ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1133.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1133/2016 -77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného T. S. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 4 To 89/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 20 T 4/2015, byl obviněný T. S. T. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve vztahu k písm. d) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §234 odst. 5, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 4 To 89/2015, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §234 odst. 4, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené České spořitelně, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že po předchozí společné domluvě a rozdělení úloh s obviněným K. D. M., státním příslušníkem Bulharské republiky, jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu, poté, co K. D. M. dne 10. 7. 2010 v době od 7:11 do 7:38:50 hodin nainstaloval na bankomat České spořitelny, a. s., č. XXXX, umístěný v prostorách prodejny Albert, na adrese P., ulice U H., nelegální elektronické záznamové zařízení shromažďující v sobě identifikační, bezpečnostní a přístupové údaje z magnetických proužků platebních karet oprávněných držitelů použitých v konkrétním bankomatu (dále jen skimmovací zařízení), obviněný T. S. T. téhož dne opakovaně v době od 11:31:54 do 11:32:13 hodin a znovu v době od 17:14:28 do 17:15:13 hodin kontroloval, manipuloval a upravoval za použití nože toto nainstalované skimmovací zařízení na bankomatu, s vědomím, že takto získaná data budou sloužit a nejméně v případech konkrétně uvedených ve výroku o vině pod body 1. – 376. i posloužila k následnému neoprávněnému vytvoření kopií platebních karet dalšími členy organizované skupiny a k neoprávněným výběrům z účtů oprávněných držitelů těchto platebních karet či pokusům o ně, přičemž provedenými výběry finanční hotovosti tak byla způsobena České spořitelně, a. s., IČ 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, škoda v celkové výši 550 250,55 Kč a pokusy o výběry jí měla být způsobena další škoda v celkové výši 630 052,29 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. S. T. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Namítl, že již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání upozornil na pochybení orgánů činných v trestním řízení spočívající v tom, že v označeném usnesení vymezený skutek dostatečně nepopisuje a odůvodnění usnesení dostatečně neodůvodňuje nezbytné znaky skutkové podstaty tak, aby byla udržitelná právní kvalifikace spáchání skutku organizovanou skupinou. Popis skutku zejména neobsahuje ani zmínku o popisu obligatorně vyžadovaného rozdělení rolí jednotlivých spolupachatelů. Toto pochybení zatěžuje celé následné řízení vadou, neboť obviněného za této situace nelze spravedlivě stíhat jako člena organizované skupiny. Vada nedostatečného popisu skutku nebyla v řízení před soudy zhojena a podle názoru obviněného trvá doposud.
6. Tvrdil, že z řetězce provedených nepřímých důkazů nelze učinit spolehlivý závěr, že se dílčího jednání ve dnech 17. – 19. 7. 2010 namísto doposud oněch neustanovených spolupachatelů nemohl dopustit tehdy spoluobviněný K. M., příp. sám obviněný. V takovém případě by se však protiprávního jednání dopustily pouze dvě osoby – obviněný a K. M., a nemohlo by se tak jednat o organizovanou skupinu, kterou tvoří vždy nejméně tři osoby. To, že se obviněný vytýkaného jednání dopustil jako člen organizované skupiny, je přitom obsaženo ve zpřísňujících právních kvalifikacích obou zločinů, za které byl odsouzen. Soudy tuto možnost skutkového děje, že obviněný jednal ve spolupachatelství pouze s jednou osobou, spolehlivě nevyloučily, za této situace tedy bylo namístě, aby aplikovaly pravidlo in dubio pro reo a zohlednily právní kvalifikaci ve prospěch obviněného.
7. Soudy nesprávně uzavřely, že ani obviněný, ani K. M. nemohli být osobně v Peru, neboť jejich identifikační údaje nejsou zaneseny v peruánských migračních databázích. K tomu obviněný připomněl, že v předmětné době byl bulharským občanům umožněn s Peru bezvízový pobyt za účelem turistiky. Ze zprávy Interpolu, kterou si soudy k provedení jako listinný důkaz vyžádaly, se však nepodává, jestli tato zaznamenává a shromažďuje data i o bezvízových leteckých vstupech cizinců na území Peru. O možném vstupu obviněného či K. M. na území Peru soudy nezjistily nic spolehlivého. Proto se i v tomto případě měla uplatnit zásada in dubio pro reo a soudy měly připustit, že se jeden ze spolupachatelů – obviněný či K. M. dostal do Peru, kde z kreditních karet vybíral finanční hotovost. Takový závěr by se pak příznivě promítl do právní kvalifikace skutku, kterého by se obviněný dopustil pouze ve spolupachatelství s K. M., nikoliv jako člen organizované skupiny. Úvaha soudu o relativně malé časové prodlevě mezi útokem proti bankomatu v České republice a výběru finanční hotovosti v Peru, by svědčila na obtížné, nikoliv však nemožné provedení.
8. Obviněný dále nesouhlasil ani s přísnější právní kvalifikací odvolacího soudu, který uzavřel, že trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku měl obviněný spáchat ve značném rozsahu podle §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to přestože odvolací soud neprovedl jediný důkaz k posouzení předpokládaného a skutečného výnosu z trestné činnosti. Odvolací soud provedl prostý součet částek, k jejichž výběrům z bankomatů v Peru či jinde daly neustanovené osoby příkaz a na základě tohoto součtu dospěl k závěru o výši škody. Při tomto svém uvažování však nezohlednil běžnou realitu lidského jednání v této oblasti a v čase vzhledem ke všem okolnostem a neopřel svůj závěr o jakýkoliv důkaz. Odvolací soud se tak dopustil hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, aniž by pro toto hodnocení měl podklad v provedených důkazech. V případě přísnější právní kvalifikace podle §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku jde podle jeho mínění o nepřezkoumatelné a nezákonné rozhodnutí.
9. Přestože si je obviněný vědom, že dovolací soud nepřezkoumává rozsah či úplnost skutkových zjištění a jejich správnost, shrnul, že shora popsané právní závěry a právní úvahy soudu druhého stupně při hodnocení skutkových zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Nemohl být uznán vinným skutkem, jehož popis v usnesení o zahájení trestního stíhání trpí nezhojitelnou vadou, soudy podle něj opakovaně rezignovaly na respektování zásady in dubio pro reo a odvolací soud v rozsudku provedl vlastní hodnocení důkazů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 4 To 89/2015, ve výroku o vině, trestu i náhradě škody zrušil (návrh na případný další postup ve věci neučinil).
11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po rekapitulaci podstatného obsahu dovolání sdělila, že v dovolání uplatněné námitky považuje zčásti za uplatněné právně relevantně, současně je však neshledává jako opodstatněné. Plně se ztotožnila s pečlivým hodnocením provedených důkazů v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 48 až 55 rozsudku). Podle státní zástupkyně odvolací soud dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům a náležitě se vyrovnal i s námitkami obsaženými v odvolání obviněného.
12. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu současně nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, naopak z nich vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy se nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
13. Rovněž nepovažuje za relevantní tvrzení dovolatele ohledně porušení zásady in dubio pro reo. Tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění, jedná se o pravidlo procesního charakteru, a není tak způsobilé naplnit obviněným uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Stejně tak porušení práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež by odpovídalo představám obviněného.
14. Uzavřela, že jednání obviněného bylo přiléhavě právně kvalifikováno a rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
19. V řízení nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz str. 50 až 55 rozsudku nalézacího soudu, str. 48 až 51 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nalézací soud provedl obsáhlé dokazování, významnými usvědčujícími důkazy jsou především výpovědi svědka JUDr. J. Ř., vedoucího týmu vyšetřování kartových podvodů, kartového centra České spořitelny, a. s., zaměřené na okolnosti skimmingu na předmětném bankomatu, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, zpracovatele pplk. RNDr. Daniela Dvořáka a jeho výslech, zprávy České spořitelny, a. s., výpovědi jednotlivých oprávněných držitelů platebních karet, záznamy kamer napadených bankomatů. Souhrn nepřímých důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, a to i ve vztahu k okruhu potencionálních pachatelů činu (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Dovolací soud si je vědom, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Pakliže obviněný v postupu soudů spatřoval porušení zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a v širším kontextu zásad spravedlivého procesu, nelze mu z výše vyložených důvodů přisvědčit. Stejně tak nelze akceptovat opakované odkazy obviněného na nedostatky v popisu skutku (především co do okolností spáchání činu členem organizované skupiny) v usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti lze upozornit na důležitý rozdíl mezi pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, tedy ne jen jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, nikoli ohledně jeho popisu. Skutek a jeho popis jsou významné pro právní posouzení, a lze tedy uvést, že soud může v souladu s obžalovací zásadou (§2 odst. 8 tr. ř.) rozvedenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. (k tomu v podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011). I kdyby tedy popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl zcela perfektní, nijak to nezpochybňuje závěr o zachování totožnosti skutku a ve svých důsledcích správnost a přesvědčivost skutkových i právních závěrů odvolacího soudu. Nelze pochybovat ani o tom, že ty byly učiněny za důsledného zachování práva na obhajobu, obviněný byl po celou dobu řízení před soudy konfrontován se skutečností, že čin byl spáchán členem organizované skupiny (před soudem nalézacím dokonce členem organizované skupiny působící ve více státech).
20. Obviněný též vytkl, že vztah K. M. k jednotlivým skutkům a jeho role při páchání trestné činnosti nebyla v řízení objasněna, a to zejména proto, že trestní řízení ve věci K. M. bylo vedeno jako oddělené a ve věci obviněného ani nevypovídal. Třebaže lze připustit, že z důvodu odděleně vedených trestních řízení byla omezena možnost obviněného v rámci jím uplatňované obhajoby konfrontovat svá tvrzení se svědkem K. M., byly opatřeny důkazy v takovém rozsahu a kvalitě, že o vině obviněného není žádných rozumných pochybností. V této souvislosti není od věci uvést, že věc dovolatele byla vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí proto, že původně spoluobviněný K. M. nebyl vydán z Bulharské republiky, kde je trestně stíhán pro obdobnou trestnou činnost a má uložen administrativní zákaz opustit území Bulharské republiky, přičemž zákonné podmínky pro řízení proti uprchlému splněny nebyly.
21. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu, obsahu dovolání a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významné otázky, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu spáchal zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 jako člen organizované skupiny a ve značném rozsahu, tedy za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve smyslu §234 odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, a dále zda jako člen organizované skupiny spáchal též zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu.
23. Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny a ve značném rozsahu. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku spáchá, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, spáchá čin jako člen organizované skupiny, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pokusem trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
24. Podle tzv. právní věty rozsudku odvolacího soudu obviněný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku spáchal konkrétně tím, že padělal platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý a platný a spáchal takový čin jako člen organizované skupiny a ve značném rozsahu. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se měl dopustit proto, že jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, spáchal takový čin jako člen organizované skupiny a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Takové právní posouzení skutku obviněného má jasnou oporu ve skutkových zjištěních uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním tohoto rozsudku, jakož i relevantní částí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
25. Trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti.
26. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou.
27. Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.]. Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle §16 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto znaku skutkové podstaty je tak podmíněna existencí nejen intelektuální složky úmyslu (pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob za výše popsaných předpokladů, tj. organizované skupiny), ale též složky volní (pachatel buď chce čin spáchat jako člen organizované skupiny, nebo je s takovou účastí na činu alespoň srozuměn).
28. K námitce obviněného zpochybňující, že čin byl spáchán členem organizované skupiny, není od věci poznamenat, že tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Pokud se tedy soudům v rámci trestního řízení nepodařilo zjistit totožnost ostatních členů organizované skupiny, nepřekáží tato skutečnost kvalifikování jednání obviněného jako činu spáchaného členem organizované skupiny. To, že obviněný nejednal pouze ve spolupachatelství s K. M., ale jednal jako člen organizované skupiny, vyplývá jednak z časového průběhu páchání trestné činnosti, kdy obviněný spolu s K. M. měli za úkol provést sběr dat z platebních karet za pomoci instalace skimmovacího zařízení na bankomat, k čemuž došlo dne 10. 7. 2010, následně takto shromážděná data zaslat jinému členu organizované skupiny, jehož totožnost nebyla a ani nemusela být soudy zjištěna, a ten v průběhu 17. až 19. 7. 2010 provedl výběry z bankomatů v Peru. V tomto týdenním mezidobí bylo přitom nutno vyrobit kopie několika desítek až stovek platebních karet. Nelze tedy rozumně předpokládat, že by se obviněný či K. M. stihli takto rychle přesunout z České republiky, kde se prokazatelně nacházeli, do Peru a následně tam podle nezákonně nashromážděných údajů o platebních kartách vyrobit tak velké množství kopií platebních karet, prostřednictvím nichž pak byly vybírány peníze z bankomatů v Peru. Navíc je nutné podotknout, že navzdory tomu, že v dovolání obviněný naznačuje, že v Peru mohl operovat on sám, příp. K. M., tak ve veřejném zasedání u odvolacího soudu výslovně prohlásil, že v Peru nikdy nebyl a v době, kdy v Peru docházelo k výběrům z kopií platebních karet, ani neměl cestovní pas (č. listu 762). Soudy proto i s ohledem na negativní zprávu Interpolu pokládaly za vyloučené, aby se obviněný nebo K. M. dokázal v tak krátkém časovém intervalu přesunout do Peru, kde by stihl zhotovit takové množství kopií platebních karet a sám z nich následně vybírat hotovost. Za daných okolností proto přesvědčivě usoudily, že obviněný byl členem organizované skupiny a v Peru operovala osoba od obviněného a K. M. odlišná. Takový závěr je i podle názoru Nejvyššího soudu za dané důkazní situace plně přijatelný a nelze mu nic vytknout.
29. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu je dobře patrné i rozdělení rolí členů organizované skupiny. Vyplývá z nich, že konkrétně obviněný spolu s K. M. se podíleli na sběru a shromáždění dat ohledně platebních karet instalací skimmovacího zařízení na bankomat, kdy takto nashromážděná data byla předána dalšímu členu či členům organizované skupiny, kteří operovali v Peru, kde z bankomatů prostřednictvím kopií platebních karet vybírali finanční hotovost. Je zřejmé, že pro každého jednotlivého člena skupiny by byla trestná činnost mnohem obtížněji uskutečnitelná, ne-li nereálná, a to vzhledem na časový sled událostí a nutnost přesunu mezi kontinenty (viz výše). V žádném případě se nejedná o jakési náhodné seskupení, ale naopak o předem smluvené a zorganizované rozdělení rolí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 501/2015).
30. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud přiléhavě upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny a o tom, že obviněný úmyslně čin spáchal jako člen organizované skupiny. Objektivně se obviněný podílel na jednání, které mělo za následek poskytnutí nezjištěným osobám předmětná data s vědomím, že budou sloužit výlučně k neoprávněnému vytvoření kopií platebních karet, přičemž padělky budou použity k neoprávněným výběrům finanční hotovosti z účtů oprávněných držitelů platebních karet. Po objektivní stránce bylo prokázáno, že tento mechanismus trestné činnosti fungoval a že další nezjištěné osoby vyrobily padělky platebních karet a provedly výběry, popř. jejich pokusy, v bankomatech v Peru. Správně připomněl, že po subjektivní stránce obviněnému muselo být známo, že bez jeho jednání by nebylo možné získat data pro padělání platebních karet, která jsou uložena v magnetickém proužku platebních karet, případně v jiných ochranných prvcích, přičemž takto získaná data nejsou způsobilá k jiné formě protiprávního jednání. Že obviněný od počátku věděl, že je součástí organizované skupiny, logicky dovozoval z povahy trestné činnosti a její složitosti, technické a materiální náročnosti, což s sebou nese potřebu vnitřní specializace na jednotlivé činnosti vedoucí ve svém výsledku až k výběrům cizích peněz. Obviněný jako článek organizované skupiny osob, vybaven již jistými předchozími zkušenostmi s obdobnou trestnou činností, si byl vědom nezbytnosti úkolů a činností ostatních členů takové skupiny, ač je nemusel znát (str. 51 rozsudku).
31. Odvolací soud proto nepochybil, pakliže kvalifikoval jak zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku, tak zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku jako zločiny úmyslně spáchané členem organizované skupiny ve smyslu §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (viz str. 53, 55 rozsudku).
32. Obviněnému nelze přitakat ani v jeho názoru, že použil-li odvolací soud zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. spáchání činu ve značném rozsahu, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Co se rozumí „značným rozsahem“ ve smyslu §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, není v zákoně výslovně stanoveno nějakou nominální peněžní částkou. Takovým způsobem jsou vymezeny zákonné znaky, které se vztahují ke kvantifikaci škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci, a to v ustanoveních §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tato ustanovení jsou konstruována tak, že u každého ze zákonných kvantifikačních znaků je stanovena minimální peněžní částka, při jejímž dosažení je příslušný zákonný znak naplněn. Citovaná ustanovení se nevztahují na případy, kdy je spáchání činu kvantifikováno zákonným znakem, který je vymezen jako „rozsah“. Jestliže zákon v ustanoveních §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nezmiňuje „rozsah“ spáchání činu, pak tím dává najevo, že nominální peněžní částka, o kterou v konkrétní věci jde, nemůže sama o sobě odůvodnit naplnění tohoto zákonného znaku, že vedle této částky jsou relevantní i další okolnosti a že teprve ze širšího souhrnu všech významných okolností může vyplývat závěr, zda čin byl spáchán v určitém „rozsahu“.
33. Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku je z hlediska systematiky trestního zákoníku zařazen mezi trestné činy proti měně a platebním prostředkům a v širším kontextu mezi trestné činy hospodářské (hlava VI, díl 1 zvláštní části trestního zákoníku). Ustanovení o tomto trestném činu poskytuje ochranu českým i jiným než tuzemským platebním prostředkům, především platební kartě, elektronickým penězům, příkazu k zúčtování, cestovnímu šeku apod. (srov. také §238 tr. zákoníku), a tím řádnému fungování celého, zejména bezhotovostního platebního styku. Objektem trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku tedy nejsou majetkové zájmy dotčených účastníků platebního styku. Ochrana jejich majetku je zajišťována prostřednictvím ustanovení o trestných činech proti majetku (hlava V zvláštní části trestního zákoníku). Jestliže pachatel padělá platební prostředek a použije ho např. k podvodnému získání peněz ke škodě majetku jiné osoby, pak takové jednání směřuje proti oběma objektům, tj. jak proti zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti platebních prostředků jako základu funkčního peněžního styku, tak proti zájmu na nedotknutelnosti cizího majetku. Popsané jednání je souběhem obou trestných činů, tj. trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (k tomu viz přiměřeně č. 23/1995 Sb. roz. tr.).
34. Kvalifikačním znakem je u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku „spáchání činu ve značném rozsahu“ a u trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku „způsobení značné škody“, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Z toho, co bylo uvedeno o rozdílnosti pojmů „rozsah“ a „škoda“, vyplývá, že naplnění kvalifikačního znaku uvedeného v §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nemůže bez dalšího mechanicky vyplývat z toho, že byl naplněn kvalifikační znak uvedený v §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Při jednočinném souběhu obou trestných činů nelze naplnění znaku „spáchání činu ve značném rozsahu“ u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dovozovat jen z toho, že byl naplněn znak „způsobení značné škody“ u trestného činu podvodu. Z toho, že zmíněné znaky nemají přímou souvislost, vyplývá, že i když byla trestným činem podvodu způsobena značná škoda, nemusí to nutně znamenat, že trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku byl spáchán ve značném rozsahu. Apriorně ovšem není možné vyloučit naopak ani to, že trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku bude v závislosti na okolnostech konkrétního případu spáchán ve značném rozsahu, i když trestným činem podvodu nebude způsobena značná škoda.
35. Z okolností, které je třeba brát v úvahu při posuzování otázky, zda v konkrétním případě byl čin spáchán v určitém „rozsahu“ ve smyslu zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, má význam zejména počet padělaných či pozměněných platebních prostředků, jejich využitelnost z hlediska potenciálního počtu platebních operací, způsob a míra jejich skutečného použití, frekvence posuzovaného jednání z hlediska otázky, zda bylo ojedinělé či naopak soustavné, zda se dotklo nějakého širšího okruhu účastníků platebního styku apod. Teprve v tomto celkovém kontextu má svůj význam také nominální hodnota reprezentovaná padělaným či pozměněným platebním prostředkem či výše finanční částky, která byla jeho prostřednictvím získána (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1487/2015).
36. Aplikováno na posuzovaný případ, odvolací soud výstižně přihlížel k tomu, že k útokům na účty mnoha oprávněných držitelů platebních karet došlo v masivním počtu případů (celkem 376), na základě značného počtu padělaných platebních karet, byla způsobena značná škoda na majetku banky a došlo k pokusu o způsobení další značné škody, tudíž zamýšlená škoda téměř dvojnásobně převyšovala hranici značné škody. Z charakteru jednání obviněného vyplývá, že se vědomě podílel na prvním kroku ke zhotovení většího počtu padělků platebních karet a neoprávněném získání finančních prostředků. Souhlasit lze i s obviněným zpochybňovanou úvahou odvolacího soudu, že by bylo nelogické riskovat přistižení či odhalení při páchání tak závažného jednání, jakým je skimmování, aniž by obviněný předpokládal značný výtěžek z této trestné činnosti, o který se muselo podělit několik osob. To ostatně dokládá i umístění skimmovacího zařízení, obviněným kontrolovaného a upravovaného, na frekventovaném místě u supermarketu s předpokladem většího množství osob používajících bankomat, tudíž i větší počet platebních karet, z nichž budou neoprávněně získaná potřebná data a které budou padělány (str. 53 rozsudku).
37. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že zcela souhlasí s těmi úvahami soudů obou stupňů, na jejichž podkladě uzavřely, že se obviněný dopustil zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku (nikoliv jen účastenství na něm). Správně připomněly, že platební karty jsou platebním prostředkem a obviněný v úmyslu tyto padělat učinil jeden z kroků nezbytných a přímo směřujících k jejich padělání. Přesvědčivě a logicky zdůraznily, že padělatelem platební karty není jenom ten, kdo fyzicky padělek zhotoví, ale i osoba, která jí poskytne kvalitativně i kvantitativně takovou součinnost, bez které by padělatel neměl možnost padělek vyrobit. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo. Nebýt klíčových dat z originálů platebních karet, mohl by zhotovitel padělku vyrobit pouze formu (plast) platební karty, aniž by takový plast byl schopen plnit funkci platební karty. Obviněný v době nelegálního načítání dat z platebních karet byl minimálně srozuměn s tím, že je padělatelem platebních bankovních karet v širším slova smyslu, resp. že je zapojen do celého řetězce osob a úkonů, na jejichž konci je padělek platební karty. Jednání obviněného v sobě zahrnuje i zákonem požadovaný specifický úmysl, tj. vyrobit padělek platební karty s cílem použít jej v budoucnosti jako pravý; v opačném případě by takové jeho jednání postrádalo smysl (viz str. 57 rozsudku nalézacího soudu, str. 53 rozsudku odvolacího soudu).
38. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného T. S. T., ač bylo částečně opřeno o relevantně uplatněné námitky, bylo jako celek shledáno zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu