ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.149.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 149/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. února 2016 v Brně dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 7 To 249/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 59/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 2 T 59/2014, uznal obviněného R. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 14. 10. 2011 na benzínce v T. požádal svého dlouholetého známého R. K., , trvale bytem … D., o aktivní účast na dražbě a zároveň zapůjčení částky 100.000,- Kč na jistinu v nedobrovolné dražbě bytu v domě v B. – B. na ulici K., a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku ve vlastnictví jeho družky J. M., s tím, že má za účelem uhrazení ceny bytu předjednaný úvěr, který mu bude během několika dnů poskytnut, což nebylo v souladu se skutečností, a že náklady spojené s vydražením bytu mu řádně splatí, když nemožnost své osobní účasti na dražbě mu zdůvodňoval tím, že má v bytě hlášeno trvalé bydliště, ačkoliv jeho trvalým bydlištěm byla úřední adresa B., H. přičemž dražba konaná 15. 10. 2011 však byla nezaplacením vydražené ceny bytu ze strany obviněného R. K. zmařena a poškozený R. K. jako vydražitel byl ze zákona povinen uhradit i náklady na další dražbu, celkem tedy částku na obě dražby ve výši 201.407,20 Kč, když obviněný R. K. a J. M., oba jako solidární dlužníci, sice dne 2. 12. 2011 uznali tento dluh vůči poškozenému R. K. dohodou a zavázali se jej společně uhradit do 10. 12. 2011, nicméně doposud byla dlužná částka uhrazena částečně, přičemž obviněný R. K. si v době, kdy se dohodl s poškozeným R. K. na sjednání půjčky, jakož pak i v době, když společně s J. M. uznal shora uvedenou dohodou dluh v uvedené výši a zavázal se k jeho splacení, byl si vědom své špatné situace i skutečnosti, že svému závazku nebude schopen dostát a dluh podle dohody splatit, a to i s přihlédnutím k tomu, že proti němu bylo v uvedenou dobu vedeno větší množství exekučních řízení, mimo jiné i u Městského soudu v Brně, a tak svým jednáním způsobil poškozenému R. K. škodu ve výši 201.407,20 Kč.
Obviněný byl za tento přečin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného R. K. na náhradu škody.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 7. 2015, č. j. 7 To 249/2015-237, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miloslava Čejky včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl v něm, že nenaplnil subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu a že skutková zjištění soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedl, že v řízení před soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vytýká soudům, že dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a presumpce neviny, se zásadou oficiality, zásadou vyhledávací a principem ultima ratio. Soud hodnotil důkazy izolovaně, a nikoliv v jejich návaznosti a v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný namítl, že jeho jednání není trestným činem a jde o občanskoprávní spor. Obviněný vytýká, že odvolací soud náležitě nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a pochybil tím, že odvolání zamítl. Výrok o vině vykazuje vady skutkové, hmotněprávní i procesní, které měly vliv na správnost napadených výroků, přičemž tyto vady mají původ již v přípravném řízení.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 7 To 249/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 2 T 59/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že obviněný uplatnil částečně skutkové námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Poukázal na to, že námitky jsou vedeny v obecné a nekonkrétní rovině a nelze z nich dovodit existenci extrémního rozporu. Obviněný nespecifikuje, v čem konkrétně má spočívat rozpor mezi skutkovými závěry soudů a vykonanými důkazy a nezhojitelné vady přípravného řízení. Rovněž námitky, podle kterých obviněný nenaplnil subjektivní a objektivní stránku trestného činu, jsou formulovány natolik obecně a nekonkrétně, že nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jestliže je dovolání opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není dovolací soud povinen sám z vlastní iniciativy ze všech možných hledisek přezkoumávat soulad skutkových zjištění a znaků trestného činu, kterým byl odvolatel uznán vinným. Je povinností dovolatele, aby konkrétně vymezil, v čem má spočívat nesoulad skutkových zjištění a právní kvalifikace skutku; to však obviněný v dovolání neučinil. Obviněný s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku namítá, že se jedná o občanskoprávní spor a tuto námitku opírá především o kritiku jednání poškozeného. Existence občanskoprávního vztahu, do kterého obviněný vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje trestní odpovědnost. Prostředky občanského práva by nebyly způsobilé zajistit rychlou a účinnou reparaci majetkových práv poškozeného. Obviněný připouští, že by způsobenou škodu neuhradil ani v případě přisouzení nároku v civilním řízení a že by bylo nutné vést proti němu exekuci.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednání věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v dovolacím řízení nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem zásadně vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování nebo se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.
Obviněný namítl, že v řízení před soudy došlo k porušení práva na spravedlivý proces a uvedl, že skutková zjištění, o která se opírají rozhodnutí soudů obou stupňů, jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů a provedené důkazy nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.
Obviněný také vytkl, že soud neaplikoval zásadu presumpce neviny a uvedl, že v jeho trestní věci bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo. Ze zásady presumpce neviny vyplývá pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ke skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. K námitce obviněného je třeba uvést, že tato námitka je námitkou procesní a nikoliv hmotněprávní, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud nezjistil porušení zásady presumpce neviny, ani procesního pravidla in dubio pro reo.
Obviněný právně relevantně namítl, že nenaplnil subjektivní a objektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že dokazování u soudů neprobíhalo v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací. Právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Tuto námitku formuloval zcela nekonkrétně stejně jako námitku absence objektivní stránky trestného činu, tedy v rozporu s požadavkem §265f odst. 1 tr. ř., a proto ji dovolací soud nemohl přezkoumat.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v alternativě, že odvolací soud zamítl odvolání, přestože v řízení, které předcházelo jeho rozhodnutí, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal vady rozhodnutí, které by mohly naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zmíněné alternativě.
Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že je naprosto nemístná námitka obviněného, že jde o občanskoprávní vztah, že poškozený nepodal občanskoprávní žalobu a následně svou pohledávku proti němu nevymáhal prostřednictvím exekutora a místo toho na něj podal trestní oznámení. Jednání obviněného vykazuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a nepřichází vůbec v úvahu aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný dále namítl, že byl porušen princip ultima ratio, protože jeho jednání mělo občanskoprávní charakter. Nejvyšší soud ani této námitce nepřisvědčil. Jednání obviněného častým případem trestného činu podvodu, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, aniž by zde byly dány jakékoliv specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti nebrání skutečnost, že pachatel majetkového trestného činu po jeho dokonání uznal svůj dluh vůči poškozenému, zvlášť když tak činil s vědomím, že vzhledem ke své celkové majetkové situaci ve skutečnosti nebyl schopen poškozenému nahradit škodu způsobenou trestným činem, o čemž svědčí i to, že celou škodu poškozenému nenahradil ani po téměř čtyřech letech.
Obviněný je přesvědčen o tom, že skutkové, hmotněprávní a procesní vady rozsudku soudu prvního stupně měly vliv na správnost odvolání napadených výroků a že tyto vady mají původ již v přípravném řízení. Obviněný však neuvádí, v čem spatřuje tento rozpor. Nejvyšší soud tyto námitky nemohl přezkoumávat.
Výrok soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. K. netrpí vytýkanými vadami a je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu