ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.841.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 841/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. července 2016 v Brně dovolání obviněného, J. Ch. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 87/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 94/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 1 T 94/2015, uznal obviněného J. Ch. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 2. 8. 2012 prostřednictvím internetových stránek www. kouzelnapujcka.cz požádal u poškozené společnosti KOUZELNÁ PŮJČKA, s.r.o., IČ 24173029, se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, o půjčku ve výši 5 000 Kč vědomím, že již od října 2010 není schopen dostát svým závazkům, když mimo jiné v žádosti uvedl, že má pouze dvě paralelní půjčky s celkovou výší splátek 2 800 Kč, ač věděl, že je zadlužený u vícero věřitelů a jeho dluh činí částku nejméně ve výši 2 000 000 Kč, přičemž mu byla téhož dne půjčka v požadované výši poskytnuta a uzavřena s ním Smlouva o půjčce, na základě které mu byla zaslána schválená částka na jeho účet, kterou se zavázal uhradit do dne 3. 9. 2012, avšak přes prodlouženou dobu splatnosti o 30 dní, ani na základě Dohody o uznání dluhu ze dne 17. 10. 2012 tak neučinil, čímž způsobil uvedené poškozené společnosti škodu ve výši 5 000 Kč.
Za tento trestný čin byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na dobu 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost KOUZELNÁ PŮJČKA, s. r. o., IČ 24173029, se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 87/2016, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného J. Ch., které podal proti výrokům o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Pavliše včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm nesprávné právní posouzení skutku s tím, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, resp. nebylo prokázáno, že by byl zcela naplněn některý ze znaků skutkové podstaty přečinu podvodu. Popis skutku podle obviněného neodpovídá skutkové podstatě přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nešlo škodu nikoliv nepatrnou.
Současně vytkl soudům, že postupovaly příliš formalisticky a vycházely pouze ze smlouvy a neprovedly důkazy, které by prokázaly, že částku 5 000 Kč skutečně obdržel. Obviněný trvá na tom, že nemohl způsobit škodu vyšší než 4 999 Kč, a proto jeho jednání nemůže být posuzováno jako trestný čin podvodu. Dále namítl, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako jednání v přímém úmyslu a soudy dostatečně nezjistily, kolik dluhů a v jaké výši v době sjednání obviněný měl. Obviněný je přesvědčen, že v trestním řízení bylo porušeno právo na obhajobu, neboť soudy odmítly provést důkazy k prokázání skutečné výše škody a k prokázání jeho finanční situace. Obviněný uvedl s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že k nesplacení úvěru došlo v důsledku nenadálé situace v souvislosti s jeho vážným úrazem. Závěrem vytýká odvolacímu soudu, že mu nepřísluší posuzovat věc jako by rozhodoval správní orgán.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 87/2016 i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obviněného obhajoby.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Obviněný uplatnil částečně skutkové námitky, jimiž zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, zejména jeho subjektivní stránku. Podle skutkových zjištění soudů vyplývá, že pokud se obviněný zavázal vrátit půjčku ve lhůtě 30 dní, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že peníze nebude ve sjednané lhůtě schopen vrátit. Nejvyšší státní zástupce dodal, námitky týkající se způsobené škody nejsou důvodné, a že z hlediska právní kvalifikace skutku je významná výše škody, nikoliv výše prospěchu, resp. obohacení pachatele. Závěrem konstatoval, že šlo o typické jednání osoby, která řeší svoji finanční situaci tím, že „dělá“ další a další dluhy a posléze se uchýlí k podvodnému jednání, protože regulérním způsobem již nemůže získat další půjčku.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v dovolacím řízení nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem zásadně vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování nebo se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.
Obviněný namítl, že v řízení před soudy došlo k porušení práva na obhajobu. Nejvyšší soud nezjistil porušení práva obviněného na obhajobu.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu předpokládá způsobení škody nikoliv nepatrné.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin podvodu spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly skutek, kterým by uznán vinným. Přečinu podvodu se podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu podvodu je zde cizí majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne na cizím majetku škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Subjektivní stránka trestného činu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy jestliže pachatel ví o tom, že svým jednáním může uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet podstatnou skutečnost, když s předpokládaným následkem škody je srozuměn.
Uvedení v omyl, jehož se obviněný dopustil, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podvodné jednání , tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný J. Ch. zamlčel podstatné skutečnosti, tedy skutečný počet splátek a předchozích dluhů a uvedl nepravdivé údaje s úmyslem podvodně vylákat peněžitou částku od poškozené společnosti v úmyslu peníze nevrátit, ačkoliv věděl, že peníze nebude moci ve smluvené době vrátit, a že tím uvedl poškozenou společnost v omyl. Obviněný nemohl dostát svým závazkům, které na sebe převzal, neboť byl v tomto období ve značné tíživé situaci a v pracovní neschopnosti. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný J. Ch. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného přečinu, neboť sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí napadené dovoláním netrpí vytýkanými vadami. Proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu