ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1518.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1518/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný L. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 5 To 7/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 258/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 103 T 258/2014, byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 6. 7. 2014 kolem 22.40 hodin v O. – P., okres K., na ul. Ž., na chodbě poblíž dveří do pokoje v prvním podlaží ubytovny O., po předchozím požití alkoholických nápojů a slovní rozepři, nejprve úderem ruky do hrudníku srazil L. J. na zem, kde ji ještě jedenkrát uhodil rukou do obličeje, čímž této nezpůsobil žádné zranění, a poté, kdy J. T. přišla L. J. na pomoc, jedenkrát bodl nožem J. T. do oblasti hrudníku a odešel, čímž J. T. způsobil zranění spočívající v bodné ráně na přední ploše hrudníku bez průniku do pohrudniční dutiny, které si vyžádalo prvotní ošetření v traumatologické ambulanci NsP Karviná-Ráj, kdy však jen souhrou šťastných náhod nezpůsobil J. T. mnohem vážnější život ohrožující zranění mimo jiné v podobě bodného poranění hrudní stěny doprovázené protětím mezižeberních cév, bodné poranění plic, srdce, či velkých nitrohrudních cév s následným krvácením do dutiny hrudní a rozvojem krvácivého šoku“ .
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně škodu ve výši 2.432 Kč.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočky v Havířově, rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 5 To 7/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a s přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Své dovolání předně odůvodnil tím, že podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním zejména v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Uvedl, že soudy při posuzování skutkového děje vycházely zejména z výpovědí poškozené J. T. a svědkyně L. J., listinných důkazů, obzvláště závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, při jejichž hodnocení se musely vypořádat s četnými rozpory, které se objevují ve výpovědích jednotlivých aktérů události (obě svědkyně si nevybavovaly jednotlivé skutečnosti úplně přesně, jejich tvrzení se ne zcela přesně shodují), a to i vzhledem k jejich těžkému stavu opilosti v předmětný den. Zdůraznil, že od počátku není jasné, kde přesně celá událost proběhla. Poukázal na to, že z výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení spíše vyplývá, že pokud by měl vůči někomu cítit nějakou zlobu a někoho napadnout, tak jedině L. J., která u sebe v předmětný den měla nůž a mohla jej tímto nožem ohrozit. Za nespornou označil skutečnost, že nechtěl jakkoli ublížit poškozené J. T., protože k ní měl a nadále má velmi vřelý vztah a případné neshody by nikdy neřešil jednáním, jež mu je kladeno za vinu.
6. Následně vyjádřil nesouhlas s právními závěry Krajského soudu v Ostravě, pokud ten v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když vedl-li ránu nožem proti horní polovině těla poškozené, musel být ztotožněn s tím, že může způsobit jako následek život ohrožující zranění, a dále uvedl, že by jej (obviněného) nevyviňovala ani skutečnost, že by chtěl eventuálně zasáhnout nožem L. J. a jen omylem ve skutečnosti zasáhl J. T., neboť v takovém případě by bylo podle odvolacího soudu nutno jeho jednání posoudit jako pokus zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví vůči poškozené L. J. v souběhu s dokonaným nedbalostním deliktem vůči J. T., což by ovšem vedlo ke zhoršení jeho postavení za situace, kdy odvolání v jeho neprospěch bylo podáno státní zástupkyní pouze do výroku o trestu.
7. I kdyby se ztotožnil se všemi skutkovými závěry obou stupňů, nevyplývá z nich, že by spáchal shora popsaný skutek v úmyslu způsobit újmu na zdraví poškozené J. T. Zdůraznil, že soudy prvního i druhého stupně připustily, že jednal v úmyslu zasáhnout L. J. a že ke zranění J. T. došlo omylem. Pro účely správného hmotně právního posouzení jeho jednání považoval za podstatné sdělit, že v průběhu dokazování nebylo prokázáno, že by byl útok veden takovým způsobem a proti takové části těla L. J., že by jím mohlo být způsobeno zranění ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by tedy připustil, že skutkové závěry soudů jsou správné, měl za to, že jeho jednání nenaplňovalo znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Z důvodu nesprávného rozhodnutí soudu o vině pak pokládal za nesprávný také navazující výrok o trestu a výrok o náhradě škody.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2015, č. j. 5 To 7/2015-182, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 25. 11. 2014, č. j. 103 T 258/2014-162, a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby v jeho věci bylo konáno veřejné zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
9. K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co krátce popsala předcházející průběh řízení a obsah dovolání obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle jejího názoru došlo z jejich strany ke správnému právnímu posouzení jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle jejího názoru meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž důvod deklarovaný v dovolání naplněn nebyl.
10. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
12. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 5 To 7/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
16. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Ačkoli obviněný uplatnil i námitky, jež by bylo možné při zběžném náhledu označit za hmotně právní, podstatné pro rozhodnutí o jeho dovolání je to, že tyto námitky neváže na skutková zjištění soudů ve věci činných vyjádřená především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Přestože deklaruje svůj nesouhlas s jejich právními závěry, v prvé řadě jim de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména co do věrohodnosti výpovědí poškozené J. T. a svědkyně L. J.) a z nich vycházející vadná (nesprávná) skutková zjištění, přičemž zejména v rozporu se skutečností tvrdí, že soudy obou stupňů připustily, že jednal v úmyslu zasáhnout L. J. a k zasažení J. T. došlo omylem a v souvislosti s tím dovozuje, že v průběhu dokazování nebylo prokázáno, že byl útok veden takovým způsobem a proti takové části těla L. J., že by jím mohlo být způsobeno těžké zranění. Až v návaznosti na tato skutková tvrzení (sekundárně) vyvozuje nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání a předkládá vlastní (pro něho příznivější) právní kvalifikaci.
18. Nejvyšší soud ke shora naznačené obhajobě obviněného, že se jednalo toliko o tzv. odchýlení rány (J. T. zasáhl nožem jen omylem), dodává, že tento jím tvrzený skutkový závěr soudy ve věci činné v daném trestním řízení neučinily. Jak vyplývá ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, obviněný nejprve fyzicky napadl L. J. a poté, kdy jí poškozená J. T. přišla na pomoc, tuto jedenkrát bodl nožem do oblasti hrudníku, čímž jí způsobil zranění spočívající v bodné ráně na přední ploše hrudníku bez průniku do pohrudniční dutiny, které si vyžádalo prvotní ošetření v traumatologické ambulanci NsP Karviná-Ráj, kdy jí však jen souhrou šťastných náhod nezpůsobil mnohem vážnější život ohrožující zranění mimo jiné v podobě bodného poranění hrudní stěny doprovázené protětím mezižeberních cév, bodné poranění plic, srdce, či velkých nitrohrudních cév s následným krvácením do dutiny hrudní a rozvojem krvácivého šoku. O žádném omylu se zde nehovoří ani jej z tohoto popisu nelze vyvodit. Ostatně soud prvního stupně vzal, jak výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, za prokázané, že obviněný poškozenou J. T. … záměrně bodl nožem do oblasti hrudníku …
19. Soudu prvního stupně pak přisvědčil soud odvolací, který jeho skutkové (a navazující právní) závěry shledal jako správné. Přitom též dovodil, že útok obviněného vůči poškozené v souladu s vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, byl veden nejméně střední intenzitou síly bodnořezným nástrojem s šířkou čepele cca 1 cm, kdy lokalita zranění (na přední ploše hrudníku) svědčila pro vzájemné čelní postavení útočníka a poškozené v okamžiku vzniku zranění. Jednalo se o poranění středně těžké, kdy průměrná doba léčení utrpěného poranění je deset dnů, a jen shodou šťastných okolností nezpůsobil poškozené vážná život ohrožující poranění. Takto jednal obviněný podle jmenovaného soudu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když vedl-li ránu nožem proti horní polovině těla poškozené, musel být ztotožněn s tím, že jí může způsobit shora popsané zranění (následek).
20. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že by obviněného nevyviňovala ani skutečnost omylu v předmětu útoku, je třeba poznamenat, že se jednalo pouze o zmínku hypotetickou, neboť námitky vyjádřené v odvolání obviněného odvolací soud neakceptoval, když jeho verzi skutkového děje označil za vyvrácenou a zejména shledal, jak již výše uvedeno, skutková zjištění soudu prvního stupně, včetně jeho závěrů právních, správnými.
21. Lze tedy shrnout, že obviněný ve svém dovolání nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
23. K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
24. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
25. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu