ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1659.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1659/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. prosince 2016 o dovolání, které podal obviněný M. M . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 1 To 26/2016, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 13/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 1 To 26/2016, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. M. (dále jen obviněného, příp. dovolatele), které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2016, pod sp. zn. 34 T 13/2015, kterým byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §199 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 6.297 Kč.
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 1 To 26/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje zejména na to, že popis jednání ve skutkové větě rozsudku neodpovídá předmětné skutkové podstatě. Namítá, že je třeba jasně uzavřít, zda může být trestný čin podle §199 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku spáchán omisivně, resp. zda byl podle okolností a svých poměrů povinen k činnosti, kterou podle skutkové věty rozsudku opomenul. Dovolatel dodal, že ačkoli týrání může mít i podobu opomenutí péče, k níž byl pachatel povinen, tento závěr lze však podle jeho názoru aplikovat pouze na týrání ve smyslu ustanovení §198 tr. zákoníku, nikoli na jednání podle §199 tr. zákoníku, neboť v tomto případě chybí povinnost o osobu žijící ve společném obydlí pečovat. Dovolatel se proto domnívá, že se svojí nečinností nemohl dopustit žalovaného trestného činu. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že dovolatele obžaloby zprostí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky, které byly obviněným v tomto mimořádném opravném prostředku uplatněny, byly již obviněným v rámci obhajoby uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o řádném opravném prostředku. Zde lze odkázat např. na stranu 9 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Z rozsudku soudu prvního stupně stejně jako usnesení soudu odvolacího je patrno, že zmíněné soudy se námitkám obviněného věnovaly a na tyto v rámci svých rozhodnutí reagovaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Deklarovaný dovolací důvod byl uplatněn relevantně, jelikož dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jimž byl uznán vinným, jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný má za to, že popis skutku neodpovídá skutkové podstatě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a neměl být takto kvalifikován, přičemž poukázal na to, že s tímto jeho závěrem se ztotožnil v odůvodnění svého rozhodnutí i Vrchní soud v Praze, když uvedl, že Krajský soud v Plzni jednání obviněného správně označil za týrání, nicméně jej vadně podřadil pod trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, když měl správně věc podřadit pod trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (str. 9 napadeného rozhodnutí).
10. V souvislosti s uvedenou argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že trestný čin týrání svěřené osoby je upraven v ustanovení §198 trestního zákoníku, a tento trestný čin je ve vztahu speciality k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 trestního zákoníku. Trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému, ať již nízkému nebo pokročilému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Předmětem útoku je proto nejen dítě, ale i dospělá osoba, která je pro stáří, nemoc, invaliditu, mentální retardaci apod. odkázána na péči jiných osob. Rozhodující je přitom faktický stav takové osoby, a proto není podstatné, zda byl oficiálně deklarován stav nezpůsobilosti v sebeobslužnosti. Pojmy péče nebo výchova je třeba rozumět jakoukoliv péči nebo výchovu, ať je jejím důvodem trvalý či přechodný vztah a bez ohledu na to, čím byl tento vztah založen. Základ péče nebo výchovy může spočívat jak v platné právní úpravě, v úředním rozhodnutí, v pracovní smlouvě, jiné smlouvě nebo i v konkludentních činech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935, obdobně i stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006). Týráním se rozumí zlé nakládání (s osobou, která je v péči nebo ve výchově pachatele), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, nicméně se předpokládá, že se vyznačuje určitou trvalostí, nemůže se proto jednat o jednorázový nebo výjimečný exces nebo agresi (srov. přiměřeně č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že délka doby vyžadovaná pro naplnění tohoto znaku je nepřímo úměrná intenzitě takového špatného nakládání. Tedy jinak řečeno, čím bude zlé nakládání méně intenzivní, tím je vyžadována delší doba, aby byl naplněn tento znak uvedené skutkové podstaty, a naopak s růstem míry negativního jednání se úměrně zkracuje i doba potřebná pro jeho naplnění (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Podmínkou není, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměřeně č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 527/2010, aj.). Společné obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit.
11. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jednání obviněného spočívalo v tom, že „v době nejméně od začátku ledna 2015 do 30. ledna 2015 v bytě č. ... umístěném v domě č. ... v ulici D. v obci S., okres P.-J., sám neposkytoval ani jinak nezajistil své babičce – poškozené J. P., s níž sdílel společnou domácnost v bytě a která byla upoutána na lůžko a nebyla již schopna se sama o sobe postarat, podáváním dostatečného množství potravy a tekutin, přičemž jediný příjem jejich společné domácnosti, kterým byl starobní důchod poškozené, používal převážně k hrazení svých potřeb, zejména k nákupu drog, poškozená tak v daném období v některých případech i po dobu několika po sobě následujících dnů neměla k dispozici, a tedy ani nepozřela žádnou potravu, z důvodu hladovění u ní došlo k prudkému poklesu váhy, poškozené rovněž nezajistil potřebnou hygienu a důstojnou formu vylučování, v důsledku čehož byla nucena vykonávat veškeré vylučování přímo na lůžko, poškozenou ponechával samotnou v zapáchajícím špinavém bytě bez elektrické energie, s odpadky a psími exkrementy na podlaze, a to i po dobu několika po sobě jdoucích dnů, rovněž jí nezajistil potřebnou lékařskou péči, ačkoliv věděl, že je nemocná, její zdraví se zhoršuje a musí docházet na lékařské prohlídky, před dalšími osobami zatajoval výše uvedený stav poškozené a podmínky, v nichž jí ponechával, od 21. ledna 2015 do 30. ledna 2015 opakovaně neumožnil sociální pracovnici vstup do bytu, sociální pracovnice si tento vstup vymohla až dne 30. ledna 2015, kdy společně s dalšími osobami nalezla poškozenou ležící na zemi v silně zanedbaném stavu, proto neodkladně zajistila její hospitalizaci, zde poškozená při příjmu vážila pouhých 25 – 30 kg a přes poskytnutou lékařskou péči dne 1. února 2015 zemřela na nutriční marasmus vyvolaný delší dobu trvajícím hladověním, přičemž obviněný si byl vědom, že v důsledku jeho výše popsaného jednání, zejména při nezajištění dostatečného příjmu potravy, může u poškozené v krajním případě dojít až k jejímu úmrtí, avšak bezdůvodně předpokládal, že takový následek zatím ještě nehrozí a nenastane“.
12. Z argumentace obviněného mj. vyplývá, že tento poukazoval na to, že neměl povinnost o poškozenou, tedy osobu, s níž žil ve společném obydlí a jejíž důchod byl zdrojem uspokojování jeho potřeb, pečovat. Soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku zmiňuje skutečnosti, ze kterých vyplývá jak se obviněný o poškozenou „nestaral“, přestože se jednalo o osobu, se kterou žil ve společné domácnosti, přičemž rovněž zdůraznil, že šlo o osobu blízkou (babičku). Výrok rozsudku ani odůvodnění zmíněného rozsudku soudu prvního stupně však neobsahuje žádné skutkové zjištění a odůvodnění tohoto zjištění, že šlo o týrání osoby, která byla v jeho péči. Také právní věta zvolená soudem prvního stupně pouze vyjadřuje popis skutku tak, že „týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a takovým činem způsobil smrt“.
13. Pokud jde o tvrzení obviněného, že opomenutí v případě jednání, pro které byl odsouzen, nemůže naplňovat znaky trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť povinnost péče o poškozenou nebyla soudem prvního stupně shledána ve skutečnosti vztahu plynoucího z ustanovení §910 občanského zákoníku, kterou shledal soud druhého stupně, ale vzhledem k zákazu reformace in peius nemohl obviněného uznat vinným přísnější právní kvalifikaci, a proto musí být obžaloby zproštěn, nemůže Nejvyšší soud akceptovat. Jednáním se rozumí nejen opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, ale mj. také v případě vyplývá-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání nebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolnosti a svých poměrů povinen (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1123-24) ve spojení (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1751).
14. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyložil a odvolací soud se závěry soudu prvního stupně vyjádřil souhlas v tom, že poškozená byla od počátku ledna 2015 upoutána na lůžko, a tak minimálně od této doby byl stav poškozené takový, že si nebyla schopna sama obstarat potravu a tekutiny, zabezpečit osobní hygienu apod. V tomto směru se stala závislou na pomoci obviněného, svého vnuka, který s ní žil v jednom bytě, disponoval peněžními prostředky ze starobního důchodu poškozené. Za výše popsané situace se však obviněný o poškozenou nepostaral, nezajistil jí potravu a tekutiny v dostatečném množství, nestaral se o vhodné složení potravy, neposkytl poškozené součinnost při konzumaci jídla, nezajistil poškozené potřebnou hygienu či důstojnou formu vylučování, ani jí nezajistil lékařskou pomoc, naopak, stav poškozené před dalšími osobami zatajoval. Po dobu několika po sobě následujících dnů neměla poškozená k dispozici a tedy ani nepozřela žádnou potravu, v zapáchajícím bytě, bez dostatku potravy a tekutin s odpadky a psími exkrementy atd. pobývala často sama, a to i po dobu několika po sobě jdoucích dnů (viz str. 10-12). S ohledem na výše popsané pak nalézací soud správně považoval jednání obviněného, s ohledem na jeho charakter a intenzitu, za zlé nakládání ve smyslu znaku týrání.
15. Vrchní soud v Praze podotkl, že se Krajský soud v Plzni dopustil ve prospěch obviněného pochybení, když jeho jednání, které spočívalo v tom, že týral osobu, o kterou měl povinnost pečovat ve smyslu §910 občanského zákoníku, měl právně kvalifikovat jako trestný čin týrání svěřené osoby ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento nedostatek nelze odstranit z podnětu odvolání obviněného, neboť by došlo ke zhoršení jeho postavení oproti rozsudku nalézacího soudu, tedy k rozhodnutí v jeho neprospěch, když trestný čin týrání svěřené osoby ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat za závažnější, než trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Odvolací soud tak s odkazem na zákaz reformace in peius akceptoval právní kvalifikaci jednání obviněného tak, jak ji užil nalézací soud. K uvedenému (a již shora uvedeným námitkám obviněného na toto rozhodnutí soudu druhého stupně odkazující) musí Nejvyšší soud konstatovat, že za správnou by bylo možno kvalifikaci podle §198 tr. zákoníku považovat za situace, kdyby popis skutku a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně obsahovaly mj. také konkrétně formulované zjištění, že obviněný „týral osobu, která byla v jeho péči“. Již shora bylo uvedeno, že takové skutkové zjištění výrok o vině, právní věta ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje. Pokud by skutkové zjištění obsahovalo konkrétně formulované zjištění, že došlo k týrání osoby, která byla v péči obviněného a toto bylo řádně vyjádřeno v odůvodnění (např. výkladem a odkazem na zákonné ustanovení), pak je Nejvyšší soud toho názoru, že by neexistovala zákonná překážka pro posouzení jednání obviněného podle §198 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
16. V předmětné trestní věci však Nejvyšší soud shledal, že na základě důkazů provedených v hlavním líčení a hodnocených soudem prvního stupně, skutkový stav věci jím vyjádřený ve výroku rozsudku a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí odpovídá právní kvalifikaci §199 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně.
17. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. M. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu