ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1585.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1585/2015-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovoláních, která podali obvinění T. V. , M S. , a J. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 To 104/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a J. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 46 T 1/2014, byli obvinění T. V., M. S. a J. H. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Uvedených trestných činů se jmenovaní obvinění podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze dopustili tím, že „dne 2. 12. 2012 kolem 17:30 hod. v P., V. ..., v prostorách společnosti SP8 družstva, IČ: 279596619, společně s dalšími nezjištěnými spolupachateli fyzicky napadli v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti a dalších věcí poškozené S. H. D., V. C. C., a S. H., které bili pěstmi a kopali do hlavy a dalších částí těla, poškozenému S. H. D. tloukli hlavou o zem a nastříkali mu do obličeje stejně jako V. C. C. neznámou látku, všechny tři spoutali plastovými stahovacími upínáky a za stálého bití po nich požadovali klíče od trezoru, načež odcizili z dřevěného uzamykatelného kontejneru na číselný kód hotovost ve výši 61.100,- Kč a z prostoru skladu odnesli různé chemické látky k pěstování rostlin v kanystrech v celkové hodnotě 270.700,- Kč a s úmyslem tyto z místa činu odvézt je naložili do vozidla zn. Mercedes Sprinter osazeného odcizenými RZ: ..., kterým na místo přijeli, kdy se jednalo o 23 ks plastových kanystrů černé barvy s nápisem COCO BOOSTER UNIVERZAL 5 l, 15 ks plastových průhledných kanystrů s nápisem BIO BLOOM 10 l, 9 ks plastových kanystrů zelené barvy s nápisem PK 13/14 TERRA Vega 5 l, 9 ks plastových nádob zn. Blue Diamond 500 g, 13 ks plastových nádob zn. Blue Dragon 00-62 500 g, 5 ks plastových nádob zn. Blue Diamond 1 kg, 5 ks plastových nádob zn. Blue Dragon 1 kg, zároven ve skladu poškodili přesně nezjištěné větší množství zboží přesně nezjištěné hodnoty, především kanystrů s hnojivy, které nožem propíchali, dále úmyslně poškodili mobilní telefon zn. NOKIA E72 poškozeného V. C. C., starší mobilní telefon zn. NOKIA poškozeného S. H. a mobilní telefony zn. UBIQUAM a Samsung poškozeného S. H. D., současně obžalovaní odcizili poškozenému V. C. C. finanční hotovost 2.000,- Kč a poškozenému S. H. hnědou peněženku blíže nezjištěné hodnoty s finanční hotovostí 2000,- Kč a kartičkou zdravotní pojišťovny, přičemž fyzickým napadáním poškozeného S. H. D. tomuto způsobili brýlový krevní výron kolem obou očí s krevními výronky pod spojivkou pravého oka, zlomeninu spodiny pravé očnice s posunem úlomků a krvácením do pravé čelistní dutiny, drobnou tržnou ránu na levém ušním boltci, a poškozený S. H. utrpěl na základě jejich brutálního útoku zlomeninu střední části kosti vřetení a loketní vpravo s posunem úlomků, pohmoždění měkkých tkání vlasaté části hlavy a obličeje s krevními výrony a otokem v okolí obou očí, nosu, horního rtu a týlní krajiny, pohmoždění levého kolene lehkého stupně, kdy neurologické vyšetření i anamnéza svědčily pro otřes mozku lehkého stupně, přičemž zranění poškozeného S. H. hodnotí znalec jako vážné poranění mající ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví, a to pro poškození důležitého orgánu (zlomení obou kostí předloktí vpravo s nezbytným operačním zákrokem) s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů“ .
3. Za tyto trestné činy byl obviněný T. V. odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž obvinění M. S. a J. H. byli odsouzeni podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, a to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. ř. (správně tr. zákoníku) byl zabrán kuchyňský nůž s černou rukojetí s oranžovým zakončením, zavírací nůž černé barvy, nůž s černou rukojetí a zoubkovanou čepelí s označením Stainless Steel Taiwan včetně černého pouzdra.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo všem obviněným uloženo společně a nerozdílně nahradit poškozeným S. H. škodu ve výši 14.100 Kč, SP8 družstvu škodu ve výši 13.500 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 3.371 Kč za zdravotní péči poskytnutou pacientovi D. S. H. a škodu ve výši 29.938 Kč za zdravotní péči poskytnutou pacientovi H. S.. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození S. H., SP8 družstvo a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch všech obviněných a poškozené SP8 družstvo, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 To 104/2014. K odvolání uvedeného státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných M. S. a J. H. zrušil v celém výroku o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné M. S. a J. H. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jejichž výkon oba jmenované obviněné podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích napadený rozsudek soudu prvního stupně ponechal beze změny. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, podané v neprospěch obviněného T. V., odvolání obviněných T. V., M. S. a J. H. a odvolání poškozeného SP8 družstvo zamítl.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání všichni obvinění , a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění M. S. a J. H. pak uplatnili také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
7. Obviněný T. V. v úvodu odůvodnění svého dovolání namítl, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestných činů kladených mu za vinu. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by vnikl do objektu s úmyslem použít násilí a zmocnit se s jeho pomocí jakékoli hmotné věci. Poukázal na to, že shodně s ostatními obviněnými v průběhu celého řízení vypovídal, že jejich úmyslem bylo pouze za peníze vystrašit jiné osoby a nelze z něj vyvodit loupežný úmysl. Rovněž podle něj také nebylo prokázáno, že by užil násilí proti kterémukoli z poškozených nebo odnášel či ničil věci v objektu. Nebylo tak podle něj ani vyvráceno jeho tvrzení, že se po celou dobu nacházel na střeše a pozoroval situaci. Zdůraznil, že žádný ze svědků jej jako pachatele násilí jednoznačně neidentifikoval, ani ho neviděl ničit nebo odnášet nějaké věci. Pokračoval, že pokud však přesto dovolací soud dospěje k závěru, že se skutku dopustil, nelze, s ohledem na výše uvedené, skutek posuzovat jako spáchaný ve spolupachatelství, ale nanejvýše jako pomoc k trestnému činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť se dění v objektu aktivně neúčastnil, po celou dobu se zdržoval na střeše, kde měl podle pokynů muže vietnamské národnosti hlídat.
8. V další části svého podání obviněný T. V. vyjádřil domněnku, že jeho srovnávací vzorek použitý pro vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie byl užit v rozporu se zákonem, neboť nevěděl o tom, že podáním výpovědi během hlavního líčení konaného dne 5. 5. 2014, dojde k získání tohoto srovnávacího vzorku. Znalecký posudek, kterým znalkyně stanovila, že jedním z mluvčích ve sporné nahrávce je pravděpodobně on, tedy podle něj nelze považovat za důkaz relevantní pro trestní řízení, jedná se o důkaz nepoužitelný před soudem a bylo jím v rozporu se zákonem porušeno jeho právo na obhajobu. Obviněný T. V. měl za to, že měl být výslovně poučen o tom, že vzorek jeho hlasu z této výpovědi bude použit jako srovnávací vzorek při vypracování znaleckého posudku z odvětví fonoskopie. Nadto podotkl, že pořízením srovnávacího vzorku hlasu byly porušeny základní zásady trestního řízení a spravedlivého trestního procesu. Zvukový záznam pořízený na místě činu označil za nezákonný, neboť nebyl obhajobě až do dne 13. 5. 2014 znám. Policejní orgán s tímto důkazem obhajobu v rámci přípravného řízení neseznámil, došlo tedy k vážným procesním vadám trestního řízení, krácení práva na obhajobu, a k tomuto důkazu by tak nemělo být přihlíženo. Současně také důkaz prostřednictvím audiozáznamu neshledal dostatečným. Na základě tohoto důkazu nelze s jistotou říci, že se nacházel na místě, kde docházelo k násilí a že sám takové násilí používal. Své jednání označil za výjimečné vybočení z jinak řádného způsobu života. Jelikož také s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, svého jednání upřímně litoval a spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých, namítl, že soud mohl vzhledem k povaze jeho jednání – účastenství ve formě pomoci – využít možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný T. V. požádal, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 To 104/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 46 T 1/2014, zrušil a dále postupoval podle ustanovení §265 l a násl. tr. ř. Výslovně také udělil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
10. Obviněný M. S. v podaném mimořádném opravném prostředku uvedl, že důkazy provedenými v průběhu trestního řízení nebyl nikterak prokázán jeho podíl na bití poškozeného S. H., při kterém tomuto byla způsobena těžká újma na zdraví. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí č. 26/1970 Sb. rozh. tr., a akcentoval, že předmětný čin měl být posuzován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jako zločin loupeže podle §173 odst.2 tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
11. Jmenovaný obviněný dále namítl (stejně jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že při prostudování trestního spisu nebyl seznámen s existencí zvukového záznamu využitého při vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie. Zdůraznil, že byl policejním orgánem ujištěn, že mu při seznámení bylo přehráno vše, co je obsahem nosiče, na němž se měl nacházet i předmětný audiozáznam – na tomto se však nacházely pouze videozáznamy. Skutečnost, že se předmětný zvukový záznam nenacházel ve spise v době skončení přípravného řízení, je potvrzována tím, že spis neobsahoval jeho vyhodnocení a v podané obžalobě nebylo navrhováno jeho přehrání, ani v ní nebylo jakkoli zmíněno. Původ záznamu byl podle něj doložen a objasněn až na samém konci řízení před soudem prvního stupně, kdy byla předložena příslušná dokumentace. Přehráním uvedeného záznamu až po jeho výpovědi mu podle něj bylo odepřeno právo na zhodnocení celé důkazní situace před tím, než učiní výpověď před soudem. Připomněl také, že ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zdůraznil, že absenci důkazu v trestním spise při jeho seznámení se spisem, za situace, kdy má policejní orgán v dané době tento důkaz již k dispozici, považuje za zásadní porušení §166 tr. ř. Namítl též podstatnou nesrovnalost ve věci znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie. Podle znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D. byl tento posudek vypracován na základě zvukového záznamu, jenž byl na místě činu zaznamenán pravděpodobně videokamerou a jehož součástí byl i záznam obrazový. V průběhu celého trestního řízení však nebyl přehráván žádný obrazový záznam, jehož součástí by byl záznam zvukový. Znalkyni tak musel být poskytnut obrazový záznam, jenž nebyl proveden jako důkaz v řízení, případně tato mohla být při vypracování znaleckého posudku ovlivněna obrazovým záznamem, který neměl být součástí záznamu zvukového poskytnutého pro vypracování posudku. S těmito námitkami se odvolací soud v napadeném rozsudku nijak nevypořádal.
12. S ohledem na shora popsané obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 To 104/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 46 T 1/2014, zrušil a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí, nebo sám ve věci rozhodl. Vyjádřil přitom souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
13. Obviněný J. H. v úvodu svého dovolání předeslal, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že pokud ze závěrů soudu prvního stupně, které fakticky převzal i soud odvolací, vyplývá, že se obvinění pohybovali v prostoru kanceláře a ostatní, dosud neztotožnění spolupachatelé (vietnamské národnosti) se pohybovali v prostorách skladu, pak nebylo možné jednoznačně konstatovat jeho vinu, pokud jde o těžší následek. Ke zranění S. H. došlo ve skladu, nikoli v kanceláři. Na místě se také nacházel větší počet neztotožněných osob a poškozený S. H. nebyl schopen určit nejen, kdo z obviněných jej napadl a způsobil mu těžké zranění, ale ani kolik osob jej fakticky napadlo. Soudy obou stupňů podle jmenovaného obviněného nesplnily svoji povinnost, když za situace, kdy trestný čin měl být spáchán ve spolupachatelství, neposoudily odpovědnost každého ze spolupachatelů ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnosti přitěžující samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být posuzováno nejvýše jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jako zločin loupeže podle §173 odst. 2 tr. zákoníku.
14. Dále obviněný J. H. namítl, že v průběhu řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Nepovažoval totiž výsledek znaleckého zkoumání (znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie), v rámci něhož znalkyně PhDr. Marie Svobodová, Ph.D. určila pravděpodobnou shodu s jeho osobou pouze ze čtyř slov, za relevantní, resp. takový, aby přesvědčivě prokazoval, že osobou, jejíž hlas je na zvukovém záznamu zachycen, je právě on. Za zcela zásadní pochybení soudů obou stupňů však označil skutečnost, že jako důkaz připustily zvukový záznam prostorového odposlechu, který byl pořízen v souvislosti s trestnou činností poškozených, jenž soud prvního stupně použil jednak pro vypracování zmíněného znaleckého posudku, ale i pro odůvodnění o brutalitě celého útoku. Tento důkaz byl soudu předložen až v průběhu hlavního líčení (státním zástupcem), nikoli v rámci obžaloby, ačkoli podle obviněného nepochybně byl k dispozici v průběhu celého řízení. Při seznámení se spisovým materiálem měl obviněný k dispozici pouze kamerový záznam z kamer ve vlastnictví poškozené firmy, nebyl však seznámen s uvedeným zvukovým záznamem. Poukázal na reakci svědka L. C. S., který uvedl, že se jedná o záznam z doby, kdy hovořil se svým „šéfem“, panem D. S. H., mělo se jednat o záznam zachycený jeho mobilním telefonem. Zvukový záznam z místa činu proto obviněný označil za důkaz nepřípustný. Stejně problematickým pak shledal na jeho základě vypracovaný znalecký posudek. Uzavřel, že pokud byl použit důkaz, který v okamžiku jeho seznámení se spisem existoval, ale nebyl součástí spisu, pak byl zkrácen na svých právech na obhajobu, protože nemohl dostatečně posoudit svoji situaci před tím, než v hlavním líčení vypovídal. Těmito námitkami se však soudy ve věci činné nezabývaly.
15. S ohledem na výše uvedené obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 To 104/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 46 T 1/2014, zrušil a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
16. K těmto dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co shrnula jejich obsah, upozornila, že tvrzení obviněných nejsou nová, ale byla uplatněna již v rámci jejich obhajoby a podaných řádných opravných prostředků. Uvedla pak, že obecně platí, že pokud obviněný staví dovolání na opakování výhrad, které již marně uplatnil v řádném opravném prostředku, je takové dovolání zpravidla odmítáno jako zjevně neopodstatněné.
17. Dále státní zástupkyně podotkla, že obvinění M. S. a J. H. zpochybňují správnost právních závěrů nalézacího soudu tak, že se postupně pokouší eliminovat jednotlivé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, až dospívají k závěru o naplnění znaků toliko „prosté“ loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. V případě obviněného T. V. je takto dospíváno k závěru o účastenství ve formě pomoci k trestnému činu. Svoji argumentaci obvinění podle názoru státní zástupkyně podkládají zpochybňováním skutkových závěrů, k nimž dospěl soud na základě výsledku dokazování, a jejich nahrazováním skutkovými východisky poněkud odchylnými, jež odpovídají zamýšlenému podlomení právních závěrů soudu prvního stupně. Následně odkázala na pečlivé hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem s tím, že na tomto základě mohl odvolací soud ve shodě se zákonnou úpravou dospět ke správným právním závěrům. Dovolateli uplatněné námitky, byť právní povahy, které vycházejí z odchylného vymezení skutkového základu oproti závěrům soudu, označila za námitky nikoli právní, nýbrž skutkové, jež nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodala, že v dovoláních je zpochybňován zejména provedený důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví audioexpertiza – fonoskopie. V tomto směru jako na věcně správné v plné míře odkázala na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
18. Závěrem zaujala názor, že z tzv. skutkové věty výroku o vině dovoláními napadeného rozsudku vyplývají veškerá podstatná skutková zjištění, která dostatečným způsobem vyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle
podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
19. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila svůj souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
21. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 To 104/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
23. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
24. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněných M. S. a J. H. zčásti žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídala, zčásti byla zjevně neopodstatněná.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
27. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného T. V. výlučně, dovolací námitky obviněných M. S. a J. H. z podstatné části směřují právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž namítají vadnost dosavadního důkazního řízení (audio záznam pořízený na místě činu jim nebyl předložen již v přípravném řízení, resp. nejpozději při prostudování spisu, jednalo se tudíž o důkazní materiál nezákonný, obviněný T. V. namítá rovněž, že srovnávací vzorek jeho hlasu byl získán v rozporu se zákonem, a v souvislosti s tím pak všichni obvinění vyjadřují výhrady k vypracovanému znaleckému posudku z oboru kriminalistika, odvětví audioexpertiza – fonoskopie), vadné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění (zejména stran míry jejich účasti na skutku). Současně prosazují odlišnou verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že nebylo prokázáno, že by byli jeho pachateli v takovém rozsahu, v jakém je jim kladeno za vinu). Obviněný T. V. pak výhradně, obvinění M. S. a J. H. převážně z těchto procesních a skutkových námitek vyvozují závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy ve skutečnosti spatřován obviněným T. V. výlučně, obviněnými M. S. a J. H. převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. v porušení ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
30. I když se obvinění svými, výše rozvedenými dovolacími námitkami ocitli mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, považoval Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k jejich výhradám dovozujícím nepoužitelnost některých důkazů.
31. Předně je na tomto místě třeba zdůraznit, že těžiště trestního procesu (a procesu dokazování) je v řízení před soudem, protože právě v jeho průběhu se provádí jednotlivé důkazy, jež pak soudy hodnotí, na tomto základě činí skutková zjištění a ta právně kvalifikují (rozhodují o vině a v návaznosti na to případně též o trestu). Se zřetelem k tomu pak není, a to i z hlediska pravidel spravedlivého procesu, až tak podstatné, zda všechny důkazy prováděné soudem u hlavního líčení byly nebo nebyly všem obviněným předloženy v přípravném řízení. Koneckonců není výjimkou, že až v řízení před soudem se objeví důkazy, jež nebyly opatřeny a zajištěny v přípravném řízení a jejichž provedení se jeví potřebné ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. I v takovém případě pak soudu nic nebrání a naopak je jeho povinností v zájmu dodržení citovaného zákonného ustanovení takové důkazy v rámci hlavního líčení (případně veřejného zasedání) provést. Učiní-li tak při respektu k právům procesních stran (zejména obviněného, resp. obhajoby), pak nejde o vadu v podobě porušení zásad spravedlivého procesu. V posuzované věci bylo tedy stěžejní skutečností, že všechny důkazy byly provedeny při hlavním líčení za účasti všech obviněných a jejich obhájců, kteří tak měli právo a možnost se k nim vyjádřit. V tomto směru lze přisvědčit soudu prvního stupně, že tento důkaz (CD) byl v plném rozsahu proveden u hlavního líčení a byl by důkazem relevantním, i v případě, že by byl do spisu vložen dodatečně. Obhajoba se s ním tak mohla nejen seznámit, ale měla i v mezidobí od jeho provedení (přehrán u hlavního líčení dne 13. 5. 2014) k rozhodnutí soudu dostatek prostoru na přípravu obhajoby (viz str. 26 rozsudku soudu prvního stupně). Opačný přístup k provádění důkazů by znamenal nemožnost provádět jakékoli potřebné důkazy, které nebyly opatřeny v přípravném řízení, resp. nebyly předloženy obviněným v rámci prostudování spisu, což by v důsledku vedlo k nedodržení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
32. V souvislosti s uvedeným nemohou obstát ani námitky obviněných co do zákonnosti a použitelnosti znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví audioexpertiza – fonoskopie. Stran použitelnosti nahrávek hlasů jednotlivých obviněných jakožto srovnávacího vzorku pak postačí odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 921/2009, publikovaného pod č. 3/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož „…Jestliže obviněný byl v souladu s ustanovením §33 odst. 1 tř. ř. řádně poučen o právu ve své trestní věci nevypovídat a poté při vědomí, že průběh hlavního líčení bude zvukově zaznamenán, rozhodl se sám vypovídat, tedy dobrovolně poskytl svůj hlasový vzorek. Proto nelze považovat za nezákonný postup soudu, který použije takto pořízený zvukový záznam zachycující hlasové projevy obviněného jako srovnávací materiál pro vypracování znaleckého posudku (z oboru fonetika, odvětví kriminalistická audioexpertíza) ke ztotožnění osoby, jejíž hlas byl opatřen odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu provedeným zákonným postupem podle §88 tr. ř. Takto opatřený posudek znalce je důkazem (důkazním prostředkem) použitelným v řízení před soudem (§89 odst. 2 tr. ř.).“ Všichni obvinění byli při hlavním líčení již na počátku svého výslechu řádně poučeni podle §33 odst. 1 tr. ř. včetně toho, že hlavní líčení je nahráváno (viz pořízený zvukový záznam, z něhož je patrné, že byli ze strany předsedkyně senátu o této skutečnosti výslovně podrobně poučeni). Obvinění M. S. a J. H. po tomto poučení prohlásili, že nevyužívají svého práva odepření výpovědi a následně vypovídali. Obviněný T. V., který uvedl, že poučení porozuměl, sice prohlásil, že využívá svého práva nevypovídat, současně však sdělil, že chce pouze uvést skutečnosti ke své osobě. Následně pak v tomto směru vypověděl. Rovněž on tak učinil s vědomím, že toto jeho vyjádření bude zvukově zaznamenáno. Soud prvního stupně proto nepochybil, použil-li (poskytl-li) zvukový záznam hlavního líčení zachycující hlasy všech obviněných jako srovnávací materiál pro vypracování znaleckého posudku z oboru fonetika, odvětví kriminalistická audioexpertíza, který tak z tohoto hlediska nemohl být označen za důkaz nezákonný a nepoužitelný.
33. Nutno však podotknout, že se nejednalo o jediný a stěžejní důkaz, neboť o pachatelství obviněných svědčí i další ve věci provedené důkazy. Jedná se zejména o výpovědi poškozených S. H. D. a V. C. C., v kontextu videozáznamů z kamer umístěných v objektu užívaném poškozenou společností SP8 družstvo, zachycujících předmětný útok, z nichž vyplývá, že pachatelé útočící v kanceláři byli vyššího vzrůstu (z výpovědi svědka S. H. D. se podává, že jeden z pachatelů mohl mít až 190 cm, z videozáznamu z kamer umístěných v objektu je zřejmé, že jedna z postav svou výškou dosahovala až k horní části zárubně dveří, a přitom bylo zjištěno, že obviněný J. H. měří 196 cm) a nemluvili mezi sebou vietnamsky, resp. mluvili česky. Obviněný M. S. přitom vypověděl, že osoby, s nimiž na místo činu (obvinění) přijeli, byli Vietnamci. Útočníci byli podle sdělení poškozených v černém oblečení, měli maskované obličeje, svědek S. H. D. vypověděl, že jeden z vysokých mužů, jehož nejlépe viděl, měl umělohmotnou kuklu barvy khaki, v níž byly pouze otvory na oči a ústa. Z protokolu o ohledání místa činu se podává, že v prostoru předmětného skladu a jeho okolí byly mimo jiné zajištěny černé rukavice, textilní bunda tmavé barvy, dvě zelené pletené kukly a jedna plastová maska (DNA izolovaná z této plastové masky byla ztotožněna s profilem obviněného M. S.). Je třeba rovněž zdůraznit, že na místě činu a u obviněného T. V. byly policejním orgánem rovněž zajištěny černé stahovací pásky. Stejnými páskami byl pak svázán i poškozený S. H. a V. C. C., kdy tato skutečnost je zachycena také ve fotodokumentaci učiněné policejním orgánem na místě činu bezprostředně po spáchání uvedených trestných činů.
34. Pouze stručně je pak nad rámec uvedeného možno doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán nesoulad, natož pak nesoulad extrémní. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to je namístě konstatovat, že o takový případ se v posuzované věci nejedná. Naopak, učiněná skutková zjištění mají obsahové zakotvení v provedeném dokazování.
35. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze (obviněný T. V.) či převážně (obvinění M. S. a J. H.) z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
36. K další obviněným T. V. uplatněné námitce, že soud vzhledem k povaze jeho jednání – účastenství ve formě pomoci, s ohledem na sníženou závažnost takového jednání a ve spojení s polehčujícími okolnostmi, mohl využít možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, nutno konstatovat, že se ve své podstatě týká pouze soudem uloženého trestu, jeho přiměřenosti.
37. Nejvyšší soud k této námitce konstatuje, že tato nevyhovuje podmínkám, za nichž lze, byť podle jiného dovolacího důvodu, výrok o trestu napadat, neboť námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Rovněž lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, z něhož vyplývá, že skutečnost, že soud nepoužil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nenaplňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný dovolací důvod.
38. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
39. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky směřující proti výroku o trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit (srovnej např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
40. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému T. V. byl uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby, resp. na její dolní hranici (úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let), stanovené v trestním zákoníku na nejpřísněji trestný čin, jímž byl uznán vinným (trest odnětí svobody na pět až dvanáct let). Lze rovněž poukázat na to, že jmenovaný obviněný se v podaném dovolání domáhá aplikace ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku s odkazem na jinou formu jeho účasti na trestné činnosti, tedy že byl pomocníkem, neboť ve smyslu citovaného ustanovení může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu ... Toto jeho tvrzení je však v rozporu s právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů, jež shledaly, že se shora uvedených dokonaných trestných činů dopustil jako spolupachatel. Za této situace nemohou výše popsané námitky obviněného T. V. odůvodnit aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy výjimečný postup upravený ustanovením §58 odst. 5 tr. zákoníku.
IV.
41. Za jedinou formálně relevantní námitku bylo možno označit tvrzení obviněných M. S. a J. H., že nemohou nést odpovědnost za zranění, jež utrpěl poškozený S. H., rázu těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku, a proto mělo být jejich jednání posuzováno nejvýše jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
42. Trestného činu (zločinu) loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.
43. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich ve smyslu §23 tr. zákoníku, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
44. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
45. „K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, aby každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků“ (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS – Vážný). „Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.“
46. Pokud tedy soud prvého stupně zjistil a v tzv. skutkové větě uvedl, že obvinění „společně s dalšími blíže nezjištěnými spolupachateli fyzicky napadli v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti a dalších věcí poškozené…“ , přičemž následně konkrétně rozvedl způsob realizace předmětného činu, včetně jeho následku (účinku), vyjádřil zcela zřetelně a správně účast všech obviněných ve formě spolupachatelství, včetně naplnění onoho znaku způsobení těžké újmy na zdraví, jenž je těžším následkem vyjádřeným v kvalifikované skutkové podstatě daného trestného činu. Nutno přitom zdůraznit, že soud prvního stupně se nezávadně vypořádal i s výše uvedenou námitkou obviněných M. S. a J. H. o tom, že je nelze činit odpovědnými za způsobení těžšího následku ve formě těžké újmy na zdraví u poškozeného S. H. Důvodně argumentoval, že „... s ohledem na koordinovanost pachatelů na místě činu je zjevné, že v naprosté shodě a souladu, vědomi si svých úkolů … a průběhu celé akce. Za této situace všichni obžalovaní jednoznačně nesou odpovědnost za celé jednání, k němuž na místě činu došlo, včetně následku ve všech ohledech, ať už ve vztahu k újmě na zdraví nebo ke způsobené škodě“. Nejvyšší soud dodává, že z učiněných skutkových zjištění stran provedení a způsobu fyzického útoku (společného jednání), jehož cílem bylo zmocnit se cizí věci, je zcela zřejmé, že tento byl pachateli (včetně obviněných) uskutečněn násilím výrazné intenzity („brutálním“) vedeným vůči fyzické integritě poškozených (poškozené bili pěstmi a kopali do hlavy a dalších částí těla, poškozenému S. H. D. tloukli hlavou o zem). Obvinění tak museli být srozuměni s tím, že společným jednáním (nejen obviněných samotných ale i dalších osob jednajících s nimi ve spolupachatelství) mohou být, resp. budou poškozeným způsobena závažná zranění, a to až v rovině těžké újmy na zdraví, k čemuž také v případě poškozeného S. H. došlo. I ve vztahu ke způsobenému následku v podobě zmíněné těžké újmy na zdraví poškozeného S. H. bylo dáno jejich úmyslné zavinění [v tomto směru ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 3. 1971, sp. zn. 1 To 7/71, publikované pod č. 49/1971/V tr., sešit 8/1971, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož „Spolupáchateľovi podľa §9 odst ․ 2 tr. zák. (nyní podle §23 odst. 1 tr. zákoníku) sa ťažší následok spôsobený úmyselne druhým spolupáchateľom pripíše i vtedy, keď ho sám zavinil len z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], pokiaľ zákon nevyžaduje úmyselné zavinenie.“ V souvislosti s tím je možno poznamenat, že ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, postačí z hlediska zavinění nedbalost.
47. Ve vztahu k závěru o spolupachatelství obviněných M. S. a J. H. na uvedeném trestném činu, resp. těžším následku (znaku způsobení těžké újmy na zdraví), je tedy třeba zdůraznit, že pro právní kvalifikaci jejich jednání není rozhodné, že vlastní útok vůči poškozenému S. H. měli vést „další nezjištění spolupachatelé“. Podstatné je, že těžká újma na zdraví byla poškozenému S. H. přivozena společným jednáním všech pachatelů (včetně obviněných), jež, stejně jako zmíněný těžší následek, bylo zahrnuto jejich úmyslným zaviněním (ve vztahu k těžšímu následku v podobě eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku).
48. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného T. V. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
49. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněných M. S. a J. H. jako celek (zčásti se jednalo o dovolání zjevně neopodstatněná, zčásti o dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.) v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl.
50. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o předmětných dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu