ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1504.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1504/2015-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněného Mgr. P. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 7 To 247/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 163/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Mgr. P. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 24 T 163/2014, uznán vinným přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že
poté, co dne 18. 10. 2013 jako ř. odboru Ministerstva vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, sestavil pracovní komisi k prověření a objasnění skutečností uváděných podřízenou poškozenou L. K., k okolnostem, za kterých mělo dojít ke ztrátě její peněžní hotovosti uložené na pracovišti v ohnivzdorné skříni zn. KOVONA A 860 v kanceláři v době čerpání její dovolené ve dnech 12. 9. 2013 až 2. 10. 2013, ačkoli pracovní komise dne 30. 10. 2013 ve svém písemném výstupu mimo jiné mu ( obviněnému ) navrhla, aby seznámil poškozenou K. s výsledky šetření a opětovně jí doporučil, aby ztrátu své peněžní hotovosti nahlásila orgánům činným v trestním řízení, tak (obviněný) postrašil poškozenou, že je ministr všechny vyhodí, že na něho tlačí vedení, že se budou dít věci, a jestli mu poškozená věří, tak že on věc vyřeší, a pro zklidnění situace ji přemluvil, aby souhlasila s tím, že obsah pokladničky našla, o tom jí text datovaný dnem 31. 10. 2013 nadiktoval, který dal pracovní komisi na vědomí, následně poté, co nejpozději dnem 6. 1. 2014 se mu ( obviněnému ) jeho podřízený obviněný Mgr. V. Ch. přiznal, že odcizil poškozené K. finanční hotovost, tak ještě předtím ve dnech 2. 1. 2014, 3. 1. 2014, a následně poté, minimálně ve dnech 6. 1. 2014, 7. 1. 2014 a 13. 1. 2014, v úmyslu umožnit obviněnému Ch., aby unikl trestnímu stíhání, vedl obviněný P. nadále jednání s poškozenou K., v něm ji průběžně ujišťoval, že peníze jí, do té doby pachatel, poté obviněný Ch., vrátí, aby o tom nadále s nikým nemluvila, věc neřešila přes ministra, aby to stále nechala na něm, že se to nesmí dostat ven, žádal ji, aby počkala, jestli chce zůstat v práci, utvrzoval ji v tom, že pokud by odcizení jejích peněz řešila Policie ČR, ta stejně nic nevyšetří, nic nedokážou, nedotáhnou to, jsou to „idioti“, zneužijí to proti nim, poškozená bude mít ostudu a všichni přijdou o práci, a současně obviněného Ch. po intenzivním naléhání donutil a ten poškozené dne 15. 1. 2014 odcizenou částku ve výši 360 000 Kč zaslal na její účet, čímž mu pomáhal, aby nebylo proti němu trestní stíhání zahájeno, přičemž tuto událost ani následně na Policii ČR neoznámil.
Pro uvedený skutek a trestný čin byl obviněnému uložen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Pro úplnost lze dodat, že citovaným rozsudkem byl současně uznán vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let (jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let) rovněž další obviněný Mgr. V. Ch. (rozsudek ohledně něho nabyl právní moci dne 30. 5. 2015).
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Mgr. P. P. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 7 To 247/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný Mgr. P. P. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Mgr. Moniky Kocourkové proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel především vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo ze strany soudů obou stupňů ke zjištění takového skutkového stavu, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Popřel, že by se skutku, jímž byl uznán vinným, dopustil, a uvedl, že nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. K objektivní stránce rozvedl, že nevyvinul „aktivním svalovým pohybem žádná jednání směřující k zahlazení stop činu“, nesjednával ani nevyvíjel žádnou činnost, která by mohla vést k mírnějšímu právnímu posouzení jednání obviněného Mgr. V. Ch. (dále mnohdy jen „spoluobviněný“) nebo k uložení mírnějšího trestu jmenovanému, stejně jako neukrýval jeho majetek, naopak inicioval vytvoření komise k prošetření údajné ztráty peněžní hotovosti poškozené. Komise mu nedoporučila, aby podával trestní oznámení, takové doporučení adresovala poškozené L. K. (dále převážně jen „poškozená“). Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by činil jakékoli poznámky na písemnost ze dne 31. 10. 2013, předmětný text poškozené nediktoval, vedl s ní pouze jednání, avšak k ničemu ji nenutil a nijak ji nestrašil. S poukazem na to, že v době, kdy mělo dojít k údajnému odcizení hotovosti, byl mimo území České republiky, následně na školení, a tudíž všechny informace měl zprostředkované po zřízení komise, takže průběh celé kauzy neovlivňoval a ani tak činit nemohl. Soudům vytkl, že naprosto nekriticky uvěřily výpovědi poškozené a nezabývaly se otázkou její věrohodnosti (přestože tato žádným hodnověrným způsobem neprokázala, že by měla svou soukromou peněžní hotovost uloženu v prostorách svého zaměstnavatele, přičemž nikdo z vyslechnutých svědků neviděl trezůrek, v němž peníze měly být), stejně jako otázkou, proč poškozená čekala s nahlášením krádeže až po jeho návratu z dovolené a školení, když jí nic nebránilo, aby tuto ohlásila hned při jejím zjištění; poškozená navíc uvedla, že ji opakovaně, nejméně pětkrát vyzýval, aby věc oznámila orgánům činným v trestním řízení.
K naplnění subjektivní stránky daného trestného činu obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by pomáhal osobě, která se dopustila trestného činu, zejména pak, že by jednal se záměrem umožnit jeho údajnému pachateli, aby unikl trestnímu stíhání. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že spoluobviněný se nemohl skutku, jímž byl uznán vinným, dopustit, nikdy se mu ke krádeži nepřiznal, i když přísahal, že peníze vrátí, přestože je neukradl, skříň KOVONA nebyla nikdy ohledána, nebyly z ní sejmuty otisky prstů, atd. Uvedl rovněž, že za „pomáhání“ jmenovanému spoluobviněnému (a už vůbec ne se záměrem, aby proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání) nelze považovat, jestliže po něm požadoval vrácení hotovosti poškozené, pokud ji odcizil. Jestliže mu bylo kladeno za vinu, že neučinil oznámení o trestném činu Policii České republiky, vyjádřil názor, že neměl oznamovací povinnost, a tudíž jeho jednání nebylo postižitelné podle §368 tr. zákoníku, a takovou povinnost mu neukládaly ani interní předpisy zaměstnavatele, ani pracovní smlouva, a také žádný jiný právní předpis vyšší či nižší právní síly.
Dovolatel na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že oba soudy nižších stupňů nehodnotily řádně důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů, svá skutková zjištění opřely pouze o některé tvrzené skutečnosti, když jiné opomněly, byť důkazy, které navrhoval k doplnění dokazování, nebyly ani nadbytečné, ani takové, jež by neměly relevantní souvislost, či nebyly s to ověřit či vyvrátit jím tvrzená fakta. Soudy pak nesprávně právně posoudily jeho jednání zejména po stránce subjektivní, která naprosto absentuje, a v důsledku rozporu mezi skutkovými závěry po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, když tento nesoulad označil jako extrémní, měl být podle jeho názoru podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn.
V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 7 To 247/2015, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k argumentaci obviněného poukázal na to, že zjevně nesouhlasí převážně jen se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud, přičemž opakuje svou obhajobu uplatněnou zejména v odvolání, a to téměř doslova, a převážná část dovolání je tudíž pouhou kopií tohoto textu; těmito jeho námitkami se již obsáhle zabýval odvolací soud na stranách 4 až 6 napadeného usnesení. Státní zástupce v této souvislosti dodal, že s dovolatelem lze souhlasit, že uložení částky 360 000 Kč poškozenou na jejím pracovišti může vzbuzovat pochybnosti, když navíc této se jen s obtížemi dařilo nalézacímu soudu vysvětlit, jak mohla takové uložení svých peněz považovat za bezpečné, a stejně spektakulárně vyznívá i varianta druhá, dodatečně tvrzená u hlavního líčení spoluobviněným, že poškozená mu částku 360 000 Kč ve skutečnosti předtím půjčila na základě pouhé „ústní dohody o půjčce“ (vzhledem k tomu, že jeho matka následně uhradila poškozené celou částku, třetí skutková varianta ani nepřichází v úvahu). Jestliže soudy nižších stupňů nakonec zvolily variantu první s tím, že skutkové závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, učinily tak způsobem, který nelze napadat dovoláním, a skutkové námitky obviněného nenaplňují ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z důvodů dovolání podle jiného písmene citovaného zákonného ustanovení.
Pokud dovolatel namítl, že učiněné skutkové zjištění je „v extrémním rozporu s provedenými důkazy“, pak státní zástupce připomněl, že v takovém případě by se muselo jednat o „ případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“, a že Nejvyšší soud sice může za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i takové v zákonných dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Přitom Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „ tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy “ (blíže viz například nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Z uvedeného vyplývá, že dovolatel by musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ, což však v dané věci neuvedl; zejména neuvedl u jednotlivých důkazů, v čem bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora uvedený „extrémní rozpor“. Nejvyšší soud přitom není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného (jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014), obdobně ani státní zástupce nesmí rozšiřovat či měnit rozsah dovolání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003).
Tvrzenému dovolacímu důvodu by podle názoru státního zástupce mohly odpovídat pouze námitky uvedené na str. 5 a 6 dovolání, pokud zde obviněný uvedl, že jeho trestní odpovědnost byla dovozena toliko z neoznámení trestného činu, ačkoliv oznamovací povinnost neměl, a že zjištěný skutek není trestným činem. K tomu uvedl, že o jejím porušení není v popisu skutku žádná zmínka, a je tedy správné vyjádření odvolacího soudu, že za žádné takové porušení dovolatel odsouzen nebyl; oznamovací povinnost ohledně krádeže peněz neměl ostatně nikdo ze zúčastněných, a samotné pasivní jednání spočívající v neoznámení tohoto trestného činu proto nemohlo být trestné. Trestné však bylo jednání aktivní, tj. působení obviněného na poškozenou, aby skutek orgánům činným v trestním řízení neoznámila, a takové jednání naplňuje znaky přečinu nadržování podle §366 tr. zákoníku; podle závěru odvolacího soudu mu muselo být od počátku zřejmé, že možným pachatelem krádeže je právě obviněný Mgr. V. Ch. K obecné námitce, že skutek zjištěný oběma soudy není trestným činem, se státní zástupce nemohl vyjádřit, neboť dovolatel ji nijak neodůvodnil.
Z těchto důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, a navrhl proto, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr . ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu převážná část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného důvodu dovolání opřel, nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jimiž zpochybňoval skutková zjištění soudu prvního stupně (jež shledal správnými a úplnými rovněž odvolací soud), když tvrdil, že se daného skutku nedopustil, že oba soudy nižších stupňů nehodnotily řádně důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů, svá skutková zjištění opřely pouze o některé tvrzené skutečnosti, když jiné opomněly, byť důkazy, které navrhoval k doplnění dokazování, nebyly ani nadbytečné, ani takové, jež by neměly relevantní souvislost, či nebyly s to ověřit či vyvrátit jím tvrzená fakta (konkrétně zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by činil jakékoli poznámky na písemnost ze dne 31. 10. 2013, předmětný text poškozené nediktoval, vedl s ní pouze jednání, avšak k ničemu ji nenutil a nijak ji nestrašil, přičemž poukázal na to, že v době, kdy mělo dojít k údajnému odcizení hotovosti, byl mimo území České republiky, následně na školení, a tudíž všechny informace měl zprostředkované po zřízení komise, a proto průběh celé kauzy neovlivňoval a ani tak činit nemohl, a dále soudům vytkl, že naprosto nekriticky uvěřily výpovědi poškozené a nezabývaly se otázkou její věrohodnosti, přestože tato žádným hodnověrným způsobem neprokázala, že by měla svou soukromou peněžní hotovost uloženu v prostorách svého zaměstnavatele, přičemž nikdo z vyslechnutých svědků neviděl trezůrek, v němž peníze měly být, stejně jako otázkou, proč poškozená čekala s nahlášením krádeže až po jeho návratu z dovolené a školení, když jí nic nebránilo, aby tuto ohlásila hned při jejím zjištění, a navíc uvedla, že ji opakovaně, nejméně pětkrát vyzýval, aby věc oznámila orgánům činným v trestním řízení).
Takové námitky rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Jelikož dovolatel spatřoval naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jeho případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Obviněný své dovolání sice opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Skutkový stav byl zjištěn především na podkladě svědeckých výpovědí, zejména výpovědi poškozené L. K., ve spojení s listinnými důkazy a CD záznamy. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 31 až 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal průběh skutkového děje, odkázal na provedené důkazy, na jejichž podkladě ke skutkovým zjištěním dospěl, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud se s uvedeným postupem soudu prvního stupně po právu plně ztotožnil.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný ovšem ve svém dovolání rovněž vyslovil názor, že oba soudy nižších stupňů zjištěný skutek nesprávně právně posoudily jako přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže jeho trestní odpovědnost dovodily z neoznámení trestného činu, přičemž namítl, že neměl oznamovací povinnost, a tudíž jeho jednání nebylo postižitelné podle §368 tr. zákoníku, když takovou povinnost mu neukládaly ani interní předpisy zaměstnavatele, ani pracovní smlouva, a také žádný jiný právní předpis vyšší či nižší právní síly.
Takovou námitku sice lze z hlediska tvrzeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněnou, neboť obviněný s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud však současně shledal (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce), že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
Přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu .
Objektem tohoto trestného činu je zájem na potlačování zločinnosti tím, že zákon stíhá toho, kdo svým protiprávním jednáním chce od pachatele trestného činu odvrátit trestněprávní důsledky jeho jednání.
Nadržování spočívá v pomoci pachateli trestného činu. Formy pomoci jsou obdobné jako při účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zpravidla půjde o aktivní jednání. Nadržování se však od účastenství ve formě pomoci poskytnuté po činu podle citovaného zákonného ustanovení odlišuje tím, že jde o pomoc poskytnutou pachateli trestného činu až po dokonání, resp. ukončení trestného činu, přičemž tato součinnost nebyla přislíbena před spácháním činu. Výrazům aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu , je nutno rozumět mimo jiné především jednání směřující k tomu, aby trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno.
Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný, pachatel tedy musí vědět, že osoba, které pomáhá, se dopustila trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3357 a 3358).
Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podstata jednání obviněného spočívala v tom (zkráceně, podrobně viz shora), že poté, co jako ř. o. Ministerstva vnitra ČR sestavil pracovní komisi k prověření a objasnění skutečností uváděných podřízenou poškozenou L. K. k okolnostem, za kterých mělo dojít ke ztrátě její peněžní hotovosti uložené na pracovišti, ačkoli pracovní komise mimo jiné mu navrhla, aby seznámil jmenovanou poškozenou s výsledky šetření a opětovně jí doporučil, aby ztrátu své peněžní hotovosti nahlásila orgánům činným v trestním řízení, postrašil poškozenou , že je ministr všechny vyhodí, že na něho tlačí vedení, že se budou dít věci, a jestli mu poškozená věří, tak že on věc vyřeší, a pro zklidnění situace ji přemluvil, aby souhlasila s tím, že obsah pokladničky našla , o tom jí text datovaný dnem 31. 10. 2013, který dal pracovní komisi na vědomí, nadiktoval , následně poté, co nejpozději dnem 6. 1. 2014 se mu jeho podřízený (spoluobviněný Mgr. V. Ch.) přiznal, že odcizil poškozené finanční hotovost, tak ještě předtím ve dnech 2. 1. 2014, 3. 1. 2014, a následně poté, minimálně ve dnech 6. 1. 2014, 7. 1. 2014 a 13. 1. 2014, v úmyslu umožnit tomuto spoluobviněnému, aby unikl trestnímu stíhání, vedl nadále jednání s poškozenou , v něm ji průběžně ujišťoval , že peníze jí spoluobviněný vrátí, aby o tom nadále s nikým nemluvila, věc neřešila přes ministra, aby to stále nechala na něm, že se to nesmí dostat ven, žádal ji , aby počkala, jestli chce zůstat v práci, utvrzoval ji v tom, že pokud by odcizení jejích peněz řešila Policie ČR, ta stejně nic nevyšetří, a současně spoluobviněného po intenzivním naléhání donutil a ten poškozené odcizenou částku zaslal na její účet, čímž mu pomáhal, aby nebylo proti němu trestní stíhání zahájeno.
S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na uvedený skutek a rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že obviněný svým výše popsaným jednáním spočívajícím v opakovaném aktivním působení na poškozenou L. K., aby tato odcizení své peněžní hotovosti, k němuž se mu obviněný Mgr. V. Ch. přiznal, neoznámila orgánům činným v trestním řízení, tj. přestože věděl, že se tento spoluobviněný dopustil trestného činu krádeže; jeho jednání tak směřovalo k tomu, aby jmenovaný unikl trestnímu stíhání. Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, jimž zcela přisvědčil rovněž soud odvolací, v průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný se předmětného jednání dopustil úmyslně, neboť věděl, že osoba, které pomáhá, se dopustila trestného činu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem státního zástupce v tom, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž skutek, jak byl zjištěn a popsán, byl oba soudy nižších instancí správně právně kvalifikován.
Pro úplnost je třeba dodat, že pokud obviněný poukazoval na to, že neměl oznamovací povinnost ve vztahu k trestnému činu krádeže spáchaného spoluobviněným Mgr. V. Ch., je třeba mu přisvědčit, avšak současně zdůraznit, že za takové jednání nebyl podle §368 tr. zákoníku odsouzen (v podrobnostech srov. výše vyjádření státního zástupce k této problematice). K obecně formulované dovolatelově námitce, že skutek zjištěný oběma soudy není trestným činem, je třeba – opět ve shodě se státním zástupcem – uvést, že není důvodu podrobněji na ni reagovat, neboť ji nikterak neodůvodnil.
Dovolací argumentace obviněného je navíc v naprosté většině doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení byl Nejvyššímu soudu dne 23. 12. 2015 doručen přípis Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 18. 12. 2015, jímž byl informován o nových a významných skutečnostech vztahujících se k posuzované věci (jež byly zjištěny v souvislosti s prověřováním jiné trestné činnosti jiných osob), je zapotřebí uvést, že toto písemné sdělení nemohlo mít vliv na rozhodnutí o podaném dovolání. Skutečnosti a důkazy, jež byly v předmětném přípisu zmíněny a které by mohly být důležité v trestní věci obviněného z hlediska nápravy případných skutkových vad (jestliže by se jednalo o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině), by však mohly být podkladem pro podání návrhu na povolení obnovy řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu