ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.908.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 908/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. července 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného nstržm. F. Š. a obviněného P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 11 To 65/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 34/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 11 To 65/2016, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 2 T 34/2015, byli obvinění nstržm. F. Š. a P. R. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2. Obviněný nstržm. F. Š. byl za toto jednání odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl peněžitý trest uložen v počtu 40 denních sazeb, kdy výše denní sazby byla určena částkou 500 Kč, tj. celkem 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Obviněný P. R. byl za toto jednání odsouzen podle §146 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř, byla dále oběma obviněným uložena povinnost, aby „společně a nerozdílně nahradili na škodě z trestné činnosti částku 10 724 Kč poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR“, zároveň byl poškozený V. S. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podali obvinění nstržm. F. Š. a P. R. odvolání, na základě kterého Krajský soud v Praze usnesením ze 4. 2. 2016, sp. zn. 11 To 65/2016, napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc obviněných podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Městskému úřadu v Mělníku k projednání.
4. Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 11 To 65/2016 v neprospěch obviněných dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. f), g) tr. ř., s argumentací, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, a současně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání shrnul dosavadní průběh řízení a podotkl, že napadení ze strany obviněných předcházela drobná kolize, při které poškozený, jako řidič traktoru odřel bok vozidla obviněného R., který si nehody všiml a spolu s obviněným nstržm. Š. počali poškozeného pronásledovat, zastihli jej na parkovišti a tam na něj zaútočili. Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud nijak nezpochybnil skutková zjištění nalézacího soudu, neztotožnil se s námitkami obviněných, naopak konstatoval, že dokazování provedené nalézacím soudem ve věci je úplné a není třeba je doplňovat. Odvolací soud uznal, že obvinění svým jednáním naplnili formální znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, když uvedl, že „lze uzavřít, že sice obžalovaní společným jednáním na poškozeného zaútočili, bezprostředně směřovali již k výraznějšímu následku na zdraví poškozeného, k čemuž však nedošlo, stalo se tak i na místě veřejnosti přístupném“. Odvolací soud se však neztotožnil s právní kvalifikací zaujatou nalézacím soudem, když dále uvedl, že „nelze uzavřít, že šlo o jednání natolik společensky škodlivé, které by vyžadovalo uplatnění odpovědnosti prostředky trestního práva“. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále uvedl, že údery a kopy ze strany obviněných měly „objektivně menší intenzitu“ a že „prvotním impulzem k útoku na poškozeného bylo předchozí protiprávní jednání poškozeného“ s tím, že „z lidského hlediska“ lze vzhledem k situaci jednání obviněných chápat. Žádné další argumenty na podporu svého stanoviska však odvolací soud neuvedl, což dovolatel považuje za podstatný nedostatek napadeného rozhodnutí. Ačkoli dovolatel zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že trestní právo by mělo být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe použito pouze jako krajní prostředek, zároveň však uvádí, že trestní zákoník vychází z tzv. formálního pojetí definice trestného činu. Platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Neuplatnění trestního postihu s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemůže být běžným postupem u méně závažných trestných činů. Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr odvolacího soudu stran jeho závěru o tom, že šlo o menší intenzitu útoku. Dovolatel v dané souvislosti podotýká, že poškozený byl dle slyšených svědků po napadení v šoku, působil zmateně, otřeseně a dezorientovaně, měl špinavé oblečení a krvácivé poranění, přičemž musel vyhledat lékařské ošetření. O menší intenzitě útoku dle jeho názoru nesvědčí ani fakt, že byl veden pěstmi a kopy. Doplňuje, že intenzita útoku je pouze jedním ze znaků charakterizujících způsob provedení činu. Zdůrazňuje fakt, že útok byl veden po delší dobu, ze strany dvou útočníků, pokračoval i době, kdy už poškozený ležel na zemi a již se nemohl účinně bránit. Rovněž předchozí možné protiprávní jednání poškozeného se odehrálo s časovým odstupem, když obvinění poškozeného v podstatě pronásledovali a následně ho fyzicky napadli. Dovolatel je dále toho názoru, že závažnost počínání obviněných je zvyšována i jejich osobami. K osobě obviněného nstržm. Š. uvádí, že se trestné činnosti dopustil jako příslušník Policie ČR, byť mimo službu. Příslušníci Policie ČR jsou přitom vázáni, na rozdíl od „běžných“ občanů, určitými zvláštními povinnostmi, které obviněný svým jednáním porušil, měl by protiprávním jednáním předcházet a nikoli se jich sám dopouštět. K osobě obviněného R. uvádí, že podle závěru nalézacího soudu má čtyři záznamy, ke kterým nelze přihlížet jako k přitěžující okolnosti, avšak při hodnocení osoby obviněného to možné je. Tyto čtyři záznamy pak svědčí o možném sklonu obviněného k páchání trestné činnosti. Závažnost trestné činnosti obviněných je zvyšována i mírou zavinění, když obvinění jednali v úmyslu přímém, jakož i jejich pohnutkou, poškozeného za jeho předchozí protiprávní jednání potrestat, zároveň i skutečností, že naplnili skutkovou podstatu dvou trestných činů. Dovolatel uzavírá, že z hlediska závažnosti se jednání obviněných nijak nevymyká z rámce typově shodné trestné činnosti. V předmětné trestní věci nebyly dány žádné konkrétní okolnosti, pro které by společenská škodlivost jednání obviněných nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích případů typově shodné trestné činnosti. Pokud odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc Městskému úřadu v Mělníku, protože žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, učinil tak bez splnění zákonných podmínek pro tento postup. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
6. Nejvyššímu soudu bylo doručeno sdělení obviněných prostřednictvím jejich společného obhájce k výzvě soudu ze dne 27. 5. 2016. Obvinění nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání a žádají, aby bylo rozhodováno ve veřejném zasedání. Obvinění se doposud k dovolání Nejvyššího státního zástupce nevyjádřili, byť si k němu ve vyjádření vymínili lhůtu třiceti dnů.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
12. Po zhodnocení okolností případu a jejich podřazení námitkám vzneseným dovolatelem, se Nejvyšší soud nemůže než ztotožnit s primárními závěry, které učinil nalézací soud, a to především stran prokázaného skutkového děje a právní kvalifikace. Opačná situace však nastala při zhodnocení závěrů soudu odvolacího, který „se neztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněných“. Ve svém rozhodnutí na str. 2 uvedl, že obvinění svým společným jednáním na poškozeného zaútočili, bezprostředně směřovali již k výraznějšímu následku na zdraví poškozeného, k čemuž však nedošlo, stalo se tak na místě veřejnosti přístupném. S ohledem na objektivně menší intenzitu úderů a kopů ze strany obviněných, i s ohledem na to, že prvotním impulsem k útoku na poškozeného bylo předchozí protiprávní jednání poškozeného, dospěl odvolací soud k závěru, že nelze uzavřít, že šlo o jednání natolik společensky škodlivé, které by vyžadovalo uplatnění odpovědnosti prostředky trestního práva, neboť dle názoru odvolacího soudu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
13. K této argumentaci odvolacího soudu Nejvyšší soud zmiňuje, že se s ní neztotožnil, a to především s ohledem na zákonné podmínky vymezené v ustanovení §12 tr. zákoníku, podle kterého jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit (§12 odst. 1 tr. zákoníku) a trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud soud vychází ze zásady zákonnosti, uplatňuje se donucení jen v případech porušení právních norem, tj. při porušení pravidel, která mají předepsanou formu, a to v trestním právu formu zákonnou. Porušení pravidel – delikt má v trestním právu formu trestného činu. Přitom donucení navazující na spáchání trestného činu (ve formě trestu nebo ochranného opatření) musí mít jasné a jednoznačně stanovené hranice, neboť se v souladu se zásadou zákonnosti může uplatnit jen za podmínek a způsoby stanovenými v právních normách. Zároveň zásada zákonnosti vyžaduje, aby donucení bylo příslušným orgánem – v oblasti trestního práva soudem – aplikováno v souladu se zákonem při každém porušení práva, tedy při každém trestném činu, neboť jinak by byla narušována právní jistota základních subjektivních práv a svobod, kterým trestní právo poskytuje ochranu. To je důsledkem trestněprávní regulace společenských vztahů, poněvadž práva a svobody jsou podmíněny plněním odpovídajících právních povinností. Trestní zákoník definuje trestný čin v §13 odst. 1 tak, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Tím je především zdůrazněna návaznost protiprávnosti na zásadu zákonnosti vymezenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku jako jednu ze základních zásad trestního práva hmotného v demokratickém typu státu. Protiprávnost v pojetí trestního zákoníku je jednotou jak stránky formální, tak i materiální. Materiální protiprávnost má důležitý význam zejména při rozlišení trestných činů od dalších protiprávních činů a nakonec i jednání protiprávních od jednání v souladu s právem, neboť materiální charakter protiprávnosti je spatřován ve společenské škodlivosti, tedy v tom, co porušuje nebo ohrožuje právní statky trestněprávními normami chráněné. V tomto směru materiální protiprávnost souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Nutné je též připomenout a zdůraznit, že jednání fyzické osoby nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (srov. ÚS 97/2000-n). Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (TR NS 75/2011-T 1378). Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Společenská škodlivost se hodnotí mimo obecnou definici trestného činu, a to za tím účelem, aby byly zmírněny zjevné tvrdosti zákona, protože je jedním z hledisek při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe (TR NS 78/2011-T 1415). (viz blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I., §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 87-88, 100).
14. Nejvyšší soud shrnuje, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znaky trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými soudem prvního stupně, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy nalézacího soudu ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
15. V případě trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku bylo prokázáno, že obvinění nejprve verbálně a poté společně fyzicky napadli poškozeného, tím způsobem, že jej nejprve obviněný nstržm. Š. udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti levého ucha, načež poškozený upadl na kolena na zem, poté k němu přistoupil obviněný R. a držel poškozeného u země a obviněný Š. poškozeného opakovaně udeřil rukama sevřenýma v pěsti i otevřenými dlaněmi, zejména do oblasti obličeje a hlavy a opakovaně jej kopal do oblasti hrudníku a hlavy, čímž poškozenému způsobili zranění spočívající v povrchní kožní oděrce na boltci levého ucha, otok měkkých tkání v oblasti kloubu dolní čelisti vlevo, podkožní krevní výron vpravo na čele o velikosti 1 x 1 cm, podkožní krevní výron vlevo na čele, podkožní krevní výron v temenní krajině o velikosti 2 x 2 cm, otok měkkých tkání vlevo na hrudníku a kožní oděrky na obou kolenou, která poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života po dobu jednoho týdne.
16. Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku. Z výše uvedených skutkových okolností je zřetelné, že prokazují vědomí (úmysl) obviněných o závažnosti jejich útoku a zejména jejich srozumění s možností poškozenému způsobit újmu na zdraví. S ohledem na způsob útoku si obvinění museli být vědomi, že poškozenému mohou způsobit vážná poranění, útok byl veden údery pěstí i otevřenými dlaněmi zejména do oblasti obličeje a hlavy, ale i opakovanými kopy do oblasti hrudníku a hlavy. Útok byl veden dvěma útočníky, probíhal po delší dobu a pokračoval i v době, kdy již poškozený ležel na zemi. Nadto se jednalo o útok záměrný, započal po delším časovém odstupu od předchozího možného protiprávního jednání poškozeného.
17. Nejvyšší soud považuje za nutné k trestnému činu výtržnictví uvést, že tohoto se dopustí také ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržnictvím jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
18. Je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
19. Z výše uvedeného plyne, že obvinění naplnili všechny znaky obou skutkových podstat trestných činů, jež jsou jim kladeny za vinu a kterými byli uznáni vinnými soudem prvního stupně. Ani soud druhého stupně správnost uvedených závěrů soudu prvního stupně nezpochybňuje, nesdílí však již jeho závěry, že pro uvedené jednání je nutno obviněné postihnout trestním právem. Argument odvolacího soudu, se strohou argumentací o předchozím protiprávním jednání poškozeného a konstatováním o objektivně menší intenzitě úderů a kopů ze strany obviněných, že se tudíž v daném případě jednalo o méně společensky závažné chování, není akceptovatelný.
20. Odvolací soud nebral při posuzovaní společenské škodlivosti v úvahu celkovou situaci, tedy již předchozí konflikty ohledně průjezdu kolem domu obviněného R. Do uvedeného kontextu bezpochyby může zapadat i jednání obv. R., který vozidlo nechal stát přes silnici více ke středu, vědom si (ne)průjezdnosti po této silnici. Za takto jím vyvolané situace, kdy sám uváděl, že vyjel s autem a došel mu benzín, přitom chtěl jet do M., s odtahem vozidla by čekali až po obědě, apod., vyvstává otázka o charakteru jednání obviněného R., když nelze odhlížet od jeho předchozího upozornění, že má výhrady k projíždění po komunikaci v blízkosti jeho domu. Přitom soud druhého stupně vycházel pouze z toho, že poškozený poškodil vozidlo obviněného, aniž by se zabýval tím, jak byla celková mj. navozená situace. Shora uvedeným nástinem situace však Nejvyšší soud v žádném případě nesnižuje nezodpovědnost poškozeného, pouze poukazuje na to, že odvolací soud již úvod či počátek následného jednání obviněných neposuzoval ve všech souvislostech. Dále je nutno upozornit, že soud druhého stupně sám hovoří o tom, že situaci napadení poškozeného jím popsanou považuje za pravdivou, oproti námitkám obviněných. Sám pak soud druhého stupně zdůrazňuje delší dobu fyzické napadání poškozeného, vymykající se běžnému standardnímu chování, aby o odstavec dále použití §12 tr. zákoníku odůvodnil menší intenzitou úderů a kopů, aniž by vzal v úvahu také skutečnost, do kterých částí těla byly vedeny údery (kopy), že se jednalo o dva útočníky, jakým způsobem byly vedeny (pěsti a kopy), že útok pokračoval i když byl poškozený na zemi apod. Soud druhého stupně nehodnotil v této souvislosti ani osoby obviněných, otázku zavinění, pohnutku – potrestat poškozeného, skutečnost, že se jednalo o dva trestné činy apod. Označení fyzického útoku na poškozeného jako „méně intenzivní“ je zcela liché, nadto skutečnost, že prvotním impulsem k útoku na poškozeného bylo jeho předchozí protiprávní jednání, nelze hodnotit jako okolnost, která odůvodňuje aplikaci §257 odst. 1 písm. b) tr. řádu za použití §222 odst. 2 tr. ř. bez přihlédnutí ke všem shora uvedeným okolnostem. Odvolací soud zcela opomenul posoudit důvodnost takového závěru, tedy zda byly splněny zákonné podmínky pro postoupení věci jinému orgánu, když pouze velice stroze zhodnotil skutková zjištění nalézacího soudu a z těchto skutečností dovodil vhodnost tohoto postupu. V daném případě nelze dospět k závěru, že by jednání obviněných nebylo společensky škodlivé. Jednání obviněných společenskou škodlivost vykazuje a z hlediska závažnosti se nevymyká z rámce typově shodné trestné činnosti. V předmětné trestní věci nebyly soudem druhého stupně rozvedeny žádné okolnosti, pro které by společenská škodlivost jednání obviněných nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích v praxi se vyskytujících případů typově shodné trestné činnosti. Nejvyšší soud tedy v případě nstržm. F. Š.a P. R. nemůže mít s ohledem na nedostatky v rozhodnutí soudu II. stupně za splněné zákonné podmínky, které jsou třeba k rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř., a bylo-li postupováno tímto způsobem, odvolací soud vybočil z mezí stanovených zákonem.
21. Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. o zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 11 To 65/2016, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po vrácení věci je soud druhého stupně povinen postupovat podle ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu