ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1163.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1163/2015-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání obviněného Ing. R. M. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 To 39/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 18/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 To 39/2015, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 57 T 18/2013.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst.1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 57 T 18/2013, uznal obviněného Ing. R. M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
ačkoliv od 19. 9. 2001 věděl, že je HIV pozitivní a byl poučen o nutnosti informovat o svém onemocnění své sexuální partnery a v případě pohlavního styku používat pouze bezpečnější praktiky (používat kondom a vystříhat se krvavých sexuálních praktik), přičemž syndrom získané imunodeficience (AIDS) včetně nosičství viru HIV je obsažený v příloze č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního řízení kromě jiného stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, poškozené o svém onemocnění neinformoval a jednal v rozporu s ust. §53 odst. 1 písm. b), c) z. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, když:
1. v P. v přesně nezjištěné dny počátkem roku 2012 v bytě v ulici J. Ž. měl s P. S. ve dvou případech orální pohlavní styk bez ochrany v roli pasivní a anální pohlavní styk v roli aktivní s použitím kondomu z iniciativy poškozeného, když však došlo v průběhu análního styku k opakovanému shrnutí kondomu, obviněný, až do upozornění poškozeného, aby použil jiný kondom, pokračoval ve styku bez něho a teprve poté si vzal kondom nový, a ve druhém případě se obviněný opětovně pokoušel o anální pohlavní styk v roli aktivní bez použití kondomu, což poškozený odmítl, proto obviněný z iniciativy poškozeného kondom použil, přičemž v obou případech došlo u obviněného při orálním styku k ejakulaci do úst poškozeného, který sperma spolkl, aniž ho obviněný informoval, že je HIV pozitivní,
2. v P. v přesně nezjištěné dny v době od března do srpna 2012 v bytě poškozeného v R. ulici měl s D. L. nejméně v 8 případech opakovaný orální pohlavní styk v roli aktivní i pasivní bez použití kondomu, i když obviněný nosil v té době rovnátka, která mohla zapříčinit krvácivé poranění,
3. v L. v přesně nezjištěné době od 29. 4. 2012 do 1. 5. 2012 ve večerních hodinách na pokoji v hotelu B. v N. ulici ještě za přítomnosti T. V. měl s poškozeným T. G. anální pohlavní styk v roli aktivní s použitím kondomu na základě iniciativy poškozeného a orální styk v roli pasivní bez použití kondomu, přičemž u obviněného došlo k vyvrcholení mimo ústa poškozeného, který měl v této době v ústech problémy s občasnou krvácivostí zubu a kdy navíc u poškozeného došlo během análního styku ke krvácení z konečníku, přičemž orální a anální styk s poškozeným proběhl, aniž by ho obviněný informoval o skutečnosti, že je HIV pozitivní,
4. v L. v přesněji nezjištěné době v měsíci květnu 2012 v domku svých rodičů v M. ulici a v L. v přesně nezjištěné době na přelomu května a června 2012 v bytě poškozeného v H. ulici ve dvou případech měl s poškozeným T. G. anální pohlavní styk v roli aktivní s použitím kondomu z iniciativy poškozeného a orální pohlavní styk v roli pasivní bez použití kondomu, přičemž u obviněného došlo k vyvrcholení mimo ústa poškozeného, který měl v této době v ústech problémy s občasnou krvácivostí zubu, přičemž styky proběhly, aniž by ho obviněný informoval o tom, že je HIV pozitivní,
5. v L. dne 29. 7. 2012 v ranních hodinách v bytě poškozeného v ulici S. měl nechráněný oboustranný orální pohlavní styk a pokusil se o anální pohlavní styk v roli aktivní s poškozeným J. Š. , který inicioval použití kondomu při análním styku, což ho však bolelo, proto si obviněný sundal ochranu a ještě jednou se pokusil do poškozeného proniknout bez kondomu, to však poškozený odmítl, proto pokračovali v mazlení, při němž poškozený v důsledku opilosti usnul, přičemž obviněný mezitím ejakuloval tak, že poškozenému část jeho ejakulátu vnikla do oka, přičemž styky proběhly, aniž by ho obviněný informoval o skutečnosti, že je HIV pozitivní.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §152 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let.
3. Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem současně podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, která mu kladla za vinu, že v P. přesně nezjištěného dne v měsíci červnu až červenci 2012 ve svém bytě v ulici A. měl s poškozeným J. A. B. nejprve oboustranný nechráněný orální pohlavní styk a následně i nechráněný anální pohlavní styk, přestože poškozený, který byl v roli pasivní, navrhoval použití kondomu při análním styku, při němž došlo k vyvrcholení obviněného mimo tělo poškozeného, přičemž styky proběhly, aniž by ho obviněný informoval o skutečnosti, že je HIV pozitivní , čímž měl spáchat zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle soudu nebylo na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (ten tak učinil v neprospěch obviněného) odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 To 39/2015, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v odsuzující části, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodným jednáním (jednotlivými výše popsanými dílčími útoky), které však právně kvalifikoval jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolací soud současně podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
5. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jakuba Tomšeje proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Nesprávnost právního posouzení skutku dovolatel spatřoval jednak v tom, že daný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu (ba ani přečinu) šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku, a dále v tom, že už vůbec nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Vyjádřil přitom přesvědčení, že jeho dovolání má velký význam pro aplikační praxi, neboť soudy obou stupňů v jeho případě zcela protichůdným způsobem vyhodnotily závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1172/2005 (zřejmě v důsledku písařského pochybení uvedl odkaz na sp. zn. 8 Tdo 1172/2015); zatímco soud prvního stupně rozhodl v souladu s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož za pokus těžkého ublížení na zdraví lze považovat ze sexuálních praktik pouze nechráněný anální styk (a nikoliv např. styk orální), soud druhého stupně tento závěr zcela ignoroval a rozhodl v příkrém rozporu s ním. V této souvislosti poukázal rovněž na to, že některé závěry, jež Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí k otázce šíření HIV coby nakažlivé lidské nemoci vyslovil před deseti lety, jsou již zcela neaktuální a s ohledem na vývoj lékařské vědy zastaralé, a tudíž se zdá, že by se měl k této otázce opakovaně vyjádřit.
7. Ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněný namítl, že není naplněn žádný z pojmových znaků tohoto trestného činu. Jeho subjektem může být pouze osoba, která je nositelem nakažlivé lidské nemoci a je způsobilá tuto nemoc přenést na jinou osobu; i když podle přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 453/2009 Sb. patří mezi nakažlivé lidské nemoci i „AIDS (syndrom získané imunodeficience) včetně nosičství viru HIV“ (přičemž takové vymezení je prý zcela nesmyslné, neboť nosičství viru HIV bez jakýchkoli vnějších projevů nelze považovat za „nemoc“, a podzákonný právní předpis tak v rozporu s ústavním pořádkem rozšiřuje trestní odpovědnost nad rámec stanovený zákonem), ne každý nositel viru HIV je způsobilý k jeho rozšíření. V souladu s aktuálními poznatky rychle se rozvíjející lékařské vědy je u infekce HIV totiž třeba vycházet z tzv. virové nálože, tj. množství částic viru HIV v krvi pacienta, přičemž čím více viru se nachází v jeho krvi, tím větší je jeho způsobilost přenést vir na jinou osobu; metody léčby se přitom rozvinuly natolik, že u pacienta, který se řádně léčí, je možno dosáhnout tzv. nulové virové nálože, při níž je množství viru v jeho krvi na nedetekovatelné úrovni, a proto je dovozováno, že je zcela neinfekční (doktrína tzv. nulové virové nálože, na niž odkazuje ve svém odborném vyjádření MUDr. Ivo Procházka, CSc., vedoucí AIDS poradny v Praze, Česká společnost AIDS pomoc, a též znalec doc. MUDr. Luděk Daneš, DrSc., jenž ve věci vypracoval znalecký posudek).
8. Obviněný následně zdůraznil, že on sám vůči viru HIV projevuje mimořádnou rezistenci, v roce 2012, kdy mělo dojít k jeho údajnému trestnému jednání, byl zařazen do skupiny tzv. nonprogresorů, tedy osob s virovou náloží na velmi nízké úrovni i přesto, že neužívají na každodenní bázi žádnou léčbu, a relativně mírný až malý virový náboj snižoval po celou dobu riziko, že při pohlavním styku nakazí své partnery. S léčbou započal po zahájení trestního stíhání, a to 2. 5. 2013 a v současnosti je jeho virová nálož nulová. Soudy obou stupňů proto pochybily, když se v rámci dokazování dále nezabývaly jeho virovou náloží a v důsledku toho i sníženým rizikem přenosu, neboť jestliže by byla prokázána jeho neinfekčnost, byl by dán důvod ke zproštění obžaloby, resp. pokud by nebyl zcela neinfekční, avšak jeho virová nálož byla nízká, tato skutečnost by měla být důvodem k mimořádnému snížení trestu podle §58 tr. zákoníku. Obviněný upozornil i na to, že nelze spekulovat o tom, že by nevěděl, jaká je jeho virová nálož, popř. jaké následky to má pro jeho infekčnost, protože každá HIV pozitivní osoba se zpravidla jednou za čtvrt roku podrobuje krevním testům a o výsledcích odběrů a jejich významu je svým ošetřujícím lékařem poučena.
9. K doktríně nulové virové nálože, jež je v zahraničí orgány činnými v trestním řízení běžně přijímána, dovolatel odkázal jednak na několik rozhodnutí cizozemských soudů této se týkajících (konkrétně na rozhodnutí nizozemského Nejvyššího soudu, německého okresního soudu, švýcarského spolkového soudu, soudu státu Iowa v USA), jimiž byli tam žalovaní obvinění vzhledem k jejich nízké, resp. nedetekovatelné virové náloži zproštěni obžaloby s tím, že taková virová nálož zpravidla představuje výluku z trestní odpovědnosti, jednal na metodický návod státního zastupitelství ve Velké Británii k této problematice, a vyslovil přesvědčení, že stejné by mělo být právní hodnocení věci i v jeho případě.
10. Ve vztahu k subjektivní stránce zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněný vytkl soudům, že ačkoliv forma zavinění musí být přesně zjištěna s tím, že platí zásada in dubio pro reo, v jejich rozhodnutích není závěr o tom, že jednal úmyslně, nijak odůvodněn; k tomu uvedl, že u něj nebyl dán ani přímý, ani nepřímý úmysl, neboť v době intimních kontaktů věděl, že jeho virová nálož je natolik nízká, že k přenosu na jiné osoby nedojde, a měl důvodně za to, že při nich není dáno žádné riziko nákazy. Jeho vnitřní vztah tak vyplýval především z toho, jaké informace o způsobech a rizicích přenosu infekce HIV dostal od orgánů ochrany veřejného zdraví, resp. od lékařů; poukázal na formulář „Informace pro člověka infikovaného virem lidského imunodeficitu“, ze kterého standardně získává každý čerstvě diagnostikovaný HIV pozitivní pacient informace a z něhož jednoznačně vyplývá, že infekce HIV nikomu nebrání v dalším sexuálním životě, jsou-li dodržovány zásady tzv. bezpečnějšího sexu, a dále, že „jedinou vakcínou proti AIDS při pohlavním styku je prezervativ“ s tím, že „pokud budete shora zmíněné zásady dodržovat, je riziko přenosu nákazy na další osoby jak ve Vaší domácnosti, tak i na Vašem pracovišti a i ve společnosti vyloučené“. Obviněný proto vyloučil, že by v případě chráněného análního sexu mohl být dán jeho úmysl rozšířit virus HIV, a vyjádřil přesvědčení, že je irelevantní, kdo v daném případě inicioval použití kondomu, když ze skutkových zjištění (např. z výpovědi svědka T. G.) je jasné, že ve všech případech byl použit. Ve vztahu k (vzájemnému) nechráněnému orálnímu styku uvedl, že je ve společnosti zcela běžný, neboť je všeobecně známo, že riziko přenosu u této praktiky se blíží nule. S ohledem na to, že předpokladem úmyslu je, že pachatel musí přinejmenším vědět a být srozuměn s tím, že jeho jednání může způsobit následek zakotvený v trestním zákoníku, a naopak případy, kdy pachatel bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že takový následek nezpůsobí, již představují vědomou nedbalost, nemohl jednat zaviněně, protože pravděpodobnost přenosu blížící se nule je přiměřeným důvodem k tomu, aby předpokládal, že k přenosu nedojde, a jednal jedině snad ve vědomé nedbalosti.
11. Pokud jde o objektivní stránku daného trestného činu, dovolatel předně uvedl, že drtivou většinu jednání, jež mu jsou kladeny za vinu, popírá, a následně se k jednotlivým z nich vyjádřil v tom smyslu, zda mohla způsobit následek v podobě zvýšení nebezpečí rozšíření infekce HIV (odkázal přitom na vyjádření MUDr. Ivo Procházky, CSc.). V obecné rovině zdůraznil, že pokud jednak praktikoval anální sex za použití kondomu, jednal zcela v souladu s poučením lékaře (zde zmínil, že mělo-li dojít ke sklouznutí prezervativu při análním sexu se svědkem P. S. a sám měl poté v souloži pokračovat „jednu vteřinu“ či zavadit ztopořeným penisem o jeho řitní otvor, pak toto jednání nelze považovat za rizikové, neboť i kdyby proběhl celý nechráněný anální styk, byla by pravděpodobnost přenosu infekce HIV jen asi 0,65%, a při jedné penetraci by byla ještě mnohonásobně nižší), a dále, že ani nechráněný orální sex nevyvolává žádné reálné riziko, když pravděpodobnost, že dojde k přenosu infekce HIV na partnera, který je v aktivní roli, je jen 0 – 0,04%, což byli v dané věci, jak vyplývá z výsledků dokazování, všichni svědci, a on byl pouze v roli pasivní, a tudíž je irelevantní, že měl v době orálního styku rovnátka, stejně jako je irelevantní, pokud při análním styku došlo ke krvácení z konečníku, neboť při použití prezervativu nemohlo dojít ke střetu jeho tělesných tekutin s krví svědka. Jako exemplární ukázku chybného posouzení skutkového stavu soudem označil jeho závěr o tom, že „ejakuloval tak, že poškozenému (J. Š.) část jeho ejakulátu vnikla do oka“ na podkladě osamoceného tvrzení tohoto poškozeného, že „když se vzbudil, tak měl něco na obličeji, předpokládal, že to bylo sperma, ale s jistotou to říct nemůže“. Dále vyslovil názor, že pro posouzení trestní odpovědnosti je irelevantní též zjištění soudů, že některé své partnery neinformoval o svém HIV statusu (které je navíc nepodložené provedenými důkazy, a tudíž nesprávné), neboť to není součástí skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci vzhledem k tomu, že se jedná o toliko morální (právními mechanismy nepostižitelnou), nikoli právní, povinnost infikované osoby. Shrnul tedy, že i kdyby se dopustil všech jednání, jimiž byl uznán vinným, pravděpodobnost přenosu infekce HIV na jiného by nepřekročila 1% (čemuž odpovídá i skutečnost, že nikoho nenakazil), a objektivní stránka tak nebyla naplněna.
12. Ve vztahu k objektu tohoto trestného činu obviněný uvedl, že s ohledem na to, že ustanovení §152 tr. zákoníku vyžaduje, aby došlo ke zvýšení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, když tímto termínem se podle judikatury rozumí nejméně sedm osob, a v dané věci se jednalo jen o čtyři osoby, nebyl ani tento naplněn.
13. V dalším textu dovolatel konkretizoval výhrady k právnímu posouzení jeho jednání též jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku. Předně namítl, že uvedený trestný čin a trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku nelze spáchat v jednočinném souběhu, neboť tento je zcela vyloučen v případě, že dva trestné činy jsou k sobě ve vztahu subsidiarity, přičemž toto pravidlo platí zejména mezi trestným činem ohrožovacím k odpovídajícímu trestnému činu poruchovému. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně (na rozdíl od závěru odvolacího soudu) v tom smyslu, že v situaci, kdy nedošlo k přenosu nákazy HIV, je zcela vyloučeno kvalifikovat jeho jednání jako těžké ublížení na zdraví nebo jako pokus tohoto trestného činu.
14. Dále obviněný vyslovil názor, že infekce HIV sama o sobě již nepředstavuje těžkou újmu na zdraví, za niž byla v minulosti považována soudní praxí, což podpořil tvrzením, že takový výklad z 80. a 90. let minulého století je s ohledem na vývoj lékařské vědy v oblasti metod léčby HIV, jenž se za dobu přibližně třiceti let od objevení tohoto viru výrazným způsobem rozvinul, překonán. Poukázal na to, že každý rok se na trh uvádějí nové léky napomáhající snížení virové nálože většinou na nulovou úroveň, a i když rezistence viru HIV proti danému léku postupem doby klesá (z logiky věci měl zřejmě na mysli, že rezistence viru HIV postupem doby stoupá, eventuálně se zvyšuje), na trhu se mezitím objeví řada nových výrobků, na něž virus zvyklý není, a tudíž další léčba je úspěšná. Zdůraznil, že osoby, které dodržují léčebný režim (jak je jejich povinností podle §53 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví), v mnoha případech i více než dvacet let od nákazy mají nulovou nebo velmi nízkou virovou nálož, na jejich zdravotním stavu se neprojevují žádné příznaky onemocnění, pracovní schopnost těchto osob není nijak omezena a propuknutí onemocnění AIDS je zcela v nedohlednu. K tomu odkázal opětovně na odborné vyjádření MUDr. Ivo Procházky, CSc., v němž jmenovaný lékař uvedl, že při dodržování léčebného režimu se délka života HIV pozitivních osob neliší od délky života ostatních osob, a že u naprosté většiny těchto osob nedochází k propuknutí onemocnění AIDS; současně zpochybnil vyjádření znalce doc. MUDr. Luďka Daneše, DrSc., že nakažení člověka HIV/AIDS je z lékařského hlediska těžkou újmou na zdraví s tím, že jednak jde o právní otázku, jejíž hodnocení přísluší jen soudu, a dále, že tento znalec vzhledem ke svému věku (narozen v roce 1929) a tomu, že pracuje v Psychiatrické nemocnici (a s infekcí HIV a její léčbou tedy nepřichází do styku), zřejmě stále čerpá z informací o HIV/AIDS dostupných v 80. a 90. letech a neaktualizuje si své znalosti o nejnovější vývoj lékařské vědy. Doplnil, že ostatně on sám je důkazem úspěchů léčby HIV, neboť ačkoliv byl diagnostikován v září 2001, těší se i po čtrnácti letech dobrému zdraví.
15. K pojmu těžké újmy na zdraví obviněný poukázal na §122 odst. 2 tr. zákoníku, a to jeho písm. i), jež v případě infekce HIV přichází jako jediné v úvahu, a příslušnou judikaturu, která zde uvedenou „delší dobu trvající poruchu zdraví“ definuje jako „vážnou poruchu zdraví, která představuje velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného“; vyslovil názor, že dopady infekce HIV na zdravotní stav pacienta v dnešní době již nejsou takové, aby mohly být označeny za „vážnou poruchu zdraví“, jež by „představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného“ (HIV pozitivní osoby se mohou i po zjištění jejich nákazy nadále plně realizovat v pracovních, sportovních i volnočasových činnostech). V tomto směru považoval za zastaralou i argumentaci Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí, na níž soud postavil svůj závěr o tom, že infekce HIV představuje těžkou újmu na zdraví, protože již neplatí, že by se zhruba po deseti letech začaly u nakažených rozvíjet zdravotní indispozice, ani to, že by existovala téměř stoprocentní jistota propuknutí AIDS. Naopak zahraniční soudní praxe (zde odkázal na rozhodnutí švýcarského spolkového soudu) již jednoznačně artikulovala pochybnosti o možnosti kvalifikovat HIV jako těžké ublížení na zdraví, a ohledně této otázky by tak mělo být provedeno podrobnější dokazování.
16. Konečně dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nemohlo „bezprostředně směřovat“ k dokonání trestného činu těžkého ublížení na zdraví (jak vyžaduje posouzení jednání jako pokusu určitého trestného činu), neboť sexuální činnosti, z nichž je obviňován, vyvolávaly tak nízké riziko přenosu, že by se jim s každým ze svědků musel věnovat v mnoha desítkách až stovkách případů, aby bylo vyvoláno reálné riziko, že k přenosu dojde; navíc ani samotný přenos infekce HIV by ještě „bezprostředně nesměřoval“ k dokonání tohoto trestného činu, protože k tomu by mohlo dojít jen tehdy, jestliže by dotyčný svědek nedodržel některou ze svých povinností, zejména léčebný režim, a až v důsledku toho u něj došlo k rozvinutí onemocnění AIDS, které teprve lze označit za těžkou újmu na zdraví. I v této souvislosti odkázal na výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že jako pokus těžkého ublížení na zdraví vyhodnotil v tehdy posuzované věci pouze ty skutky, při nichž došlo k nechráněnému análnímu styku (v rozhodnutí označené jako skutky 4, 7, 9 a 10), zatímco jiné sexuální kontakty (v rozhodnutí označené jako skutky 1, 2, 3, 5, 6 a 8), kde šlo především o orální sex, takto neposoudil.
17. K naplnění subjektivní stránky dovolatel namítl, že i kdyby soud dospěl k závěru, že u jednání, kterého se měl dopustit, bylo dáno riziko nákazy, nad kterým není možno „mávnout rukou“ (byť to tak drtivá většina sexuálně aktivních osob dělá), pak jeho jednání, při němž bez přiměřených důvodů předpokládal, že k přenosu nedojde, představuje nedbalost a nikoliv úmysl. Současně uvedl, že ani po čtrnácti letech od té doby, co byl diagnostikován, se na něm neprojevila žádná zdravotní indispozice, kterou by bylo možno označit za „těžkou újmu na zdraví“, a bylo by tedy od něj mimořádně naivní domnívat se, že přenosem infekce HIV těžkou újmu na zdraví způsobí druhému; navíc z provedeného dokazování vyplývá, že s jednotlivými svědky měl v době sexuálních styků přátelské vztahy, a tudíž chybí motiv, proč by jim měl chtít ublížit na zdraví. I v případě, že by soud dospěl k závěru, že subjektivní stránka tohoto trestného činu ve formě úmyslu byla jeho jednáním dána, vzhledem k nízké pravděpodobnosti přenosu infekce HIV by se jednalo o pokus nezpůsobilý, který by nemohl vést k dokonání daného trestného činu.
18. V závěru svého dovolání obviněný, při vědomí, že předmětem dovolacího řízení není přezkum skutkového stavu, přesto podotknul, že soudy obou stupňů učinily skutkové závěry na podkladě jediného usvědčujícího důkazu, jímž jsou svědectví několika jeho bývalých přátel, kteří jej lživě obvinili z částečně nechráněného pohlavního styku, když navíc tato obvinění obsahovala řadu nelogických a nesmyslných aspektů. S politováním konstatoval, že tím, že odvolací soud zcela nečekaně zpřísnil trest uložený soudem prvního stupně, bylo velmi nešťastným způsobem zasaženo do možností jeho obhajoby, neboť v rámci dovolacího řízení nemůže být předmětem přezkumu ani jemu uložený zcela nepřiměřený a drakonický nepodmíněný trest odnětí svobody v délce šesti let. Vyjádřil též politování nad tím, že dané trestní řízení probíhá již tři roky, ačkoli se na průtazích v řízení nijak nepodílel, a soudům vytkl, že nepřihlédly k tomu, že vede úspěšný pracovní život.
19. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 To 39/2015, tak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 57 T 18/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci za účelem dalšího projednání.
20. Obviněný současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 o odst. 1, §265 l odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon úhrnného trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, který mu uložil svým rozsudkem Vrchní soud v Praze, a to až do doby, než o podaném dovolání rozhodne.
21. Jelikož předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal dne 14. 8. 2015 Nejvyššímu soudu návrh podle §265h odst. 3 tr. ř., aby byl obviněnému výkon rozhodnutí odložen, Nejvyšší soud byl povinen o takovém návrhu ve stanovené zákonné lhůtě rozhodnout. Učinil tak usnesením ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1021/2015-I., jímž podle §265h odst. 3 tr. ř. obviněnému odložil výkon uloženého úhrnného trestu odnětí svobody až do rozhodnutí o jeho dovolání.
22. Podáním učiněným prostřednictvím datové schránky dne 20. 7. 2015 u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci obviněný doplnil dovolání o vyjádření svého ošetřujícího lékaře MUDr. H. R., CSc., přičemž poukázal na zde uvedené skutečnosti s tím, že právní kvalifikace jednání, jímž byl uznán vinným, hrubě neodpovídá aktuálním odborným poznatkům o infekci HIV.
23. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že v podstatě všechny námitky obviněného lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod (vyjma závěrečného poukazu v bodě 4.3, kde dovozuje, že jedinými usvědčujícími důkazy jsou lživá obvinění svědků); současně však vyslovil názor, že jeho výhrady nejsou opodstatněné.
24. Ve vztahu k trestnému činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku státní zástupce po úvodní citaci jeho skutkové podstaty poukázal na nařízení vlády č. 453/2009 Sb., v jehož příloze 1 (§1 odst. 1) jsou uvedeny nemoci, které se považují za nakažlivé lidské nemoci ve smyslu §152 a §153 tr. zákoníku, mezi něž patří i AIDS (syndrom získané imunodeficience) včetně nosičství viru HIV. Uvedl, že toto ustanovení je subsidiární ve vztahu k §272 tr. zákoníku a postihuje úmyslné způsobení nebo zvýšení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, pokud jednání pachatele nezpůsobí stav obecného nebezpečí, a jde o delikt ohrožovací, u nějž k následku jako takovému vůbec nemusí dojít. S námitkami dovolatele ohledně subjektu daného trestného činu nesouhlasil, když zdůraznil, že ze skutkových zjištění vyplývá, že v době páchání jednotlivých skutků (tedy v roce 2012) byl skutečně tzv. virový náboj v jeho případě malý, nikoli však nulový; tato skutečnost ale neznamená, že by jeho jednání nebylo rizikové, že by nebyl rizikový jako zdroj infekce, neboť jak potvrdil znalec doc. MUDr. Luděk Daneš, DrSc., to, zda riziko je malé či velké je jen slovní hodnocení a neexistuje žádná stupnice rizikovosti, a i když je riziko malé, pořád existuje a je potřeba chovat se tak, aby se neuplatnilo.
25. K naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu státní zástupce vyslovil názor, že u obviněného lze dovodit nepřímý úmysl, přičemž odkázal na závěry nalézacího soudu na str. 12 rozsudku. Zopakoval, že byť tzv. virová nálož obviněného byla skutečně nízká, nebyla nulová a vzhledem ke všem skutečnostem, zejména době více než deseti let uplynuvší od okamžiku, kdy byl diagnostikován, v souvislosti s čímž byl prokazatelně poučen o tom, jak se chovat a co dodržovat, a též byl již v minulosti (v roce 2005) pro obdobný trestný čin odsouzen, mu muselo být jasné, že jeho chování je rizikové a se zvyšováním nebezpečí rozšíření nakažlivé choroby a porušením důležité povinnosti plynoucí ze zákona byl srozuměn. K tomu dodal, že v případě chráněného análního sexu nelze dovodit naplnění znaků předmětného trestného činu; byl-li však soudy zahrnut do popisu jednotlivých skutků, stejně jako do něj bylo zahrnuto, že o viru HIV neinformoval poškozené, stalo se tak spíše proto, aby bylo objektivně popsáno jednání obviněného a poškozených. S ohledem na názory odborníků, jež je možné dohledat na internetových stránkách, např. www.aids-hiv.cz , www.hiv.prevence.cz , www.gay.iniciativa.cz , se nelze zcela ztotožnit s tvrzením obviněného, že riziko přenosu u nechráněného orálního sexu se blíží nule, neboť i když je toto riziko bezpochyby menší než u nechráněného análního nebo vaginálního sexu, neexistuje žádná stupnice rizikovosti, a přestože je riziko malé, pořád existuje a je potřeba se chovat tak, aby se neuplatnilo; v případě ejakulace do úst (viz poškozený S.) či do oční spojivky (viz poškozený Š.) je přitom riziko vyšší. Státní zástupce se neztotožnil ani s argumentací obviněného k objektivní stránce tohoto trestného činu v tom směru, že s ohledem na chráněný anální sex, nechráněný orální sex, který podle něj není v podstatě rizikový, a nízkou hodnotu tzv. virové nálože vyvolávalo jeho jednání tak nízkou pravděpodobnost přenosu, že riziko zvýšení nebezpečí rozšíření infekce HIV bylo zanedbatelné, a tedy nebyla dána příčinná souvislost. Poukázal na to, že daný trestný čin je deliktem ohrožovacím, který je škodlivý již tím, že je vytvořena nebezpečná situace, aniž by došlo ke konkrétním škodlivým důsledkům, a jestliže se obviněný nechoval tak, aby se riziko neuplatnilo, pak taková nebezpečná situace byla jeho jednáním bezpochyby nastolena.
26. K výhradě dovolatele, že jeho jednáním nedošlo k ohrožení alespoň sedmi osob, jak je ve vztahu k objektu tohoto trestného činu vyžadováno s ohledem na zákonný pojem „u lidí“ (když odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 29/1982 Sb. rozh. tr.), státní zástupce vyslovil názor, že z povahy a doslovného znění skutkové podstaty §152 tr. zákoníku vyplývá, že formulací „zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí“ je vyjádřeno, že se musí jednat o nakažlivou „lidskou“ nemoc a její zavlečení či rozšíření u „lidí“, oproti např. skutkové podstatě §306 či §307 tr. zákoníku dopadající na šíření nakažlivé nemoci u zvířat či rostlin. Nejde tedy o vyjádření minimálního počtu osob, jak je tomu ve vztahu k trestné činnosti odlišného charakteru, kdy u trestného činu nebezpečného ohrožení podle §272 tr. zákoníku je pachatel v případě úmyslného jednání ohrožen vysokou trestní sazbou již v základní skutkové podstatě (k němu je trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci subsidiární).
27. Pokud šlo o trestný čin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku, státní zástupce se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu na str. 8 a 9 jeho rozsudku, kde tento soud mimo jiné poukázal na nalézacím soudem chybně interpretované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1172/2005. Infekce virem HIV vede ke ztrátě obranyschopnosti člověka, k postupné destrukci imunitního systému, jejímž konečným důsledkem je syndrom získané imunodeficience (AIDS), který jakožto nevyléčitelný následek je bezpochyby třeba označit za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku; v případě osoby nakažené virem HIV nedodržující zásady bezpečného sexu (byť šlo o sex orální, u nějž je riziko nákazy menší než u análního či vaginálního sexu) jde o jednání, u něhož může dojít u druhé osoby ke vzniku těžké újmy na zdraví, a skutečnost, že riziko je menší, na věci nic nemění, neboť nelze vyloučit, že – zjednodušeně řečeno – právě při jednom konkrétním pohlavním styku s poškozenou osobou nedojde k nákaze. Dále nesouhlasil s námitkou obviněného, že jednočinný souběh obou trestných činů není možné spáchat, a to již vzhledem k tomu, že následkem trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku nemusí být nutně těžká újma na zdraví, která naopak u pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku bezprostředně hrozí. K subjektivní stránce daného trestného činu, již obviněný zpochybnil, státní zástupce odkázal na svou argumentaci v tomto směru k §152 tr. zákoníku.
28. K výhradě dovolatele, že infekce HIV sama o sobě nepředstavuje těžkou újmu na zdraví, neboť vzhledem k lékařským pokrokům se podařilo u řady pacientů snížit výrazně virovou nálož a tyto osoby žijí díky lékům dlouhodobě bez příznaků, mohou pracovat a propuknutí onemocnění je v nedohlednu (čehož sám má být příkladem), státní zástupce považoval za nutné uvést, že ačkoli obviněný sám zásadními zdravotními komplikacemi netrpí, neznamená to, že stejné štěstí budou mít i další nakažené osoby. Zdůraznil, že přestože v této oblasti došlo ke značným lékařským pokrokům, jde o nevyléčitelné onemocnění, u kterého již samotné nakažení virem HIV představuje pro postiženého téměř stoprocentní jistotu propuknutí nemoci AIDS se všemi průvodními příznaky, byť tento následek zpravidla nastane až s mnohaletým odstupem, a tudíž tvrzení, že onemocnění HIV člověka s malou virovou náloží neomezuje, je značně zjednodušující, neboť navíc je jednak průběh nemoci u každého jedince jiný, a jednak je takový člověk odkázán na přísné dodržování léčebného režimu a užívání léků.
29. Státní zástupce uzavřel, že podle jeho názoru jednání obviněného naplňuje zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci rovněž v neveřejném zasedání.
30. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 27. 10. 2015). Jeho případnou repliku k němu Nejvyšší soud neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
32. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
33. Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto je též dovolací soud v zásadě vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
34. Z tohoto pohledu, odhlédne-li se od tvrzení dovolatele, že v dané věci představují jediný usvědčující důkaz, na základě něhož byl odsouzen, výpovědi svědků z řad několika jeho bývalých přátel, kteří jej lživě obvinili z částečně nechráněného pohlavního styku, přičemž poukázal na řadu jejich zcela nelogických a nesmyslných aspektů (sám dovolatel však současně vyjádřil svou vědomost o tom, že takové výhrady skutkového charakteru stojí mimo rámec dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.), uvedenému důvodu dovolání odpovídají v zásadě všechny jeho námitky, jež s poukazem na něj ve svém podání uplatnil a jejichž prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně (a též částečně rozhodnutí soudu prvního stupně) vytýkal nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, jednak jako zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku s tím, že polemizoval s naplněním zákonných znaků skutkových podstat těchto trestných činů po stránce objektivní i subjektivní.
35. Nejvyšší soud současně připomíná, že opakovaně připustil, že zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle něj tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
36. Jelikož o některé z těchto případů se jednalo i v posuzované věci, jak bude dále v podrobnostech rozvedeno, Nejvyšší soud – po uvedeném vymezení uplatněného dovolacího důvodu obviněným a v jeho rámci namítané relevantní argumentace (srov. výše) – neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Proto ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
37. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a argumentace v něm relevantně uplatněná je z větší části správná a výstižná.
38. Trestní zákoník ve svém §13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), stanoví, že „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně “. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
39. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu (a shodně i rozsudku odvolacího soudu) se podává, že soudy dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě tamtéž úmyslně způsobil nebezpečí rozšíření nakažlivé nemoci u lidí a porušil takovým činem důležitou povinnost uloženou mu podle zákona , a tím spáchal zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (takto jeho jednání právně kvalifikoval soud prvního stupně), resp. tím spáchal tento zločin v jednočinném souběhu s pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku (jak jeho jednání právně posoudil soud druhého stupně), když se opětovně a na více osobách dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, a to v úmyslu takový čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo .
40. K právní problematice prvého z těchto trestných činů a souvisejících právních pojmů je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, a poruší-li takovým činem důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
41. Toto ustanovení chrání život a zdraví lidí před nebezpečím rozšíření nakažlivých nemocí u lidí. Nakažlivými lidskými nemocemi jsou ty lidské nemoci, které jsou se zřetelem na zmocňující ustanovení §154 tr. zákoníku uvedeny v nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin. Za nakažlivé lidské nemoci se ve smyslu §152 a §153 tr. zákoníku považují nemoci uvedené v příloze č. 1 k tomuto nařízení (§1 odst. 1). Mimo jiné je to i AIDS (syndrom získané imunodeficience) včetně nosičství viru HIV. Rozšířením nakažlivé nemoci u lidí se pak rozumí zvýšení jejího nebezpečí v místech, kde se již vyskytuje v epidemické podobě. Formy jednání, jimiž se nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí způsobuje nebo zvyšuje, mohou mít různou podobu. Nejčastěji půjde o porušování různých opatření nebo nedbání a neplnění různých povinností uložených právními předpisy, kterými se čelí vzniku a rozšíření takových chorob. Zmíněná opatření a povinnosti jsou uvedeny zejména v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících předpisů, v účinném znění (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Podle §53 odst. 1 citovaného zákona (mimo jiné) fyzické osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu jsou povinny dodržovat poučení lékaře o ochraně jiných fyzických osob před přenosem infekčního onemocnění, jehož jsou nosiči [písm. b) uvedeného ustanovení] a nevykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob [písm. c) tohoto ustanovení]. Jde o úmyslný ohrožovací trestný čin, který je dokonán způsobením nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, přičemž postačí i úmysl eventuální; není tedy třeba, aby skutečně došlo k jejímu zavlečení nebo k jejímu rozšíření.
42. Pachatelem bude zpravidla osoba, která má uloženo dodržování uvedených hygienických požadavků. Jednáním pachatele však musí být způsobeno bezprostřední nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské nemoci , a proto znaky trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku nejsou naplněny skutkem, kterým není způsobeno takové bezprostřední nebezpečí, nýbrž jenom možnost způsobení takového nebezpečí za určitých okolností, které však v době spáchání skutku ještě splněny nejsou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604, a rozhodnutí č. 16/1969 Sb. rozh. tr.).
43. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona je možno považovat porušení takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému ohrožení života a zdraví lidí. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost. Jednočinný souběh trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku s trestnými činy těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, popřípadě vraždy podle §140 tr. zákoníku je možný (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1602 až 1607).
44. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu citovaného ustanovení může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku).
45. Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se přitom podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
46. Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
47. Nedbalostní zavinění trestní zákoník vymezuje při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou [pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí – §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a nedbalost nevědomou [pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl – §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
48. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235 a 236).
49. Trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, a spáchá-li tento čin na dvou nebo více osobách [písm. a)] a opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus [písm. g)].
50. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [písm. b)], ochromení údu [písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [písm. d)], poškození důležitého orgánu [písm. e)], zohyzdění [písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [písm. g)], mučivé útrapy [písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [písm. i)].
51. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530). Podle stávající soudní praxe totiž byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 7 pod č. T 192).
52. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku přitom postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).
53. Jakkoliv Nejvyšší soud v řízení o dovolání v zásadě nezpochybňuje skutková zjištění soudů nižších instancí, přece jen musí respektovat již výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž ani rozhodování o dovolání se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být i v tomto řízení chráněna. Z tohoto pohledu skutková zjištění obsažená ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně (a popsaná shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně) však ani ve spojení s odůvodněním rozhodnutí obou nižších soudů nelze považovat za jednoznačná a přesná, a pochybnosti vzbuzuje i použitá právní kvalifikace (a to ve vztahu k oběma trestným činům).
54. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, se obviněný trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil jednáním, a to pěti dílčími útoky (skutky), jehož podstata (doslovné a shodné znění tzv. skutkové věty rozsudků soudů obou stupňů bylo uvedeno výše) spočívala v tom, že od počátku roku 2012 do července 2012 měl s poškozenými P. S., D. L., T. G. a J. Š. opakované pohlavní styky jednak orální, a to převážně v pasivní roli (v roli aktivní byl při orálním styku s poškozenými D. L. a J. Š.) a vždy nechráněné, a dále anální, a to vždy v aktivní roli a s použitím kondomu, s výjimkou pokračování ve styku bez něho po určitou dobu s poškozeným P. S., aniž jmenované poškozené informoval o tom, že je HIV pozitivní, o čemž věděl od 19. 9. 2001, a byl poučen o nutnosti informovat v tomto směru své sexuální partnery a o tom, že při pohlavním styku má používat kondom a vystříhat se krvavých sexuálních praktik (dne 19. 9. 2001 podepsal tiskopis „Informace pro člověka infikovaného virem HIV“ a zavázal se k dodržování zde uvedených zásad; součástí pozdějšího znění nadepsaného „Informace pro člověka infikovaného virem lidského imunodeficitu“ je rovněž citace §53 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví).
55. Ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním je třeba uvést, že Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu jak mezi těmito skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tak mezi skutkovými závěry a právními závěry soudů obou stupňů především v případě skutku popsaného pod bodem 5. výroku o vině rozsudků obou soudů (týkajícího se poškozeného J. Š.). Nalézací soud učinil skutkové zjištění, že jmenovanému „poškozenému část jeho ejakulátu (ejakulátu obviněného) vnikla do oka …“, ačkoliv tento poškozený v protokole o výslechu svědka ze dne 8. 4. 2013 (srov. č. l. 201 až 206 spisu) uvedl, že „… měl něco na obličeji . A částečně v oku … jistý si nejsem … zbytky něčeho, co nevím, co bylo, ale myslím si, že to bylo sperma . Ale to je jen moje domněnka …“. U hlavního líčení dne 21. 5. 2014 vypověděl, že „… měl (jsem) něco na obličeji , předpokládal jsem, že to bylo sperma , ale s jistotou to říct nemůžu …“ (č. l. 410 spisu). Znalec doc. MUDr. Luděk Daneš, DrSc., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví epidemiologie, zdravotní odvětví různá se zvláštní specializací lékařská mikrobiologie, infekční nemoci, problematika bioterorismu a biokriminality, jenž dne 8. 10. 2013 vypracoval znalecký posudek (č. l. 39 až 60 spisu), u hlavního líčení dne 14. 5. 2014 uvedl, že „… co se týká případu p. Š. … p. Š. si myslí, neví to jistě, že byl potřísněn semenem a že se mu dostalo do i oka, … ale to mi připadá poněkud úsměvné … oko je velmi rezistentní , takže i kdyby byla pravda, co p. Š. říká, že semeno vniklo do toho oka, tak bych řekl, že tady je téměř 100% jistota, že by k nakažení nedošlo …“ (č. l. 385 spisu).
56. Už uvedené rozporuplné údaje poškozeného, jenž byl v době činu – jak sám vypověděl – pod silným vlivem alkoholických nápojů, vyvolávají pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudů, a to jak o tekutině, kterou měl být potřísněn (sperma?), tak o místě, které mělo být zasaženo (obličej, nebo oko?). Přistoupí-li k tomu uvedený znalcův závěr (srov. údaje na konci předchozího odstavce), tím spíš je zřejmé, že oba soudy nižších instancí pochybily, pokud daný dílčí útok (skutek) zahrnuly do skutkové věty výroku o vině svých rozhodnutí se závěrem, že tekutinou bylo sperma obviněného a zasaženým orgánem oko poškozeného. S ohledem na pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného a absenci jiných usvědčujících důkazů měly zvážit, zda (ne)přichází v úvahu obdobný postup, jaký soud prvního stupně učinil v případě obdobně důkazně nedostatečně podloženého skutku, pro nějž obviněného zprostil obžaloby (srov. odstavec 3. shora).
57. Podobně nepřesvědčivě a ve své podstatě nesprávně soudy obou stupňů postupovaly, jestliže do popisu dalších čtyř dílčích útoků, jichž se měl obviněný podle jejich zjištění dopustit, zahrnuly i chráněné pohlavní styky mezi ním a jednotlivými poškozenými. Takové jednání obviněného totiž nemohlo naplnit skutkovou podstatu žalovaných trestných činů, a proto soudy měly takový způsob pohlavního styku z popisu jednotlivých skutků tzv. vypustit. Jestliže jej v popisu skutku (ve shodě s obžalobou) zmínily zřejmě v souvislosti s tím, že použití kondomu bylo v jednotlivých případech iniciováno poškozenými, a byly tak vedeny snahou poukázat na (patrně lhostejný) přístup obviněného, z jehož strany taková iniciativa nevyšla, zcela by postačovalo, pokud by tak učinily v odůvodnění svých rozhodnutí. Stejný postup pak postačoval i v případě, že soudy byly vedeny snahou objektivně popsat zjištěné jednání obviněného a poškozených, jak to ve svém vyjádření formuloval státní zástupce. Zvoleným postupem, tedy zahrnutím i chráněných pohlavních styků mezi obviněným a jednotlivými poškozenými do popisu skutku, tak vlastně uznaly obviněného vinným i jednáním, které zákonné znaky trestného činu (trestných činů) rozhodně nevykazuje.
58. Pochybnosti vzbuzuje též závěr obou nižších soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku, resp. těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Nalézací soud se věnoval této otázce na str. 12 odůvodnění svého rozsudku ne zcela dostatečně, když jednak ve vztahu k prvnímu z uvedených trestných činů dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, neboť mu bylo jasné, že se chová rizikově a se zvyšováním nebezpečí rozšíření nakažlivé choroby a porušením důležité povinnosti plynoucí ze zákona byl srozuměn, přičemž tento závěr vyvodil z toho, že již v minulosti byl za obdobné jednání postižen, byl si tedy vědom rizikovosti svého chování, i když zároveň nechtěl tuto chorobu rozšířit, chtěl jen ukojit svůj pud, ovšem k dosažení tohoto cíle byl ochoten riskovat možnost rozšíření choroby, a dále i ve vztahu k druhému z citovaných trestných činů, když navíc při právním posouzení jednání obviněného jako též tohoto trestného činu vycházel z názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1172/2005, který však interpretoval, resp. aplikoval na danou věc nepřesně a v důsledku toho i nesprávně; v této souvislosti totiž uvedl, že obviněný věděl, že nakažení druhé osoby virem HIV (již ze svého předchozího odsouzení) je jednání, které směřuje k vzniku těžké újmy na zdraví, ovšem spoléhal na to, že pokud bude, jak plyne z výpovědí poškozených, provozovat pouze nechráněný orální sex, že k nákaze nedojde, a že tento případ tedy patří do vědomé nedbalosti.
59. Odvolací soud, jenž se s takovou právní kvalifikací soudu prvního stupně neztotožnil, a obviněného uznal vinným týmž jednáním, jež však právně posoudil přísněji jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, se pak subjektivní stránkou obou těchto trestných činů nezabýval vůbec . V odůvodnění jeho rozsudku ovšem absentují i jeho úvahy o tom, proč u prvého z uvedených trestných činů dospěl k závěru, že obviněný se zjištěného jednání dopustil opětovně a na více osobách , takže je namístě použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty, a proč u druhého z těchto trestných činů jednak usoudil, že obviněný zjištěným jednáním již způsobil bezprostřední nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské nemoci, a jednak uzavřel, že z jeho strany se již jednalo o porušení důležité povinnosti uložené (mu) podle zákona . Paušální konstatování odvolacího soudu, že se zcela ztotožnil s právním názorem státního zástupce, vysloveným v jeho odvolání, na který lze plně odkázat bez potřeby jeho obsáhlejšího doplnění (srov. stranu 7 dole jeho rozsudku), nejenže neodpovídá zákonným požadavkům vymezeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., ale ani uvedenému tvrzení, neboť obsah odvolání státního zástupce, který je v rozsudku citován (srov. jeho strany 5 a 6) žádnou argumentaci v uvedeném směru neobsahuje.
60. V této souvislosti a s ohledem na tvrzení dovolatele, že u něj nebyl dán ani přímý, ani nepřímý úmysl, neboť věděl, že jeho virová nálož je natolik nízká, že k přenosu viru HIV z tohoto důvodu nedojde, tj. v době intimních kontaktů s jinými osobami měl důvodně za to, že při těchto kontaktech není dáno žádné riziko nákazy, mělo být dokazování již před nalézacím soudem daleko podrobnější. Mělo být objasněno, jaký byl jeho zdravotní stav od roku 2001 do roku 2012, jak často a v jakých termínech chodil na lékařské prohlídky, jak tyto prohlídky probíhaly a jaké měl při nich zdravotní (laboratorní) výsledky, zejména jaké hodnoty vykazovala jeho virová nálož, neboť léčit se začal, jak i sám uvedl, teprve po zahájení trestního stíhání dne 2. 5. 2013, tedy až poté, co se dopustil jednotlivých dílčích útoků (skutků), jimiž byl uznán vinným. Jeho virová nálož totiž začala být nulová, resp. nedetekovatelná teprve po zahájení léčení. V rámci úvah o právní kvalifikaci jeho jednání se soudy musí vypořádat rovněž s nově předloženým vyjádřením MUDr. Ivo Procházky, CSc., vedoucího AIDS poradny při České společnosti AIDS pomoc, z. s., ze dne 29. 6. 2015 (č. l. 572 a 573 spisu), zejména k posouzení infekce HIV jako druhu onemocnění s tím, že je s ohledem na příznivý vliv protivirové léčby od poloviny devadesátých let označována spíše za chronické než za život ohrožující onemocnění.
61. S právě uvedenými skutečnostmi pak úzce souvisí rovněž otázka, zda obviněný mohl být subjektem trestných činů, jimiž byl uznán vinným. S ohledem na vývoj lékařské vědy, zejména možnosti v současnosti dostupných léčebných metod a účinnost existujících antiretrovirových léků, bude třeba posoudit, zda u HIV pozitivního pacienta řádně se podrobujícího léčbě bude virová nálož v jeho těle skutečně nulová (nedetekovatelná, nezjistitelná), v důsledku čehož bude zcela neinfekční. Zde je třeba připomenout, že jak vyplývá z vyjádření ošetřujícího lékaře obviněného MUDr. H. R., CSc., (č. l. 581 spisu, součást doplnění dovolání obviněného), tento sice od svého nakažení, resp. od doby, kdy byl v roce 2001 diagnostikován, patřil mezi pacienty s příznivým vývojem infekce HIV a v imunologickém vyšetření měl normální počet CD4 + lymfocytů, avšak jeho virová nálož byla v době, kdy se měl dané trestné činnosti dopustit, na nízké, nikoli nulové úrovni, přičemž jmenovaný lékař uvedl, že osoby, u nichž je dokonce virová nálož nedetekovatelná, představují sice malé, nikoli však zcela vyloučené riziko přenosu infekce HIV nechráněným stykem. Pokud v této souvislosti obviněný poukazoval na judikaturu cizozemských soudů týkající se tzv. doktríny nulové virové nálože a jejích důsledků pro obviněné, kteří se dopustili srovnatelné trestné činnosti, Nejvyšší soud se s citovanými rozhodnutími seznámil a považuje za potřebné zdůraznit následující skutečnosti.
62. Především je nutné zohlednit, že hmotněprávní úprava obdobných (nikoli shodných) trestných činů v jednotlivých zemích (Německo, Švýcarsko, jednotlivé státy Spojených států amerických, Velká Británie) je odlišná, dané skutky byly žalovány a právně posuzovány podle zákonných ustanovení upravujících ublížení na těle či specificky přímo přenos viru HIV. Dále je třeba mít na zřeteli konkrétní skutková zjištění učiněná soudy v daných případech, resp. závěry, k nimž tyto soudy dospěly na podkladě provedených důkazů a z nich plynoucích konkrétních skutečností o zdravotním stavu jednotlivých obviněných. Je zřejmé, že dovolatel odkázal jen na ty z těchto závěrů, jež svědčily jeho zobecňující argumentaci ohledně tzv. nulové virové nálože, i když v jeho případě takový závěr soudy dosud učiněn nebyl. Současně je zapotřebí uvést, že HIV infekce je rovněž v rozhodovací praxi soudů jmenovaných cizích zemí i přes veškerý vědecký pokrok na medicínském poli nadále vnímána jako škodlivá patologická změna zdravotního stavu člověka, jež má charakter nemoci a která je dosud neléčitelná, resp. nevyléčitelná. V současné době je sice k dispozici efektivní léčba, v jejímž důsledku jsou příznaky (nikoli nemoc) potlačeny a obranyschopnost infikovaných osob je zdánlivě zachována, tato léčba však s sebou nese řadu nežádoucích zdravotních účinků, představuje pro pacienta značná omezení spočívající v nutnosti pravidelných kontrol, přísného dodržování léčebného režimu a medikace, postupem doby ztrácí na účinnosti a je nutné nasadit léky nové, na něž se organismus musí opětovně adaptovat, a rovněž je značně finančně nákladná. S danou diagnózou je spojeno dodržování ochranných opatření a omezení pacientem vůči jiným osobám, nese s sebou nezanedbatelný pokles fyzické výkonnosti a znamená pro něj v drtivé většině případů i velkou negativní psychickou zátěž s tím, že je vystaven projevům diskriminace v osobním a pracovním životě. V tomto směru nelze souhlasit s bagatelizujícím názorem dovolatele, že infikované osoby nepociťují žádné příznaky onemocnění a jejich pracovní schopnost není jakkoli omezena a mohou se nadále plně realizovat i ve sportovních a volnočasových činnostech, přičemž uvádí sám sebe jako příklad o tom svědčící; takový náhled na danou problematiku by byl značně zjednodušující a ignorující fakt, že každý člověk má jiné zdravotní dispozice a vývoj zdravotního stavu každé infikované osoby je zcela individuální.
63. Jestliže obviněný ve vztahu k objektu trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku namítl, že citované zákonné ustanovení vyžaduje, aby došlo k zvýšení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci „u lidí“, musí být jednáním pachatele ohroženo nejméně 7 osob, Nejvyšší soud nemohl takové jeho výhradě přisvědčit. Jak v tomto směru uvedl výstižně státní zástupce ve svém vyjádření, z povahy a doslovného znění skutkové podstaty trestného činu podle §152 tr. zákoníku vyplývá, že pojmem „zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci „u lidí“ je vyjádřeno, že se musí jednat o nakažlivou lidskou nemoc a její zavlečení nebo rozšíření u lidí , oproti např. skutkové podstatě §306 či §307 tr. zákoníku dopadající na šíření nakažlivé nemoci u zvířat či rostlin. U daného trestného činu proto nelze tento pojem vykládat tak, jak je tomu v souladu s judikaturou v případě trestného činu nebezpečného ohrožení podle §272 tr. zákoníku, tj. že se musí jednat alespoň o sedm osob, a to s ohledem na ohrožení pachatele takového úmyslného jednání vysokou trestní sazbou již v základní skutkové podstatě a vzhledem k tomu, že trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci je k němu subsidiární.
64. K námitkám dovolatele ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání též jako pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku Nejvyšší soud předně uvádí, že jednočinný souběh pokusu tohoto trestného činu s trestným činem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku je možný. Pro takový závěr lze nalézt oporu jak v právní teorii (srov. shora odstavec 42.), tak v soudní judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1172/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2006, sv. 21 pod č. T 845, a též pod č. 44/2006 Sb. rozh. tr.).
65. K otázce, zda s ohledem na rozvoj lékařské vědy v několika posledních letech je možné infekci HIV označit za těžkou újmu na zdraví, resp. tato má i přes veškerou v současnosti dostupnou léčbu za následek propuknutí nemoci AIDS, jež má povahu těžké újmy na zdraví, je třeba, aby se vyjádřil znalec v příslušném oboru; k tomu bude současně zapotřebí, aby, jak již bylo naznačeno výše v souvislosti s trestným činem šíření nakažlivé lidské nemoci, byl zjištěn zdravotní stav obviněného v období, kdy se dopustil jednání kladeného mu za vinu, především hodnota jeho tzv. virové nálože. Na podkladě takto zjištěných skutečností ve vztahu k těm, jež v tomto směru tvrdil obviněný, pak následně bude nutné zabývat se subjektivní stránkou rovněž tohoto trestného činu, k jejímuž naplnění zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž navíc nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví; jestliže přitom k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení daného jednání jako pokusu tohoto trestného činu.
66. I v případě, že by soudy obou stupňů po doplnění dokazování a novém podrobnějším zhodnocení důkazů znovu dospěly k závěru, že jednání obviněného vykazuje zákonné znaky obou výše uvedených trestných činů, musí se pečlivěji vypořádat s otázkou druhu a výměry ukládaného trestu. V tomto směru v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentují úvahy o možné aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. mimořádném snížení trestu odnětí svobody (jak se toho též domáhal obviněný ve svém dovolání).
67. Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 To 39/2015, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 57 T 18/2013, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho odsuzujícím rozsudkem bylo primárně založeno chybné rozhodnutí o podané obžalobě a především na něm jako soudu nalézacím bude, aby po doplnění dokazování znovu ve věci rozhodl.
68. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž v prvé řadě bude, aby doplnil stávající dokazování ve smyslu výhrad uvedených v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Vyjde-li v průběhu doplněného dokazování najevo potřeba provést i další důkazy, na něž v tomto stadiu řízení nemohlo být pamatováno, bude samozřejmě povinností nalézacího soudu provést i takovéto důkazy.
69. Po doplnění dokazování bude dále povinností nalézacího soudu, aby znovu a daleko přesvědčivěji, než se v jeho původním rozsudku stalo, hodnotil provedené důkazy, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť jen po takovém hodnocení bude moci učinit skutková zjištění odpovídající ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V návaznosti na to bude muset již tento soud věnovat více pozornosti otázkám právní kvalifikace zjištěných skutků (dílčích útoků), jakož i dalším v úvahu přicházejícím výrokům, jak na to bylo poukázáno v předchozím textu tohoto usnesení.
70. Svou pozornost musí již soud prvního stupně znovu a daleko zevrubněji zaměřit na otázku zavinění obviněného ve vztahu k oběma žalovaným trestným činům. Musí mít při tom na zřeteli nejen obecná východiska zmíněná již výše (srov. odstavce 44. až 47. shora), ale i to, že trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci lze spáchat nejen úmyslně (§152 tr. zákoníku), ale i z nedbalosti (§153 tr. zákoníku).
71. Najít přesnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostí vědomou je nepochybně složitou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se shoduje s vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu.
72. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti obviněného ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v odborné literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku. Skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k eventuálnímu úmyslu, pokud tento předpokládá srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je formou chtění. Nemá-li čin znaky činu úmyslného, nutno jej při vztahu lhostejnosti posuzovat jako kulpózní, zanedbal-li pachatel ovšem náležitou opatrnost. (K tomu srov. Solnař. V., Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha, 1972, str. 222, obdobně též Solnař. V., Fenyk. J., Císařová. D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha, 2003, str. 286.)
73. K tomu je ještě vhodné dodat, že při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. Tz 38/65, publikovaný pod č. 45/1965 Sb. rozh. tr.,). Za přiměřené důvody vylučující vědomou nedbalost se přitom považují takové důvody, které sice v konkrétním případě nezabránily následku významnému z hlediska trestního práva, avšak v jiné situaci a za jiných podmínek by mohly vyloučit vznik takového následku.
74. V dané věci při nalézání hranice mezi zaviněním obviněného v podobě nepřímého úmyslu a vědomou nedbalostí nemůže již soud prvního stupně přehlížet všechny ty významné skutečnosti, které obviněný akcentoval v rámci své obhajoby jak ve svých výpovědích, tak ve svých písemných podáních.
75. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
76. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu