ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.299.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 299/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2016 o dovoláních, která podali obviněná M. M. , a obviněný J. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 3 To 304/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 26/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. M. a J. L. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 10 T 26/2015, byla obviněná M. M. uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a obviněný J. L. byl uznán vinným pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to byli oba dva obvinění shodně odsouzeni podle §222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 roků. Poškozený B. M. byl podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obvinění M. M. a J. L. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili tím, že „ M. M. poté, co bylo dne 25. 11. 2010 rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 50 C 197/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 49 Co 354/2008, pravomocně rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů B. M. a M. M., na základě kterých M. M. připadla do vlastnictví ideální polovina domu č. p. … postaveném na pozemku parc. č. … a ideální polovina pozemků parc. č. … a parc. č. .., vše zapsáno na LV č. 1611 pro k. ú. I., obec B., Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, a zároveň jí byla soudem stanovena povinnost vyrovnat B. M. jeho podíl na společném jmění manželů, dne 7. 12. 2010 převedla bezplatně na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi její osobou (jako darující) a jejím synem J. L. (jako obdarovaným) vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na J. L., přičemž téhož dne také podala návrh na vklad na Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, který byl následně proveden, čímž zcizila jediný svůj hodnotný majetek, z jehož výtěžku mohla splnit svou pravomocně soudem uloženou povinnost zaplatit B. M. částku určenou na vyrovnání jeho podílu, s cílem zmařit uspokojení B. M. jako svého věřitele, tohoto poškodila a zároveň J. L. obohatila o částku rovnající se hodnotě 1/4 podílu na uvedených nemovitostech (ve výši 1 870 000,- Kč) zmenšenou o hodnotu do výlučného vlastnictví soudem přidělených movitých věcí, tedy celkově o částku 1 861 350,- Kč, a svým jednáním tak B. M., způsobila škodu ve výši 1 861 350,- Kč, přičemž J. L. umožnil výše uvedený převod vlastnického práva M. M. k výše uvedeným nemovitostem na svou osobu, ačkoliv věděl, že M. M. má povinnost zaplatit B. M. na vyrovnání jeho podílu a že nemá jiný majetek, z nějž by mohla dluh uhradit “.
3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obvinění M. M. i J. L. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání usnesením ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 3 To 304/2015, tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obou obviněných zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění M. M. i J. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Dovolatelé nejprve v úvodu svého společně podaného opravného prostředku shrnuli dosavadní průběh trestního řízení, především výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, vlastní odvolací námitky, jakož i zamítavý výrok usnesení soudu druhého stupně a odůvodnění tohoto usnesení. Dále dovolatelé rozvedli, proč jejich dovolání je přípustné a o které dovolací důvody své dovolání opírají. V rámci samotných výtek vad napadeného usnesení soudu druhého stupně pak uvedli, že se nedomáhají přezkumu a hodnocení správnosti či úplnosti skutkového stavu, neboť jsou si vědomi, že Nejvyšší soud není povolán k úplnému přezkumu napadeného rozhodnutí a že skutkové výhrady nejsou dovolacím důvodem. Mají však za to, že soudy prvního a druhého stupně správně zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován a že není trestným činem. Uvedený skutek totiž podle jejich přesvědčení má neopominutelný soukromoprávní základ, o čemž svědčí, že o nároku poškozeného B. M. na vypořádací podíl společného jmění manželů rozhodují již delší dobu civilní soudy. Nadto poškozenému B. M. se k využití nabízela celá řada účinných právních instrumentů, a nebyl proto dán důvod pro využití ochrany jeho práv prostředky trestního práva, neboť svých nároků se měl poškozený B. M. domáhat v rámci civilního řízení. Dále dovolatelé připomněli princip subsidiarity trestní represe a jeho vyjádření v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Poškozený B. M. především měl podle dovolatelů možnost domáhat se v civilním sporu, aby soud určil, že právní následky jednání obviněné M. M. jsou vůči němu právně neúčinné podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), avšak poškozený B. M. této možnosti nevyužil, nevyčerpal tak veškeré soukromoprávní prostředky k ochraně svých majetkových práv. Dále dovolatelé v této spojitosti poukázali na relevantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž ochrana majetkových práv má být uplatňována především prostředky práva občanského a obchodního, a teprve není-li taková ochrana účinná a porušení soukromoprávních vztahů dosahuje potřebné zákonem předpokládané škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Řešení sporů mezi dovolateli a poškozeným B. M. prostředky trestního práva přitom považovali za zcela neadekvátní a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Dobrovolné nesplnění povinnosti stranou soukromoprávního sporu nemůže být podle dovolatelů důvodem její následné kriminalizace.
7. Dále dovolatelé namítali, že i v rámci výkonu rozhodnutí se druhé straně soukromoprávního sporu nabízí celá řada funkčních instrumentů, které poškozený nevyužil. Předně podle dovolatelů poškozený B. M. měl možnost po dobu téměř dvou let od právní moci původního civilního rozsudku o vypořádání společného jmění manželů do jeho zrušení Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím se domáhat uspokojení svého nároku v rámci exekučního řízení, stejnou možnost pak měl i od 11. 10. 2014, kdy se stal vykonatelným další rozsudek v téže věci. Dále dovolatelé upozornili na vybraná ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen EŘ). Především poukázali na §47 odst. 6 EŘ o neplatnosti právních jednání, kterými povinný poruší zákaz majetek postižený exekučním příkazem převést na jiného, zatížit jej či jinak s ním nakládat, dále pak na §76d EŘ s tím, že by exekucí za využití tohoto ustanovení mohl být postižen i majetek manželky obviněného J. L. Z toho všeho dovozují dovolatelé, že poškozeného B. M. nemohli svým jednáním objektivně poškodit, neboť poškozený by pouhým namítnutím odporovatelnosti jednání obviněné M. M. dosáhl stejného uspokojení svého vykonatelného nároku.
8. Soudy prvního i druhého stupně se uvedenými otázkami podle dovolatelů zabývaly zcela nedostatečně, popř. vůbec, v důsledku čehož došlo ke kriminalizaci jednání dovolatelů. K tomu pak poukázali zejména na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, publikovaný pod č. 42/2004 ve svazku č. 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. n. a u.), jehož relevantní pasáž o subsidiaritě trestní represe odcitovali. Podle přesvědčení dovolatelů tak v dané trestní věci orgány činné v trestním řízení nepřípustně suplovaly aktivitu jednotlivce směřující k ochraně jeho práv v oblasti soukromoprávních vztahů. Poukázali též na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, publikovaný pod č. 72/2014 ve svazku č. 73 Sb. n. a u., o subsidiaritě trestní represe v prostředí rodinných vztahů, v němž je třeba uplatňovat prostředky trestního práva zvláště zdrženlivě a citlivě. Tento rodinný rozměr dané věci pak podle dovolatelů soudy prvního i druhého stupně zcela ignorovaly, stejně tak se náležitě nezabývaly společenskou škodlivostí, která podle dovolatelů představuje tzv. materiální korektiv ve vztahu k zákonem vymezeným formálním znakům skutkové podstaty předmětného trestného činu.
9. V závěrečném shrnutí obvinění ještě namítli, že nebyla soudy prvního ani druhého stupně zkoumána subjektivní stránka daného trestného činu, poněvadž nebyly učiněny potřebné závěry o jejich zavinění.
10. Obvinění pak ze všech důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 3 To 304/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 10 T 26/2015 a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Nejvyšší státní zástupce, kterému byl podle §265h odst. 2 tr. řádu doručen opis dovolání obou obviněných, nevyužil svého práva a k podanému dovolání se nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
14. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je možné uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. V daném případě obvinění uplatnili druhou z uvedených alternativ s tím, že v řízení před rozhodnutím odvolacího soudu došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr řádu.
15. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Jeho podstatou je tedy aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení jejich aplikace na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně (tak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Dovolací soud považuje námitky uplatněné obviněnými za nedůvodné.
17. Z celého podaného dovolání je patrné, že obvinění právně relevantně ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především namítali, jednak že byla uplatněna jejich trestní odpovědnost v rozporu s principem subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, zvláště pak jde-li o majetkové vztahy v rámci rodiny, jednak že u obviněných nebyl naplněn znak zavinění v rámci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele.
18. Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně, která sám považuje za správná, zjištěný skutek byl rovněž důvodně právně kvalifikován jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněná M. M. se jej dopustila jako (přímá) pachatelka podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný J. L. jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Trestný čin poškození věřitele má tzv. složitou skutkovou podstatu, která má více znaků (včetně jednání) ve více alternativách. Podle rozsudku soudu prvního stupně se obvinění uvedeného přečinu dopustili tedy v té variantě, že obviněná M. M. zmařila uspokojení svého věřitele tím, že zcizila byť i jen část svého majetku, způsobila takovým činem značnou škodu, takovým činem získala pro jiného značný prospěch a obviněný J. L. jí to umožnil.
19. Trestný čin poškození věřitele patří mezi tzv. úpadkové trestné činy, jakkoliv předpokladem jeho spáchání není stav úpadku pachatele či jiné osoby, chrání především majetková práva věřitelů (a případně v určitém rozsahu i veřejný zájem na odpovídajícím řešení úpadkových vztahů). Podstatou tohoto trestného činu je poškozovací jednání pachatele směřující sice primárně vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele (věřitelů), který v důsledku takového jednání dlužníka neobdrží odpovídající plnění od dlužníka. V daném případě byla naplněna první samostatná skutková podstata uvedená v prvním odstavci §222 tr. zákoníku, která postihuje poškození vlastního věřitele pachatele. Tohoto trestného činu jako pachatel se dopouští sám dlužník (zde obviněná M. M.), příp. osoba za něj jednající, ostatní osoby na činu zúčastněné mohou být jen účastníky podle §24 odst. 1 tr. zákoníku (zde obviněný J. L. jako pomocník). Jde tedy o pravý zvláštní delikt z hlediska třídění deliktů podle pachatele, neboť již základní skutková podstata vyžaduje zvláštní vlastnost ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku (tzv. konkrétní subjekt). Jak již bylo uvedeno, zákonným předpokladem pro naplnění znaků tohoto trestného činu není zjištění stavu úpadku (předlužení či platební neschopnosti) dlužníka – pachatele, ani mnohost věřitelů. Předpokladem je existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (k tomu srov. níže).
20. V daném případě podle závěrů soudů nižších stupňů byla naplněna objektivní stránka tím, že obviněná M. M. jako dlužník zcizila část svého majetku (a to naprosto převažující, nejvýznamnější část svého majetku), čímž zmařila uspokojení svého věřitele (poškozeného B. M.). Trestného činu poškození věřitele se tak dopustila jednáním uvedeným v alternativě popsané v rámci ustanovení §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předpokladem je jednání spočívající ve zmaření (alespoň částečném) uspokojení vlastního věřitele zcizením (alespoň části) vlastního majetku. Zmařením se zjednodušeně uvedeno rozumí v důsledku majetkových dispozic dlužníka dosažení takového stavu, kdy dlužník již není schopen poskytnout věřiteli plnění v souladu se závazkovým právním vztahem, tedy kdy věřitel vůbec nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky. K trestnosti přitom postačí i částečné zmaření uspokojení pohledávky věřitele (srov. slova „byť i jen částečně“), tedy není-li možné uspokojit věřitele jen v části jeho pohledávky. Uspokojením věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem (zde právo na zaplacení peněžité částky obviněnou M. M. poškozenému B. M.). V tomto případě byla z více alternativ způsobů jednání kladena obviněným za vinu alternativa spočívající ve zmenšování hodnoty aktiv dlužníka (obviněné M. M.) formou zcizení alespoň části majetku. Zcizení majetku spočívá především v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, obvykle bez obdržení odpovídající protihodnoty, typicky darováním jako bezúplatným převodem majetku z dlužníka na třetí osobu. V důsledku zcizení (alespoň části) majetku dlužníka pak musí dojít k (alespoň částečnému) zmaření uspokojení věřitele. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž postačí úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
21. V daném případě vyplýval závazkový právní vztah mezi obviněnou M. M. (jako dlužníkem) a poškozeným B. M. (jako věřitelem) z vypořádání společného jmění manželů obviněné M. M. a poškozeného B. M. (dále též jen „SJM“), přičemž věřitelem pohledávky na peněžité plnění z titulu vypořádání SJM byl poškozený B. M. a dlužníkem obviněná M. M., neboť SJM bylo (v době činu obviněných) vypořádáno tak, že obviněné M. M. připadly (kromě dalších věcí) do výlučného vlastnictví nemovité věci, zatímco na vyrovnání podílu SJM byla obviněná M. M. povinna zaplatit poškozenému B. M. (podle původního pravomocného rozsudku) částku ve výši 2 616 350 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku.
22. K tomu je z hlediska dovolacích námitek obviněných namístě nyní uvést několik základních skutkových okolností, jak byly zjištěny soudy prvního i druhého stupně.
23. Manželství obviněné M. M. a poškozeného B. M. bylo uzavřeno dne 11. 7. 1974, rozvedeno bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 15 C 411/2004, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2005. Obviněný J. L. je synem obviněné M. M., jeho otcem ovšem není poškozený B. M. (ale Z. L.).
24. Protože se bývalí manželé obviněná M. M. a poškozený B. M. nedohodli na vypořádání SJM, podal poškozený B. M. žalobu na jeho vypořádání. Spor mezi bývalými manželi byl veden především o rodinný dům č. p. … postavený na pozemku parc. č. … a o pozemek parc. č. … a parc. č. …, vše zapsáno na LV č. 1611 pro k. ú. I., obec B., Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město (dále jen „nemovité věci“). Ideální polovinu těchto nemovitých věcí bezúplatně převedli ještě za trvání manželství oba manželé M. na syna obviněné M. M., obviněného J. L., o platnosti této darovací smlouvy ze dne 18. 4. 2000 byl následně veden spor u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 187/2003, v němž poškozený B. M. se svou žalobou na určení vlastnického práva k uvedené ideální polovině nemovitých věcí neuspěl s argumentací, že darovací smlouva je neplatná (srov. rozsudek Městského soudu v Brně, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 35 C 187/2003, který byl jako správný potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 37 Co 497/2010 – viz č. l. 68 – 73 trestního spisu). Předmětem vypořádání SJM v roce 2008 tak byla (vedle několika dalších movitých věcí) pouze ideální polovina uvedených nemovitých věcí. O žalobě rozhodl nejprve Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 50 C 197/2005 (č. l. 43 – 45 trestního spisu), kterým (mimo jiné) ideální polovina nemovitých věcí připadla do výlučného vlastnictví obviněné M. M., jež zase měla na vypořádání SJM vyplatit poškozenému B. M. částku ve výši 2 191 350 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvoláních obou bývalých manželů rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 49 Co 354/2008 (č. l. 46 – 49 trestního spisu), tak, že (mimo jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, pokud jde o připadnutí ideální poloviny nemovitých věcí obviněné M. M., změnil však výrok o povinnosti obviněné M. M. zaplatit vypořádací podíl poškozenému B. M. tak, že nově byla povinna zaplatit částku ve výši 2 616 350 Kč, a to ve lhůtě 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 25. 11. 2010, pariční lhůta (lhůta k plnění) pro splnění povinnosti obviněné M. M. poškozenému B. M. tak končila až dne 25. 5. 2011, jejím marným uplynutím se stal rozsudek v tomto výroku vykonatelným (t.j. k 26. 5. 2011).
25. Obviněná M. M. dne 7. 12. 2010 uzavřela se svým synem, obviněným J. L., smlouvu o darování ideální poloviny nemovitých věcí, která jí připadla shora uvedenými rozsudky, týž den oba zároveň podali návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch obviněného J. L. a práva odpovídajícímu věcnému břemenu doživotního a bezplatného práva bydlení v předmětném domě ve prospěch obviněné M. M. (dnešní terminologií služebnost užívacího práva). Následně obviněný J. L. jako výlučný vlastník nemovitých věcí daroval ideální podíl ve výši 3/5 na uvedených nemovitých věcech své manželce A. L., a to darovací smlouvou ze dne 27. 1. 2011, dne 31. 1. 2011 pak oba podali návrh na vklad (spolu)vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomu jsou založeny rozhodující listiny na č. l. 74 – 101 trestního spisu.
26. Proti naposled uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 49 Co 354/2008, podala dovolání obviněná M. M. K jejímu dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, uvedený rozsudek Krajského soud v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně v plném rozsahu zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (se závazným právním názorem na metodiku výpočtu vypořádacího podílu za 1/4 nemovitých věcí).
27. Následně po doplnění dokazování rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 50 C 197/2005, (mimo jiné) tak, že ideální polovina nemovitých věcí připadá obviněné M. M., která je pak povinna na vypořádání SJM zaplatit poškozenému B. M. částku ve výši 1 991 350 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Vycházel přitom z toho, že darovací smlouva je neplatná (nikoli však pro rozpor s dobrými mravy, popřípadě proto, že svým obsahem a účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, ale z důvodu zrušení původního rozsudku, jímž připadla ideální polovina nemovitých věcí obviněné M. M.). O odvolání obviněné M. M. jako žalované pak rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 49 Co 282/2013, (mimo jiné) tak že obviněná M. M. je povinna zaplatit poškozenému B. M. částku ve výši 1 861 350 Kč. Tento rozsudek pak Krajský soud v Brně ještě doplnil dalším svým rozsudkem ze dne 9. 7. 2014 (pod stejnou spisovou značkou), podle něhož do výlučného vlastnictví obviněné M. M. připadla též ideální polovina nemovitých věcí. Podle odůvodnění však odvolací Krajský soud v Brně nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že darovací smlouvy uzavřené mezi obviněnými M. M. a J. L., resp. následně mezi J. a A. L., jsou neplatné, naopak je považoval za platné, neboť jejich ochranu řeší §243g odst. 2 o. s. ř.
28. K tomu je možno uvést, že při tomto názoru pak uvedený civilní odvolací soud (Krajský soud v Brně) ale zřejmě vůbec neměl o nemovitých věcech rozhodovat, považoval-li uzavřené darovací smlouvy za platné, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, neboť ona ideální polovina nemovitých věcí v době jeho rozhodování již nebyla součástí SJM, jež mělo být vypořádáno, nebyla v majetkové dispozici bývalých manželů, ale právě třetích osob, jejichž práva jsou (nebýt jiného důvodu neplatnosti) chráněna uvedeným ustanovením §243g odst. 2 o. s. ř. Přitom skutečnost, že jeden z manželů s věcí po právní moci rozsudku, jímž mu věc připadla, dále naložil tak, že již nemůže být předmětem vypořádání, by pak měla být zohledněna v rámci vypořádání SJM po zrušení rozsudku soudem dovolacím. Na druhou stranu se ale tento civilní odvolací soud vůbec nevypořádal s možností, že by již první darovací smlouva, kterou obviněná M. M. darovala uvedené nemovité věci svému synovi, obviněnému J. L., byla neplatná z jiného důvodu, a sice podle §39 obč. zák., neboť šlo o právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (této možnosti by napovídala některá rozhodnutí Nejvyššího soudu vykládající ustanovení §39 obč. zák., např. rozsudek uveřejněný pod č. 31/2009 Sb. rozh. obč., podle něhož právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu; podobně srov. rozsudek uveřejněný pod č. 40/2009 Sb. rozh. obč., instruktivně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006). Z nastíněné judikatury pak mimo jiné plyne, že neplatnému právnímu úkonu nebylo možno úspěšně odporovat podle §42a obč. zák. (neplatnost soud posoudí z úřední povinnosti a má před odporovatelností přednost). Neplatný by pak při takovém názoru byl i následný převod podílu na nemovitých věcech z obviněného J. L. na svou manželku v té části, kdy by převáděl podíl získaný takto posouzenou neplatnou darovací smlouvou od své matky (tedy nejméně v části, v níž 3/5 podílu na nemovitých věcech převyšují 1/2 podílu, kterou získal již dříve, tedy v části 1/10 podílu na nemovitých věcech), a to z důvodu, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), odhlédnuto od složité právní otázky možnosti nabytí od nevlastníka v dobré víře nabyvatele (k tomu viz např. rozsudek č. 56/2010 Sb. rozh. obč., rozsudek č. 16/2015 Sb. rozh. obč., opačně ale v konkrétním případě zejména nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12-1, uveřejněný pod č. 61/2014 ve sv. 73 Sb. n. a u., a na toto rozhodnutí navazující judikatura, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). O posouzení darovacích smluv jako neplatných se nyní vede další civilní spor mezi poškozeným B. M. a obviněnými u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 120/2013, jenž dosud nebyl rozhodnut. Ostatně též původní spor o vypořádání SJM byl sice pravomocně vyřešen, jak bylo shora uvedeno, nicméně žalovaná obviněná M. M. podala v této věci dovolání, o němž Nejvyšší soud bude teprve rozhodovat (srov. č. l. 65 a násl. trestního spisu).
29. Z uvedeného vyplývá, že mezi obviněnou M. M. a poškozeným B. M. v době činu obviněných byl (a i nyní je) závazkový právní vztah, který vznikl v důsledku rozvodu manželství a tím i zániku SJM ve smyslu §149 odst. 1 obč. zák., to vše ke dni 26. 4. 2005. Na vypořádání SJM ohledně nemovitých věcí se manželé nedohodli (k tomu srov. zejména §149, §149a a §150 odst. 1 obč. zák.), proto do 3 let od zániku SJM podal poškozený B. M. návrh na vypořádání SJM soudu, nenastala tak ani zákonná domněnka vypořádání SJM podle §150 odst. 4 obč. zák. (pro nemovité věci platilo pravidlo, že nadále budou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné). Jak bylo shora rozvedeno, bylo nejprve pravomocně vypořádáno SJM ke dni 25. 11. 2010, od kdy mohla obviněná M. M. disponovat s ideální polovinou nemovitých věcí, která jí v rámci vypořádání SJM připadla, zatímco pariční lhůta ke splnění povinnosti zaplatit poškozenému B. M. na vypořádací podíl částku ve výši 2 616 350 Kč skončila až dne 25. 5. 2011, ode dne následujícího pak byl v tomto výroku rozsudek vykonatelný. Obviněná M. M. ovšem již dne 7. 12. 2010 darovala ideální polovinu nemovitých věcí svému synovi, obviněnému J. L., který je zase následně dne 27. 1. 2011 daroval své manželce A. L. To vše učinili dříve, než nabyl vykonatelnosti původní rozsudek o vypořádání SJM ve výroku o povinnosti obviněné M. M. zaplatit poškozenému B. M. vypořádací podíl.
30. Jako zcela lichá a účelová se tak jeví argumentace obou dovolatelů v tom smyslu, že poškozený B. M. měl dostatek času a prostoru pro vymáhání své pohledávky exekučně, že by mu prospívaly instituty exekučního řádu v podobě generálního inhibitoria. Jak bylo shora uvedeno, vykonatelným exekučním titulem byl pro poškozeného B. M. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 50 C 197/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 49 Co 354/2008, a to ve výroku II. (o povinnosti obviněné M. M. zaplatit poškozenému 2 616 350 Kč), přičemž lhůta k dobrovolnému plnění uplynula až dne 25. 5. 2011, teprve ode dne následujícího mohl poškozený B. M. podat účinně exekuční návrh – srov. k tomu §40 odst. 1 písm. a) EŘ. Podle tehdy účinného exekučního řádu pak podle §44a odst. 1 EŘ platilo tzv. generální inhibitorium, které zamezovalo nakládání s majetkem dlužníka, přičemž případné právní úkony spočívající v takovém nakládání by byly relativně neplatné vůči exekutorovi, oprávněnému nebo přihlášenému věřiteli (a to na rozdíl od dřívější úpravy absolutní neplatnosti podle §44 odst. 7 EŘ ve znění do 31. 10. 2009). Podle uvedeného ustanovení §44a odst. 1 EŘ platil zákaz nakládat s veškerým majetkem dlužníka (až na zákonem předvídané výjimky) po doručení usnesení o nařízení exekuce. Svým způsobem redundantně a duplicitně pak důsledky porušení tzv. generálního inhibitoria stanovil i §47 odst. 4 EŘ v tehdy účinném znění (t.j. v roce 2010 a 2011, nikoli tedy podle odst. 7, jak uváděli obvinění v dovolání), a to ve spojitosti s nakládáním s majetkem postiženým exekučním příkazem (poněkud nadbytečné se ustanovení jeví s ohledem na přetrvávající účinky zmíněného §44a odst. 1 EŘ). Z logiky věci se ovšem nemůže vztahovat generální inhibitorium na případy nakládání s majetkem dlužníka před doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému, t.j. v tomto simulovaném případě obviněné M. M., tím spíše to není možné ve vztahu k nakládání s majetkem před zahájením exekučního řízení na návrh oprávněného, t.j. v tomto simulovaném případě obviněného B. M., který tak poprvé mohl učinit až dne 26. 5. 2011. Je pak z pohledu dovolacího soudu vcelku pochopitelné, že poškozený B. M. nepodával exekuční návrh proti obviněné M. M., pokud věděl, že obviněná M. M. již nemá žádný zpeněžitelný majetek, ze kterého by mohl být uspokojen jeho nárok na vyplacení vypořádacího podílu ze SJM, neboť obviněná M. M. dříve převedla ideální polovinu nemovitých věcí jako jedinou svou významnější majetkovou hodnotu (ostatně na tuto skutečnost obviněná M. M. sama upozorňuje ve svém dovolání ze dne 12. 8. 2014 v civilním řízení o vypořádání SJM, čímž zdůvodňuje mimo jiné návrh na odklad vykonatelnosti!). Exekuční návrh poškozeného by v takovém případě nebyl úspěšný, naopak by poškozeného zatížil v důsledku povinnosti zaplatit náklady exekučního řízení. Dovolací soud tak na rozdíl od názorů obviněných dospěl k závěru, že uvedená civilněprávní ustanovení exekučního řádu poškozenému B. M. prakticky žádnou ochranu před jednáním obviněné M. M. neposkytovala.
31. Další námitka obviněných spočívala v tom, že poškozený B. M. mohl využít ustanovení §42a obč. zák. o odporovatelnosti právních úkonů, jímž by dosáhl ochrany svého práva na peněžité plnění dostatečně účinným způsobem, a proto nebyla nutná kriminalizace jednání obviněných. Předně je třeba poukázat na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu v civilních věcech (např. rozsudek pod č. 31/2009 Sb. rozh. obč., nebo č. 40/2009 Sb. rozh. obč.), podle nichž nebylo možno odporovat podle §42a obč. zák. právnímu úkonu neplatnému (ať absolutně či relativně). Pokud tedy bude posouzen právní úkon spočívající v darovací smlouvě mezi obviněnými M. M. a J. L. v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 120/2013 jako neplatný (srov. shora), a to podle §39 obč. zák. z důvodu zjevného úmyslu obou zkrátit věřitele obviněné M. M., poškozeného B. M., tedy z důvodu jednání, které trestní soudy označily za trestný čin poškození věřitele, pak by využití ustanovení §42a obč. zák. vůbec nepřicházelo v úvahu a dovolací námitky obviněných o možnostech uplatnění civilněprávní úpravy v podobě odporovatelnosti by tak byly liché.
32. Jinak obecně k odporovatelnosti lze uvést následující. Podle §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel (t.j. poškozený B. M.), pokud by právní úkon nebyl neplatný, mohl domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy (t.j. obviněné M. M.) právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné, přičemž toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle §42a odst. 2 obč. zák. pak odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně (t.j. obviněnému J. L.) znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle §42a odst. 3 obč. zák. pak právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
33. V daném případě bylo ovšem postavení poškozeného B. M. v naznačeném směru, pokud jde o využití ustanovení §42a obč. zák. a přistoupili bychom na variantu, že shora popsaná darovací smlouva mezi obviněnými nebyla neplatná (k čemuž se přiklonil Krajský soud v Brně rozhodující o vypořádání SJM), značně ztížené činností obou obviněných, především pak činností obviněného J. L. Poškozený B. M. podle uvedeného ustanovení mohl odpůrčí žalobou napadnout prvotní (bezúplatný) převod ideální poloviny nemovitých věcí z obviněné M. M. na obviněného J. L., odporovat by však dále nemohl další převod podílu na stejných nemovitých věcech z obviněného J. L. na jeho manželku A. L., kterou by mohl žalovat toliko na náhradu podle §42a odst. 4 věta za středníkem obč. zák. Ovšem vznést žalobu na náhradu podle §42a odst. 4 věta za středníkem obč. zák. by poškozený mohl až poté, co by na základě úspěšné odpůrčí žaloby prohlásil soud vůči poškozenému B. M. za relativně bezúčinný právní úkon spočívající v darovací smlouvě uzavřené mezi obviněnými M. M. a J. L. Tak by tomu bylo právě proto, že by se poškozený B. M. k již nemohl uspokojit na majetku, který ušel z majetku dlužníka, t.j. obviněné M. M., a nebyl již ani v majetku toho, kdo původně z odporovatelného úkonu měl prospěch a v jehož prospěch byl takový úkon učiněn, t.j. obviněného J. L.
34. Ustanovení §42a obč. zák. by tedy za takového výkladu mohlo skýtat jistou možnost pro poškozeného B. M., jak dosáhnout vlastními civilněprávními prostředky ochrany svého práva. Ovšem tato možnost byla omezena časově dobou tří let – srov. §42a odst. 2 obč. zák.), navíc postup byl poměrně komplikovaný, kladl by na poškozeného nemalé nároky, musel by vést nejméně jedno zřejmě zdlouhavé soudní řízení o určení relativní bezúčinnosti právního úkonu spočívajícího v darovací smlouvě mezi obviněnými M. M. a J. L., neboť relativní neúčinnost musí věřitel uplatnit u soudu (srov. výslovnou úpravu v §42a odst. 1 obč. zák.), dále by pak musel s nejistým výsledkem požadovat náhradu po další osobě – A. L. a v případě její neochoty náhradu poskytnout ji žalovat žalobou na plnění. To vše při znalosti průměrné délky civilních řízení a s ohledem na vlastní vysoký věk poškozenému B. M. skutečně neposkytovalo účinné prostředky k ochraně jeho práv.
35. Nadto je třeba uvést, že civilní právo (logicky) nabízí prostředky ochrany i v jiných případech zásahu do majetkových práv, a přesto jsou nejzávažnější případy zásahů do těchto práv kriminalizovány (tak např. kriminalizována je krádež, i když civilní právo umožňuje využít tzv. reivindikační žaloby, tedy žaloby na vydání neoprávněně odňaté věci, podobně jako např. v případě pouhého poškození věci umožňuje civilní právo využít žaloby na náhradu škody či na uvedení věci v původní stav). Možnost ochrany práv prostředky civilního práva tak jistě není překážkou pro případnou trestní odpovědnost pachatelů takových činů, které zákonodárce v trestním zákoníku označil za trestné.
36. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nesouhlasí s argumentací obou obviněných v jejich společném dovolání ve vztahu k normám civilního práva. Stejně tak nelze souhlasit ani s argumentací ohledně zásady subsidiarity trestní represe a nemožnosti posoudit protiprávní jednání obou obviněných jako trestný čin a uplatnit trestněprávní důsledky s tím spojené. Zásada subsidiarity trestní represe vyplývá z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které ovšem nelze vykládat tak, jak to učinili v dovolání oba obvinění s argumentací, že nelze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené tam, kde jiné právní odvětví nabízí též určité prostředky k ochraně práv osob poškozených trestným činem. V uvedeném ustanovení není upraven tzv. materiální znak trestného činu, který by bylo třeba vždy naplnit, aby jednání naplňující formální znaky trestného činu bylo trestným činem, takové formálně-materiální pojetí (někdy zvané též jako materiální pojetí) trestného činu bylo v rámci rekodifikace trestního práva hmotného v roce 2009 opuštěno a trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) oproti dřívější úpravě vychází z koncepce formálního pojetí trestného činu, byť uznává princip subsidiarity trestní represe a tzv. princip ultima ratio (řešení prostředky trestního práva má být až tou nejzazší variantou, kterou lze užít, a to jak při tvorbě trestněprávních norem, tak i při jejich aplikaci). V tomto směru lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.).
37. Především pak je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
38. S ohledem na uvedené závěry pro účely posouzení projednávané věci je třeba konstatovat, že jednání, jehož se obvinění dopustili a za které byli soudy nižších stupňů odsouzeni, se nejeví být bagatelním případem ve srovnání s jinými běžně se vyskytujícími případy daného typu, tedy naplňujícími skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele. Lze dokonce tvrdit, nejen že jde právě o jednání pro danou skutkovou podstatu typické, ale dokonce navíc v mnoha ohledech vykazuje i vyšší závažnost a společenskou škodlivost oproti případům běžně se vyskytujícím. Předně obviněná M. M. za pomoci svého syna J. L. svým jednáním způsobila značnou škodu a získala takovým činem značný prospěch, tedy naplnila též dvě zvlášť přitěžující okolnosti (ostatně získání prospěchu na úkor poškozeného bylo dokonce cílem jejich společného jednání), pro které již ani nemůže jít o případ bagatelní, nadto hranici kvalifikační okolnosti v podobě značné škody, resp. značného prospěchu, překročili obvinění svým jednáním vícenásobně. Obviněná M. M. se svého jednání dopustila vůči poškozenému B. M. ve věku 73 let (v době činu), tedy vůči osobě vysokého věku [k tomu srov. ustanovení §42 písm. h) tr. zákoníku, které tuto okolnost považuje za obecně přitěžující]. Obviněná M. M. sama je též ve vysokém věku (je o půl roku starší, než poškozený B. M.), což ale paradoxně zvyšuje závažnost jejího činu, neboť poškozený těžko může očekávat nějaké významné budoucí příjmy obviněné M. M., která pobírá toliko starobní důchod a jinak se prakticky veškerého postižitelného majetku, z něhož by mohla být uspokojena pohledávka poškozeného B. M., zbavila (ostatně sama tuto skutečnost uplatňuje ve svůj prospěch v civilní věci v dovolání, v němž žádá o odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně). Obviněná M. M. s obviněným J. L. se pak ve spolupráci dopustili činu promyšleným postupem, neboť využili relativně (až nadstandardně) dlouhé pariční lhůty dané obviněné M. M. civilním rozsudkem o vypořádání SJM k vyplacení vypořádacího podílu poškozenému B. M., pro tuto lhůtu se nemohl B. M. účinným způsobem bránit převodům majetku ani případným exekučním návrhem, jak bylo rozvedeno shora. Pro další zkomplikování situace pak ještě obviněný J. L. převedl takto získanou nemovitost dále na svou manželku A. L., aby se vyhnuli případnému postižení získaného majetku v eventuální exekuci, pokud by se poškozený B. M. úspěšně domohl odpůrčí žalobou u soudu relativní bezúčinnosti darovací smlouvy mezi obviněnou M. M. a obviněným J. L.
39. Obviněná M. M. ani obviněný J. L., jakkoliv na jednu stranu tvrdí, že jsou připraveni poškozenému B. M. vypořádací podíl na SJM vyplatit, mu dosud nezaplatili ničeho, ačkoliv od právní moci původního rozsudku civilního soudu, na jehož základě připadla ideální polovina nemovitých věcí obviněné M. M. a ona je zcizila, uplynulo již více než 5 let. Byť je mezi obviněnou M. M. a poškozeným B. M. veden i nadále spor o způsobu vypořádání SJM, je pravděpodobné, že (i s případným ohledem na ochranu práv třetích osob, nebude-li nakonec právní úkon považován za absolutně neplatný) již nebude přisouzeno vlastnického právo k ideální polovině nemovitých věcí poškozenému B. M., že jemu bude toliko přiznáno právo na vypořádací podíl, u nějž je pouze sporná výše, bude ovšem podle dosavadního průběhu civilního řízení nepochybně výrazně převyšovat 1 milion Kč. Obviněná M. M. tak podle obsahu dovolání po poškozeném požaduje, aby využil všech možných i nemožných právních instrumentů k ochraně vlastního práva, sama ale neplní ani povinnosti uložené jí soudními rozhodnutími (opakovaně promeškala pariční lhůtu stanovenou jí civilními rozsudky ke splnění jí uložené povinnosti, domáhá se též odkladu vykonatelnosti civilních rozhodnutí).
40. Neobstojí ani argument obviněných uvedený v projednávaném dovolání, že daný případ vykazuje výrazně nižší závažnost, protože se odehrál v rámci rodinných vztahů, neboť se neuplatní ani judikatura Ústavního soudu, na niž poukazovali obvinění v dovolání, poněvadž v daném případě se obvinění trestného činu, jenž je jim kladen za vinu, nedopustili vůči rodinnému příslušníku. Obviněná M. M. není v rodinném poměru s poškozeným B. M. od okamžiku zániku manželství, t.j. ode dne 26. 4. 2005. Manželství obviněné M. M. a poškozeného B. M. jako trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem ve smyslu §1 odst. 1 tehdy platného a účinného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZR), vzniklo sňatkem ve smyslu §4 ZR dne 11. 7. 1974 a zaniklo rozvodem podle §24 a násl. ZR ke dni 26. 4. 2005 (rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 15 C 411/2004, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2005). V roce 2010 tak obviněná M. M. a poškozený B. M. nebyli v příbuzenském poměru z důvodu manželství, avšak ani z žádného jiného důvodu. Poškozený B. M. pak nebyl v rodinném poměru ani ve vztahu k obviněnému J. L., poškozený není z hlediska právního řádu otcem obviněného J. L., tedy příbuzným v pokolení přímém, neboť mu nesvědčila žádná z domněnek otcovství ve smyslu §42 a následujících zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, jenž byl v době narození obviněného J. L. účinný, poškozený obviněného J. L. ani neosvojil (otcem obviněného J. L. je evidován Z. L.). Z uvedených důvodů proto neobstojí argumentace obviněných v dovolání, v němž se dožadují zdrženlivosti při uplatňování trestněprávního instrumentaria při řešení rodinných sporů, neboť v daném případě o řešení rodinných sporů nešlo, šlo o řešení majetkových sporů mezi osobami, které nebyli v době činu v žádném příbuzenském poměru, jakkoliv ony majetkové spory mají v dřívějším rodinném poměru mezi manžely svůj původ (šlo o vypořádání SJM).
41. Dovolací soud tedy může na základě shora uvedeného výkladu uzavřít, že jednak v daném případě rozhodně nešlo o případ bagatelní, který by nevykazoval ve srovnání s případy stejného typu společenskou škodlivost, ba právě naopak byla společenská škodlivost spíše vyšší ve srovnání s jinými obdobnými případy, jednak adekvátní řešení a dostatečnou a účinnou ochranu právem chráněných zájmů poškozeného nenabízely jiné právní předpisy. Nebyla tak splněna ani jedna ze stanovených podmínek uvedených v §12 odst. 2 tr. zákoníku, pro které by stát měl rezignovat na uplatnění trestní represe v daném případě, naopak její uplatnění je zcela namístě a plně odůvodněné shora uvedenými okolnostmi daného případu. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že je nezbytné mimo jiné i se zřetelem na princip generální prevence zajišťovaný právě prostředky trestního práva trvat na trestním postihu pachatelů škodlivé trestné činnosti zasahující tak závažným způsobem do individuálních právních statků poškozeného, a sice do jeho majetkových práv, neboť prostředky jiných právních odvětví neposkytují poškozenému dostatečnou ochranu, ač jich poškozený (dosud bezvýsledně) reálně využívá. Využití prostředků trestní represe je proto zcela namístě i při zohlednění principu trestněprávní represe jako posledního prostředku („ultima ratio“). K tomu lze odkázat i na současnou judikaturu Nejvyššího soudu (vedle již shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., například na usnesení publikované pod č. 49/2014 Sb. rozh. tr. nebo č. 14/2015 Sb. rozh. tr.), i Ústavního soudu (např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42/2004 ve sv. 32 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, uveřejněný pod č. 136/2003 ve sv. 31 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, uveřejněný pod č. 186/2006 ve sv. 43 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, uveřejněný ve sv. 72 pod č. 21/2014 Sb. n. a u. ). Přitom Ústavní soud zejména svými rozhodnutími z poslední doby apeluje na orgány činné v trestním řízení, aby účinně uplatňovaly i trestní odpovědnost pachatelů ve spojitosti s právem obětí na účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14).
42. Na závěr svého dovolání učinili oba obvinění výtku v tom smyslu, že nemohou být odpovědní pro přečin poškození věřitele, neboť nebyl naplněn znak zavinění, jímž se soudy nižších stupňů nezabývaly. Ani v tomto směru nemůže dát dovolací soud obviněným za pravdu. Je možno přiznat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu, je stručné a obsahuje přepis zákonných znaků zavinění ve formě přímého úmyslu. Dovolací soud však souhlasí se závěry soudů prvního i druhého stupně, že obvinění se svého jednání dopustili v úmyslu přímém, na nějž lze usuzovat z návaznosti jednotlivých jejich kroků, a to i ve vztahu k rozhodovací činnosti civilních soudů, jak na to bylo poukázáno shora. Obviněná M. M. si byla velmi dobře vědoma toho, co činí, spor o nemovité věci byl veden již za trvání manželství, kdy poškozený B. M. nesouhlasil s darováním ideální poloviny nemovitých věcí synovi obviněné M. M., obviněnému J. L., podal dokonce za trvání manželství proti synovi své tehdejší manželky žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy. Ostatně tento spor byl jistě jednou z významných příčin rozvratu dlouholetého manželství. Po rozvodu manželství pokračoval spor o nemovité věci, manželé se nebyli schopni dohodnout na vzájemném vypořádání SJM, proto poškozený B. M. podal návrh na vypořádání SJM k soudu, souhlasil i s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud jde o připadnutí ideální poloviny nemovitých věcí obviněné M. M. a přiznání vypořádacího podílu poškozenému, odvolával se pouze proti výrokům o nákladech řízení. Obviněná tedy věděla, že bude muset poškozenému B. M. vyplatit částku odpovídající hodnotě 1/4 nemovitých věcí a že tuto částku nemá k dispozici. Přesto prakticky ihned po nabytí právní moci rozsudku, jímž jí poprvé připadla ideální polovina nemovitých věcí (k 25. 11. 2010), bezúplatně převedla takto získanou ideální polovinu nemovitých věcí svému synovi, obviněnému J. L., ačkoliv věděla, že jde o jedinou cennější věc, kterou vlastní a z níž by se býval mohl uspokojit poškozený B. M. v případě výkonu civilního rozsudku, kterým mu zároveň bylo přiznáno právo na zaplacení peněžité částky na vypořádací podíl ze SJM. Obviněná M. M. i obviněný J. L. si zároveň byli dobře vědomi, že poškozený B. M. rozhodně nesouhlasí s tím, aby nemovité věci získal obviněný J. L., aniž by nějakou protihodnotu získal poškozený B. M. Cílem dlouhodobého snažení obviněných bylo obohatit obviněného J. L. tím, že získá nemovité věci, jichž se zase vzdá poškozený B. M., s čímž ale on nesouhlasil. Proto také po právní moci civilního rozsudku a dříve, než mohl poškozený podat exekuční návrh na uspokojení své pohledávky z případného prodeje ideální poloviny nemovitých věcí, vyvedli oba obvinění ve vzájemné součinnosti tuto ideální polovinu nemovitých věcí z majetku obviněné M. M. jako povinné, resp. následně i z majetku obviněného J. L. pro případ, že by snad poškozený B. M. úspěšně první darovací smlouvě odporoval. Tím v podstatě (až na shora uvedenou výjimku) znemožnili poškozenému B. M. domoci se alespoň nějakého plnění. Dovolací soud je dále přesvědčen, ve shodě se soudem prvního i druhého stupně, že činnost obou obviněných při vyvedení majetku dlužníka – obviněné M. M. – z dosahu poškozeného B. M. byla záměrná a cílená, byla provedena právě jen proto, aby se poškozený B. M. z takto vyvedeného majetku nemohl uspokojit. Tomu odpovídá logická návaznost jednotlivých kroků obou obviněných, obviněná M. M. již pouhých 12 dnů po právní moci rozsudku, jímž jí připadla ideální polovina nemovitých věcí, ji dne 7. 12. 2010 převedla na syna, obviněného J. L., který po měsíci a půl, kdy jednak byly vánoční svátky, jednak čekal na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, je dne 27. 1. 2011 převedl na svou manželku A. L., přičemž to vše učinili dlouho před 25. 5. 2011, kdy končila pariční lhůta pro vyplacení původně přisouzené částky ve výši 2 616 350 Kč obviněnou M. M. poškozenému B. M. Z toho všeho je třeba usoudit i na jejich volní vztah v podobě chtění k naplnění objektivně-deskriptivních znaků skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, který byl v jejich jednání soudy prvního i druhého stupně správně shledán. V případě obviněného J. L. je dán i tzv. dvojí úmysl (v podobě úmyslu přímého), který se vztahuje jednak k jeho vlastní činnosti jako pomocníka při vyvádění majetku z dispozice obviněné M. M., jednak k tomu, že sama obviněná M. M. jednala úmyslně.
43. Dovolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud jednání obviněných posoudily jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se obviněná M. M. dopustila jako přímá pachatelka podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný J. L. jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
44. Dovolací námitky obou obviněných uplatněné v souladu s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu posoudil proto dovolací soud jako nedůvodné s tím, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, které by vyžadovaly vydání kasačního rozhodnutí.
45. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť dovolání obviněných je zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 10. 5. 2016
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.