ECLI:CZ:NS:2016:4.TZ.18.2016.1
sp. zn. 4 Tz 18/2016-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2016 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. G. , proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal dne 29. 3. 2016 podle §266 odst. 1 tr. řádu u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. G., kterou zaměřil proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007.
Tomuto rozhodnutí vytýká, že jím byl porušen zákon v ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona č. 140/1960 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon nebo tr. zákon“) a v řízení, které jeho vydání předcházelo, také v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Obviněný V. G. podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, jímž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, současně byl podle §228 odst. 1 tr. řádu učiněn výrok o povinnosti hradit způsobenou škodu. Nálezem ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil. Vrchní soud v Praze poté znovu sám ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 8 To 20/2007 totožným výrokem jako ve věci sp. zn. 8 Tmo 5/2005. Ústavní stížnost podanou obviněný do rozsudku Vrchního soudu ze dne 4. 4. 2007 Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2900/07, odmítl.
Stěžovatel v podstatné části svého mimořádného opravného prostředku obsáhle cituje výpovědi nezletilých svědků „X. X.“ *), „Y. Y.“ *), „Q. Q.“ *), „Ť. Ť.“ *), „Ď. Ď.“ *) a mladistvého „Ň. Ň.“ *) ml., jakož i pasáže z odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Dospívá k závěru, že Vrchní soud v Praze v nově provedeném řízení sice formálně splnil pokyn Ústavního soudu, sám provedl výslech svědka „X. X.“ *) a umožnil stranám tomuto svědkovi klást dotazy. Tím napravil vadu, kterou mu vytkl Ústavní soud. Žádné další důkazy však ve věci neprovedl. Nelze proto přehlédnout, že důkazní stav, jak jej podrobně popsal Ústavní soud, se po zásahu vrchního soudu příliš nezměnil a pokud ano, pak ve prospěch obviněného V. G. Pokud by vrchní soud respektoval názor Ústavního soudu, musel by uzavřít, že jediným přímým důkazem proti obviněnému je výpověď nezletilého „X. X.“ *) učiněná formou neodkladného úkonu, jejíž obsah však svědek před vrchním soudem popřel. Za této situace měl vrchní soud reagovat tak, že by sám provedl ve věci další dokazování, případně věc po zrušení přikázal nalézacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Procesní postup zvolený ve věci vrchním soudem pokládá ministr spravedlnosti za postup hraničící se svévolí, pokud ignoroval názor Ústavního soudu.
Odvolací soud pochybil při hodnocení svědecké výpovědi „X. X.“ *) při existenci dvou odlišných tvrzení tohoto svědka ke stejné okolnosti. V rozporu s pravidlem formální logiky – zásadou dostatečného důvodu, vyhodnotil za pravdivou tu, která nebyla provedena kontradiktorním a tedy ústavně konformním způsobem, přičemž tento závěr nebyl opřen o rozumný a spolehlivý důvod. Okolnosti případu nemohou být dle stěžovatele dostatečným důvodem k tomu, aby vrchní soud uvěřil té verzi skutkového děje, kterou nikdo z dalších svědků nepotvrdil.
V další obsáhlé pasáži mimořádného opravného prostředku se stěžovatel zaměřil na rozbor ve věci provedeného dokazování ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Podle jeho názoru soudy zcela neadekvátně reagovaly na tu část obhajoby obviněného, v níž tvrdí, že nezletilci coby „živé nástroje“ svévolně vybočili z obsahu jeho instrukcí a realizovali mnohem závažnější trestný čin, než byl ten, k němuž je obviněný prokazatelně instruoval. Poukázal na exces při spolupachatelství a exces při účastenství na trestném činu jakožto institutů právní teorie, přičemž on sám má za to, že je nutno připustit i exces při nepřímém spolupachatelství, a to ze strany osoby, která byla využita a sama není trestně odpovědná pro nedostatek věku, popřípadě nejedná zaviněně. Tento závěr ostatně vyvodil odvolací soud v napadeném rozhodnutí a soudem prvního stupně užitou právní kvalifikaci činu zmírnil. Vrchní soud tedy exces připustil, byť jej takto v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neoznačil. Odsuzující rozhodnutí je tak založeno na přesvědčení, že psychický stav obviněného ke smrtelnému následku rozhodně nebyl tzv. pravou lhostejností, nýbrž šlo o děj, který si mohl představit jako možný a byl s ním srozuměn, současně nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit. Stěžovatel rozborem trestní minulosti obviněného (majetkové delikty, porušování domovní svobody, opilství) dospívá k závěru, že pokyn k případnému usmrcení osoby zřetelně vybočuje z jeho vlastní kriminální minulosti a jeví se jako nepravděpodobný.
V další pasáži stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti provedl vlastní rozbor konkrétního útoku vůči poškozené, který spojil s úvahami, jakými jinými možnými způsoby po případné vzájemné domluvě mohli nezletilci realizovat napadení. Současně také sám zhodnotil výpovědi nezletilých s výslednou úvahou o existenci jiného motivu vedoucího k usmrcení poškozené než toho, který pojal soud do svého rozhodnutí. Stěžovatel dospívá k závěru, že provedeným dokazováním se nepodařilo spolehlivě prokázat, zda vůbec případně kdo z obviněných G. instruoval nezletilé též k usmrcení poškozené. Výpovědi nezletilých, z nichž žádný není obecně věrohodnou osobou, se obsahově rozcházejí do takové míry, že v žádné smysluplné interpretaci nelze dospět k závěru o prokázání psychického stavu srozumění obviněného G. st. se smrtelným následkem na straně poškozené.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, byl v neprospěch obviněného V. G. porušen zákon v ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona a v řízení, které jeho vydání předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Nejvyšší soud by měl podle §269 odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušit včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze s pokynem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud zaslal opis stížnosti pro porušení zákona k vyjádření obviněnému, jeho obhájci JUDr. Miloslavu Petrželovi, jehož mu pro toto řízení na jeho žádost ustanovil, a nejvyššímu státnímu zástupci.
Podle obhájce je stížnost pro porušení zákona podána důvodně. Poukázal na to, že Vrchní soud v Praze nerespektoval právní názor a závazné pokyny Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06. Vrchní soud sice provedl na základě závazných pokynů Ústavního soudu důkaz výslechem svědka „X. X.“ *), ale poté použil v neprospěch obviněného původní výpověď tohoto svědka, byť byl tento důkaz zatížen neodstranitelnou procesní vadou – neúčastí obhájce u tohoto údajně neodkladného úkonu. Přitom výpověď svědka učiněná před vrchním soudem jednoznačně vyznívá ve prospěch obviněného. Je tak zásadní pro hodnocení, zda se obviněný dopustil trestného činu vraždy v rámci kvalifikované skutkové podstaty či nikoli, a to ani eventuálně v podobě účastenství na tomto trestném činu. Je proto zřejmé, že si Vrchní soud v Praze k neprospěchu obviněného vybral onu nezákonnou a neprocesní výpověď svědka, byť s ohledem na nezákonnost jejího pořízení ji neměl vůbec brát v úvahu. Neakceptovatelné jsou rovněž závěry vrchního soudu, že výpovědi „Y. Y.“ *), „Q. Q.“ *) a „Ť. Ť.“ *) obviněného z trestného činu usvědčují, aniž by se s těmito výpověďmi vypořádal, a to zejména s rozpory v nich obsažených. Závěrem tohoto vyjádření obhájce obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl plně v intencích závěrečného petitu stížnost pro porušení zákona.
K obsahu stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve provedla rekapitulaci všech ve věci učiněných rozhodnutí obecných soudů i dvou navazujících rozhodnutí Ústavního soudu. Poukázala na to, že obviněný citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, napadl ústavní stížností, v níž brojil proti závěrům učiněným z výpovědi svědka „X. X.“ *), neprovedení výslechu ostatních nezletilých svědků, jimž tak neměl možnost klást otázky a v důsledku tohoto postupu vrchního soudu bylo porušeno jeho právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tuto stížnost Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl rozhodnutím ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2900/07.
Ministr spravedlnosti má v podané stížnosti pro porušení zákona za to, že výpověď svědka „X. X.“ *) v napadené věci byla provedena způsobem odporujícím požadavkům stanoveným čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, tedy nekontradiktorně. Z toho ministr spravedlnosti dovozuje zejména porušení §2 odst. 6 tr. řádu, neboť míní, že uvedená metoda byla závěrem o vině obviněného V. G. porušena, když výsledky dokazování neposkytují dostatečný podklad k odsuzujícímu výroku o vině trestným činem, pro nějž byl odsouzen.
Státní zástupkyně poukázala zejména na skutečnost, že nyní napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo přezkoumáno jednak rozhodnutím Nejvyššího soudu, jež bylo učiněno na podkladě obviněným podaného dovolání, jednak rozhodnutím Ústavního soudu z podnětu jím podané ústavní stížnosti, přičemž oba soudy shledaly skutkové i právní závěry Vrchního soudu v Praze správnými. Vyplývá z toho, že se stížnost pro porušení zákona snaží zvrátit rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž není Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy oprávněn. V tomto směru odkázala na již existující judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 52/2005). Navrhla proto, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Nejvyšší soud v této části svého rozhodnutí považuje především za nezbytné zrekapitulovat komplexněji ve věci dosud vydaná rozhodnutí, která pro přehlednost uvádí v časově navazující ose.
1. Obviněný V. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 Tm 1/2005, společně se svým synem „Ň. Ň.“ *), uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně se svým synem na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, územní pracoviště Rychnov nad Kněžnou, Palackého 698 částku 58.381 Kč a M. Š., částku 8.946 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 22. 6. 2005. Rozsudkem z téhož dne sp. zn. 8 Tmo 5/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu v částech týkajících se tohoto obviněného, a nově podle §259 odst. 3 tr. řádu obviněného uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona při úpravě znění skutkové věty. Obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve vztahu k tomuto obviněnému byl posléze znovu podle §228 odst. 1 tr. řádu vysloven výrok o náhradě škody v rozsahu stanoveném původním rozsudkem nalézacího soudu.
3. Proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1373/2005, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
4. Usnesení Nejvyššího soudu napadl obviněný ústavní stížností, na jejímž základě Ústavní soud nálezem ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005 ve výrocích týkajících se stěžovatele (body I. a II. rozsudku), aniž změnil nebo zrušil usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění nálezu uvedl (str. 8 – 9), že „…ústavní soud není povolán k tomu, aby předjímal, jak bude odvolací soud po zrušení věci nadále procesně postupovat. V jurisdikci tohoto soudu je, aby sám uvážil, zda po zrušení rozsudku soudu prvního stupně přistoupí k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení či zda rozhodne ve věci sám. Výlučně na odvolacím či nalézacím soudu též bude, jak po výslechu nezl. „X. X.“ *) a po vyhodnocení obou jeho výpovědí přistoupí k hodnocení dalších již ve věci provedených důkazů a rozhodne o právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Ústavní soud není součástí obecné justice a není povolán k tomu, aby se k uvedeným otázkám jakkoli závazně vyjadřoval , neboť jeho posláním je výlučně ochrana ústavnosti“.
5. Po zrušení věci shora citovaným nálezem Ústavního soudu ve věci znovu rozhodoval Vrchní soud v Praze, a to rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007. Podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 Tm 1/2005, zrušil v částech týkajících se obviněného V. G., a nově podle §259 odst. 3 tr. řádu ve věci sám rozhodl. V. G. starší byl uznán vinným, že
dne 12. 8. 2004 v době od 12.00 hod. do 18.00 hod. odvezl svého syna mladistvého „Ň. Ň.“ *) a skupinu nezletilých, a to „X. X.“ *), „Ď. Ď.“ *),“Y. Y.“ *), „Q. Q.“ *) a „Ť. Ť“ *), z K. n. O. do O. u R. n. K., kde společně s ml. „Ň. Ň“ *) označil dům poškozené A. O. a instruoval je odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt; mladistvý „Ň. Ň.“ *) a všechny další nezletilé osoby vnikli do domu poškozené, kde ji fyzicky napadli údery otevřenou dlaní a pěstí, kopy, bitím paličkou na maso do hlavy, a bodáním přinesenými nůžkami, srazili ji na zem a požadovali vydání peněz, dále se střídali v bodání poškozené nůžkami do oblasti krku a hrudníku, poté prohledali domek a odcizili částku nejméně 2.000 Kč, kterou předali obviněnému V. G. staršímu, který čekal poblíže domu v automobilu; poškozená v důsledku útoku mladistvého a nezletilých utrpěla mnohočetná poranění hlavy, osm bodnořezných poranění krku a dvě bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, když příčinou smrti poškozené byl zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku,
což bylo právně kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl opětně podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §228 odst. 1 tr. řádu byla opakovaně vyslovena povinnost obviněného zaplatit škodu v rozsahu výše již specifikovaném.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování výslechem nezletilého svědka „X. X.“ *). K dispozici již měl protokol o výslechu tohoto svědka z přípravného řízení ze dne 30. 8. 2004, přičemž ve výslechu před vrchním soudem svědek potvrdil, že skutečnosti zachycené v tomto protokolu skutečně policistům uvedl. Zároveň však prohlásil, že nejsou pravdivé, přičemž nebyl schopen vysvětlit, proč v přípravném řízení vypovídal nepravdu. Pokud byl dotazován na detailní popis zranění poškozené s upřesněním míst, do kterých ji bodal, tvrdil, že mu je označil policista. V neprospěch obviněného tehdy vypovídal proto, že nechtěl na policejním oddělení sedět celý den. Vrchní soud hodnotil tuto výpověď svědka jako účelovou, činěnou ve zjevné snaze obviněnému pomoci, případně zakrýt svůj podíl na napadení poškozené. O přítomnosti svědka ve voze a na místě činu vypovídali ostatní slyšení nezletilí svědkové a vrchní soud neshledal nic, proč by svědkům v tomto směru neměl věřit. Nadto výpověď nezletilého „X. X.“ *) z přípravného řízení přesně zapadá do rámce ostatních provedených důkazů, kam patří i výpověď mladistvého „Ň. Ň.“ *) Významný je však zejména znalecký posudek z oboru soudního lékařství, z něhož jednoznačně plyne, kam byly údery a bodance nůžkami proti tělu poškozené vedeny. V době, kdy byl nezletilý „X. X.“ *) vyslýchán Policií ČR, nebyl tento znalecký posudek k dispozici a policisté proto nemohli tohoto svědka navádět, aby uváděl nepravdu o lokalizaci zasazených ran, neboť ani oni v době výslechu závěry znalce neznali. Odvolací soud neshledal nic, co by zpochybňovalo jednak výpověď nezletilého svědka z přípravného řízení jako takovou, jednak co by ji činilo nezákonnou. Výslech byl proveden v rámci neodkladného úkonu, směrovaného ke sdělení obvinění konkrétní osobě, byl proveden procesně řádným způsobem a mohl být jako důkaz před soudem použit. Proto soud prvního stupně nepochybil, pokud protokoly o těchto výsleších k důkazu přečetl. Garantem řádného průběhu výslechu byla účast soudce a orgánu OPD. U opakovaného výslechu obviněného před vrchním soudem měl obhájce možnost klást tomuto svědkovi dotazy a reagovat přímo na jím uváděné skutečnosti. Odvolací soud výpověď svědka v této fázi řízení vyhodnotil jako nepravdivou a vycházel z jeho tvrzení učiněného v řízení přípravném.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, o němž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 884/2007, jímž dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
7. Obviněný podal znovu proti posledně uvedenému usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 884/2007, ústavní stížnost. Ústavní soud tuto stížnost usnesením ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2900/2007 odmítl.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud mj. uvedl, že „…soudy obecného soudnictví postupovaly tak, že nebylo porušeno žádné základní subjektivní právo stěžovatele, přičemž při tomto závěru vycházel z předchozího řízení před Ústavním soudem, z rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu“. „…v nově provedeném řízení vrchní soud zohlednil závěry uvedené v tomto nálezu (II. ÚS 29/06) mj. i tím, že provedl výslech „X. X.“ *). Protože ten svou výpověď změnil, vrchní soud to vyhodnotil jako změnu účelovou, a tento svůj názor ve svém rozhodnutí dostatečně argumentačně podložil, vycházel z výpovědi tohoto svědka učiněné v přípravném řízení dne 30. 8. 2004. Ústavní soud se také již dostatečně vyjádřil k namítané nemožnosti obviněného klást nezletilým svědkům dotazy, jejichž výpovědi byly v hlavním líčení přečteny za podmínek §102 odst. 2 tr. řádu, a to v nálezu sp. zn. II. ÚS 29/06, kde tuto možnost připustil a náležitě odůvodnil (viz str. 5,6 nálezu)“.
Uvedená rekapitulace jednotlivých ve věci učiněných rozhodnutí a konstatování základních premis, z nichž jednotlivé obecné soudy a Ústavní soud při odůvodnění svých rozhodnutí vycházely, umožňují Nejvyššímu soudu učinit následující závěry.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005. Vrchnímu soudu v Praze dal možnost zvážit, zda ve věci sám vyslechne svědka nezletilého „X. X.“ *) či zda po zrušení rozsudku soudu prvního stupně tento soud pověří provedením požadovaného procesního úkonu. Pokud se vrchní soud rozhodl, že provede dokazování ve věci sám, stalo se tak plně v intencích zmíněného ústavního nálezu. V tomto procesním stadiu měl jak obviněný tak jeho obhájce možnost klást svědkovi dotazy a k jeho výpovědi se podle §214 tr. řádu vyjádřit. Bylo poté nezadatelným právem vrchního soudu postupovat v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a hodnotit výpověď nezletilého svědka učiněnou jak ve veřejném zasedání, tak jeho výpověď z přípravného řízení ze dne 30. 8. 2004, porovnat jednotlivá tvrzení svědka o rozhodných okolnostech případu z hlediska jejich pravdivosti, posoudit celkovou věrohodnost tohoto svědka a při existenci dvou zcela odlišných v téže věci podaných výpovědí poté stanovit, které z výpovědí soud přikládá víru a proč. Těmto požadavkům vrchní soud plně dostál a nikterak tak nevybočil z obvyklých procesních požadavků, jež se k takovémuto hodnocení vztahují, tento postup ostatně také odůvodnil, stejně jako závěr, proč lze k výpovědi ze dne 30. 8. 2004 přihlížet. Jeho závěry mají v tomto směru oporu v ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 29/06, kde v odůvodnění rozhodnutí se Ústavní soud podrobně zaobírá tím, zda byla tato výpověď učiněna v rámci tzv. neodkladného úkonu, přičemž dospívá ke kladnému závěru (str. 4 - 5). Zvolenému procesnímu postupu vrchního soudu poté plně přisvědčil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 884/2007, kde ho označil jako správný a zákonu plně konvenující. Stejné závěry učinil ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2900/2007, které jsou výše podrobně citovány.
Podle článku 89 odst. 1 Ústavy České republiky je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Podle §54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ve znění zákona č. 303/2013 Sb., o Ústavním soudu, se proti rozhodnutí Ústavního soudu nelze odvolat.
Podle §265o tr. řádu není proti rozhodnutí o dovolání s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
Podle §266 odst. 1 tr. řádu může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
Výše uvedené skutečnosti osvědčují, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, byl podroben i řízení o mimořádném opravném prostředku před Nejvyšším soudem, rovněž byl z hlediska dodržení zásad ústavnosti opětně předmětem přezkumu, který ve věci provedl Ústavní soud. Výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nelze s ohledem na citované ustanovení §265o tr. řádu a možnosti stěžovatele omezené ustanovením §266 odst. 1 tr. řádu uplatnit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona. Rovněž posledně citované zákonné ustanovení ve spojení s §54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vůbec neumožňuje ministru spravedlnosti domáhat se tímto způsobem změny rozhodnutí Ústavního soudu. Této okolnosti si byl ministr spravedlnosti nepochybně vědom, což plyne z jím užité argumentace, že „v materiálně chápaném právním státě pak ministr spravedlnosti … je vázán právním názorem, který v dané věci Ústavní soud nálezem vyslovil (str. 6 stížnosti)“. V daném případě stěžovatel přehlíží, že napadené rozhodnutí vrchního soudu k datu podání stížnosti pro porušení zákona již tvoří kontinuální celek s na něj navazujícími rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu, osvědčujícími jeho správnost (viz výše uvedený rozbor jednotlivých rozhodnutí), a je tak nepochybné, že podaný mimořádný opravný prostředek je sice označením podán proti rozhodnutí vrchního soudu, avšak ve svých důsledcích směřuje proti takovým rozhodnutím, jež jím napadena být nemohou, neboť to zákon nepřipouští. Akceptování podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem by ve svých důsledcích znamenalo revizi ve věci již vydaných navazujících rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu a rovnalo by se obcházení zákona. K takovémuto procesnímu postupu však Nejvyšší soud není oprávněn. Je proto třeba uzavřít, že za zjištěné procesní situace je stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, nepřípustná.
Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše uvedené podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a) tr. řádu zamítl, neboť není přípustná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.