ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1524.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1524/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. ledna 2016 v Brně dovolání obviněného R. B. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 146/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 169/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 1 T 169/2013, uznal obviněného R. B. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že
v P. dne 17. 6. 2013 kolem 15:30 hod. na J. u. v kanceláři autocentra společnosti BREA, s. r. o., se sídlem Líšťany 2, Líšťany-Náklov, IČO: 14706491, poté co se jako vedoucí autocentra dostal do sporu s poškozeným V. S., týkajícího se kvality a ceny za opravu motorového vozidla, přičemž mu poškozený sdělil, že svoji nespokojenost s provedenou opravou motorového vozidla bude řešit prostřednictvím České obchodní inspekce a policie, tedy že do uvedeného objektu napříště nepřijde sám, obviněný vyjmul z prostoru zpoza pultu blíže nezjištěnou střelnou zbraň, kterou držel její stranou k poškozenému ve výši vlastní hlavy, mířil na něj a pronesl, že pokud se nedostaví sám „odejde s kulkou v zádech“.
Podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 146/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Aleše včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nedostatečná a nesprávná. Obviněný se domnívá, že se nejprve stal obětí vydírání od poškozeného V. S., který se po něm domáhal splnění neoprávněného požadavku souvisejícího s opravou automobilu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu má obviněný za to, že poškozený k tomuto měl použít pohrůžky jiné těžké újmy. Obviněný poukázal na rozpor ve skutkových zjištěních mezi jeho verzí hodnocení události týkající se příjezdu poškozeného a svědků C. B. a D. N. do areálu autocentra společnosti BREA, s. r. o., a skutkových zjištění soudů obou stupňů. V dovolání dále namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a že se jednání dopustil v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru také soud prvního stupně porušil zásadu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti podle §39 odst. 4 tr. zákoníku.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 146/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že právní kvalifikace jednání obviněného učiněná soudem prvního stupně spolu s právními závěry odvolacího soudu odpovídá provedeným skutkovým zjištěním a podotkl také, že hodnocení provedených důkazů bylo provedeno v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., Poukázal dále na to, že vzhledem k obsahu výpovědí osob přítomných na místě činu nelze dovodit, že by obviněný čelil probíhajícímu či přímo hrozícímu útoku ve smyslu §29 tr. zákoníku ze strany poškozeného či jiné osoby, který by vyvolával opodstatněný důvod k protiprávní manipulaci s blíže neurčenou střelnou zbraní. Další argumenty uvedené v dovolání obviněného nejsou podřaditelné pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou zcela nedostatečná a nesprávná. Obviněný těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a že jednal ve stavu nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, a že soudy porušily zákaz dvojího přičítání téže okolnosti podle §39 odst. 4 tr. zákoníku.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §29 tr. zákoníku se nutnou obranou rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem.
Podle §39 odst. 4 tr. zákoníku k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. K okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující.
Podle §175 odst. 1 tr. zákoníku vydírání je takové jednání pachatele, kterým jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem.
Podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin se zbraní.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného a poukazuje na to, že trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku je spáchán tehdy, když pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1752 s.). Dále Nejvyšší soud upozorňuje na to, že po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1754 s.).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný se nejprve dostal do sporu s poškozeným V. S., načež mu poškozený sdělil, že celou situaci hodlá řešit prostřednictvím České obchodní inspekce a policie. Obviněný na to reagoval tak, že zpoza pultu vyjmul blíže nezjištěnou střelnou zbraň a za současného pronesení slovní výhrůžky (pokud se poškozený napříště nedostaví sám, odejde „s kulkou v zádech“) jí mířil ve výši vlastní hlavy na poškozeného.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný R. B. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť se dopustil jednání, kterým jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul, a spáchal takový čin se zbraní. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, a to že obviněný nutil poškozeného V. S. pod verbální pohrůžkou násilí za současného držení zbraně vypadající jako střelná zbraň k tomu, aby poškozený příště nepřišel do areálu autocentra společnosti BREA, s. r. o., společně s pracovníky České obchodní inspekce nebo Policie České republiky, čímž naplnil všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že jednal ve stavu nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebyly splněny podmínky nutné obrany. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 404-405 s.). Na straně obviněného nebyly splněny podmínky jednání v nutné obraně především proto, že podstata nutné obrany spočívá v ochraně bezpráví, kterému však obviněný ze strany poškozeného nebyl vystaven. Poškozený jako zákazník pouze využil svého zákonného práva na uplatnění reklamace vadného plnění ze strany společnosti, jejímž vedoucím byl obviněný, aniž by k tomu užil nezákonných prostředků. Ze skutkových zjištění a vymezeného skutku je zřejmé, že se nemohlo jednat o žádnou nátlakovou akci iniciovanou poškozeným proti obviněnému. Z toho důvodu ani jednání obviněného nemohlo být jednáním ve stavu nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok poškozeného.
K námitce obviněného o porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti podle §39 odst. 4 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i tzv. kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 528 s.). V trestní věci obviněného nedošlo k porušení tohoto právního principu. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. B. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odvolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu