ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1615.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1615/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2016 o dovolání, které podal obviněný P. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 3 To 195/2016-377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2015, č. j. 12 T 8/2015-279 , byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (body 1, 2), přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku (bod 3) a přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 3), přičemž uvedených trestných činů se dopustil podle jeho skutkových zjištění tím, že
1) v průběhu měsíce listopadu 2013 v B., v kavárně v obchodním domě Tesco na ul. C. …, pod záminkou budoucího společného podnikání v oboru prodeje masa, vylákal od I. P., finanční částku ve výši 60.000 Kč na nákup masa na Slovensku, přičemž takto získané finanční prostředky použil jiným než sjednaným způsobem, maso nenakoupil, ani to neměl v úmyslu, a poškozenému v průběhu měsíce března a dubna 2014 na jeho četné urgence vrátil pouze 2 x 5.000 Kč a zbývající finanční prostředky si ponechal, přičemž svým jednáním způsobil poškozenému I. P., přímou škodu ve výši 50.000 Kč,
2) dne 17. 3. 2014 v B., pod záminkou budoucího společného podnikání v oboru prodeje masa, vylákal od M. K., finanční částku ve výši 150.000 Kč na nákup masa na Slovensku, kdy tyto peníze od poškozeného převzal ve svém vozidle tov. zn. BMW 530 zaparkovaném na ul. J. před budovou č. …, přičemž takto získané finanční prostředky použil jiným než sjednaným způsobem, maso nenakoupil, ani to neměl od počátku v úmyslu, a svým jednáním způsobil poškozenému M. K., škodu ve výši 150.000 Kč,
3) společně s jiným dosud neustanoveným pachatelem, bez vědomí M. K. využil fotokopie jeho občanského průkazu, předané mu dne 18. 3. 2014 oprávněným za účelem založení společné firmy, a dne 15. 4. 2014 prostřednictvím zprostředkovatele M. K., sídlícího ve Z. a T. B. jménem M. K. bez jeho vědomí a souhlasu uzavřel se společností PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ 61860069, smlouvu o revolvingovém úvěru č. … na částku 113.000 Kč, přičemž při jejím sjednávání bylo předloženo padělané potvrzení zaměstnavatele společnosti STEFTEAM, s. r. o. o výši příjmu a padělané výpisy z účtu dokládající zasílání tohoto příjmu na účet M. K., a po schválení úvěru v celkové výši 113.000 Kč a zaslání této částky na účet č. … u Fio Banky, a. s. založený dne 16. 4. 2014 M. K. pro potřeby budoucí společné firmy, jej požádal o výběr částky 100.000 Kč a o její předání, kdy mu tvrdil, že se jedná o peníze související se společným podnikáním s masem, což M. K. dne 22. 4. 2014 učinil a veškerou vybranou hotovost předal obratem obžalovanému, který ji využil pro vlastní potřebu a nikoli pro společné podnikání, úvěr splácen nebyl, a svým jednáním tak společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ 61860069, se sídlem Praha, Klimentská 1216, způsobil škodu ve výši 113.000 Kč, a dále způsobil vážnou újmu na právech M. K., neboť po něm úvěrová společnost splácení vymáhá.
2. Obviněný byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným I. P. ve výši 50.000 Kč, M. K. ve výši 140.000 Kč a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. ve výši 113.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. K. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 7. 2016, č. j. 3 To 195/2016–377, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Mariny Musilové dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný ke skutku pod bodem 1 uvedl, že sice ve svém dovolání brojí proti skutkovému zjištění, avšak k takovému zjištění a následné právní kvalifikaci nebyl žádný důvod. Podotýká, že nikdy neměl v úmyslu vylákat peníze od I. P. pod záminkou budoucího společného podnikání. V této souvislosti poukázal na vymezení skutkové podstaty podvodu, k jejímuž naplnění se vyžaduje úmyslná forma zavinění a na oporu tomuto závěru zmínil závěry komentářové literatury, judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 575/01) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 82/2004). Trvá na tom, že soudy neprokázaly jeho úmysl spáchat trestný čin podvodu, současně ani nezjistily, jakým způsobem a za jakým účelem mělo dojít k předání peněz. Současně nebylo prokázáno, že I. P. peníze předal či půjčil se záměrem společného podnikání. Tento poškozený se pokaždé vyjádřil jinak ohledně osob přítomných na jejich vzájemné schůzce v nákupním centru. Soudy se nezabývaly tím, zda se jednalo o náhodnou či předem sjednanou schůzku a za jakým účelem tato schůzka byla sjednána. Sám poškozený připustil, že mu obviněný část peněz vrátil. Podle dovolatele byla uzavřena smlouva o půjčce a nešlo o podvodné jednání. Zájem poškozených na výsledku řízen spojený s povinností obviněného k náhradě škody byla motivací k jejich svědeckým výpovědím. Jejich svědecké výpovědi byly považovány „za jediný přímý důkaz, což je v rozporu s principem presumpce neviny“.
6. Ke skutku pod bodem 2 namítá, že peněžní prostředky od poškozeného M. K. převzal, avšak z jeho následného jednání spočívajícího ve vystavení dokladu o převzetí částky a následném splacení 30.000 Kč vyplývá, že se mu pouze nepodařilo vrátit peníze včas, a proto se automaticky nejedná o trestný čin podvodu.
7. Ke skutku pod bodem 3 obviněný uvádí, že jeho jednání nenaplňuje znaky úvěrového podvodu, neboť nebyl prokázán jeho úmysl. Nikdy nejednal se zaměstnancem Fio Banky, a. s. a nikdy nezajišťoval podklady ke schválení úvěru.
8. Obviněný vznesl výhradu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými skutkovými závěry, což vyvozuje u skutku pod bodem 1 a 2 z toho, že půjčené peníze od I. P. vracel i přesto, že je nevrátil v plném rozsahu a včas a pokud jde o peníze získané od M. K., tyto byl připraven vrátit ve splátkách.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně, jakož i na něj navazující usnesení Krajského soudu v Brně a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce , jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 2. 11. 2016, se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v tom, aby o mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení
18. Podstatou námitek dovolatele je taková argumentace, jež se vymyká obsahovému vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu. Ten je, jak plyne z již výše uvedeného (body 13, 15), určen k nápravě nesprávností při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutkového stavu věci. Přestože si obviněný je této skutečnosti vědom (str. 3 dovolání), své námitky primárně směřuje vůči skutkovým zjištěním, jež se staly předmětem následného právního posouzení ( „brojí proti skutkovému zjištění“ ), a teprve prostřednictvím nich pak zpochybňuje samotnou důvodnost právního posouzení jednotlivých skutků. Takto postupuje zřejmě s přesvědčením, že skutková zjištění (a v důsledku toho ani následně dovozená právní kvalifikace skutků) nemají oporu v provedených důkazech ( „přičemž k takovému zjištění a právní kvalifikaci nebyl žádný právní důvod“ ) . Tvrdí, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje u skutků v bodě 1) a 2), přičemž tento je podle dovolatele dán tou skutečností, že poškozenému P. půjčené peníze vracel, byť tyto „nevrátil celé, tj. ne řádně a (v)čas“ , a poškozenému K. je částečně vrátil a byl připraven mu vrátit ve splátkách i zbývající půjčenou částku.
19. Přes snahu dovolatele prosadit tvrzení o naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné konstatovat, že toto jeho úsilí nemá reálný podklad v obsahu důkazní matérie. Rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž extrémním rozporem (nesouladem), v jeho obsahovém vymezení plynoucím z příslušných nálezů Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) netrpí.
20. Extrémní nesoulad je ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu dán jen tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
21. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
22. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
23. Námitky, jimiž obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nejsou ničím jiným, než vyjádřením jeho nesouhlasu s nimi, tj. takovým projevem, jenž se v ničem neodlišuje od běžných námitek řádných opravných prostředků. Jinými slovy vyjádřeno, dovolací argumentace obviněného nepřenáší věc do roviny, v níž by procesní zásah dovolacího soudu byl vyvolán nutností zajištění základních práv dovolatele garantovaných normami ústavní úrovně, jejichž porušení by odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů založila. Jen za těchto podmínek je totiž odůvodněn kasační zásah dovolacího soudu vyvolaný námitkami skutkového a procesního charakteru.
24. Ve věci posuzované není takový procesní postup odůvodněn. Nelze totiž dospět k závěru, že by skutková zjištění, vyjádřená již v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedená v jeho odůvodnění, byla v rozporu, natož extrémním, s důkazy, jež soud prvního stupně v rámci hlavního líčení provedl. Je třeba naopak konstatovat, že tato zjištění mají v provedených důkazech dostatečně pevné ukotvení. Stejně tak požadavky §2 odst. 6 tr. ř. splňuje i soudy provedené hodnocení důkazů. Ostatně sám dovolatel ani explicitně nepoukazuje na to, v jakém směru by mělo být hodnocení důkazů soudy nesprávné a v důsledku toho vyvozená skutková zjištění vadná. Obviněný fakticky prosazuje toliko vlastní pohled na věc, založený na vlastním zhodnocení dílčích aspektů provedeného dokazování. Tento způsob dovolací argumentace však nemůže vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť ta je odvislá primárně od skutečného naplnění dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Ve věci posuzované k tomu nedošlo.
25. Již částečně nad rámec nezbytného Nejvyšší soud poukazuje na to, že nepřípadný je poukaz dovolatele na judikaturu, která se vztahuje k posuzování případů spočívajících v pouhém nesplnění lhůty k navrácení věci, neboť omylové jednání poškozeného I. P. soudy neshledaly v tom, že by byl obviněný uveden v omyl ohledně termínu vrácení peněz, nýbrž v důvod (společné podnikání), pro který mu tyto předal (viz str. 8 rozsudku). Tvrdí-li dovolatel, že „nikdy nebylo prokázáno.., že by mu I. P. předal či půjčil finanční prostředky se záměrem společného podnikání“ , pak přehlíží skutkové zjištění soudy učiněné a důvodnost tohoto závěru, jež má v provedených důkazech (zejména výpovědi poškozeného) svůj podklad. Zpochybňování věrohodnosti svědků (I. P., K. P. a M. K.) způsobem v dovolání prezentovaným (možný zájem na výsledku řízení) není způsobilé odůvodnit jakoukoli procesní reakci dovolacího soudu. Zpochybnění skutkového základu u skutku popsaného v bodě 2) je nepřípadné již z toho důvodu, že ohledně těchto, jako o skutečnostech nesporných, nebylo po souhlasném prohlášení obviněného (č. l. 231 „Popis skutku, tak jak je v návrhu na potrestání, co se týká bodu dva, považuji za nesporný.“ ) a státní zástupkyně (č. l. 231) podle §314d odst. 2 věta druhá tr. ř. prováděno dokazování. Správnost skutkových zjištění, které státní zástupce a obviněný označily za nesporné a s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažného důvodu o těchto prohlášeních pochybovat , nelze v dalším řízení zpochybňovat. Pokud soudy vyšly z výpovědi poškozeného, který setrval na tom, že peníze poškozenému poskytl v souvislosti s očekávaným společným podnikáním, resp. v daném případě k nákupu masa, přičemž obviněný s penězi způsobem, jenž poškozený očekával, nenaložil, pak námitka dovolatele, že se „nedá… hovořit o úmyslu k vylákání peněžních prostředků pod pouhou záminkou budoucího společného podnikání v oboru prodeje masa a není tak zřejmé, ž čeho soudy tento úmysl dovodily“, nemá věcného opodstatnění. Konečně ryze skutkovou a zhodnocení důkazů soudy nižších stupňů odporující je námitka obviněného, jíž se snaží zvrátit závěr soudů o spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr.zákoníku.
26. Pokud dovolatel namítá, že (k bodu 1) „není… přijatelné bez dalšího trvat na trestní odpovědnosti odsouzeného za účelem ochrany práv poškození subjektů z občanskoprávních vztahů“ , resp. že (k bodu 2) „nepřijatelnost postihu účastníka soukromoprávního vztahu trestním postihem“ , pak nezbývá než odkázat na to, že na obdobnou odvolací námitku již reagoval soud odvolací, jenž se s ní (str. 4 usnesení), byť stručnější formou, leč zcela správně vypořádal. Dodat lze to, že případný soukromoprávní vztah, v jehož rámci ke spáchání trestného činu pachatelem došlo, nevylučuje uplatnění norem trestního práva a tím i vyvození jeho trestní odpovědnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).
27. Protože dovolání obviněného neobsahuje takové námitky, které by z hlediska zajištění jeho základních práv odůvodnila (mimořádný) zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nepřistoupil Nejvyšší soud z tohoto důvodu k dovolatelem požadované kasaci jím napadených rozhodnutí. Protože obviněný současně ve svém dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá odůvodnit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř., potažmo jeho kasaci, dospěl dovolací soud k závěru, že se svou dovolací argumentací s obsahovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela rozešel.
28. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
29. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu