ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1598.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1598/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. ledna 2016 v Brně dovolání obviněného R. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 5 To 160/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 92/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 38 T 92/2014, uznal obviněného R. R. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 2 T 93/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6 2015, sp. zn. 5 To 160/2015, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. R. je vinen, že
nejpozději od jara 2012 až do 5. 12. 2013, na adrese G., P., v bytě ve kterém žil společně s poškozenou K. P., ji v průběhu jejich společného soužití bil kabelem nebo páskem do oblasti zad a nohou. Poškozené tím způsobil otoky v oblasti zad a nohou. Udeřil ji také pěstí do oblasti žeber, v důsledku čehož jí způsobil zlomeninu žeber. Poškozenou bil pěstí do hlavy, obličeje a hrudníku, vznikly jí tak otoky v obličeji, v oblasti zad a tržná rána v oblasti hlavy. V předmětné době obviněný poškozenou napadal údery rukou a kopy do obličeje, čímž jí způsobil otok levého oka a vyrazil zub, poškozenou při hádce bodl jídelním nožem do levého stehna. Dále pak v blíže nezjištěném období v létě 2013 poškozenou při hádce udeřil dřevěnou stoličkou do levého kotníku a při další hádce ji udeřil pěstí do obličeje. Poškozené tak způsobil otok pravého oka. Po hádce obviněný poškozené ustřihl vlasy a ničil jí oblečení, přičemž se jednalo o intenzivní a dlouhodobé jednání.
Podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 2 T 93/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Davida Michala včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu namítl zásah do práva na spravedlivý soudní proces, a to v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Obviněný je přesvědčen, že žádný z provedených důkazů objektivně nedokládá, že zranění poškozené skutečně způsobil. Dále pak namítl neexistenci jediného přímého důkazu prokazujícího jeho vinu, poukázal především na to, že poškozená u hlavního líčení konaného v trestní věci odmítla vypovídat, a že vzala zpět souhlas s trestním stíháním. Obviněný vytkl, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s hodnocením znaleckého posudku, podle jehož závěru byla poškozená hodnocena jako osoba se zvýšeným sklonem jednat ve svůj prospěch, což má za následek zkreslování jejích výpovědí a netrpí žádnou posttraumatickou poruchou způsobenou jednáním obviněného. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Nesouhlasí s tím, že spáchal zločin týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť intenzita jednání ve vztahu k poškozené nedosahovala míry odpovídající pojmu „týrání“. Stejně tak nesouhlasí s tím, že by se tohoto jednání vůči poškozené dopouštěl po „delší dobu“. Obviněný dále poukázal na to, že poškozená se k němu zcela dobrovolně znovu nastěhovala, což podle jeho názoru neodpovídá tomu, že by ji týral. Nesouhlasí s uloženým trestem, zdá se mu zcela neadekvátní a nepřiměřeně přísný. Obviněný dále uvedl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho námitkou, že poškozená nebyla orgány činnými v trestním řízení řádně poučena o tom, že nemůže vzít zpět souhlas s trestním stíháním obviněného. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s tím, zda v trestní věci obviněného má převahu společenský zájem na jeho potrestání, anebo zájem poškozené žít ve společném obydlí s obviněným, čímž ji údajně ochránil před životem bez domova. Závěrem obviněný uvedl, že bylo zasaženo do právního principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 5 To 160/2015, stejně tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 38 T 92/2014, v celém rozsahu, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal, anebo aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. souhlasil s projednáním trestní věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obsažené v dovolání v zásadě nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., neboť většina námitek obviněného směřuje do oblasti důkazního řízení. Za bezpředmětnou považuje námitku, že poškozená K. P. byla údajně nesprávně poučena o jejích právech a povinnostech, protože ani tato není podřaditelná pod namítaný dovolací důvod. Mezi námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří námitka, že jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno, že nebyla respektována právní zásada ultima ratio a že se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou existence společenského zájmu na trestním stíhání. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že ani tyto námitky nejsou důvodné, přičemž se zcela ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Závěrem upozornil na to, že v trestní věci obviněného nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, když skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.
Právně relevantně obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a že společenský zájem na jeho potrestání převládl nad zájmem poškozené žít s obviněným ve společném obydlí. Závěrem poukázal na porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle §17 tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne: a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Podle §199 odst. 1 tr. zákoníku kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. Podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, páchá-li takový čin po delší dobu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Týráním je zlé nakládání s osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se přitom, aby šlo o jednání soustavné (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1938 s.). Ke spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 2 písm. d) postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalostní forma zavinění. V případě faktoru času, který je z hlediska trestnosti jednání pachatele ve smyslu §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku klíčový, se musí jednat o dobu řádově v měsících, neboť již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním. Pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání, ale je třeba přihlédnout též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech případu tak není vyloučeno, aby i doba několika málo měsíců naplnila tento zákonný znak (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s.. 2015, s. 1100).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný R. R. žijící ve společném obydlí s poškozenou K. P. ji nejpozději od jara 2012 až do 5. 12. 2013 soustavně napadal, bil do oblasti zad, nohou, hrudníku, hlavy a obličeje, při hádce ji dokonce bodl jídelním nožem do levého stehna, dále pak jí ničil oblečení a dokonce jí ustřihl vlasy, přičemž jednání obviněného bylo intenzivní a dlouhodobé.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen subjektivní a objektivní stránku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky tohoto zločinu, neboť týral osobu blízkou žijící ve společném obydlí a takový čin páchal po delší dobu. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, podle nichž obviněný R. R. týral poškozenou K. P. žijící s ním ve společném obydlí po dobu nejméně jednoho a půl roku. Popsaným jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je správná.
K námitce týkající se převahy společenského zájmu na potrestání obviněného nad zájmem poškozené K. P. s ním žít ve společném obydlí a tím ji uchránit před životem bez domova, Nejvyšší soud uvádí, že objekt trestného činu lze definovat jako společenské vztahy, zájmy a hodnoty chráněné trestním zákonem. Může se také jednat o soubor vztahů, příp. zájmů a hodnot, přičemž objektem trestného činu podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1940 s.). Nejvyšší soud odkazuje na správné závěry soudů obou stupňů vyplývající z provedeného dokazování. Ze skutkových zjištění a vymezeného skutku je zřejmé, že v trestní věci je společenským zájmem především ochrana poškozené K. P. před intenzivním a dlouhodobým týráním obviněného, nikoliv trestní stíhání obviněného. Trestní stíhání obviněného a následné uložení trestu v souladu se zákonem je následkem jeho protiprávního jednání, které po delší dobu páchal vůči poškozené.
K námitkám obviněného, že byl porušen právní princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud poukazuje na to, jak již bylo shora uvedeno, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela častým případem týrání osoby žijící ve společném obydlí, které naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, přičemž naplňuje všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. R. je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odvolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu