ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1573.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1573/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2016 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, č. j. 12 To 321/2016-70, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 65/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. 5. 2016, č. j. 2 T 65/2016-55 , byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
„dne 22. 04. 2016 v době od 16:30 hodin v obci B., okres N., na silnici č. … ve směru na M. K. cca 100 m za obec B. a zpět k hřbitovu v obci B., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felica, modré barvy, RZ: …, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 05. 2015, sp. zn. 2 T 23/2015, který nabyl právní moci téhož dne, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 let“.
2. Obviněný byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2016, č. j. 12 To 321/2016-70, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku a §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti označenému rozsudku Krajského soudu v Praze (v podání nesprávně uvedeno usnesení) podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Bc. Milana Čmelíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opírá o tvrzení, že soudy nižších stupňů nepostupovaly „ v souladu s trestním řádem, a to zejména v souvislosti s hodnocením důkazů a následného posouzení skutku“ a vytýká jim, že posuzovaly /případ způsobem, který by bylo možné nazvat presumpcí viny“. Tvrdí, že nebyl dán důvod k tomu, nevěřit jeho výpovědi, stejně tak jako k odmítnutí svědectví svědků S. a H., když „jediný důkaz, který se s těmito výpověďmi neshodoval, je osamocená výpověď svědkyně H.“. Tuto považuje za lživou, namítá, že její výpověď postrádá logiku a motivace svědkyně k výpovědi proti němu je zcela zjevná. Logiku naopak podle dovolatele postrádá, aby si – pokud by se, jak uzavřely soudy, dopravil ke hřbitovu svépomocí autem – volal k zajištění návratu svědka S. O vadách vytýkaných soudy výpovědím svědků lze úspěšně pochybovat, že by byly relevantní, logická není ani výpověď svědkyně H., neboť podle obviněného jí nelze věřit, že by si neuvědomovala možné trestněprávní dopady svého oznámení věci na policii pro dovolatele.
6. Protože je obviněný přesvědčen, že „soud prvního stupně nedostatečně respektoval právní stránku věci a rozsudek vydal pod vlivem emocí, nehledě na zákonné normy a postupy, dospívá k závěru, že „nebyly naplněny elementární předpoklady pro odsouzení osoby obviněné z trestného činu“. Namítá, že „v situaci několika důkazů, které si protiřečily, rozhodl soud na základě nerelevantních skutečností a svým postupem porušil právo na spravedlivý proces odvolatele“. Protože tento postup byl odvolacím soudem potvrzen, je nutné toto napravit.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, č. j. 12 To 321/2016-70, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci sám ve věci rozhodnout ve smyslu §265m tr. ř.
8. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odstr. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) Obecná východiska
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
16. Dovolací argumentace obviněného nevznáší žádnou námitku vůči správnosti hmotně právní subsumpce (podřazení) skutku vyjádřeného v tzv. skutkové větě výroku o vině pod příslušná ustanovení trestního zákoníku. Směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním soudů (byť tato explicitně neoznačuje za nesprávná), neboť z podstaty jeho dovolací argumentace (poukaz na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními – část III., jakož i výhrady vznesenými vůči hodnotícím postupům soudů – část IV.) takový závěr logicky vyplývá.
17. Ač si je dovolatel vědom toho (část - III.), že dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zabývat se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudem prvního, příp. druhého stupně, přesto veškerou podstatu jeho mimořádného opravného prostředku tvoří polemika s tím, jak soudy nižších stupňů přistoupily k hodnocení důkazů. Za stavu, kdy dovolatel výslovně netvrdí, že by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými či právními závěry byl extrémní nesoulad, resp. v situaci tvrzení, že nebyly naplněny elementární předpoklady pro jeho odsouzení, nekonkretizuje, v jakém směru, tj. ve vztahu k jakému důkazu by takový extrémní rozpor, jež by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu pro porušení práva odvolatele na spravedlivý proces, měl být dán, nemůže důvodně očekávat, že by bylo lze jeho návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu vyhovět.
18. Dovolacímu soudu totiž nepřísluší, aby přehodnocoval hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů. Z povahy vymezení kompetencí jednotlivých stupňů soudní soustavy plyne, že k hodnocení důkazů je povolán především ten soud, který jako orgán činný v trestním řízení důkazní řízení provádí, tj. soud prvního stupně. Tento soud má nejlepší podmínky pro to, aby na základě osobního kontaktu s osobou obviněného, svědky a znalci, tj. v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti provádění důkazů mohl důkazy zhodnotit způsobem upraveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tj. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnotit důkazy je oprávněn i soud odvolací, neboť toto jeho právo plyne z ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Tento soud je však v této pravomoci omezen jinak zákonem upravenou vázaností hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně (s upravenou výjimkou) a jednak omezenou možností stran rozsahu provádění důkazů. Soud dovolací pak není nadán oprávněním hodnotit důkazy. Do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů je oprávněn zasáhnout jen v situaci, že toto se zcela příčí zásadám logiky, či je jinak zatíženo tak závažnými vadami (např. opomenutím pro rozhodnutí podstatných důkazů, hrubým zkreslením jejich obsahu apod.), pro které se napadené rozhodnutí jeví jako zcela neudržitelné. Jeho postavení se fakticky blíží tomu, v němž se při rozhodování o ústavní stížnosti nachází Ústavní soud, jenž také zásadně hodnocení důkazů soudy nižších stupňů respektuje (srov. např. usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16: „Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími účastníky incidentu, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.“ ).
19. Ve věci posuzované k takovému závěru dojít nelze. Ostatně ani samotný dovolatel netvrdí, že by skutkové zjištění nemělo dostatečné ukotvení v provedeném dokazování. Jeho tvrzení o hmotně právní vadě meritorních rozhodnutí má svůj základ v nesouhlasu se způsobem vyhodnocení důkazů soudy, aniž by však konkretizoval, v čem by jejich hodnocení odporovalo požadavku §2 odst. 6 tr. ř. Tvrzení, že soud prvního stupně rozsudek vydal pod vlivem emocí, v rozporu se zákonnými normami a postupy, ničím nedokládá (tj. jaké normy měly být porušeny). Naopak požadavkem na zrušení napadeného rozsudku výlučně na podkladě vlastního hodnocení důkazů po soudu dovolacím fakticky požaduje, aby odepřel soudu nalézacímu jeho právo hodnotit důkazy podle jeho vnitřního předsvědčení.
20. Tvrdí-li, že jeho odsouzení je výsledkem procesního postupu, jež by bylo možno nazvat presumpcí viny, pak přehlíží, že tomuto přístupu (jenž by měl fakticky svědčit o předpojatosti soudu vůči jeho osobě) odporuje zjištění, že soud předvolal k hlavnímu líčení jako svědka M. P., jehož výpověď mohla podpořit obhajobu obviněného, což by nečinil, pokud by bez ohledu na důkazní situaci mínil dosáhnout odsouzení obviněného. Toliko se připomíná, že svědek využil práva odepření výpovědi.
21. Ohledně otázky extrémního rozporu se sluší připomenut, že podle jeho obsahového vymezení, jak plyne z příslušných nálezů Ústavního soudu, se jím rozumí takový stav věci, kdy lze důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. O extrémní rozpor se nejedná, jako tomu je ve věci posuzované, je-li skutkové zjištění založeno na svědecké výpovědi (srov. přiměřeně usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16:. „Vzhledem k tomu, že celý incident byl podrobně popsán poškozenou, je takovýto extrémní rozpor fakticky vyloučen, neboť závěry soudů jsou opřeny o její výpověď a nejsou tak založeny na svévolných či spekulativních úvahách.“ ) .
22. Stran práva obviněného na spravedlivý proces Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
23. Sama skutečnost, že odsouzení obviněného na základě jednoho přímého usvědčujícího důkazů oproti tvrzení obviněného a údajům obsaženým ve dvou svědeckých výpovědích nezakládá důvod ke kasaci odsuzujících rozhodnutí. V daném směru se nikterak neuplatňují aritmetické záležitosti (v tom směru, kolik důkazů podporuje tu či onu verzi). Lze ostatně poukázat za to, že i z judikatury Ústavního soudu plyne, že požadavkům spravedlivého procesu nekoliduje, je-li odsouzení pachatele budováno pouze na jediném přímém důkaze, jehož validita není zpochybněna (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, III. ÚS 655/07). Opakovaně zmínil, že za porušení zásady in dubio pro reo nepovažuje situace, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna, a zároveň co do procesních zásad hodnocení důkazů přesvědčivě vysvětleno, proč trestní soud neuvěřil opačnému stanovisku prezentovanému obhajobou. Byť v daném směru není zdůvodnění napadených rozhodnutí nějak obsáhlé, nelze toto považovat za vadu, která by měla vést ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť ke zpochybnění věrohodnosti poškozené nedošlo (námitky dovolatele v daném směru závěry soudu nezvracejí. Dodat lze, že obhajoba žádné důkazní návrhy, jež by mohla v daném směru, tj. pro další posouzení věrohodnosti svědkyně, vznést, neuplatnila (viz protokol o hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání). Rovněž způsob, jímž soudy zdůvodnily nepřevzetí údajů obviněného a svědků (vyhýbavost údajů svědka S., vyhodnocení způsobu tvrzených jízd), lze pokládat za dostačující.
24. Konstatované poznatky ústí do závěru, že obviněný ve svém dovolání ve skutečnosti neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo lze považovat za námitku hmotně právní, tj. takovou, jež by alespoň z formálního hlediska vyhovovala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak současně ani žádnou takovou, jež by bylo lze podřadit pod jiný, ustanovením §265b tr. ř. upravený dovolací důvod. Protože jím uplatněný důvod dovolání není naplněn ani z pohledu existence extrémního rozporu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
25. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. listopadu 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu