ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1037.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1037/2016-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. Š. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 To 445/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 131/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se z podnětu dovolání obviněného č á s t e č n ě zrušují :
jednak rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 5 T 131/2012, a to ve výroku o vině v odsuzující části pod bodem 1., v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody, kterými byla obviněnému uložena podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené obci Š. částku ve výši 53 014 Kč a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních,
jednak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 To 445/2015, kterým bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného, a to v části, která se týká zrušených výroků v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 5 T 131/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný Ing. Š. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 5 T 131/2012, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterých se dopustil skutky blíže konkretizovanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. ve spojení s §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků a 6 měsíců za současného stanovení dohledu vymezeného v ustanoveních §26a a §26b tr. zák. Obviněnému byla dále podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit škodu poškozené obci Š., IČ ..., se sídlem V., Š., ve výši 53 014 Kč, když se zbytkem uplatněného nároku byla uvedená obec podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž poškozená obchodní společnost Factoring České spořitelny, a. s., se sídlem Budějovická č. 1518/13b, Praha 4, byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Dalším výrokem pak byl obviněný podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. ZT 502/2012, pro skutek uvedený pod bodem II. této obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
4. Obviněný napadl uvedený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích v jeho odsuzující části odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 To 445/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný Ing. Š. B. podal proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Obviněný vytkl soudu prvního stupně zejména to, že ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem 1. ve výroku o vině, který byl posouzen jako úvěrový podvod podle §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., vůbec neprovedl právní hodnocení zjištěných skutečností, tedy že by z něj a z provedených důkazů vyplývalo způsobení tam uvedené škody, tj. škody způsobené Jihočeskému kraji ve výši 2 011 520 Kč, a tím i naplnění kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Ani Krajský soud v Českých Budějovicích se podle názoru obviněného nevypořádal s jeho odvolací námitkou týkající se otázky, zda obviněný svým jednáním skutečně způsobil nějakou škodu. Podle obviněného rozsudek soudu prvního stupně rovněž nesplňuje náležitosti stanovené v §125 odst. 1 tr. řádu pro odůvodnění rozsudku, jelikož se soud nezabýval otázkou škody a výše škody, kterou měl obviněný způsobit Jihočeskému kraji, a to v té části odůvodnění rozsudku, která se týkala posouzení viny obviněného. Přitom uvedené má podle přesvědčení obviněného podstatný význam i pro závěr, zda bylo možno v jeho jednání spatřovat naplnění znaků přísnější právní kvalifikace trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 3 nebo 4 tr. zák. Jak dále obviněný zdůraznil, peněžní částka ve výši 2 011 520 Kč (tedy záloha představující 70 % grantu poskytnutého Jihočeským krajem obci Š.) byla poukázaná na běžný účet příjemce grantu, vedený u Komerční banky, a. s., a musela být známa i poskytovateli dotace, tj. Jihočeskému kraji. Krajský úřad Jihočeského kraje totiž prováděl pravidelnou finanční kontrolu hospodaření obce Š., a jestliže obec Š. dne 6. 11. 2009 vrátila Jihočeskému kraji celou poskytnutou zálohu grantu, pak podle obviněného nebyla Jihočeskému kraji způsobena žádná škoda. Obviněný je přesvědčen, že nesprávné posouzení otázky výše škody mělo vliv i na rozhodnutí v adhezním řízení, pokud byla obviněnému uložena povinnost nahradit obci Š. škodu ve výši 53 014 Kč, přičemž se zbytkem nároku (tj. s částkou 12 627 Kč představující náklady potřebné k uplatnění nároku na náhradu škody) byla poškozená obec odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle názoru obviněného škoda způsobená obci Š. není znakem skutkové podstaty trestného činu, jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu, a proto je nesprávné, pokud mu soud uložil povinnost nahradit i tuto škodu. Jak dále obviněný zdůraznil, posuzovaným skutkem nemohla být způsobena škoda obci Š., jelikož objektem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. není ochrana majetku příjemce dotace, nýbrž ochrana majetku poskytovatele dotace. Přitom obec Š. nebyla v platební neschopnosti, protože podle obviněného měla dostatečný majetek, který jí umožnil vzít si půjčku od J. N. a splatit ji ze svých jiných prostředků (prodejem obecního dřeva). Obec by stejně musela hradit náklady za svou činnost nesouvisející s grantem, proto finanční řešení prostřednictvím půjčky od fyzické osoby nelze považovat za škodu způsobenou obci.
7. Nesprávné hmotně právní posouzení podle názoru obviněného učinil soud prvního stupně i ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. ve výroku o vině v jeho rozsudku, podle kterého měl obviněný jako insolvenční správce neoprávněně uznat přihlášku pohledávky věřitele – obchodní společnosti Beltton, s. r. o., uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném ohledně majetku dlužníka – obchodní společnosti Pivovar Eggenberg, a. s., v důsledku čehož měla být obchodní společnosti Beltton, s. r. o., neoprávněně vyplacena částka ve výši 18 833 717,24 Kč. Podle obviněného ze skutkových zjištění je patrné, že při uznání přihlášené pohledávky posledně zmíněné obchodní společnosti postupoval jako insolvenční správce zcela v souladu s možnostmi a povinnostmi, které pro něj vyplynuly z insolvenčního zákona. Jak dále obviněný uvedl svou obranu, neměl k dispozici účinná tvrzení a důkazy, jimiž by vyvrátil nárok obchodní společnosti Beltton, s. r. o., v případném incidenčním řízení. Obviněný má za to, že i kdyby hypoteticky jednal chybně, bylo namístě vyvozovat pouze jeho občanskoprávní odpovědnost, nikoliv trestněprávní odpovědnost, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, jak je nyní upravena v ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“).
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 To 445/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 5 T 131/2012, a to v částech, kterými byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a povinnost zaplatit obci Š. jako náhradu škody částku ve výši 53 014 Kč, popřípadě aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. řádu obviněného zprostil obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. Š. B. prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru se zejména soud prvního stupně ve svém rozsudku velmi podrobně zabýval právní kvalifikací skutku uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině a v této souvislosti i výší způsobené škody, která odůvodňuje jím užitou kvalifikovanou skutkovou podstatu. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, obviněný uplatnil uvedenou námitku již ve svém odvolání, přičemž odvolací soud se s ní ve svém usnesení náležitě vypořádal, když dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že k navrácení zálohy grantu v plné výši muselo dojít, neboť bylo zjištěno porušení podmínek pro jeho poskytnutí. Obec Š. však neměla k dispozici tyto finanční prostředky, ale musela si je půjčit, a jestliže je následně vrátila včetně úroků, bylo namístě považovat to za škodu. Proto podle státní zástupkyně nelze přisvědčit obviněnému v tom, že by se soudy nezabývaly právním hodnocením uvedené otázky.
10. Pokud jde o druhou námitku obviněného v jeho dovolání ohledně skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku prvního stupně, tedy že mělo být přihlédnuto k subsidiaritě trestní represe a měla být uplatněna pouze občanskoprávní odpovědnost obviněného, státní zástupkyně ji nepovažuje za důvodnou. Podle jejího názoru zásada subsidiarity trestní represe a princip použití trestního práva jako „ultima ratio“ vyplývaly i z trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a soudy obou nižších stupňů je správně použily. Stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného skutku totiž není nepatrný, a tudíž užití trestní represe bylo namístě.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že v dané věci podle jejího názoru není možné konstatovat naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, obviněný Ing. Š. B. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
14. K výkladu uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
15. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu významná pouze námitka obviněného Ing. Š. B. ohledně toho, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku výše škody ve vztahu k poškozené obci Š., jak je uvedeno v popisu skutku pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v následném odůvodnění. Přitom uvedené nesprávné posouzení otázky výše škody mělo podle obviněného vliv i na rozhodnutí v adhezním řízení, protože mu byla uložena povinnost nahradit obci Š. škodu ve výši 53 014 Kč, když se zbytkem nároku (ve výši 12 627 Kč představující náklady potřebné k uplatnění nároku na náhradu škody) byla poškozená obec Š. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu této části dovolání obviněného Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanovení §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné a usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1. a v navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody nemohou obstát.
b) K trestnému činu úvěrového (dotačního) podvodu
16. Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný Ing. Š. B. uznán vinným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, se dopustil ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použil úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. Citovaná skutková podstata tak postihovala případy, v nichž měly být poskytnuté finanční prostředky ve formě úvěru, subvence či dotace spotřebovány na konkrétně vymezený účel a v rozporu s tím byly použity jiným způsobem, aniž by k takové změně dal dlužníkovi, resp. příjemci souhlas věřitel nebo jiná oprávněná osoba. Na rozdíl od trestného činu obecného podvodu podle §250 tr. zák. nebylo znakem skutkové podstaty podle §250b odst. 2 tr. zák. uvedení někoho v omyl či využití jeho omylu ani způsobení škody, k jejichž existenci tak nebylo nutné provádět dokazování, a ani se nevyžadovalo prokázání toho, zda úmysl pachatele zahrnoval způsobení škodlivého následku. Okolnosti týkající se vzniku a výše škody však bylo třeba náležitě objasnit pro možnost použití kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu podle §250b odst. 3, 4 nebo 5 tr. zák. Skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. pak byla ve vztahu speciality ke skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
17. Dále Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za úvěrový podvod podle §250b odst. 2 tr. zák., resp. za jeho tehdejší modifikaci v podobě dotačního podvodu, bylo zjištění, podle něhož poskytnuté finanční prostředky mají skutečně charakter dotace, a to účelové dotace, jejíž poskytování a užití upravují obecně závazné právní předpisy regulující hospodaření s veřejnými prostředky. Dotací se obecně rozumí zpravidla pravidelný příděl peněz nejčastěji poskytovaný obcím, některým úřadům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám. Na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují účelové dotace, a to za podmínek stanovených zásadami dotační politiky. Byl-li stanoven určitý účel dotace, musel být dodržen, takže poskytnuté finanční prostředky nebylo možno použít na nic jiného než na stanovený účel a nevyčerpané prostředky se musely vrátit (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1498 až 1500). Zásadní roli z hlediska právní kvalifikace činu měla skutečnost, zda poskytnuté finanční prostředky byly určeny na konkrétní účel, jestli příjemce dodržel tento účel, nebo zda naložil s poskytnutými prostředky jiným způsobem, tedy v rozporu s tím, k jakému účelu byly určeny.
18. Na základě výsledků provedeného dokazování nelze mít v nyní posuzované trestní věci pochybnosti o tom, že Jihočeský kraj v souladu se zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, a ve smyslu Zásad a pravidel pro poskytování podpor Jihočeského kraje a Pravidel pro žadatele Grantového programu „Ochrana před povodněmi“ o poskytnutí grantu poskytl obci Š., zastoupené tehdejším starostou, nyní obviněným Ing. Š. B., na základě smlouvy o poskytnutí grantu ze dne 16. 7. 2008 č. ... částku ve výši 2 011 520 Kč. Uvedený finanční obnos představoval zálohu 70 % z celkové výše grantu 2 873 600 Kč. Poskytnutý grant měl charakter účelové systémové dotace na projekt „Obec Š. – poldr a převedení povrchového odtoku mimo zástavbu“, přičemž z prostředků grantu měly být v souladu s bodem III. odst. 1 smlouvy o poskytnutí grantu hrazeny stavební práce a dodávky prací spojené s projektem podle položkového rozpočtu, který je nedílnou součástí žádosti (na základě řádných smluv nebo položkových faktur). Realizace projektu měla být v souladu s uvedenou smlouvou po poskytnutí grantu dokončena do 17. 7. 2009. Ve smlouvě o poskytnutí grantu bylo výslovně ujednáno, že příjemce grantu je povinen užít grant jen k účelu uvedenému v bodu III. odst. 1 a za podmínek obsažených v žádosti s tím, že finanční prostředky nemohou být použity k jinému účelu a lze je použít pouze za podmínek uvedených v žádosti v souladu s vhodnými a uznatelnými náklady určenými Pravidly pro žadatele Grantového programu. Zmíněnou zálohu ve výši 70 % z celkové výše grantu převzala v souladu s bodem IV. uzavřené smlouvy obec Š. (příjemce dotace) na svůj účet č. 9229231/0100, tedy na běžný účet obce, dne 5. 8. 2008. Příjemci byl dán v této souvislosti identifikační znak (v daném případě šlo o znak č. 326344). V tomto lze přisvědčit tvrzení obviněného, podle něhož částka zálohy grantu byla poukázána na běžný účet příjemce grantu a tato skutečnost musela být známa i poskytovateli grantu, tedy Jihočeskému kraji. Jde však o námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. O charakteru poskytnutých finančních prostředků totiž nejsou žádné pochybnosti, protože šlo jednoznačně o finance určené k výstavbě projektu „Obec Š. – poldr a převedení povrchového odtoku mimo zástavbu“, tedy o účelovou dotaci určenou na tuto akci a zaslanou obci na její běžný účet.
19. Ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, které Nejvyšší soud jako soud dovolací při přezkumu napadeného rozhodnutí není oprávněn zpochybňovat a jimiž je vázán, jsou patrné rovněž následující skutečnosti. Ohledně samotného užití přijatých finančních prostředků dospěl soud prvního stupně i odvolací soud ke zjištění, podle něhož obviněný umožnil záměrně a bez souhlasu poskytovatele grantu použít účelově vázané finanční prostředky, tedy částku ve výši 2 011 520 Kč představující zálohu 70 % z celkové výše grantu, na jiný než určený účel, zejména na jiné investiční akce a různé běžné výdaje obce Š. související s její činností. Následně, vzhledem k tomu, že nedošlo k realizaci projektu v uvedeném termínu, tj. do 17. 7. 2009, odstoupil Jihočeský kraj jako poskytovatel dotace od uzavřené smlouvy o poskytnutí grantu, v důsledku čehož byla obec Š. povinna vrátit zálohu grantu v plné výši 2 011 250 Kč. K tomu, aby tak mohla učinit, si musela půjčit od J. N. finanční prostředky ve výši 1 750 000 Kč, jelikož nedisponovala potřebnou částkou, kterou byla povinna vrátit Jihočeskému kraji. Půjčku od J. N. schválilo usnesením zastupitelstvo obce, které muselo řešit situaci, jež nastala v důsledku předchozího protiprávního jednání obviněného, a mělo pouze jednu variantu, aby zabránilo hrozícím sankcím podle bodu VI. odst. 5 smlouvy o poskytnutí grantu (možnost uložení penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků) pro případ, kdyby poskytnutý grant, resp. zálohu ve výši 70 %, obec nevrátila. Uvedenou částku společně s úrokem ve výši 8 % ročně z této půjčky představujícím částku 52 614 Kč musela obec vrátit J. N., přičemž finanční prostředky získala prodejem dřeva z obecních lesů. První část úroků z půjčky ve výši 45 260 Kč pak obec uhradila dne 24. 2. 2010 spolu s částí jistiny ve výši 1 200 000 Kč a druhou část úroků z půjčky ve výši 7 354 Kč uhradila obec dne 28. 4. 2010 spolu s jistinou ve výši 550 000 Kč. V souvislosti se žádostí o prodloužení lhůty k vrácení grantu Jihočeskému kraji uhradila obec Š. částku 400 Kč jako správní poplatek spojený s touto žádostí. Na základě uvedeného učinily soudy nižších stupňů závěr, že jednáním obviněného vznikla Jihočeskému kraji škoda ve výši nejméně 2 011 250 Kč, protože obviněný bez souhlasu oprávněné osoby použil poskytnutou dotaci ve zmíněné výši na jiný než určený účel, a tím způsobil značnou škodu.
20. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nyní §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně povinnosti k náhradě škody, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon, resp. nyní trestní zákoník, ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
21. Pokud jde o škodu způsobenou jednáním obviněného Ing. Š. B. Jihočeskému kraji, nelze souhlasit s námitkou obviněného uplatněnou v dovolání, že zejména soud prvního stupně ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1. ve výroku o vině v jeho rozsudku a posouzenému jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. neprovedl právní hodnocení zjištěných skutečností a že z popsaného jednání a provedených důkazů nevyplývá způsobení tam uvedené škody. Naopak, právě soud prvního stupně (k tomu viz s. 23 až 31, s. 49 a 50 jeho rozsudku) se podrobně zabýval právní kvalifikací jednání obviněného a jeho následku ohledně skutku uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině a v této souvislosti rovněž výší způsobené škody, která odůvodňuje naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., protože bez souhlasu oprávněné osoby použil dotaci na jiný než určený účel a tímto činem způsobil značnou škodu. Podle výkladového ustanovení v §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Jak je tedy z uvedeného patrné, škoda způsobená Jihočeskému kraji ve výši 2 011 520 Kč v důsledku neoprávněného jednání obviněného několikanásobně převyšuje dolní hranici značné škody vymezené v trestním zákoně. Ostatně stejnou námitku obviněný již dříve uplatnil v podaném odvolání, přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích se s ní ve svém usnesení dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádal (viz s. 6 napadeného usnesení). Správně tedy dovodil, že obviněný jako starosta obce Š. rozhodl o použití poskytnuté dotace na jiný než určený účel, přičemž šlo o zálohu grantu ve výši 2 011 520 Kč. Shodně jako soud prvního stupně i odvolací soud vyhodnotil věc tak, že k navrácení zálohy grantu v plné výši došlo až poté, kdy poskytovatel dotace – Jihočeský kraj vyzval obec Š. k vrácení zálohy, přičemž obec byla nucena půjčit si finanční prostředky potřebné k vrácení dotace. Samotná poskytnutá dotace, resp. její záloha, již byla v této době spotřebovaná na jiný než určený účel, takže dodatečné vrácení peněžní částky ve výši 2 011 520 Kč lze posuzovat pouze jako náhradu škody způsobené už předtím. Taková náhrada ovšem nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného za trestný čin úvěrového (dotačního) podvodu, který byl spáchán (dokonán) již tím, že celou poskytnutou zálohu dotace obviněný použil na jiný než stanovený účel, tedy v rozporu s vůlí poskytovatele dotace. Zmíněnou povahu vrácení dotace jen jako náhrady škody pak soudy nižších stupňů plně respektovaly, když obviněného už nezavázaly povinností, aby nahradil škodu Jihočeskému kraji jako poskytovateli dotace, který byl poškozen spáchaným trestným činem.
22. Nejvyšší soud se však neztotožnil s právními závěry soudů nižších stupňů, podle nichž měl obviněný Ing. Š. B. způsobit škodu i obci Š., a to v celkové výši 53 014 Kč, která představuje souhrn úroků ve výši 8 % ročně z půjčky ve výši 1 750 000 Kč od J. N. a uhrazeného správního poplatku ve výši 400 Kč za žádost o prodloužení lhůty k vrácení grantu Jihočeskému kraji. Na základě toho mu byla uložena povinnost nahradit obci Š. škodu ve výši 53 014 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla tato obec odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
23. Podle názoru Nejvyššího soudu zde došlo k pochybení, když odvolací soud ve svém usnesení napadeném dovoláním potvrdil právní názor soudu prvního stupně, že v důsledku jednání obviněného byla obci Š. způsobena škoda ve výši 53 014 Kč, která je údajně v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného. Nejvyšší soud považuje za nesprávný i s tím související výrok soudu prvního stupně, jímž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit této obci jako náhradu škody částku ve výši 53 014 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla obec odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, což rovněž potvrdil odvolací soud. Z dosud učiněných skutkových zjištění, která není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat, sice vyplynulo, že obec Š. nedisponovala finančními prostředky potřebnými k navrácení poskytnuté dotace a že Jihočeský kraj požadoval po odstoupení od smlouvy jejich okamžité vrácení, v důsledku čehož musel obviněný jako starosta sjednat za obec půjčku úročenou ve výši 8 % ročně. V daném případě lze nepochybně dovodit určitou souvislost i mezi jednáním obviněného, kterým způsobil, že obec Š. byla povinna vrátit vyplacené prostředky představující zálohu grantu ve výši 2 011 520 Kč, a půjčkou ve výši 1 750 000 Kč od J. N., ke které byla obec Š. nucena uchýlit se v důsledku jednání obviněného. Rovněž povinnost zaplatit sjednaný úrok ve výši 8 % ročně vyplývající z uvedené půjčky a dále správní poplatek ve výši 400 Kč uhrazený v souvislosti se žádostí o prodloužení lhůty k vrácení poskytnuté dotace Jihočeskému kraji lze do jisté míry považovat za důsledek jednání obviněného. Přesto však Nejvyšší soud neshledal správnými právní závěry soudů nižších stupňů v tom směru, že obci Š. vznikla v důsledku jednání obviněného škoda ve výši 53 014 Kč, na základě čehož mu byla v adhezním řízení uložena povinnost nahradit tuto škodu zmíněné obci.
24. Za důvodnou totiž Nejvyšší soud považoval námitku obviněného, v níž argumentoval tím, že objektem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. byla ochrana vztahů v oblasti úvěrování a poskytování dotací a subvencí, tedy zájem na ochraně majetku pocházejícího od jejich poskytovatelů (v daném případě od poskytovatele dotace, resp. grantu). Konkrétně Nejvyšší soud přisvědčil obviněnému v tom, že obci Š. nemohla být způsobena škoda, protože objektem trestného činu úvěrového (dotačního) podvodu je ochrana majetku poskytovatele dotace (tj. ochrana majetku Jihočeského kraje), nikoliv ochrana majetku příjemce dotace (tj. obce Š.). Pokud jde o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., je nutné striktně odlišovat subjekty konkrétního smluvního právního vztahu, a to poskytovatele dotace (tj. věřitele jako strany smlouvy o poskytnutí dotace, která se zavazuje poskytnout dotaci, nebo oprávněné osoby jako strany, která dotaci poskytuje) a příjemce dotace (tj. dlužníka). V nyní posuzované trestní věci byl poskytovatelem dotace Jihočeský kraj a příjemcem dotace obec Š. Jestliže obviněný v postavení starosty obce Š. při vědomí účelového určení poskytnutého grantu, resp. částky ve výši 2 011 520 Kč představující jeho 70 % zálohu, stručně vyjádřeno, použil v rozporu se smlouvou o poskytnutí grantu ze dne 5. 8. 2008 č. ... a v rozporu s dalšími podmínkami a povinnostmi tento grant (dotaci) k jinému účelu, v důsledku čehož vznikla obci Š. povinnost vrátit vyplacenou zálohu, nelze pochybovat o naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu §250b tr. zák. ke škodě poskytovatele dotace (Jihočeského kraje). Případné další škodlivé důsledky z toho vyplývající pro samotnou obec jako příjemce dotace tedy nejsou výsledkem zasažení objektu trestného činu úvěrového podvodu, ale souvisí až s řešením náhrady škody jím způsobené, a navíc byly vyvolány až po spáchání (dokonání) tohoto trestného činu.
25. Proto lze uzavřít, že trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., který spáchal obviněný Ing. Š. B. skutkem blíže popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byla způsobena škoda pouze Jihočeskému kraji, tj. poskytovateli dotace, resp. věřiteli, byť tuto škodu později v celém rozsahu nahradila obec Š., a to mimo jiné i z prostředků získaných půjčkou od J. N. Týmž trestným činem ovšem nebyla způsobena škoda obci Š., která byla příjemcem dotace, tj. dlužníkem, byť se podílela na náhradě škody způsobené Jihočeskému kraji jako poskytovateli dotace, a to finančními prostředky získanými půjčkou s již zmíněným úrokem. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s obviněným i v tom, že újmu způsobenou obci Š. v důsledku půjčky peněz od J. N. a zaplaceného úroku či správního poplatku v souvislosti se žádostí o prodloužení lhůty k vrácení poskytnuté dotace nebylo možno zahrnout ke škodlivému následku vyvolanému spáchaným trestným činem úvěrového podvodu. Takže soudy nižších stupňů v tomto směru učinily nesprávný právní závěr nejen ve výroku o vině, ale též ve výroku o náhradě škody, jímž obviněnému uložily povinnost zaplatit obci Š. částku ve výši 53 014 Kč.
26. Ze závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v tomto rozhodnutí, však nelze dovozovat překážku pro uplatnění možného nároku obce Š. vůči obviněnému, a to částky ve výši 54 014 Kč zahrnující jednak úrok ve výši 8 % ročně, který obec Š. musela (navíc) zaplatit J. N. z půjčky ve výši 1 750 000 Kč, aby mohla získat finanční prostředky potřebné pro vrácení poskytnuté dotace, resp. její zálohy, Jihočeskému kraji, a jednak uhrazený správní poplatek ve výši 400 Kč, a to v občanskoprávním řízení s využitím některého ze soukromoprávních prostředků ochrany práv.
27. Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. je ovšem bez významu námitka obviněného, podle níž obec Š. nebyla v platební neschopnosti, protože měla dostatečný majetek, který jí umožnil vzít si půjčku od J. N. a tuto splatit ze svých jiných prostředků, zejména prodejem obecního dřeva, přičemž obec by stejně musela hradit náklady na svou činnost nesouvisející s poskytnutou dotací. Z toho obviněný dovodil, že finanční řešení prostřednictvím půjčky od fyzické osoby nelze považovat za škodu způsobenou obci. Jak totiž bylo vyloženo již výše pod body 23. až 26. tohoto usnesení, spáchaným skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný způsobil škodu jen Jihočeskému kraji jako poskytovateli dotace, a nikoli obci Š. jako příjemci dotace, takže ani způsobilost obce vrátit tuto dotaci, resp. její zálohu ve výši 70 %, neměla vliv na spáchání trestného činu úvěrového podvodu a na způsobení škody poskytovateli dotace. Mohlo se to projevit jen v otázce náhrady škody, jak už bylo rovněž shora zmíněno.
c) K trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
28. Nejvyšší soud zde připomíná, že trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Objektem tohoto trestného činu byl zájem na ochraně majetkových práv v nejširším smyslu a nepřímo byl chráněn i zvláštní vztah důvěry. Podstatou uvedeného trestného činu tedy bylo jednání (konání nebo opomenutí), jímž byla způsobena škoda na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, přičemž se nevyžadovalo, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Ustanovení §255 tr. zák. se proto uplatnilo tam, kde u osob, jimž bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku, nebylo zjištěno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale došlo jen ke způsobení škody na opatrovaném či spravovaném cizím majetku (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1525 a 1536; shodně rozhodnutí publikované pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.). Škodou se zde rozumí jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek opatrován nebo spravován řádně. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení této povinnosti musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, anebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona a/nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním a správou majetku. Povinnost může být formulována též jako péče řádného hospodáře, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Vzhledem k možnosti různého rozsahu práv a povinností všech osob, které jim náleží při opatrování nebo správě cizího majetku ze zákona nebo ze smlouvy, je třeba v každém konkrétním případě vždy zkoumat tento rozsah. Škoda může být způsobena různorodými typy jednání, jestliže dochází ke snižování reálné hodnoty cizího opatrovaného nebo spravovaného majetku, resp. nedojde k důvodně očekávanému přírůstku jeho hodnoty.
29. Obviněnému Ing. Š. B. bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu ve variantě spočívající v porušení povinnosti spravovat cizí majetek uložené mu podle zákona, přičemž uvedeného trestného činu se dopustil jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a zároveň tím způsobil škodu velkého rozsahu. Obviněný tak naplnil i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §255 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný – stručně vyjádřeno – jako insolvenční správce obchodní společnosti Pivovar Eggenberg, a. s., poté, co obdržel přihlášku pohledávky č. 40 věřitele – obchodní společnosti Beltton, s. r. o., která nebyla řádně doložena listinami prvotně osvědčujícími vznik konkrétního právního vztahu, při výkonu své funkce postupoval v rozporu s ustanovením §36 odst. 1 a §188 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), tedy nepočínal si svědomitě a s odbornou péčí, nevyvinul veškeré úsilí za účelem uspokojení věřitelů v co nejvyšší míře, rezignoval na své povinnosti a řádně nepřezkoumal uvedenou přihlášku, a to navzdory upozornění a žádosti věřitele č. 1 – obchodní společnosti Factoring České spořitelny, a. s. Následně obviněný vypracoval dokument označený jako výsledek přezkoumání přihlášených pohledávek věřitelů, kde neúplně doloženou pohledávku č. 40 neoprávněně označil za zjištěnou, v plné výši ji uznal a předložil věřitelskému výboru ke schválení uspokojení věřitelů v částečném rozvrhu, načež podal po jeho odsouhlasení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích návrh na povolení částečného rozvrhu. Na základě takto obviněným neoprávněně uznané neúplné přihlášky krajský soud k návrhu obviněného na povolení částečného rozvrhu ho povolil do výše 21,765591366 % a v důsledku toho byla obchodní společnosti Beltton, s. r. o., jako věřiteli č. 40 neoprávněně vyplacena finanční částka ve výši 18 833 717,24 Kč. Tím obviněný způsobil obchodní společnosti Pivovar Eggenberg, a. s., škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 18 833 717,24 Kč.
30. Obviněný ve svém dovolání sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu i ohledně shora popsaného skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ovšem nijak blíže nekonkretizoval, v čem má spočívat nesprávné hmotně právní posouzení tohoto skutku. Podle obviněného ze skutkových závěrů vyplynulo, že při uznání přihlášené pohledávky obchodní společnosti Beltton, s. r. o., postupoval jako insolvenční správce v souladu s povinnostmi uloženými insolvenčním zákonem, protože uznal zmíněnou přihlášenou pohledávku účetně evidovanou v majetku dlužníka.
31. Nejvyšší soud zde souhlasí se závěry soudů nižších stupňů (k tomu viz zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 38 až 40), podle nichž nebyl jediný důvod, aby obviněný uznal pohledávku, která o částku 13 529 775 Kč převyšovala částku, která měla být ve skutečnosti půjčena obchodní společnosti Pivovar Eggenberg, a. s. Navíc účetnictví ani smluvní dokumenty této obchodní společnosti ani obchodní společnosti První západočeská společnost pro kapitálový trh, a. s., nemohl mít obviněný k dispozici, když tyto byly zničeny při povodních v roce 2002 a při požáru pivovaru v roce 2003, resp. v případě obchodní společnosti První západočeská společnost pro kapitálový trh, a. s., byly odcizeny několik let před tím, než obviněný rozhodoval o uznání pohledávky. Pokud by obviněný jednal v souladu se svými povinnostmi insolvenčního správce, musel by vzít v úvahu, že smlouva o postoupení pohledávky nemůže být sama o sobě důvodem vzniku pohledávky. Konkrétním důvodem, resp. právním titulem vzniku pohledávky, totiž byly – jak ostatně vyplynulo z provedeného dokazování – smlouvy o půjčce ze dne 19. 4. 2002 a ze dne 29. 4. 2002 uzavřené mezi obchodními společnostmi První západočeská společnost pro kapitálový trh, a. s., a Pivovar Eggenberg, a. s. Obviněného měla upozornit na nestandardnost pohledávky rovněž skutečnost, že věřitel, tj. obchodní společnost Beltton, s. r. o., uplatnil pohledávku ve výši 86 529 775 Kč, ačkoliv celková výše půjčky činila celkem 73 000 000 Kč, přičemž půjčka ve výši 45 000 000 Kč byla částečně splacena úhradou částky 35 850 000 Kč. Zvýšenou pozornost měl obviněný věnovat s ohledem na řádné plnění povinností insolvenčního správce rovněž od počátku zjistitelné propojenosti osob, které byly statutárními orgány či společníky obchodních společností vstupujících do vzájemných smluvních vztahů, jež vyústily v uplatněnou pohledávku ve výši 86 529 000 Kč. Zmíněnou propojenost osob (i další skutečnosti) ostatně mohl obviněný snadno ověřit pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku. V případě pohledávky dosahující částky téměř 90 000 000 Kč je totiž bezpodmínečně nutné trvat na krocích spočívajících v opatření a kontrole listin osvědčujících vznik jednotlivých závazkových vztahů, jakož i v kontrole tvrzených skutečností, z nichž některé bylo možno snadno ověřit nahlédnutím do veřejného rejstříku. Uvedené kroky jsou elementárními požadavky, které lze očekávat od insolvenčního správce při řádném přezkumu pohledávky. Obviněný tak zcela nepochybně porušil ustanovení §36 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením §188 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, když v podstatě rezignoval na svou přezkumnou činnost, v důsledku čehož způsobil škodu ve výši nejméně 18 833 717,24 Kč. Nelze proto pochybovat o tom, že uvedeným jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.
32. Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou ani námitku obviněného spočívající v tom, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe bylo namístě uplatnit vůči němu pouze občanskoprávní odpovědnost. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu byla zásada subsidiarity trestní represe, která je nyní vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, respektovaná i za účinnosti dřívější trestněprávní úpravy, a to zejména prostřednictvím materiálního pojetí trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů učinily právní posouzení podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, zabývaly se pečlivě i tzv. materiální stránkou trestného činu (k tomu viz s. 44 až 49 rozsudku soudu prvního stupně a s. 7 až 9 usnesení odvolacího soudu). Námitka týkající se nesprávného hodnocení materiální stránky trestného činu sice za určitých okolností může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale v daném případě by byly nedůvodné jakékoli úvahy o tom, že by skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyl jednáním dostatečně společensky nebezpečným. Skutečnosti, které charakterizovaly společenskou nebezpečnost činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., byly demonstrativně vyjmenované v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Soudy nižších stupňů správně vyhodnotily, že jimi zjištěný skutek dosáhl vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti zejména s ohledem na okolnosti spáchaného trestného činu. Obviněný totiž jednal jako insolvenční správce, tedy osoba, která má specifické postavení a musí vynaložit odbornou péči, měl též zvlášť uloženou povinnost chránit zájmy dlužníka i věřitelů, jím způsobená výše škody několikanásobně přesáhla dolní hranici škody velkého rozsahu vymezenou v §89 odst. 11 tr. zák. a naplnil více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.
33. Podle názoru Nejvyššího soudu zjištěné protiprávní jednání obviněného se nijak nevymyká situacím, v nichž musí být uplatněna ochrana i prostředky trestního práva. Ani zájem na rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, resp. zájem na včasném uspokojení věřitelů, čímž se obviněný obhajoval již v předchozích fázích trestního řízení, nelze, jak správně dovodil soud prvního stupně (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), nadřazovat primárnímu účelu insolvenčního řízení, totiž vypořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo zvýhodněn. Jednáním obviněného byla beze zbytku naplněna skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, proto stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci občanského práva či jiných právních odvětví, prostřednictvím kterých lze případně zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku došlo spácháním trestného činu, resp. nahradit způsobenou škodu. Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též veřejné zájmy státu a soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008). U obviněného ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské nebezpečnosti jím spáchaných činů, resp. jaká jiná odpovědnost by u něj přicházela v úvahu tak, aby byla dostatečně účinná. Naopak, povaha a rozsah jím porušených zákonných povinností a další okolnosti svědčí o takové míře společenské nebezpečnosti činů obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe. Zásadu subsidiarity trestní represe totiž nelze vykládat tak, že pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost vynutit si s jejich použitím splnění zákonem uložených povinností, již nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně porušil takové povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
34. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl právně kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., nelze přehlédnout, že obviněný před Nejvyšším soudem prosazoval obhajobu, kterou uplatňoval prakticky od počátku trestního stíhání a na niž soudy obou stupňů dostatečně reagovaly. Krajský soud v Českých Budějovicích se v napadeném usnesení v podstatě vypořádal se všemi námitkami, které obviněný zopakoval ve svém dovolání. Lze uzavřít, že i když námitky obviněného v této části odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, posoudil je Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
35. Ze všech shora uvedených důvodů (viz výše pod body 12. až 26. tohoto usnesení) shledal Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu vadným, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod bodem 1. a o trestu, a rovněž v té části výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozené obci Š. částku ve výši 53 014 Kč, přičemž se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody byla tato obec odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proto na podkladě zčásti opodstatněných námitek obviněného Ing. Š. B. Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2015, sp. zn. 5 T 131/2012, ve výroku o vině pod bodem 1., ve výroku o trestu a rovněž v té části výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozené obci Š. částku ve výši 53 014 Kč, přičemž se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody byla tato obec odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k těmto zrušeným výrokům pak Nejvyšší soud zčásti zrušil i napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 To 445/2015. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož zjištěná pochybení měla svůj původ již v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, přikázal Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
36. Okresní soud v Českých Budějovicích tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného Ing. Š. B. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom soud prvního stupně znovu a konkrétněji posoudí otázku škody, kterou měl obviněný způsobit spáchaným skutkem, a to v kontextu s trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu. Přitom bude soud zejména respektovat, že tímto trestným činem mohla být způsobena škoda pouze poskytovateli dotace, nikoliv jejímu příjemci.
37. Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu).
38. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu