil ohledně výše uvedeného citovaného výroku věc státnímu zástupci k došetření, neboť ohledně tohoto útoku pokračujícího přečinu je nutné před podáním obžaloby, aby policejní orgán dle §160 odst. 1 tr. ř. zahájil trestní stíhání. Za splnění zákonných podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl o trestu za skutky zrušením nedotčené. Shledá-li odvolací soud odvolání důvodným jen v části směřující proti některému z více napadených výroků, tak, že mu zčásti vyhoví, pak nepřichází v úvahu, aby zvláštním výrokem rozhodoval o zamítnutí odvolání ve zbývající části, v níž mu nevyhověl. Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17/2002, č. 20/2003 a č. 23/2003). Z uvedeného vyplývá, že v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), k) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), k) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného Mgr. J. B. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.). Odvolací soud se v neposlední řadě bude zabývat i námitkou obviněného týkající se nepřiměřené délky trestního řízení.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu