ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.390.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 390/2016-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 6 To 70/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 2 T 10/2014, byl obviněný L. H. (pod body 1. až 3. výroku o vině) uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a (pod bodem 4. výroku o vině) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Trestného činu zpronevěry se dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti Optim Trade s. r. o., IČ: 27481794, se sídlem Hradec Králové, Eliščino nábřeží 280/32 (dále jen „Optim Trade“ nebo jen „obchodní společnost“), při vědomí nepříznivého ekonomického stavu obchodní společnosti, která nejpozději k 31. 3. 2013 byla ve stavu úpadku z důvodu předlužení a nejpozději k 25. 10. 2013 byla ve stavu úpadku i z důvodu insolvence, v úmyslu ponechat si finanční prostředky ve výši 13 130 522 Kč záměrně postupně vybral uvedenou částku z bankovních účtů obchodní společnosti a vložil ji do pokladny, případně jinak navýšil stav pokladny na uvedenou výši, kterou pak následně spolu s účetnictvím dne 13. 11. 2013 po předchozí vzájemné domluvě fiktivně předal v rámci převodu obchodního podílu druhému spoluobviněnému A. M., jenž se tentýž den formálně stal jediným jednatelem a držitelem 100 % obchodního podílu v obchodní společnosti Optim Trade, ve skutečnosti však byl pouze osobou uvedenou v obchodním rejstříku, fakticky obchodní společnost nevedl a práva spojená s držením obchodního podílu v ní nevykonával. Dále si obviněný L. H. ponechal jemu svěřené movité věci blíže popsané pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně z majetku obchodní společnosti v hodnotě 122 100 Kč. Dále (pod bodem 3. výroku o vině) obviněný L. H. z prostředků obchodní společnosti zaplatil roční pojistné na vozidlo Volvo C70, které nebylo majetkem této právnické osoby a které obviněný užíval výhradně pro svou potřebu, čímž způsobil další škodu ve výši 23 531 Kč. Jednání pod bodem 4. výroku o vině kvalifikované jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění spočívalo ve fiktivním převedení 100 % obchodního podílu obchodní společnosti Optim Trade na spoluobviněného A. M., v jehož rámci mělo dojít i k předání účetnictví této obchodní společnosti, které však obviněný L. H. ve skutečnosti nezjištěným způsobem zničil, aby znemožnil zjištění skutečné hospodářské a finanční situace, toků finančních prostředků a nakládání s majetkem této obchodní společnosti, čímž ohrozil majetková práva subjektů blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výkon majetkových práv insolvenčního správce uvedené obchodní společnosti. Stejným rozsudkem byl obviněný L. H. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové pro skutek kvalifikovaný jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Proti odsuzující části uvedeného rozsudku podal obviněný L. H. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2015 usnesením pod sp. zn. 6 To 70/2015 tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Dovoláním se obviněný domáhal přezkumu označeného rozhodnutí, a to jeho výroku o zamítnutí odvolání. V obsáhlém odůvodnění dovolání přitom opakovaně uvedl, že si je vědom konfrontačního přístupu ke koncepci svého dovolání, na více místech svého podání napadal odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, odkazoval na svá předchozí vyjádření a podání, zejména pak na odvolání, s jehož námitkami se podle jeho přesvědčení soud druhého stupně nevypořádal. Z celého obsáhlého dovolání vyplývá, že obviněný nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s tím, jak na jeho odvolací argumenty reagoval soud druhého stupně. Obviněný pak buď odkazoval na své odvolání a příslušné části usnesení odvolacího soudu, anebo výslovně konstatoval určité pasáže, s nimiž nesouhlasil, citoval a poukazoval na konkrétní důkazní prostředky, které byly podle jeho přesvědčení se skutkovými závěry soudů nižších stupňů v rozporu. Dále pak polemizoval s odůvodněním soudu druhého stupně, které podle jeho názoru neodpovídá zákonnému ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu. Poté přednesl vlastní verzi skutkového děje, který z provedeného dokazování vyplýval, provedl vlastní hodnocení vybraných důkazů, jejichž obsah také četně citoval (zejména jde o výpovědi obou spoluobviněných a svědka A. H., jehož příjmení uváděl zkomoleně). Měl tak za to, že v daném případě byl dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a v čemž spatřoval naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a alternativně podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout anebo aby sám obviněného L. H. obžaloby zprostil (aniž by uvedl, z jakého důvodu a podle jakého ustanovení).
5. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, které soudu následně zaslal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve upozornil, že obviněný nesprávně formálně podřadil své dovolání pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který se s ohledem na užitou argumentaci obviněným mnohem spíše má týkat rozsudku soudu prvního stupně, ač z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný brojí proti rozhodnutí soudu druhého stupně, který svým usnesením zamítl odvolání obviněného, tedy chtěl patrně napadnout toto usnesení z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství upozornil, že obviněný se dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu domáhal jen formálně, přestože obsáhlou část svého dovolání označil jako „podrobné zdůvodnění dovolání“, ve skutečnosti ale proklamovanému dovolacímu důvodu žádnou argumentaci nelze podřadit. Obviněný pouze vyjadřoval svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a se zamítavým výrokem odvolacího soudu. Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství upozornil na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se jednak nepřípustnosti odkazů na dříve učiněná podání v téže věci v rámci dovolání jako mimořádného opravného prostředku (rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.), jednak nepřípustnosti dovolání jako dalšího řádného opravného prostředku, kterým by bylo možné napravovat nesprávná skutková zjištění soudů nižších stupňů, nejde-li o případy tzv. extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, které ale sám v daném případě neshledal (k tomu pak poukázal na relevantní judikaturu). Ze všech uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu Zároveň i pro případ jiného rozhodnutí souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
7. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
8. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
9. Předně je třeba dát za pravdu státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství v tom směru, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
10. Dále je třeba uvést, že i kdyby nebylo výše uvedeného pochybení, nebylo by dovolání podané obviněným podáno důvodně a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu.
11. V daném případě se obviněný v rámci svého dovolání předně domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů, přičemž současně odkázal na argumenty uvedené v odvolání. Takový odkaz dovolatele na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání je nepřípustný, neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu a dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr. Kromě toho se dovolatel domáhal odlišného hodnocení důkazů, a to výpovědí obviněných L. H. a A. M. a svědka A. H., případně dalších svědků vystupujících v dané trestní věci (např. svědkyně O. K.), oproti hodnocení učiněnému soudem prvního a druhého stupně. Obviněný se tímto způsobem do volával aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily, což samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
12. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est actis, non non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
13. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014 ).
14. Určitou výjimku tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Taková existence tzv. extrémního nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
15. V daném případě sice obviněný formálně uváděl, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi nastal, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněným v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku. Ostatně proti právní kvalifikaci takto zjištěného skutku ani obviněný svým dovoláním nebrojil. Nejde o porušení zásad dokazování, pokud soud prvního stupně na základě bezprostředního vjemu z provedených důkazů vyhodnotil některé důkazní prostředky jako odpovídající realitě a jiné nikoli a své hodnocení náležitě zdůvodnil. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi obviněného A. M., jehož měly možnost pozorovat v jednací síni a jeho osobu vyhodnotily i ve spojitosti s dalšími důkazy jako tzv. bílého koně, zatímco obviněného L. H. za strůjce a organizátora celé akce, jejímž jediným cílem bylo vyvedení majetku z obchodní společnosti v jeho vlastní prospěch a na úkor věřitelů obchodní společnosti, která se nacházela ve stavu úpadku. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou přesvědčivá i v tom směru, že celou akci spočívající v převodu obchodního podílu v obchodní společnosti Optim Trade spolu se změnou jednatelství na obviněného A. M. včetně předání pokladní hotovosti a účetnictví považovaly za zinscenovanou obviněným L. H. Verze uváděná dovolatelem rozhodně nenalezla oporu v dalších důkazních prostředcích. Lze také konstatovat, že obhajobou obviněného se v naznačených směrech pečlivě zabývaly soudy prvního i druhého stupně, a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vyložily, proč uvěřily verzi uvedené v obžalobě a nikoli verzi prezentované obviněným L. H.
IV.
Závěr
16. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl obviněným napadán jen formálně, ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení zjištěných skutků.
17. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.