ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1298.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1298/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. ledna 2016 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 2 To 69/2014, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 68 T 3/2014, byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 26. 5. 2013, v době od 22:30 hodin do 23:50 hodin, v bytě poškozené M. Š., na adrese K., ulice H., okres K., v době kdy si obviněný do bytu poškozené přišel v podnapilém stavu pro své osobní věci, bezdůvodně se cca půl hodiny zdržoval v bytě, načež ho poškozená vyzvala, aby byt opustil a připravila se k odchodu obviněného s tím, že za ním půjde zavřít vchodové dveře, přičemž na tuto výzvu poškozené obviněný reagoval tak, že poškozenou fyzicky napadl silným úderem rukama do ramen poškozené, v důsledku čehož upadla na zem v obývacím pokoji a bezprostředně poté ji začal vulgárně urážet, když se podařilo poškozené vstát, napadl ji stejným způsobem, kdy opět byl úder tak silný, že poškozená upadla na zem na hýždě, kde ji obžalovaný opakovaně kopl do stehen, poškozená ze strachu se začala posouvat pomocí rukou a nohou směrem ke gauči a stolku, obviněný jí následoval, rozbil stolek, nato obkročmo sedl na ležící tělo poškozené, která se aktivně bránila boucháním rukama a kopáním, obviněný v útoku pokračoval v úmyslu poškozenou usmrtit tak, že ji levou rukou bránil v její intenzivní obraně tak, že ji ruku držel a svou pravou rukou poškozené pevně stiskl krk, když tuto brutálně rdousil takovou intenzitou, že vlivem sevření dýchacích cest a cév krku poškozená ztrácela vědomí, a když poškozená částečně upadla do bezvědomí a ustala ve své obraně, pak tuto obviněný pustil a začal rozbíjet zařízení bytu poškozené, poté vzal do ruky desku rozbitého stolku ležícího v obývacím pokoji na zemi a hrozil poškozené, která nabyla vědomí, že pokud vezme do ruky telefon, že ji „zabije a dorazí“, poškozené se podařilo v nestřeženém okamžiku uniknout do ložnice, odkud telefonem zavolala Policii ČR, na rady policistů se uchýlila na WC, kde se mohla uzamknout a vyčkat jejich příjezdu, obžalovaný v útoku na poškozenou pokračoval, když nožem, který vzal v kuchyni bytu, s délkou čepele 19,5 cm s bílo-fialovou rukojetí, který strkal pod dveře WC, vyhrožoval poškozené usmrcením, ta jej opětovně vyzývala k odchodu z bytu již po prvním zastrčení nože pod dveře, když se mu takto nepodařilo vniknout dovnitř WC, tak z bytu odešel, a to těsně před příjezdem policejní hlídky Policie ČR, útokem obviněného poškozená M. Š. utrpěla pohmoždění krku, podvrtnutí krční páteře, krevní podlitiny krku a krevní podlitiny obou stehen a pravého předloktí, kdy jen shodou šťastných náhod a nepředvídaných okolností nedošlo k závažnějším poraněním a smrti poškozené.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 2 To 69/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. V ostatních výrocích zůstal rozsudek nezměněn.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. Především se domnívá, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když podle něj mělo jít o dokonaný trestný čin podle §146 tr. zákoníku (pozn. ublížení na zdraví), případně podle §171 tr. zákoníku (pozn. omezování osobní svobody), v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody. Skutková podstata trestného činu vraždy podle obviněného nebyla naplněna pro absenci subjektivní stránky. Je přesvědčen, že nebyl prokázán vražedný úmysl, když z dalšího jeho demonstrativního jednání při činu, jako z výhrůžek a zastrašování, tento úmysl podle něj nelze dovozovat. Ani podsunutí nože pod dveřmi WC nebylo činěno v úmyslu poškozenou zavraždit, ale pouze ji zastrašit. Uvedl, že pokud by chtěl a měl skutečně vražedný úmysl, mohl útok dokončit, neboť mu v tom nic nebránilo. V souzeném jednání však následek v podobě smrti poškozené nenastal, přičemž má obviněný za to, že se jeho jednání k dokonání vraždy ani neblížilo. Poukazuje na skutečnost, že v okamžiku, kdy byla poškozená v bezvědomí, nepokračoval v útoku, nepřešel ani na rdoušení loketní kostí, které je mnohem účinnější. Z těchto skutečností nelze podle obviněného dovodit vražedný úmysl. V jeho případě nemohlo jít ani o pokus uvedeného trestného činu, neboť od svého jednání upustil, byť mu nehrozilo žádné nebezpečí. V jeho případě měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, neboť mu vražedný úmysl nebyl prokázán, soudy pak zcela nesprávně vyhodnotily důkazy zcela k jeho tíži. Obviněný zdůraznil, že nebyl srozuměn se smrtelným následkem svého jednání, byť útočil proti krku poškozené, když intenzita jeho násilí nebyla velkého stupně. S ohledem na to, že se podle názoru obviněného nepodařil prokázat vražedný úmysl, nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění podle obviněného neodpovídají ani právní kvalifikaci přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť jeho jednání bylo i podle výpovědi poškozené motivováno rozchodem s ní, a z žádného důkazu nevyplývá, že by násilí bylo užito v úmyslu porušovat domovní svobodu poškozené či neoprávněně setrvávat v jejím bytě. Obviněný se poté v dovolání obsáhle zabýval znaleckým posudkem znalce MUDr. M. Zeleného, Ph.D., podle kterého poškozená vykazovala znaky rdoušení na krku, které byly výrazně levostranné. Znalec však podle obviněného konstruoval své závěry k hypotetickému rdoušení po celém obvodu krku poškozené. Obviněný však zdůrazňuje, že on neútočil na poškozenou po celém obvodu jejího krku, nehrozila jí ani smrt udušením v důsledku upadnutí do bezvědomí, neboť vypověděla, že pouze částečně upadla do bezvědomí. Obviněný zopakoval, že nebyl srozuměn se smrtelným následkem svého jednání, byť útočil proti krku poškozené, přičemž intenzita útoku nebyla podle něj tak vysoká, aby byla způsobilá přivodit její smrt. K tomu poukázal na podle něj skutkově shodný případ řešený Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tz 85/2001. Má dále za to, že mnohá tvrzení soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a skutkových zjištěních. Např. vulgární nadávky pronášené na adresu poškozené nebo, že by použil slova „dorazím tě“. Soudy také podle něj opomíjí, že jeho slovní projevy byly vůči poškozené proneseny až po útoku samém a nemohl jimi tedy dávat najevo svůj vražedný úmysl. Na základě výše uvedeného se obviněný domnívá, že v jeho věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy na straně jedné a právním posouzení skutku na straně druhé.
Obviněný má dále za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pochybením odvolacího soudu totiž došlo k tomu, že poté co předseda senátu ukončil veřejné zasedání, vyzval přítomné osoby, aby opustily jednací síň, a senát se odebral k závěrečné poradě, zůstala v jednací síni kromě členů senátu a zapisovatelky ještě další osoba, kterou byl asistent soudce a současně tiskový mluvčí Vrchního soudu v Olomouci, což je v rozporu s jednacím řádem. O této skutečnosti svědčí rovněž protokol o veřejném zasedání, založený ve spise, v němž namítal toto pochybení. Po poučení předsedy senátu stran existence poradní místnosti, má však obviněný za to, že této poradní místnosti nebylo použito, neboť na chodbu soudu doléhaly hlasy senátu z jednací síně. Navíc je podle něj logické, že pokud by opravdu senát chtěl poradní místnost využít, nemusel by nikdo z přítomných opouštět jednací síň. Podle obviněného se tak jedná o zásadní pochybení a porušení ústavního pořádku. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1659/2012, zabývající se požadavkem, aby při poradě senátu nebyl přítomen nikdo jiný než členové senátu a zapisovatel, a v němž Nejvyšší soud konstatoval, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. Obviněný se tedy domnívá, že na jeho případ je nutné vztáhnout ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., neboť je podle něj zřejmé, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Podle názoru obviněného tak byly v jeho trestní věci naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. a v důsledku toho také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a přikázal soudu I. stupně, aby trestní věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřil. Námitku obviněného, že mu nebyl prokázán vražedný úmysl, považuje za skutkovou a nikoli za právní, a judikované trestní rozhodnutí, na něž obviněný poukazuje, považuje za nepřiléhavé na případ obviněného. Podle názoru státního zástupce obviněný oproti judikované věci pronášel pohrůžky až při samotném útoku na poškozenou. Nemohlo se tak jednat o pouhé „hospodské silácké řeči“ pronášené zpravidla se značnou nadsázkou a bez úzkého vztahu s předmětem útoku (jak tomu bylo v případě rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). Skutkové, a nikoliv právní otázky týkající se úmyslu pachatele, řešil Nejvyšší soud rovněž v dalším dovolatelem citovaném rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 85/2001. Za přiléhavou nepovažuje ani námitku obviněného, že útok mohl dokončit, kdyby chtěl. Souhlasí v tomto směru s napadeným rozhodnutím, že pokus vraždy byl ukončen samotným rdoušením, při němž upadla poškozená do bezvědomí. Pokud na ni později útočil nožem pode dveřmi WC, jednalo se podle státního zástupce o další samostatný útok. Procesní povahu mají podle něj námitky týkající se uplatnění pravidla „in dubio pro reo“ a výhrady proti nesprávnému hodnocení provedených důkazů. Takové námitky stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tomuto dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka, že popis skutku neobsahuje znaky právní kvalifikace podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy že při neoprávněném setrvání v bytě poškozené užil násilí nebo pohrůžky násilí a takový čin spáchal se zbraní. Má za to, že skutek, tak jak byl popsán ve skutkové větě, svědčí pro dva motivy jednání obviněného. Jak pro zlobu z rozchodu, tak pro snahu setrvat neoprávněně v bytě. Útok byl podle státního zástupce bezprostřední odpovědí obviněného na výzvu poškozené, aby její byt opustil. Případné další motivy útoku nejsou podle názoru státního zástupce pro tuto právní kvalifikaci relevantní (důvody partnerské, rasové, nacionální, náboženské, apod.). Tuto námitku proto považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Další námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce za skutkové. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., lze podle něj dát za pravdu obviněnému, že asistent soudce a tiskový mluvčí Vrchního soudu v Olomouci zásadně neměl být přítomen závěrečné poradě senátu. Za přiléhavý považuje i judikát uplatněný dovolatelem, neboť porušený princip je shodný pro řízení trestní i občanskoprávní. Státní zástupce však poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 25/2000, v jiné občanskoprávní věci, v níž byla ústavní stížnost odmítnuta. Ani obviněný v právě projednávané věci podle státního zástupce neuvádí nic, z čeho by bylo možno dovodit vliv tiskového mluvčího na rozhodnutí soudu. Shledává v této části dovolání důvodným, avšak obviněný neuvedl nic, co by svědčilo konkrétním známkám podjatosti konkrétního soudce. Projednání dovolání z tohoto hlediska by tak podle něj bylo neúčelné.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , neboť má za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , v obou jeho alternativách, přičemž je zřejmé, že jeho uplatnění v první alternativě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, nepřipadalo v úvahu, neboť odvolací soud při projednávání odvolání obviněného aplikoval ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a po věcném přezkoumání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Ve věci tak připadá v úvahu uplatnění tohoto dovolacího důvodu pouze v jeho druhé alternativě, tedy byl-li v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů, jako odvolání (č. l. 405 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.
Pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný se především domnívá, že nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu, neboť mu nebyl údajně prokázán vražedný úmysl a on nebyl srozuměn se smrtelným následkem svého jednání. Ačkoli obviněný v podstatné části svou argumentaci zakládá na polemice se způsobem hodnocení důkazů soudy, tedy především na námitkách skutkových, které uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Nejprve je nutno uvést, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§15, §16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225.).
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Vůle, ať už ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku, ke smrti jiného. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl eventuální resp. nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popř. jeho pokusem (srov. rozhodnutí publikované pod č. 19/1969, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska úmyslu tedy stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o nepřímém úmyslu obviněného opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování soudy učinily skutková zjištění, podle kterých obviněný agresivně fyzicky napadl poškozenou v jejím bytě (tuto okolnost ostatně ani obviněný nenamítá), a to v reakci na její požadavek, aby opustil její byt. Poškozenou napadl nejprve silnými údery rukama a strkáním, až upadla na zem, následovalo kopání zejména do stehen poškozené. Obviněný poté na ležící poškozenou obkročmo nasedl, přičemž jednou rukou držel ruku poškozené, aby jí co nejvíce znemožnil obranu, a druhou rukou intenzivně stlačil její krk do doby, než poškozená ztratila vědomí. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a z výpovědi znalce MUDr. M. Zeleného, Ph.D., v hlavním líčení vyplynulo, že uvedený útok obviněného, vedený na oblast krku ve formě jeho zmáčknutí (intenzivní rdoušení), považuje za život ohrožující. Obviněný pak nepochybně (také vzhledem k plně zachovalým rozpoznávacím schopnostem v rozhodné době – viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) věděl, že svůj útok vede proti krku poškozené, tedy do místa, kde je při daném způsobu útoku vysoce pravděpodobný smrtelný následek. Na srozumění s tímto následkem lze usuzovat zejména z toho, že obviněný svého jednání (rdoušení) zanechal až ve chvíli, kdy poškozená upadla do bezvědomí a již nekladla odpor. V této souvislosti neobstojí námitka obviněného, že od jednání upustil dobrovolně. Je tedy evidentní, že obviněný ohrozil poškozenou na životě intenzivním rdoušením, když tento mechanismus útoku mohl vést ke smrti poškozené. K dokonání trestného činu přitom nedošlo pouze z důvodu nezávislého na vůli obviněného. Také z dalšího jednání obviněného poté co zjistil, že poškozená se probrala z bezvědomí, komunikovala s policií a schovala se před ním na WC, kdy ji verbálně napadal, vyhrožoval jí a dokonce k jejímu zastrašení použil nůž, lze usuzovat na jeho úmysl poškozenou usmrtit, ačkoli byly tyto verbální projevy obviněného uskutečněny až po provedeném útoku. Tato část jednání totiž dokresluje celkovou agresivitu jednání obviněného zaměřenou proti poškozené. Soudy tak zcela oprávněně shledaly v jednání obviněného úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitku obviněného ohledně absence subjektivní stránky uvedeného zločinu tedy shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na shora uvedené tedy nemohou obstát námitky obviněného, že od dokonání uvedeného trestného činu upustil dobrovolně, když ze skutkové věty je zřejmé, že s rdoušením ustal až ve chvíli, kdy poškozená upadla do bezvědomí a již nekladla odpor, poté obviněný přestal poškozenou rdousit a začal rozbíjet zařízení jejího bytu.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž neodpovídají námitky proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ze znaleckého posudku totiž jednoznačně vyplývá, jakým způsobem obviněný na poškozenou útočil, a to násilím působícím na levou část jejího krku, kterýžto mechanismus ani obviněný nepopírá. Není tedy pravdou, že by znalec konstruoval vznik možných následků u poškozené (které byly kladeny za vinu obviněnému) z mechanismu rdoušení po celém obvodu krku, jak namítá obviněný. Znalec jednoznačně za život ohrožující rdoušení považoval mechanismus násilí uplatněný obviněným, a to jednou rukou, stlačením levé části krku (krkavice) poškozené, přičemž naznal, že se muselo jednat o intenzivní stlačení. Při zjištěném rozsahu, orientaci a rozmístění krevních podlitin konstatoval, že poškozené hrozila smrt. Nejvyšší soud nebude podrobně rozebírat uvedený znalecký posudek, neboť tak již dostatečně učinily soudy obou stupňů ke shodným námitkám obviněného a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje.
Obviněný naplnil znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, když útočil proti krku poškozené, tedy proti velice zranitelné části těla, čehož si byl nepochybně vědom, přičemž byl srozuměn s tím, že takové jednání (intenzivní stlačení krku poškozené – rdoušení) může mít fatální následky. Ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že poškozené skutečně v důsledku jednání obviněného hrozila smrt. Pokud nenastal tento následek, je tato skutečnost vyjádřena tím, že se jedná o pokus takového trestného činu.
Obviněný v další části dovolání brojil také proti právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Námitky obviněného, že popis skutku neobsahuje znaky uvedené právní kvalifikace, že při neoprávněném setrvání v bytě poškozené užil násilí a takový čin spáchal se zbraní, neboť násilí z jeho strany bylo motivováno rozchodem s poškozenou, a neužil tedy násilí či zbraně v úmyslu porušovat domovní svobodu poškozené, či neoprávněně setrvat v jejím bytě, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Podle tzv. právní věty v rozsudku soudu I. stupně, se obviněný daným jednáním dopustil přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to tak, že neoprávněně setrval v obydlí jiného, užil při činu násilí a takový čin spáchal se zbraní. Zjevná neopodstatněnost námitek obviněného vyplývá přímo ze samotného popisu skutku ve skutkové větě, z níž je zřejmé, že agresivní fyzické napadení poškozené ze strany obviněného bylo bezprostřední reakcí na její výzvu, aby její byt opustil. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na Stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 300/2000, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2002. V tomto stanovisku byl zaujat právní názor, že „trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona se dopustí pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní při neoprávněném vniknutí do domu nebo do bytu jiného proti napadené osobě. Dopustí se ho i pachatel, který se po neoprávněném vniknutí v domě nebo v bytě jiného nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Taktéž se ho dopustí pachatel, který se do domu nebo do bytu jiného dostane nikoliv neoprávněně, ale následně se zde zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Není přitom rozhodné, při kterém z těchto jednání se pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě dopustí, neboť postačí, když k němu dojde kdykoliv během vzniklého protiprávního stavu, a to od jeho počátku až do jeho ukončení. Užité násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí za použití zbraně proti napadené osobě může pachateli sloužit jako prostředek k vniknutí do domu nebo do bytu jiného, případně k tomu, aby si v tomto prostoru zajistil možnost nadále se zde zdržovat, nebo může směřovat k jakémukoliv jinému cíli, např. ke spáchání jiného trestného činu či k pouhému rušení práva na soukromí oprávněné osoby“. Přitom skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona, jejímž výkladem se uvedené stanovisko zabývá, je v podstatě shodná se skutkovou podstatou přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jednání obviněného pak nepochybně těmto požadavkům odpovídalo, přičemž je nerozhodné, že motivem jeho agrese mohly být partnerské neshody, když obviněný evidentně za užití násilí neoprávněně setrvával v bytě poškozené, přičemž při tomto jednání užil zbraň. Také tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajného porušení zásady in dubio pro reo, tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada jiná, a to zásada iura novit curia. Navíc v této trestní věci žádné pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
Nejvyšší soud tedy ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Ve věci rozhodně nebyl shledán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé, jak se snaží namítat obviněný. Námitky, kterými obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, nejsou dovolacím důvodem.
Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný svým jednáním naplnil znaky uvedených trestných činů, nepřichází v úvahu jiná právní kvalifikace.
Obviněný v dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , podle kterého lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v pochybení odvolacího soudu týkajícím se přítomnosti další osoby při závěrečné poradě senátu. Tuto námitku vznesl obviněný ihned po skončení veřejného zasedání po poradě senátu, kdy si všiml, že poté co předseda senátu ukončil veřejné zasedání, vyzval přítomné osoby, aby opustily jednací síň, a senát se odebral k závěrečné poradě před vydáním rozhodnutí, zůstala v jednací síni kromě členů senátu a zapisovatelky ještě další osoba, a to asistent soudce a zároveň mluvčí Vrchního soudu v Olomouci. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že tato osoba byla přítomna závěrečné poradě senátu, čímž podle něj vznikly pochybnosti o nepodjatosti senátu. Obviněný má za to, že došlo ke zcela zásadnímu procesnímu pochybení a porušení ústavního pořádku České republiky. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1659/2012, v němž byla konstatována existence pochybností o nepodjatosti senátu v případě, že se jiná osoba než členové senátu a zapisovatelka účastnila závěrečné porady senátu („vstoupila-li do jednací síně, v níž probíhala porada senátu nebo byla-li poradě senátu přítomna jiná osoba…“), neboť se tato osoba mohla podílet na formulaci (tvorbě) rozhodnutí senátu. Nejvyšší soud se touto námitkou obviněného zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Zjevná neopodstatněnost vyplývá zejména z protokolu o veřejném zasedání dne 30. 2014 (č. l. 449 a násl. tr. spisu), podle nějž byl obviněný ke své námitce přítomnosti asistenta soudce v jednací síni v době závěrečné porady senátu poučen předsedou senátu, že senát má k dispozici poradní místnost, kde probíhají veškeré porady senátu. Nejedná se tak o totožný případ s tím, na který obviněný poukazoval, neboť tam porada senátu probíhala přímo v jednací síni a tato „jiná osoba“ jí byla přítomna, ale senát v tomto případě měl k dispozici poradní místnost, kde veškeré porady probíhají. Skutečnost, že asistent soudce zůstal v době závěrečné porady senátu v jednací síni, neznamená, že byl přítomen přímo závěrečné porady senátu v poradní místnosti. Nejvyšší soud tedy považuje námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.
I pokud by bylo možné připustit, že uvedený asistent soudce byl přítomen závěrečné porady senátu, neshledal by Nejvyšší soud dovolání obviněného na základě tohoto tvrzení důvodným. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 25/2000 (na nějž odkazuje také státní zástupce), vyplývá, že „ smyslem ustanovení §37 o. s. ř. je zajištění nestrannosti při rozhodování soudu. Právě z tohoto důvodu nesmí být poradě senátu přítomny mimo zapisovatele žádné osoby, a to ani ze strany účastníků řízení, jejich zástupců a osob, které se jednání zúčastnily, ale ani jiné soudní osoby. V daném případě je nepochybné, že v rozporu s uvedeným ustanovením se závěrečné porady před vynesením rozhodnutí zúčastnili právní čekatelé v rámci probíhající soudní praxe. Možné porušení práv účastníka řízení způsobené takovýmto pochybením soudu však nelze spatřovat v pouhé samotné fyzické přítomnosti těchto osob, které se již jednání zúčastnily a které jsou s ohledem na ust. §62 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, povinny zachovávat mlčenlivost, ale v nabízející se pochybnosti o nepodjatosti soudu. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti neudává, ani nenabízí žádný důkaz o tom, resp. netvrdí, že by působením v poradě přítomných právních čekatelů, jejich vztahem k věci či účastníkům řízení, byl soud při svém rozhodování ovlivněn. Za uvedeného stavu, kdy stěžovatel neuvádí konkrétní důvody, jež by zpochybňovaly nepodjatost soudu, nepovažuje Ústavní soud - a to přesto, že obecný soud evidentně procesní předpis porušil - důvod pro svůj zásah. Jinými slovy řečeno, i když porušení ustanovení §37 o. s. ř. mohlo vyvolat pochybnosti stěžovatele o nestrannosti soudu, nelze je za stavu, kdy není tvrzeno nic, co by svědčilo konkrétním známkám podjatosti konkrétní osoby soudce, pokládat za objektivně oprávněné, a za této situace pak nelze dovozovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nehledě k tomu, že za daného popsaného stavu věci by zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem vedlo pouze k tomu, že ve věci by - sice za formálně vyhovujících procesních podmínek - rozhodoval stejný senát “ . Ani obviněný v tomto případě v dovolání neuvádí nic, co by svědčilo konkrétním známkám podjatosti konkrétního soudce, neuvádí žádné argumenty, z nichž by bylo možné dovodit ovlivnění rozhodnutí soudu účastí asistenta soudce při poradě senátu.
Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti jde o námitky, které pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. nelze podřadit. Pokud nebyly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., nemohl být naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněného proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu