ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.16.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 16/2016-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněného J. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 5 To 43/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 T 9/2014, byl obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
jako j. j. obchodní společnosti Visual Art Band., s. r. o., IČ: 285 77 736, se sídlem Ostrava-Zábřeh, Plzeňská 2617/6, registrované u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště O. jako plátce daně z přidané hodnoty srozuměn se svými povinnostmi vyplývajícími zejména z ustanovení §6 odst. 1, odst. 2, §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, §2 a §72 odst. 1, odst. 5 zákona 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a §17 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v úmyslu vyhnout se jménem společnosti Visual Art Band, s. r. o., daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty a na dani z příjmů právnických osob a získat tak pro ni neoprávněný prospěch:
1. akceptoval, že dne 26. 1. 2011 bylo označenému správci daně v O. předloženo daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2010, ve kterém byla deklarována vlastní daňová povinnost společnosti na dani z přidané hodnoty ve výši 16 430 Kč, když v rozporu se skutečností a s příslušnými ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty v podaném daňovém přiznání byl neoprávněně uplatněn nárok na odpočet daně z titulu fiktivních přijatých zdanitelných plnění od údajných dodavatelů společnosti Visual Art Band, s. r. o., konkrétně od
§obchodní společnosti Stav Steel Trade, s. r. o., IČ: 278 51 214, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Smetanovo náměstí 1180/7 (soud zde uvedl 3 konkrétní faktury, výši základu daně a výši daně z přidané hodnoty),
§obchodní společnosti PANTER XXL, s. r. o., IČ: 630 75 903, se sídlem Praha 4, U Skladu 2216/1c (soud zde uvedl 1 konkrétní fakturu, výši základu daně a výši daně z přidané hodnoty),
§obchodní společnosti BIZ SERVICE, s. r. o., IČ 270 79 929, se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 1465 (soud zde uvedl 15 konkrétních faktur, výši základu daně a výši daně z přidané hodnoty),
§a dále nijak nepodložená plnění s celkovým základem daně ve výši 5 619 629 Kč a 20% daní z přidané hodnoty ve výši 1 123 925,80 Kč,
když s ohledem na okolnosti případu byl srozuměn s tím, že uvedené dodávky fakturovaného zboží nebyly nikdy pro společnost Visual Art Band, s. r. o., těmito subjekty realizovány a uplatněný nárok na odpočet daně není důvodný, a tímto svým jednáním jménem společnosti Visual Art Band, s. r. o., zkrátil ke škodě České republiky daň z přidané hodnoty částkou ve výši 5 397 590 Kč ,
2. dne 6. 4. 2011 v O. předložil označenému správci daně daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010, ve kterém byla vykázána daňová povinnost společnosti Visual Art Band, s. r. o., na této dani ve výši 0 Kč při deklarovaných nákladech společnosti Visual Art Band, s. r. o., ve výši 178 215 259 Kč, přičemž v rozporu se skutečností a s příslušnými ustanoveními zákona o daních z příjmů v podaném daňovém přiznání neoprávněně do vlastních nákladů ovlivňujících základ daně akceptoval zaúčtování:
§(na tomto místě soud v podrobnostech uvedl jednotlivá fiktivní plnění, jejich výši, konkrétní čtvrtletí a názvy společností, které měly taková plnění přijmout)
§nákladů na fiktivní přijatá plnění za IV. čtvrtletí r. 2010 ve výši 5 619 629 Kč
v součtu neoprávněné náklady ve výši 91 337 726 Kč,
přestože mu mělo být známo, že uvedené dodávky zboží a služeb nebyly nikdy pro společnost Visual Art Band, s. r. o., realizovány a uplatněné náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů nejsou důvodné, když
současně správci daně bylo vykázáno fiktivní dodání zboží do Polské republiky, společnosti ENTERIS Sp. z o. o., DIČ: PL9691539024, se sídlem Knurów, ul. Dworcowa 38, v celkovém objemu 27 966 220 Kč, a to vše s tím, že
odpovídající výše nákladů společnosti Visual Art Band, s. r. o., na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů tak dosáhla částky 86 877 533 Kč a její výsledek hospodaření ve výši 27 778 467 Kč zaokrouhlený na základ daně z příjmů právnických osob tak činil 27 778 000 Kč s odpovídající daňovou povinností společnosti na dani z příjmu právnických osob ve výši 19% daňového základu, tedy částkou ve výši 5 277 820 Kč,
čímž zkrátil ke škodě České republiky daň z příjmů právnických osob částkou ve výši 5 277 820 Kč ,
a tak shora popsaným jednáním způsobil za uvedená zdaňovací období roku 2010 České republice na nepřiznané a neuhrazené dani z přidané hodnoty a dani z příjmů právnických osob souhrnnou škodu ve výši 10 675 410 Kč .
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na pět let.
Zároveň jej nalézací soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro jednání blíže popsané v rozsudku (na str. 6 a 7), v němž byl obžalobou (v jejím bodě 2.) spatřován dílčí skutek pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť tento dílčí skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak v jeho neprospěch i státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 5 To 43/2015, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu, v bodě II. obviněného za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let, a v bodě III. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Zdeňky Novákové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť měl za to, že soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s přesvědčením, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že provedené dokazování nesměřuje k jednoznačnému závěru o jeho vině. Shodně s argumentací uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení zdůraznil, že společnost Visual Art Band, s. r. o., fakticky neřídil ani řídit nemohl; nevystavoval objednávky, neuzavíral smlouvy, nevystavoval ani nepřijímal daňové doklady, nezajišťoval vedení evidence a účetnictví, neměl přístup k bankovním účtům společnosti, internetovému bankovnictví ani k její datové schránce. Funkci jednatele vykonával ryze formálně, navíc bezúplatně, ve skutečnosti plnil roli „bílého koně“. Pokud soud zamítl jeho návrh na opětovné výslechy některých svědků, domnívá se, že zjištěný skutkový stav není úplný a nemohl být dostatečným podkladem pro rozhodnutí o jeho vině.
Obviněný nesouhlasil ani se závěry soudů obou stupňů ohledně prokázání jeho zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru namítl, že k trestní odpovědnosti osoby plnící funkci „bílého koně“ je nezbytné, aby měla zásadní a nezastupitelný podíl na trestné činnosti a aby si byla vědoma objemu finančních prostředků, z nichž by měla možnost dovodit výši daňové povinnosti. On se však omezil na pouhý podpis daňového přiznání, aniž by mu byl znám skutečný rozsah daňové povinnosti.
Namítl rovněž, že soud druhého stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevypořádal s jeho argumentací stran nesprávně vyčíslené výše vzniklé škody. V trestním řízení nebylo prokázáno, zda v daňových přiznáních (DPH za IV. čtvrtletí roku 2010 a DPPO za zdaňovací období roku 2010) tvrzená zdanitelná přijatá plnění ve výši 5 619 629 Kč souvisí či nikoliv s ekonomickou činností společnosti. Z těchto důvodů nelze, při akceptaci logiky argumentace soudu prvního stupně ve vztahu k bodu 2. obžaloby, bez dalšího považovat tato plnění za fiktivní, a je potřeba z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti korigovat celkovou výši daně z přidané hodnoty na částku 4 273 664,20 Kč i daně z příjmů právnických osob, kdy součet neoprávněných nákladů činí 85 718 097 Kč. S ohledem na uvedené je potřeba upravit výši vzniklé škody, která v jednotlivých případech již nedosahuje velkého rozsahu a toto promítnout do právní kvalifikace vytýkaného jednání.
Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve všech jeho výrocích a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. ohledně skutků popsaných pod body 1. a 3. obžaloby 4 KZV 33/2013 ze dne 31. 10. 2014.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nesouhlasila s argumentem obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání. Naopak se v této záležitosti ztotožnila s názorem soudu druhého stupně v tom, že obviněný nebyl ve výkonu funkce statutárního zástupce právnické osoby žádným nováčkem, když v obdobné pozici působil již dříve u jiných společností; v tomto směru mu nepochybně byly či musely být známy povinnosti z takové funkce vyplývající, a to i v oblasti daňové.
Dále státní zástupkyně uvedla, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněných dovolacích důvodů. Námitkami vyjádřenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat opodstatněnost takových námitek.
Kromě toho se obviněný podle státní zástupkyně v dovolací argumentaci zabýval výlučně otázkami skutkového charakteru, když soudům především vytýkal způsob hodnocení provedených důkazů. Skutkové závěry soudů jsou však náležitě podepřeny výsledky dokazování a nalézací soud pak vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i soud odvolací, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Výhrady, jež dovolatel vznesl, nesměřují proti právnímu posouzení věci, a proto nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila rovněž souhlas s neveřejným zasedáním ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 13. 1. 2016). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) a g) tr. ř. Na základě prvního z nich podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel ve svém podání tento dovolací důvod pouze jednou zmínil, aniž by jej ovšem jakkoliv blíže odůvodnil. Z dikce citovaného ustanovení vyplývají dvě alternativy. První z nich nepřichází v konkrétním případě v úvahu, neboť podmínkou jejího uplatnění je absence věcného přezkumu řádného opravného prostředku ze strany odvolacího soudu. Jelikož se Vrchní soud v Olomouci odvoláním obviněného věcně zabýval, je možná pouze varianta druhá (což ostatně nepřímo vyplývá i z obsahu podaného dovolání), a to, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Tím měl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který lze uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky přímo či nepřímo směřovaly výlučně proti hodnocení provedených důkazů, a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily oba soudy nižších stupňů. Obviněný tak primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
Skutkový charakter dovolatelových námitek je markantní zejména u jeho tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není úplný, a rovněž u poznámek, kterými bagatelizuje svůj podíl na „činnosti“ společnosti Visual Art Band, s. r. o. Jeho závěry však nekorespondují se zjištěními soudů obou stupňů, k nimž došly na základě rozsáhlého a velice podrobného procesu dokazování a jimiž je Nejvyšší soud ve svém rozhodování vázán. S tímto úzce souvisí i námitka nenaplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Ta by se na první pohled mohla jevit jako relevantně uplatněná hmotně právní námitka, ovšem obviněný při ní nevycházel ze skutkových závěrů obou soudů, nýbrž ji podmiňoval požadavkem na zjištění vlastní verze skutkového děje. To samé se dá říci i o vytýkaném nesprávném vyčíslení způsobené škody, když i toto údajné pochybení dovolatel odůvodnil tak, že „v trestním řízení nebylo prokázáno , zda v daňových přiznáních … tvrzená zdanitelná přijatá plnění ve výši 5 619 629 Kč souvisí či nikoliv s ekonomickou činností společnosti“. Tím jen znovu zpochybnil hodnocení provedených důkazů ze strany rozhodujících soudů, a nikoliv právní posouzení skutku.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť se obviněný omezil v podstatě pouze na kritiku způsobu hodnocení důkazů a žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry obou soudů nenamítl. Nadto je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení ze strany soudů nižších instancí, když soud nalézací při provádění a oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly velice precizně, v naprostém souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., čímž dospěly ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Takto zjištěný skutek následně podřadily pod správnou a zákonnou skutkovou podstatu uvedenou v §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu