ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.415.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 415/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2016
o dovolání obviněného V. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 63/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 12/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1) Obviněný V. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2015, pod sp. zn. 57 T 12/2014, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2) Za tento trestný čin byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené společnosti VIKTORIAPLAY, a. s., škodu v částce 5.541.220 Kč. Poškozená společnost AZ – TECHNIKA, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal obviněný a státní zástupce odvolání. Odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve výroku o uloženém trestu a znovu rozhodl tak, že podle §206 odst. 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4) Obviněný V. R. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. K prvnímu z uvedených dovolacích důvodů obviněný podotkl pouze toliko, že „ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud a odvolací soud tuto vadu neodstranil“. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn, neboť je přesvědčen, že „na základě skutkových zjištění, není možné učinit závěr vyslovený v napadeném rozsudku“, a to zejména závěr týkající se existence subjektivní stránky předmětného trestného činu. Hlavními argumenty podporujícími uvedené tvrzení obviněného je především celá řada skutkových námitek týkajících se předmětných závazkových vztahů, ale také porušení některých stěžejních institutů trestního práva, zejména práva na spravedlivý proces, zásady subsidiarity trestní represe a zásad týkajících se hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Po vylíčení dosavadního průběhu předmětného trestního řízení, státní zástupkyně nejprve shrnula obsah obviněným podaného dovolání, kdy i přes hodnocení námitek jako právně relevantních, poukázala především na totožnost převážné části argumentace s argumentací obsaženou v odvolání obviněného. Státní zástupkyně dále vyjádřila své přesvědčení, že skutkové věty výroku o vině soudu prvního stupně dostatečným způsobem vyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k nerespektování výše zmíněných zásad trestního práva hodnotila státní zástupkyně argumentaci obviněného jako nepřiléhavou. Rovněž obviněným zpochybňovaná věcná nepříslušnost soudu prvního stupně, byla označena, v souladu s ustanovením §17 odst. 1 tr. ř., jako zcela správně určena. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítnul. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se bude jednat o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110.). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně . Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27 , §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb. soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále jen SSZ ). Tak tomu bude, zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. roz. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán (viz dovětek citovanému ustanovení).
9) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10) Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
11) Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.).
12) Ohledně existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze konstatovat, že obviněný žádné právně relevantní skutečnosti k naplnění tohoto dovolacího důvodu neuvedl, což by odůvodňovalo odmítnutí dovolání z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., za předpokladu, že by obviněný neuplatnil další dovolací důvod. Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z hlediska věcné příslušnosti, kterou řeší ustanovení §16 a §17 tr. ř., nepochybně ve věci rozhodl příslušný soud. V předmětné věci totiž rozhodoval jako soud prvního stupně krajský soud, neboť obviněný byl podanou obžalobou stíhán pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který mu hrozil trest odnětí svobody od 5 do 10 let. Proto podle §17 odst. 1 tr. ř. věcně k projednání věci byl příslušný krajský soud, jako soud prvního stupně. Pokud se týká druhé alternativy §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívající v tom, že soud nebyl náležitě obsazen , ani tato alternativa nebyla naplněna. Ve věci rozhodoval v řízení před soudem prvního stupně senát ve složení předseda senátu a dva přísedící, což je v souladu s §31 odst. 2 písm. a) SSZ. Soud druhého stupně rozhodoval v senátě složeném z předsedy senátu a 2 soudců, což rovněž odpovídá §27 SSZ.
13) Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje ve skutečnosti, že u něho není dáno zavinění. Nezpochybňuje, že předmětné finanční částky v případě poškozené firmy VIKTORIAPLAY, a. s., zadržel, přičemž poukazuje na důvody, které ho k takovému jednání vedly a zdůrazňuje, že z jeho strany se jednalo o provedení řádného zápočtu. Byť v dané věci připouští, že může být pravděpodobné, že skutek se s určitými výhradami mohl stát tak, jak dovozuje soud prvního stupně, existují podle obviněného určité rozumové pochybnosti, které nebyly vyvráceny, takže postupem soudů došlo k porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Pokud soudy dospěly k závěru o existenci zavinění na jeho straně, jedná se o závěr, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný poukazoval i na skutečnost, že k závazku firmy EURO VIKTORIA GAME, s. r. o., přistoupil dobrovolně, k závazku přistupovat nemusel, chtěl pouze ošetřit původní závazky této firmy. Proto i v případě tohoto jednání není u něho dáno zavinění. Pochybení soudů obviněný spatřuje i v tom, že věc byla řešena v řízení trestním, ačkoliv jednoznačně patří do civilního řízení, neboť uplatnil k předmětným finančním částkám zadržovací právo. Podle obviněného proto rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
14) Vzhledem k obsahu takto uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod lze částečně podřadit. Za nedůvodné lze považovat ty vznesené námitky, které zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Těmito námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Tímto postupem ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jedná se zejména o argumentaci týkající se vzájemných vztahů mezi firmou obviněného a poškozenými firmami.
15) Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soudy velmi podrobně rozvedly na základě, kterých důkazů mají obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy obviněného usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 8 – 10), ze kterým se soud druhého stupně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (č. l. 3 - 5), přičemž úvahy soudu prvního stupně dále rozvedl. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů velmi pečlivě hodnotily všechny provedené důkazy, zabývaly se tvrzením obviněného a výpověďmi svědků, ale i dalšími provedenými důkazy (jedná se zejména o mandátní smlouva ze dne 1. 10. 2011, smlouvu ze dne 31. 12. 2012, uznání dluhu). Následně přesvědčivým způsobem odůvodnily, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněného neuvěřily a na podkladě kterých důkazů dospěly k závěru, že se obviněný žalované trestné činnosti dopustil. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání zdůrazňuje, že dobrovolně na základě své svobodné vůle uznal závazek vůči společnosti AZ – TECHNIKA, a. s., shledaly, že z této skutečnosti nelze dovozovat, že by se nemohl dopustit trestné činnosti, neboť se jedná toliko o otázku náhrady škody. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zjistili takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
16) Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a principem neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), kdy je třeba ovšem zdůraznit, že z principu neviny právě vyplývá zásada in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
17) Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vycházel také soud druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve svědeckých výpovědích zástupců poškozených společnosti, dále ve výpovědi dalších slyšených svědků, zejména svědecké výpovědi svědka S. M. a listinných důkazech (mandátní smlouva, smlouva č. …). Skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, konzistentní, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že samotný obviněný doznává, že v případě poškozené společnosti VIKTORIAPLAY, a. s. předmětnou finanční hotovost převzal jako tržbu od obsluhovatelů výherních zařízení (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně). Připouští, že peníze poškozené společnosti nepředal, tyto si ponechal, kdy se hájí tím, že uplatnil ve vztahu k této peněžní hotovosti zadržovací právo k vlastní pohledávce. Rovněž u poškozené firmy AZ – TECHNIKA, a. s. (bod 2 rozsudku soudu druhého stupně) obviněný připouští, že dluh vůči poškozené firmě existuje, hájí se tím, že firma EURO VIKTORIA GAME, s. r. o., byla převedena na nového majitele včetně zůstatku finanční hotovosti této společnosti. S touto obhajobou se soud prvního stupně vypořádal, když uvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného, přičemž své úvahy řádně rozvedl a tyto odpovídají obsahu provedených důkazů. Skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, nelze bez dalšího interpretovat jako extrémní rozpor a toto tvrzení, které není relevantním způsobem doloženo, nemůže být dovolacím důvodem.
18) Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky obviněného, které se vztahují k tomu, že po subjektivní stránce jeho jednání nenaplňuje znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dále k otázce uplatnění zadržovacího práva a k zásadě subsidiarity trestní represe. Obviněný totiž namítá nesprávnou aplikaci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav a nesprávnou aplikaci jiných norem hmotného práva (možnost vzájemného započtení pohledávek podle občanského zákoníku). Proto se Nejvyšší soud dále zabýval věcně jejich opodstatněností.
19) Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Objektem ochrany je cizí vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě.
20) Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. Přisvojením věci se tedy rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá, může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1331/2014). Za věci svěřené se považují i hotové cizí peníze. Škodou velkého rozsahu je pak škoda v částce 5. 000.000 Kč a výše.
21) Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje ve vztahu k základní skutkové podstatě úmysl, kdy ovšem nemusí být přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, které se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Trestní zákoník, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck, Prof. P. Šámal a kol., str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí s nich logicky vyplývat. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil ve vztahu ke skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně, kdy ohledně skutku pod bodem 1 dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
22) Při posuzování naplnění subjektivní stránky považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně se s otázkou zavinění řádně vypořádal s odkazem na provedené důkazy (č. 11). Rovněž soud druhého stupně se z pohledu námitek uplatněných v rámci podaného dovolání vypořádal s otázkou zavinění přesvědčivým způsobem (viz č. l. 5). I Nejvyšší soud má za to, že úmysl obviněného přisvojit si cizí věci vyplývá z provedených důkazů. V případě poškozené firmy VIKTORIAPLAY, a. s. není pochyb o tom, že obviněný uvedenou částku od obsluhovatelů loterijních zařízení převzal a nepředal ji poškozené firmě. V tomto směru je třeba poukázat na samotnou výpověď obviněného a další provedené důkazy. Ohledně argumentace obviněného, že na tuto částku uplatnil zadržovací právo, neboť poškozená firma má vůči jeho firmě závazky, lze uvést následující. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný měl předmětné finanční částky svěřeny, kdy s nimi měl nakládat určitým způsobem. Z mandátní smlouvy ze dne 1. 10. 2011 totiž vyplývá, že firma obviněného vystupuje jako mandatář a poškozená firma jako mandant. Z obsahu smlouvy vyplývá, že firma obviněného se zavázala mimo jiné přebírat tržby od obsluhovatelů, pokud tito řádně a včas tržby neodvádí, kdy na přijaté tržby měla vystavit příjmový doklad a následně tržby zaslat poškozené firmě na běžný účet do 3 dnů nebo odevzdat na pokladně (čl. 2.6.7.8 smlouvy). Z žádného ustanovení této smlouvy nevyplývá, že by si firma obviněného mohla převzaté prostředky ponechat a disponovat s nimi. Není tedy pochyb o tom, že obviněný měl předmětné finanční prostředky svěřeny do faktické moci (mohl je přebrat od provozovatelů), kdy ovšem s nimi mohl nakládat pouze určitým způsobem (zaslat na účet poškozené firmy či složit na její účet). Z obsahu mandátní smlouvy a jejího dodatku ze dne ze dne 20. 7. 2012, jenž podepsaly obě strany, pak vyplývá kolik činila odměna mandatáře (firmy poškozeného) a způsob jejího výpočtu, včetně způsobu placení. Mandátní smlouva a její dodatek neobsahuje ujednání, že by firma poškozeného měla nárok na odměnu za vytvoření portfolia adres provozovatelů výherních automatů. Celou situaci lze tedy uzavřít tak, že obviněný v době uzavírání mandátní smlouvy byl seznámen s jejím obsahem, byl si vědom povinností jeho společnosti vůči poškozené společnosti, byl seznámen s vyšší odměnou pro jeho společnosti, a za jaké služby je odměna poskytována. Obviněný si vzhledem k obsahu mandátní smlouvy musel být vědom, že jeho společnosti nenáleží žádná odměna za tzv. vytvoření portfolia adres provozovatelů výherních automatů. Jelikož firma obviněného obsah předmětné smlouvy akceptovala, když za firmu byla smlouva podepsána oprávněnou osobou, byla povinná smlouvu dodržovat a respektovat. Obviněný se logicky vzhledem k obsahu smlouvy nemohl důvodně domnívat, že by jeho firma měla nárok na zaplacení nějakých dalších částek nad rámec uzavřené smlouvy. Protože firma obviněného prostřednictvím jednatele podepsala dodatek, na základě kterého jejich firmě již nenáležela odměna za každý usazený výherní automat a jeho spuštění, o čemž obviněný věděl, musel být srozuměn s tím, že nemá na tyto částky od okamžiku podepsání dodatku nárok a nemůže je po poškozené firmě oprávněně požadovat. Pokud přesto obviněný dospěl k subjektivnímu závěru, že jeho firmě nějaká odměna vůči poškozené firmě nad rozsah stanovený mandátní smlouvou náleží, a proto tržby zadržel, jednal naprosto svévolně a s vědomím, že pokud uvedené tržby neodevzdá a ponechá si je, přisvojuje si cizí věc, která mu byla svěřena. Obviněný si vzhledem ke všem shora uvedených skutečnostem musel být přinejmenším vědom toho, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (ochrana cizího majetku) a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. U obviněného byl tedy dán přinejmenším úmysl nepřímý.
23) Obdobná je situace při posuzování subjektivní stránky v případě skutku, kterého se měl obviněný dopustit ke škodě poškozené společnosti AZ-TECHNIKA, a. s. Obviněný nepopírá, že předmětné tržby převzal a tyto následně neodvedl. Hájí se tím, že následně došlo k prodeji firmy, kdy firmu převedl na svědka R. Š., který převzal i pokladnu s hotovostí. Poukazuje i na skutečnost, že uzavřel dohodu o přistoupení k dluhu. Soudy nižších stupňů zdůvodnily, na základě kterých důkazů obhajobě obviněného neuvěřily a dospěly k závěru, že obviněný naplnil i subjektivní stránku daného zločinu. Nejvyšší soud se z jejich závěry v otázce zavinění ztotožnil. Z provedeného dokazování je nepochybné, že tržby byl obviněný povinen předat poškozené společnosti, což neučinil, a ponechal si je pro vlastní potřebu. Pokud soudy nižších stupňů neuvěřily tvrzení obviněného, že firmu včetně finanční hotovosti převzal svědek R. Š., jedná se o otázku hodnocení důkazů, když hodnocení důkazů odpovídá §2 odst. 6 tr. ř. V dané souvislosti nelze pominout, že ačkoliv obviněný uváděl, že účetnictví včetně finanční hotovosti na pokladně předal svědkovi R. Š., tak fakticky účetnictví na výzvu soudu prvního stupně vydal svědek P. P. Jednalo se o svědka, který znal obviněného již dříve z výkonu trestu odnětí svobody, kdy právě tento svědek oslovil svědka P. Š. z nabídkou zajištění místa a takto došlo ke kontaktu všech zúčastněných. Skutečnost, že si obviněný tržby ponechal, protože ekonomické výsledky jeho podnikání nebyly takové, jaké očekával, neopravňovala obviněného k tomu, aby si tržby přisvojil, a nemůže ho vyvinovat. Okolnost, že následně, tedy poté, co si tržby neoprávněně ponechal, obviněný uzavřel dohodu o úhradě škody, nemá na otázku zavinění vliv, jedná se toliko o náhradu škody. Vzhledem ke všem těmto uvedeným skutečnostem proto dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že obviněný si musel být přinejmenším vědom toho, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (ochrana cizího majetku) a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
24) V souvislosti ze shora naznačeným závěry však Nejvyšší soud poukazuje na jistý nesoulad mezi rozsudkem soudu prvního a druhého stupně. Soud druhého stupně, který projednával odvolání obviněného do výroku o vině, trestu a náhradě škody a odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného směřující toliko do výroku o trestu, dospěl k závěru, že obviněný se skutku pod bodem 1 rozsudku dopustil v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] (viz strana 5 usnesení), zatímco soud prvního stupně (strana 11 rozsudku) shledal, že se tak stalo v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku]. Závěr soudu prvního stupně podle Nejvyššího soudu více odpovídá skutkovým zjištěním a přiklání se k alternativě pro obviněného příznivější. Nejvyšší soud tuto otázku posoudil stejně jako soud prvního stupně, což je závěr pro obviněného příznivější, jenž však nemá žádný podstatný význam pro celkové vyznění viny obviněného, protože jde jen o dílčí okolnost. Jde o nepřesnost, která v souvislosti s dalšími okolnostmi nemůže vést k závěru o změně napadených pravomocných rozhodnutí, která jsou jinak zcela správná.
25) Nejvyšší soud se dále zabýval další námitkou obviněného uplatněnou v rámci podaného dovolání, jenž se vztahuje k otázce možnosti uplatnění zadržovacího práva podle občanského zákoníku a která nepochybně úzce souvisí s úmyslem spáchat trestný čin zpronevěry. Obviněný tedy namítá nesprávnou aplikaci jiné normy hmotného práva, konkrétně institutu započtení podle občanského zákoníku. V souvislosti s uplatněnou argumentací považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že se jedná o opakování obhajoby, kterou uplatnil obviněný již v řízení před soudem prvního stupně, které se otázkou možnosti použití institutu zadržení předmětných částek k provedení započtení řádně zabýval a své úvahy podrobně rozvedl s odkazem na příslušné ustanovení občanského zákoníku platného v době spáchání skutku (viz č. l. 10-11). Rovněž soud druhého stupně se otázkou uplatnění zadržovacího práva zabýval (viz č. l. 4). Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že obviněný žádnou splatnou pohledávku v roce 2013 vůči poškozené společnosti vymezenou co do důvodů, výše a termínu splatnosti neměl, tudíž ji nemohl uplatnit. I Nejvyšší soud má za to, že závěry obou soudu, že obviněný vůči poškozené společnosti neměl žádnou splatnou pohledávku a proto nemohlo dojít k použití institutu zadržovacího práva, jsou správné a mají oporu v provedených důkazech. Z provedeného dokazování je totiž nepochybné, že obviněný si předmětné tržby přisvojil z toho důvodu, že se domníval, že odměna jeho společnosti za poskytnuté služby je nedostatečná a že má nárok na úhradu tzv. portfolia adres provozovatelů výherních automatu, aniž by tento jeho požadavek měl oporu v uzavřené smlouvě ze dne 1. 10. 2011 a jejím dodatku. V dané souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že obviněný nikdy proti poškozené firmě písemně neuplatnil započtení, přezkoumatelným způsobem neuvedl výši svých údajných pohledávek, jejich titul a vznik a neuplatnil tyto tvrzené pohledávky u soudu. Obviněný pouze uvádí, že má vůči poškozené firmě pohledávky, což je jeho subjektivní tvrzení, které není ničím podloženo.
26) Ohledně odkazu obviněného na nový občanský zákoník považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že uplatněná námitka nemá oporu v zákoně. Ke skutku vůči poškozené společnosti VIKTORIAPLAY, a,s. došlo v roce 2013, tedy za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Zákon č. 89/2012 Sb., v platném znění (nový občanský zákoník) nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, kdy dopadá na právní vztahy vzniklé za jeho účinnosti, tj. po 1. 1. 2014. Protože v dané věci došlo k uzavření mandátní smlouvy 1. 10. 2012 a mandátní smlouva byla vypovězena poškozenou společností v květnu 2013, je třeba vycházet při posuzování vzájemných vztahů mezi firmou obviněného a poškozeného ze zákona č. 40/1964 Sb. Soudy nižších stupňů při posuzování instituty zadržení správně aplikovaly občanský zákoník č. 64/1964 Sb., byť se jednalo o právní vztahy dvou právnických osob. Vycházely totiž z ustanovení §1 zákona č. 513/1991 Sb., v platném znění (obchodní zákoník). Podle odst. 1 tohoto ustanovení obchodní zákoník upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Jelikož tehdy platný obchodní zákoník neřešil otázku zadržovacího práva, postupovaly soudy v souladu se zákonem, pokud vycházely ze zákona č. 40/1964 Sb., konkrétně z ustanovení §175 tohoto zákona. Podle §175 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Předpokladem možnosti uplatnit zadržovací právo byla skutečnost, že existovala pohledávka a toto byla v době uplatnění zadržovacího práva splatná, tedy uplynula již lhůta plnění. Ani jedna z těchto podmínek ve věci nebyla splněna, když prokazatelně neexistovala žádná pohledávka obviněného vůči poškozené společnosti a tato nebyla ani splatná. Proto není námitka obviněného ohledně uplatnění zadržovacího práva důvodná. Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že i pokud by měl obviněný splatné pohledávky vůči poškozené společnosti, mohl by se dopustit trestného činu zpronevěry, neboť „ trestného činu zpronevěry se lze dopustit i v případě, že pachatel má sice vůči poškozenému pohledávky, avšak v rozporu se smluvními i zákonnými podmínkami na ně započte peněžní prostředky, jež mu předtím svěřil poškozený. Přitom je rozhodný okamžik, v kterém si pachatel uvedené prostředky přisvojil, neboť časově musí takové jednání předcházet okamžiku, kdy vůči poškozenému provedl započtení svých vlastních pohledávek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1577/2011).
27) Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou tolerance dále podřadit argument obviněného, že věc neměla být řešena prostředky trestního práva, nýbrž civilního práva. Z povahy této námitky lze dovodit, že byť to obviněný výslovně neuvádí, namítá zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost pak není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
28) Nejvyšší soud považuje v souvislosti s uplatněnou námitkou za nutné poukázat i na přiléhavé závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že „ sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
29) V dané věci lze poukázat na úvahy soudu druhého stupně týkající se společenské škodlivosti jednání obviněného (viz č. l. 4 rozsudku), kdy je poukázáno na skutečnost, že obviněný se dopustil nejpřísněji kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat i zdůraznit, že obviněný se trestné činnosti dopustil 2 útoky, přičemž neučinil žádné aktivní kroky k náhradě škody, ačkoliv jak sám uvádí, má údajně zadržené peníze nadále k dispozici. Všechny tyto skutečnosti plně odůvodňují použití trestněprávního postihu vůči obviněnému.
30) Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněného, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou nedůvodné. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když uplatněné námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.
31) Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová