ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1493.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1493/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. března 2016 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné H. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 7 To 271/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 15/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 T 15/2015, byla obviněná H. T. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a byla odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.
Obviněná se přečinu dopustila tím, že jako jediná jednatelka společnosti GOLD BODE, s. r. o., se sídlem ve Znojmě, jako zástupce obsluhovatele v rozporu s článkem 2, bod čtvrtý, smlouvy o zabezpečení obsluhy technických zařízení číslo ... ze dne 31. 1. 2012 a následně 1. 11. 2013, uzavřenou s poškozenou společností AUTO GAMES, a. s., který stanoví, že provozovateli sázkového zařízení patří veškeré tržby ze sázkového zařízení, a to ihned po jejich vzniku, v M. K. v okrese Z. a jinde, za měsíc duben 2013 z částky odvodu provozovateli 41 259 Kč odvedla dne 3. 5. 2013 pouze částku 15 497 Kč a dne 15. 4. 2014 dodatečně splatila částku 3 288 Kč, čímž dluží 22 474 Kč, za měsíc červen 2013 z částky odvodu provozovateli 54 042 Kč odvedla dne 15. 7. 2013 pouze částku 9 000 Kč, čímž dluží 45 042 Kč, za měsíc červenec 2013, z částky odvodu provozovateli 48 373 Kč odvedla dne 2. 8. 2013 pouze částku 37 673 Kč, čímž dluží 10 700 Kč, za měsíc srpen 2013 z částky odvodu provozovateli 55 751 Kč odvedla dne 3. 9. 2013 pouze částku 29 839 Kč, čímž dluží 25 912 Kč, za měsíc leden 2014 z částky odvodu provozovateli 29 241 Kč dne 4. 2. 2014 neodvedla nic, dne 15. 6. 2014 dodatečně splatila 7 776 Kč, čímž dluží 21 465 Kč, za měsíc únor 2014 z částky odvodu provozovateli 10 251 Kč odvedla dne 4. 3. 2014 pouze 251 Kč, čímž dluží 10 000 Kč, za měsíc březen 2014 z částky odvodu provozovateli 16 660 Kč neodvedla nic, čímž dluží 16 660 Kč, za měsíc květen 2014 z částky odvodu provozovateli 37 974 Kč neodvedla nic, čímž dluží 37 974 Kč, kdy tímto jednáním způsobila poškozené společnosti AUTO GAMES, a. s., škodu ve výši 190 227 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání obviněná a poškozená společnost. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 7 To 271/2015, podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapitulovala závěry vyplývající z rozhodnutí odvolacího soudu. Dále uvedla, že podle ní v popisu skutku absentuje objektivní znak svěření. Popis skutku podle ní svědčí spíše pro skutečnost, že svým jednáním porušila smlouvu a neodvedla příslušnou částku. Porušení smlouvy v daných souvislostech, při současném uznání závazku, že nenaplňuje znaky přečinu zpronevěry. Nesprávně právně posouzena byla podle ní zejména existence subjektivní stránky uvedeného přečinu, neboť ona nikdy nevystupovala ve vztahu k poškozené společnosti tak, že by prostředky považovala za své. Vzniklý dluh na tržbách považovala za závazek, který vždy uznávala v rámci každého měsíčního vyúčtování a vždy aktivně přistupovala k řešení nastalého dluhu. Každé vyúčtování bylo předkládáno na formuláři, který již v sobě zahrnoval uznání dluhu. Poškozená tedy podle ní již vyhotovením formuláře vyúčtování počítala s tím, že nemusí být automaticky vyplaceno vše, počítala s případným uznáním závazku a šlo tak o obvyklou praxi poškozené společnosti. V další části dovolání obviněná namítá nejednoznačné znění smlouvy, kdy podle ní smlouva nestanoví, co je míněno vznikem tržby. Poukázala také na přílohu č. I. smlouvy, podle které náleží pronajímateli (obsluhovateli) 50% čistého výnosu, nelze podle ní tedy kategoricky říci, že všechny prostředky z tržeb náleží provozovateli výherních zařízení, když mu náležely části výnosů. Zopakovala, že se vždy ke vzniklému závazku vůči společnosti AUTO GAMES, a. s., hlásila. Poškozená společnost podle obviněné věděla po celou dobu, že je v prodlení s plněním svých povinností a nachází se v těžké finanční situaci. Předtištěnými formuláři tak podle ní dávala poškozená společnost obviněné najevo, že není třeba uhradit celou vyúčtovanou sumu a akceptuje uznání dluhu. Podle obviněné tak nelze kriminalizovat pouhé posunutí splatnosti dluhu, s jehož navyšováním poškozená společnost v podstatě souhlasila a skutečnost, že dluh narůstá, vědomě akceptovala. Podle názoru obviněné poškozená společnost jí předtištěným formulářem v podstatě nabízela uznání dluhu, což ona přijala a nemohla se tedy dopustit trestného činu. V opačném případě jednala v právním a skutkovém omylu o tomto institutu a věřila, že se nedopouští trestného činu. Uznáním viny podle obviněné byla překročena zásada ultima ratio, kdy byl spor mezi stranami smlouvy řešen prostředky trestního práva namísto civilním sporem. Obviněná dále v dovolání uvedla, že použitá judikatura v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je nepřípadná a vznesla námitku, že nelze sjednat výhradu vlastnictví k peněžním prostředkům vhozeným do výherního zařízení (tj. k druhově určeným věcem). Uzavřela, že sice mohla porušit smlouvu, rozhodně však podle ní z okolností případu nelze dovodit její záměr a úmysl zpronevěřit prostředky poškozené společnosti. Obviněná má tedy za to, že se přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku nedopustila.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, a přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání obviněné nejprve zabýval námitkou týkající se výhrady vlastnictví, kterou však považuje v této věci za nerozhodnou, neboť podle něj nezáleží na způsobu, jakým byla obviněné věc svěřena, když je zřejmé, že v případě obviněné šlo o tržbu, která může být nepochybně předmětem zpronevěry. Za přiléhavou nepovažuje ani námitku týkající se zásady ultima ratio, subsidiarity trestní represe a tedy námitku nesprávného užití (neužití) ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti citoval řadu usnesení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu řešící tuto otázku, z nichž podle něj plyne závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu obviněné však podle státního zástupce žádné výjimečné znaky nemají, jedná se o běžné přivlastnění si svěřené tržby, přičemž nebylo na místě užít §12 odst. 2 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku tak považuje za správné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
V replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněná setrvala na obsahu svého dovolání s tím, že se nikdy nestavěla k tržbě jako k přisvojované věci, tedy s cílem tyto prostředky trvale odejmout z dispozice vlastníka, ale při každém vyúčtování tržeb uznávala svůj závazek vůči poškozené společnosti, která podle ní sama tuto možnost předtištěnými formuláři všem subjektům, se kterými obchodovala, v podstatě nabízela. Obviněná zdůraznila, že nikdy nepojala úmysl prostředky si ponechat. Závěry státního zástupce považuje za nesprávné.
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zejména namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněné tedy odpovídají tomuto uplatněnému důvodu dovolání.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 111 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé její obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.
Podstatou dovolání obviněné je její tvrzení, že se žádného trestného jednání nedopustila, její jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin, a nemělo být řešeno normami trestního práva, když podle ní došlo pouze k porušení smlouvy a šlo tak pouze o civilní spor. Domnívá se, že uznáváním dluhu, svého závazku vůči poškozené, se nemohla dopustit žádného trestného činu. Z takového jednání nelze podle ní dovodit její záměr a úmysl zpronevěřit peněžní prostředky poškozené společnosti, když z okolností případu vyplývá, že se k nim nechovala tak, že by s nimi chtěla trvale nakládat jako s vlastními. Dále má za to, že v popisu skutku absentuje znak objektivní stránky svěření. Nejvyšší soud se s těmito námitkami neztotožnil a shledal je zjevně neopodstatněnými.
Nejprve je nutno zdůraznit, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněná v tomto směru namítá, že soudy zcela nerespektovaly soukromoprávní povahu uvedené věci. Tyto námitky ovšem nemohou obstát, protože svým jednáním nepochybně překročila rámec soukromoprávních vztahů a naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
Jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle skutkových zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněná, jako obsluhovatel sázkových zařízení poškozené společnosti (na základě Smlouvy o zabezpečení technického zařízení na č. l. 27 a násl. tr. spisu) převzala tržby z těchto zařízení a v rozporu s uvedenou smlouvou je při vyúčtování poškozené společnosti nepředala a celé nebo části tržby použila pro svou potřebu, čímž způsobila poškozené společnosti škodu na jejím majetku.
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje skutková zjištění, která mají vyjádřit vedle následku, tj. větší škody na majetku poškozené společnosti, především takové jednání obviněné, jež má mít povahu přisvojení si cizí věci, která jí byla svěřena. Podle zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud, byla škoda v uvedené výši způsobena tím, že obviněná poškozené společnosti řádně neodváděla tržbu ze sázkových zařízení (tak jak se zavázala ve výše citované smlouvě) a utržené peníze, tedy věci, které jí byly svěřeny, použila pro svoji potřebu (což ostatně ani obviněná nepopírá). Tržba ze sázkových zařízení, měla pro obviněnou podle skutkových zjištění evidentně povahu cizí věci, která jí byla svěřena. Na tomto místě je nutno podotknout, že z bohaté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zřejmé, že tržba, která byla pachateli svěřena, tedy jako věc cizí, může být předmětem útoku přečinu zpronevěry (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1929, sp. zn. Zm II 450/28, ze dne 28. 3. 96, sp. zn. 2 Tzn 72/95, ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1485/2003). Této skutečnosti si byla obviněná zcela zřejmě vědoma. Svěření tržby pak podle smlouvy mezi poškozenou společností a obviněnou trvalo od okamžiku vzniku tržby až do okamžiku jejího vyúčtování (prováděného podle skutkových zjištění jednou měsíčně). Při vyúčtování měla být tržba, po odečtení vyplacených výher a ceny za zajištění obsluhy sázkových zařízení, případně dalších částek v souladu se smlouvou, předána provozovateli sázkových zařízení, tedy poškozené společnosti. To ovšem obviněná nečinila, neboť podstatné části tržby nebo dokonce celou tržbu určenou k předání, poškozené společnosti nepředala a (i podle svých výpovědí) užila pro vlastní potřebu (většinou na zabezpečení chodu hotelu), přičemž takto postupovala evidentně v rozporu s ujednáním, které měla s poškozenou společností ohledně svěřené věci. Svěření věci (tržby) tak bylo v případě obviněné evidentně spojeno s konkrétním účelem, jímž bylo její předání (v adekvátní části) poškozené v okamžiku vyúčtování. Tržba, pro obviněnou cizí věc, jí byla svěřena tím, že ji měla od okamžiku jejího vzniku až do okamžiku vyúčtování ve své faktické moci, dispozici, čehož obviněná evidentně zneužila, když část z ní (která jí nepatřila) užila pro vlastní potřebu a tedy ji užila v rozporu s účelem svěření. Tento znak objektivní stránky uvedeného přečinu je ve skutkové větě tedy obsažen. Tím, že si obviněná část tržby nebo celou tržbu určenou k odvedení, ponechala a užila pro vlastní potřebu, v okamžiku vyúčtování ji nepředala, způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 190 227 Kč, tedy větší škodu, jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Nejednalo se jen o občanskoprávní vztah, a o nesplnění závazku ze smlouvy mezi obviněnou a poškozenou společností. Jednání obviněné znamenalo takovou dispozici se svěřenými peněžními částkami, která se zcela vymykala účelu svěření, směřovala naopak evidentně proti zájmům druhé strany a sledovala obohacení obviněné k její škodě. Za tohoto stavu jednání obviněné i vzhledem k jeho rozsahu nabylo znaků trestného činu.
Námitku, že šlo jen o občanskoprávní vztah, obviněná opírá o skutečnost, že vždy svůj závazek uznávala a sepisovala uznání dluhu. Zde je však třeba uvážit, že obviněná přebírala tržbu (peníze poškozené společnosti) průběžně s tím, že ji má v okamžiku vyúčtování předat poškozené společnosti. Při vyúčtování, kdy měl být naplněn účel svěření, se však poškozená společnost vždy dozvěděla, že určitá část tržby, která jí podle smlouvy náležela, jí nebude vyplacena. Uznání dluhu, tak bylo sepisováno po vyúčtování, to znamená v době, kdy účel, za kterým byly peníze obviněné svěřeny, již měl být naplněn. Je tedy zřejmé, že k uznání dluhu došlo ve stadiu po dokonání trestného činu a že jím nijak nemohla být dotčena povaha předchozího jednání obviněné jako jednání, jímž byl spáchán trestný čin. Uznáním dluhu tak byla pouze objektivizována výše škody, která poškozené jednáním obviněné vznikla. Z hlediska povahy jednání obviněné jako trestného činu je bezvýznamná také další okolnost, kterou obviněná namítá, že totiž poškozená obchodní společnost nečinila žádné úkony k tomu, aby uplatnila právo na plnění z uznaného dluhu a v podstatě jednání obviněné tolerovala. Podle výpovědi svědka M. B. byla totiž obviněná upomínána k hrazení závazků, a až když dluh narůstal, a obviněná neplnila ani splátkový kalendář, učinila poškozená trestní oznámení. K tomu lze také poznamenat, že pokud jednání obviněné mělo znaky trestného činu, byl to jen důsledek povahy jejího jednání samotného, a nebylo to v žádném ohledu závislé na tom, jaký postup zvolila poškozená společnost v době, kdy se obávala, že o své peníze přijde.
S ohledem na výše uvedené nemůže obstát námitka obviněné týkající se absence subjektivní stránky uvedeného přečinu zpronevěry. Především je nutno uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Z hlediska úmyslu tedy stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o nepřímém úmyslu obviněné, opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněné správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování soudy učinily skutková zjištění, podle kterých obviněná nepochybně znala obsah smlouvy uzavřené mezi ní a poškozenou společností. Věděla, že tržba ze sázkových zařízení náleží poškozené společnosti a v okamžiku vyúčtování jí má být v adekvátní částce (vypočtené podle výše uvedené smlouvy) předána. Obviněná věděla, že smlouvu s poškozenou společností porušuje tím, že nevyplácí vše, co této společnosti náleží. Nepodnikla nic, aby tomu zabránila, používala dál část svěřených peněz pro svou potřebu, a s vědomím toho, že je v době vyúčtování nebude mít k dispozici k řádnému předání poškozené společnosti. S ohledem na prokázané vědomé jednání obviněné vůči poškozené společnosti je vyloučeno, aby jednala v omylu, který by ji mohl zbavit odpovědnosti za její protiprávní jednání, jak to v dovolání zcela obecně namítá. Soudy tak důvodně shledaly v jednání obviněné úmyslnou formu zavinění a její námitku ohledně absence subjektivní stránky uvedeného přečinu shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na výše uvedené okolnosti případu (přičemž Nejvyšší soud v podrobnostech zcela odkazuje na přesvědčivá rozhodnutí soudů obou stupňů) Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by měly odůvodňovat aplikaci zásady ultima ratio. Lze konstatovat, že se jedná o případ, který je naprosto srovnatelný s případy běžně se vyskytujícími u přečinů zpronevěry, protože v dané věci došlo k zásahu do zájmu chráněného trestním zákoníkem. Obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry, dokonce v jeho kvalifikované skutkové podstatě. Za takových okolností nelze uvažovat o aplikaci zásady ultima ratio.
Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněné H. T. proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu