ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1621.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1621/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. ledna 2016 v Brně dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 5 To 22/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 3/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 3 T 3/2014, uznal obviněného M. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že
jako jednatel společnosti B.E.A. TRADE LLP, s.r.o., se sídlem Wolkerova 24/3, Praha-Bubeneč, IČ: 25772511, dne 9. 7. 2010 v L., N. M. ..., uzavřel pod nepravdivou záminkou s poškozeným Ing. arch. P. B., ústní smlouvu o půjčce znějící na částku 10 000 000 Kč. Poškozený ještě téhož dne celou částku zaslal na bankovní účet č. ú. ....., společnosti B.E.A. TRADE LLP, s.r.o., IČ: 25772511, a to ihned poté co mu obviněný sdělil nepravdivé skutečnosti. Především pak to, že uvedenou částku potřebuje k zakoupení pohledávky od společnosti Metrostav, a. s., se sídlem Koželužská 2450/4, Praha-Libeň, IČ: 00014915, za společností S.P. of W., a. s. Pohledávka se týkala projektu stavby „Programu výroby bioethanolu – I. etapa“, v k. ú. R., okres M. Díky ní měla společnost obviněného uvedený projekt ovládnout a následně jej prodat zahraničnímu investorovi. Během jednání o půjčce s poškozeným Ing. arch. P. B. mu obviněný sdělil, že celková výše pohledávky bude 22 000 000 Kč, přičemž poškozeného nepravdivě informoval o tom, že mu na její zakoupení schází jen 10 000 000 Kč, a to i navzdory tomu, že žádnými takovými finančními prostředky obviněný, ani jeho společnost B.E.A. TRADE LLP, s.r.o., IČ: 25772511, nedisponovali. Jak obviněný, tak společnost B.E.A. TRADE LLP, s.r.o., IČ: 25772511, byli značně zadluženi a ze svého majetku nebyli schopni půjčku do data splatnosti, tj. do dne 31. 7. 2010, ani později poškozenému vrátit. Obviněný poškozenému dále zamlčel, že již dne 29. 6. 2010 se společností ADEMON, s.r.o., se sídlem Kotlářská 902/51, Brno, IČ: 25560832, uzavřel smlouvu o úplatném postoupení předmětné pohledávky za částku 22 000 000 Kč s tím, že úplatu uhradí do pěti dnů. O úhradě uvedené částky přitom jednal se společností Lushbury International Limited, se sídlem ve Vyman House, 104 College Road, Harrow, Londýn, která měla celou částku uhradit. Společnost však finanční prostředky neposkytla. Z částky, kterou obviněný od poškozeného obdržel, uhradil dne 9. 7. 2010 společnosti ADEMON, s.r.o., IČ: 25560832, zálohy na postoupení pohledávky ve výši 1 500 000 Kč. Zbývající část zapůjčených finančních prostředků obviněný použil v rozporu se smlouvou o půjčce, a to na zaplacení dluhů společnosti B.E.A. TRADE LLP, s.r.o., IČ: 25772511, v celkové výši 4 474 914 Kč. Obviněný ze zapůjčených peněz dále poskytl osobní půjčku ve výši 2 800 000 Kč H. B. Zbytek finančních prostředků obviněný vybral z účtu v hotovosti a použil je nezjištěným způsobem. K plné úhradě pohledávky následně nedošlo. Pohledávka byla následně společností ADEMON, s.r.o., IČ: 25560832, prodána jinému zájemci. Obviněný tak poškozenému Ing. arch. P. B. způsobil škodu na majetku ve výši 10 000 000 Kč.
Podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného Ing. arch. P. B. na náhradu škody.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 5 To 22/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ivana Brože včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm rozporuplnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný je přesvědčen, že jeho rozporuplnost je založena jednostranným provedením důkazů v jeho neprospěch. Má za to, že soudy obou stupňů porušily zásadu zákonnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí s tím, že byla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Má za to, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako civilněprávní delikt, nikoliv jako trestněprávní.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 3 T 3/2014, stejně tak i navazující usnesení Vrchní soudu v Praze 26. 8. 2015, sp. zn. 5 To 22/2015, a aby věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasil s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z hlediska uplatněných námitek jsou pod dovolací důvod uplatněný obviněným podřaditelné pouze námitky, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a že nebyla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Výrok, jímž byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku není v kolizi s §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný na poškozeném Ing. arch. P. B. na základě ústní dohody o půjčce vylákal finanční částku 10 000 000 Kč, a to na základě lživého tvrzení, že finanční prostředky hodlá užít na nákup pohledávky za společností Metrostav, a. s., IČ: 00014915. V době sjednávání dohody o půjčce s poškozeným obviněný již věděl, že finanční částka nebude vynaložena na koupi pohledávky. Obviněný M. K. poškozenému nic nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 10 000 000 Kč. Skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, přičemž jeho podstatou bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že na ně bylo zapotřebí bezpodmínečně reagovat prostředky trestního práva. Uplatnění trestněprávní represe je v případě obviněného proporcionálním zásahem do jeho základních práv. K naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nejvyšší zástupce uvedl, že podvodný úmysl obviněného zcela jednoznačně vyplývá z charakteristiky jeho jednání.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že skutková zjištění soudu prvního stupně byla hodnocena v jeho neprospěch. Obviněný těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin podvodu spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v §209 odst. 1 tr. zákoníku škodu velkého rozsahu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného v tom, že soudy obou stupňů porušily zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestněprávní reakce na spáchaný protiprávní čin ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku představuje nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu a jím chráněných hodnot a vztahů. Trestní odpovědnost pachatele činu vykazujícího formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu je totiž ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku podmíněna splněním dvou předpokladů; náležitou společenskou škodlivostí spáchaného činu a neadekvátností uplatnění odpovědnosti podle některého netrestního předpisu. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že pachatelem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je fyzická osoba, která vyvolala nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, v důsledku čehož došlo ke škodě na cizím majetku oklamané osoby a obohacení pachatele. Po subjektivní stránce je přitom vyžadován alespoň nepřímý úmysl podle §15 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž z hlediska zavinění u zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku postačí nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. Škoda velkého rozsahu je podle §138 odst. 1 tr. zákoníku taková škoda, která dosahuje nejméně částky 5 000 000 Kč (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1207).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. K. s poškozeným Ing. arch. P. B. uzavřel pod nepravdivou záminkou ústní dohodu o půjčce částky 10 000 000 Kč i přesto, že v té době nebyl schopen dluh poškozenému zaplatit. Poškozenému tak jednáním obviněného vznikla škoda v celkové výši 10 000 000 Kč.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný M. K. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutek byl správně právně posouzen, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože podstatou trestní věci obviněného bylo úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že na ně bylo třeba reagovat prostředky trestního práva. Uplatnění trestněprávní represe je tedy proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
K námitce obviněného, že soudy obou stupňů porušily zásadu zákonnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s čl. 39 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud uvádí, že pouze zákony stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Donucení navazující na spáchání trestného činu (ve formě trestu nebo ochranného opatření) musí mít jasné a jednoznačně stanovené hranice, neboť se v souladu se zásadou zákonnosti může uplatnit jen za podmínek a způsoby stanovenými v právních normách. Pokud jsou tyto meze přestoupeny, je porušena zásada zákonnosti. Zásada zákonnosti zároveň vyjadřuje, aby donucení bylo příslušným orgánem – v oblasti trestního práva soudem, aplikováno v souladu se zákonem při každém porušení práva, tedy při každém trestném činu, neboť jinak by byla narušována právní jistota základních subjektivních práv a svobod, kterým trestní právo poskytuje ochranu (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 111 s.). Nejvyšší soud zjistil, že v trestní věci obviněného nebyla zásada zákonnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku porušena.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odvolání ve svém celku rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu