ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1537.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1537/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovoláních obviněných MUDr. V. M. a RNDr. V. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 5 To 72/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 44/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 5 To 72/2016, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 42 T 44/2015.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 42 T 44/2015, uznal obviněné MUDr. V. M. a RNDr. V. M. (dále také jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) vinnými, že
dne 14. listopadu 2014 okolo 11:00 hod. v L. v ulici Ch., vnikli do vnitřní chodby rodinného domu majitelky J. P., ačkoliv tato k tomu nedala souhlas, přičemž ke vstupu do obydlí neobdrželi souhlas ani od nájemníka M. Z., přičemž až do příjezdu hlídky Městské policie Litvínov odmítli tento prostor opustit.
2. Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Za to obviněnému MUDr. V. M. uložil podle §178 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 25 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 600 Kč, celkem tedy ve výši patnáct tisíc Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
3. Obviněnému RNDr. V. M. za výše uvedený trestný čin soud uložil podle §178 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 20 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500 Kč, celkem tedy ve výši deset tisíc Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
4. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 5 To 72/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných ve výrocích o trestech. Poté podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že oběma obviněným nově uložil za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle §178 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžité tresty. Obviněnému MUDr. V. M. uložil tento trest ve výši 25 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 600 Kč, celkem tedy ve výši patnáct tisíc Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Obviněnému RNDr. V. M. uložil peněžitý trest ve výši 20 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500 Kč, celkem tedy ve výši deset tisíc Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím téhož obhájce JUDr. Luďka Trundy dovolání, a to ze shodného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřovali v nesprávném právním posouzení skutku, neboť v posuzovaném případě nejen subjektivně, ale také objektivně nemohlo dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž je jim oběma kladen za vinu.
6. Vzhledem k tomu, že rovněž dovolací argumentace obou obviněných, stejně jako návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, jsou svým obsahem i formulacemi totožné, budou odůvodnění jejich mimořádných opravných prostředků zrekapitulována v následujícím textu pouze jednou.
7. Dovolatelé v podrobnostech namítli, že skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování svědčí o tom, že do nemovitosti – domu v ulici Ch. v L. neoprávněně nevnikli a neměli ani takový úmysl. Zdůraznili přitom, že právní ochrana se vztahuje výhradně na prostory, které oprávněnému uživateli (vlastníkovi, ale také nájemci) slouží k bydlení, tedy na místa, kde má svou domácnost a své soukromí, a z takových prostor jsou vyloučeny prostory, které lze označit jako společné, do nichž má bez omezení volný přístup více osob. Je proto třeba vždy pečlivě zkoumat právní povahu prostor, o něž se při vniknutí jedná, tj. zda je lze považovat za obydlí, a odlišit je od prostor společných, přičemž vodítkem k tomu je jednak stavební uspořádání, a dále způsob jejich využití samotnými uživateli. Poukázali na to, že v posuzovaném případě bylo na podkladě provedeného dokazování jednoznačně zjištěno, že podle stavebního uspořádání lze za obydlí považovat toliko prostory ve druhém podlaží domu, neboť část prvního podlaží a přízemí užívá právnická osoba, a část domu označená jako chodba, do níž vstoupili (soudy nepochopitelně nazývaná „vnitřní“, ačkoliv dům podle stavebního uspořádání žádnou jinou, resp. „vnější“ chodbu nemá), je od prostor ve druhém podlaží oddělena dveřmi a je určena a slouží všem uživatelům jako společná část, o čemž svědčí i způsob užívání dané nemovitosti. Jediným a výlučným vlastníkem uvedeného domu je J. P., dalším oprávněným uživatelem pak nájemnice M. Z.
8. Obvinění k vlastnímu skutkovému ději uvedli, že na základě dokazování bylo nade vší pochybnost dále zjištěno, že předtím, než se měli dopustit jednání, které jim je kladeno za vinu, nacházela se v domě toliko nájemnice M. Z., z jejíž výpovědi nevyplynulo, že by projevila nesouhlas s jejich přítomností v chodbě domu, naopak tato stála vedle nich po celou dobu až do příjezdu Městské policie Litvínov, proti jejich přítomnosti v chodbě vůbec neprotestovala a jejich vykázání se nedomáhala ani po příjezdu policie. Vzhledem k tomu, že v daném případě jmenovaná nájemnice neprojevila výslovný nesouhlas s jejich přítomností v chodbě domu, který by jim adresovala, když tato chodba navíc neměla charakter obydlí a jednalo se společnou část domu, vyslovili názor, že svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti ještě doplnili, že pokud by jmenovaná nájemnice takový nesouhlas vyjádřila, prostor chodby by opustili.
9. Závěrem svých podání dovolatelé shrnuli, že s ohledem na shora popsané skutečnosti zjištěné během dokazování před soudy obou stupňů a předpoklady vzniku trestní odpovědnosti spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 5 To 72/2016, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu, zejména v otázce trestní odpovědnosti a trestněprávní kvalifikace znovu projednal a rozhodl.
10. Dovolání obviněných byla v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručena v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k nim uvedl, že ze shodných obsahů obou dovolání je zřejmé, že obvinění jednak opakují svou obhajobu uplatněnou před oběma soudy nižších stupňů a spočívající v tvrzení, že nevnikli do vnitřní chodby domu, poškození neprojevili nesouhlas s jejich přítomností v domě, a dále namítají, že závěry odvolacího soudu jsou v příkrém rozporu se stavem věcí tak, jak byly mezi účastníky tohoto trestního řízení dlouhodobě vykonávány. Zdůraznil, že oba soudy se s touto obhajobou již obsáhle a přiléhavě vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků. Podotkl přitom, že odvolací soud se na str. 7 svého rozhodnutí zabýval i otázkou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to k námitce obsažené v odvolání obviněného MUDr. V. M., kterou však žádný z dovolatelů ve svém mimořádném opravném prostředku již neučinil.
11. Státní zástupce uvedl, že oba obvinění se ve svých dovoláních omezují pouze na námitky proti skutkovým zjištěním učiněným soudy a požadují přehodnocení důkazů ve svůj prospěch, a tudíž obsahově (aniž ji výslovně zmiňují) se domáhají užití zásady in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že nenamítají, že by v posuzované věci existoval extrémní rozpor (resp. extrémní nesoulad) mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu judikatury Ústavního soudu, vyslovil názor, že za takové situace nepřísluší ani státnímu zástupci, ani Nejvyššímu soudu, aby konstruovali další argumentaci obviněných a domýšleli se, v jakých směrech chtěli či mohli soudní rozhodnutí napadnout.
12. Jestliže obvinění považovali za zásadní pochybení soudů obou stupňů porušení zásady in dubio pro reo, státní zástupce konstatoval, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní, a tudíž tito podali svá dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. obě podaná dovolání odmítl, a ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněných (bylo mu doručeno dne 10. 11. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání v této trestní věci jsou přípustná [ §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , byla podána osobami oprávněnými [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda oběma obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, oba dovolatelé ve svých podáních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Z tohoto pohledu uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají shodné námitky obou obviněných, že z výslechu svědkyně M. Z. nevyplynulo, že projevila nesouhlas s jejich přítomností v chodbě domu, a tvrdili, že naopak tato stála vedle nich po celou dobu až do příjezdu Městské policie Litvínov, vůbec proti jejich přítomnosti v chodbě neprotestovala a jejich vykázání se nedomáhala ani po příjezdu policie. Takovou argumentací totiž dovolatelé zpochybňovali skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a uvedená v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku (jež shledal správnými i soud odvolací) a způsob hodnocení provedených důkazů, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) namítli, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty daného přečinu. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
18. Obvinění ve svých dovoláních však současně s poukazem na skutečnosti zjištěné na podkladě provedeného dokazování zpochybnili správnost právního posouzení daného skutku z hlediska předpokladů pro vznik jejich trestní odpovědnosti (uplatnili přitom výhrady i k závěrům obou soudů nižších stupňů v otázce, zda vnitřní chodba domu, do níž vnikli, měla charakter obydlí jiného). Ačkoliv se výslovně nedomáhali aplikace zásady subsidiarity trestní represe, jak to explicitně učinil obviněný MUDr. V. M. předtím ve svém odvolání, v kontextu obsahu dovolání lze z výše zmíněné formulace usuzovat na to, že jejím prostřednictvím namítali nesprávnost právního posouzení skutku též z hlediska jeho společenské škodlivosti, a tedy uvedené zásady a na ni navazujícího principu ultima ratio.
19. Nejvyšší soud proto shledal, že takto koncipovaná dovolací argumentace obou obviněných obsahově naplňuje (s jistou mírou tolerance) uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Následně Nejvyšší soud, jelikož neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání.
21. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných (v jejich shora konkretizované části) jsou důvodná.
22. K právní problematice posuzovaného jednání obviněných je třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda, přičemž chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Záleží tedy na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (i proti vlastníkovi). Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležejícího, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1775 až 1777).
23. Výše zmíněná zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
24. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana (nejen majetkových) vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
25. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba zohlednit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Z obsahu spisu je zřejmé, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se stal v souvislosti s tím, že mezi obviněným MUDr. V. M. a svědkyní M. S. jakožto rodiči nezletilé „KOPRETINY“ *) přesto, že dne 22. 8. 2014 uzavřeli mediační dohodu ve věci péče o jmenovanou dceru, došlo ke konfliktu ohledně předání dcery otci. Při této slovní rozepři vstoupil jmenovaný obviněný s obviněným RNDr. V. M. (svým bratrem) do chodby v rodinném domě, kam následovali zmíněnou svědkyni s nezletilou, jež tam chtěla navštívit svou babičku svědkyni M. Z. (nájemkyni v uvedeném domě, jehož vlastníkem byla svědkyně J. P., dcera svědkyně M. Z. a matka svědkyně M. S.). Z fotodokumentace založené ve spise zejména na č. l. 44 a ze zjištěných skutečností vyplývajících z výpovědí svědků je přitom nade vší pochybnost jasné, že chodba v domě vzhledem ke způsobu užívání je součástí obydlí jako soukromého prostoru. Z obsahu spisu dále vyplývá, že přivolaní a na místě zasahující strážníci Městské policie v Litvínově (K. H. a F. S.) věc na místě vyřešili domluvou a doporučili stranám, aby se v případě neshod ohledně péče o nezletilou obrátily na příslušné sociální pracovnice a soud (úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 26 spisu a záznam události na č. l. 46 spisu). Obviněný MUDr. V. M. navíc byl (ze zmíněných osobních důvodů) v uvedeném domě již několikrát předtím a nezletilou dceru tam od její matky přebíral. Nelze přitom přehlížet ani to, že oba obvinění jsou naprosto bezúhonní občané, kteří nemají v rejstříku trestů ani v rejstříku přestupků žádné záznamy.
26. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl bezezbytku přisvědčit správnosti úvah odvolacího soudu (jenž se jako jediný z obou nižších soudů v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou subsidiarity trestní represe zabýval), že aplikace této zásady v posuzovaném případě nepřichází v úvahu. Právě vzhledem k osobám obou obviněných, k povaze vztahů mezi všemi zúčastněnými, s ohledem na okolnosti, za nichž ke skutku došlo, jeho průběhu a způsobu ukončení (ze strany shora jmenovaných strážníků, kteří na místě samém považovali za postačující urovnat vzniklý konflikt domluvou a doporučením, jak by měli oba rodiče nezletilé dcery v budoucnu postupovat), Nejvyšší soud dospěl k názoru, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio přichází zcela reálně v úvahu.
27. V této souvislosti a pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit i na to, že svědkyně M. Z., babička svědkyně M. S. (matky nezletilé), učinila oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, až dne 29. 1. 2015, tj. po dvou a půl měsících poté, co ke skutku došlo; s ohledem na to, že vztahy mezi obviněným MUDr. V. M. a svědkyní M. S. byly z důvodu neshod ohledně péče o nezletilou dceru problematické a opatrovnické řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, nabízí se i otázka, zda uvedené oznámení nebylo učiněno účelově, a zda takový postup nebyl motivován snahou získat v tomto soudním řízení určitou výhodu pro matku nezletilé.
28. Nejvyšší soud se z výše uvedených důvodů nemohl ztotožnit s právním posouzením daného skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a dospěl k závěru, že je třeba opětovně posuzovat, zda se jednalo o případ natolik společensky škodlivý, aby bylo nutné vůči obviněným uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Pro případ, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je namístě aplikace zásady subsidiarity trestní represe, bude následně na tomto soudu, aby zvážil, zda by jednání obviněných případně nebylo způsobilé k vyvození odpovědnosti za příslušný přestupek [v úvahu by mohl přicházet například přestupek podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů], a tudíž k rozhodnutí o postoupení dané trestní věci příslušnému správnímu orgánu.
29. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností a z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 5 To 72/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 42 T 44/2015, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
30. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení (tedy především právním posouzením jinak správně zjištěného jednání obou obviněných). Tento soud se totiž otázkou případné aplikace zásady subsidiarity trestní represe v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vůbec nezabýval, ačkoliv tak bylo jeho povinností.
31. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných oběma obviněnými, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
32. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláními obou obviněných a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.