ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.544.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 544/2016-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání obviněného L. O. a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch tohoto obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 93/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2015, takto:
I.
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 93/2015, částečně zrušuje v bodě II., jímž byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 40 T 3/2015, byl obviněný L. O. (dále převážně jen „obviněný“) uznán vinným, že
1. dne 31. 5. 2014 kolem 02:30 hod. v B., na ulici N., v bytě poškozené I. B. poté, co ho pustila do svého bytu, ji po předchozí verbální rozepři fyzicky napadl, a to tak, že do ní žduchal, hodil ji na postel, kde na ní seděl a mlátil ji pěstmi do rukou, nejméně dvakrát až třikrát ji udeřil do břicha, dále hodil na poškozenou dřevěnou desku, která zůstala na poškozené, na desku si ještě lehl a přitom opakovaně poškozenou rdousil, ačkoliv ona mu opakovaně říkala, že nemůže dýchat a také jí říkal, že je „největší svině na světě, že na tomto světě nemá co dělat a že ji zabije“, a teprve když obžalovaný odešel na WC, tak se poškozená sice pokusila z mobilního telefonu zavolat Policii ČR, obžalovaný ji znovu fyzicky napadl tak, že ji povalil na zem, avšak po chvíli se podařilo poškozené utéct s mobilním telefonem na WC, odkud opětovně zavolala Policii ČR, která okamžitě po příjezdu na místo obžalovaného z bytu vyvedla,
2. v době od 11. 6. 2014 od 20:00 hod. bez souhlasu poškozené I. B. násilím vnikl do bytu, který ona tehdy užívala, a to v B. na ulici N., a to tak, že se ukryl na schodišti domu, a když poškozená otevřela vstupní dveře do svého bytu, pak ji velkou silou natlačil do bytu, kam vstoupil s ní, zavřel zevnitř dveře, uzamkl byt a klíče si nechal při sobě, následně poškozenou narazil žebry na bok lednice, když poškozená po nárazu upadla na zem, zde ji opakovaně bil pěstmi do obličeje a do celého těla, a když poškozená volala o pomoc, řekl jí, že „jí nikdo nepomůže, nikdo ji neslyší a že ji zabije“; když potřebovala poškozená jít na WC, tak jí řekl „Poser se!“ a opakovaně ji bouchl do břicha, z čehož se poškozená pokálela, a na to jí obžalovaný řekl, že „je prase“, sedl si na ni, chytil ji za vlasy a narazil jí hlavou o podlahu, v důsledku čehož poškozené začala téct krev z čela a z nosu, a když se poškozená dostala k mobilnímu telefonu, tak jí ho obžalovaný vytrhl z ruky a třískl s ním o zem, poté si poškozená všimla nože, který ležel na kuchyňské lince, vzala jej a chtěla jím obžalovaného z důvodu vlastní obrany bodnout, ale předtím uklouzla ve vlastních výkalech a spadla i s nožem na zem; obžalovaný si na ni opět sednul a její rukou s nožem jí mířil na hrudník, až se špička nože dotkla prsou poškozené, poté ji opět vzal za vlasy a mlátil jí hlavou o zem, poškozené se podařilo nožem v ruce ohnat, přičemž lehce zasáhla obžalovaného, kterému způsobila ránu na rameni, avšak obžalovaný ji poté opět mlátil pěstmi do obličeje, nutil ji, aby mu opakovaně říkala, že „ho miluje“, což mu poškozená ze strachu o svůj život řekla asi pětkrát, poté její obličej válel v krvi a výkalech, z čehož se poškozená pozvracela, na to jí obžalovaný řekl „ať chcípne“, svého jednání asi po třech hodinách zanechal, následně poškozenou umyl, uložil, ale bránil jí však v pohybu, zejména v opuštění bytu, a to tak, že když sám byt opakovaně na krátkou dobu opustil, poškozenou v bytě zamknul; dne 12. 6. 2014 v odpoledních hodinách, když poškozená ležela na posteli, využil její bezbrannosti a skutečnosti, že poškozená se nemůže v důsledku způsobených zranění bránit a sám s úmyslem se sexuálně uspokojit poškozené zasunul prsty do pochvy, avšak na její žádost svého jednání zanechal, teprve dne 13. 6. 2014 kolem 11:30 hod. díky tomu, že v bytě našla, v době krátké nepřítomnosti obžalovaného, klíče, které si nejdříve schovala a následně použila k odemčení dveří, když obžalovaný tvrdě usnul, čímž se jí podařilo z bytu utéct; v důsledku jednání obžalovaného poškozená I. B. utrpěla zlomeniny VI. a VII. žebra vpravo, zlomeniny nosních kůstek, mnohočetná povrchová poranění hlavy, zhmoždění ramene a paže, zhmoždění kyčle vpravo, kdy jen díky shodě okolností a náhod nedošlo ke zranění závažnějšímu až život ohrožujícímu, a dále poškozená utrpěla duševní poruchu posttraumatickou stresovou poruchu, která ji citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří měsíců.
2. Jednání obviněného popsané v bodě 1. citovaného výroku rozsudku soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a jednání popsané v bodě 2. právně posoudil jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §175 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu též stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47 11 43 21, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, částku 1 053 Kč. Podle §80 odst. 1 tr. ř. pak poškozené I. B., bytem B., L., vrátil 1 ks lámacího nože.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 93/2015, v bodě I. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 2. původního rozsudku, v celém výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, ve výroku o náhradě škody a ve výroku o vrácení věci. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného v bodě 2. (při nezměněném výroku v bodě 1. rozsudku) vinným, že
v době od 11. 6. 2014 od 20:00 hod. bez souhlasu poškozené I. B. násilím vnikl do bytu, který ona tehdy užívala, a to v B. na ulici N., a to tak, že se ukryl na schodišti domu, a když poškozená otevřela vstupní dveře do svého bytu, pak ji velkou silou natlačil do bytu, kam vstoupil s ní, zavřel zevnitř dveře, uzamkl byt a klíče si nechal při sobě, následně poškozenou narazil žebry na bok lednice, když poškozená po nárazu upadla na zem, zde ji opakovaně bil pěstmi do obličeje a do celého těla, a když poškozená volala o pomoc, řekl jí, že „jí nikdo nepomůže, nikdo ji neslyší a že ji zabije“; když potřebovala poškozená jít na WC, tak jí řekl „Poser se!“ a opakovaně ji bouchl do břicha, z čehož se poškozená pokálela, a na to jí obžalovaný řekl, že „je prase“, sedl si na ni, chytil ji za vlasy a narazil jí hlavou o podlahu, v důsledku čehož poškozené začala téct krev z čela a z nosu, a když se poškozená dostala k mobilnímu telefonu, tak jí ho obžalovaný vytrhl z ruky a třískl s ním o zem, poté si poškozená všimla nože, který ležel na kuchyňské lince, vzala jej a chtěla jím obžalovaného z důvodu vlastní obrany bodnout, ale předtím uklouzla ve vlastních výkalech a spadla i s nožem na zem; obžalovaný si na ni opět sednul a její rukou s nožem jí mířil na hrudník, až se špička nože dotkla prsou poškozené, poté ji opět vzal za vlasy a mlátil jí hlavou o zem, poškozené se podařilo nožem v ruce ohnat, přičemž lehce zasáhla obžalovaného, kterému způsobila ránu na rameni, avšak obžalovaný ji poté opět mlátil pěstmi do obličeje, nutil ji, aby mu opakovaně říkala, že „ho miluje“, což mu poškozená ze strachu o svůj život řekla asi pětkrát, poté její obličej válel v krvi a výkalech, z čehož se poškozená pozvracela, na to jí obžalovaný řekl „ať chcípne“, svého jednání asi po třech hodinách zanechal, následně poškozenou umyl, uložil, ale bránil jí však v pohybu, zejména v opuštění bytu, a to tak, že když sám byt opakovaně na krátkou dobu opustil, poškozenou v bytě zamknul; teprve dne 13. 6. 2014 kolem 11:30 hod. díky tomu, že v bytě našla, v době krátké nepřítomnosti obžalovaného, klíče, které si nejdříve schovala a následně použila k odemčení dveří, když obžalovaný tvrdě usnul, čímž se jí podařilo z bytu utéct; v důsledku jednání obžalovaného poškozená I. B. utrpěla zlomeniny VI. a VII. žebra vpravo, zlomeniny nosních kůstek, mnohočetná povrchová poranění hlavy, zhmoždění ramene a paže, zhmoždění kyčle vpravo, kdy jen díky shodě okolností a náhod nedošlo ke zranění závažnějšímu až život ohrožujícímu, a dále poškozená utrpěla duševní poruchu posttraumatickou stresovou poruchu, která ji citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří měsíců.
4. Takto popsaný skutek obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jako přečin porušování domovní svobody podle 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině napadeného rozsudku v bodě 1. nezměněn, mu uložil podle §175 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu též stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47 11 43 21, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, částku 1 053 Kč.
5. Naproti tomu odvolací soud v bodě II. svého rozsudku podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 1 KZV 56/2014, pro skutek spočívající v tom, že
dne 12. 6. 2014 v odpoledních hodinách, když poškozená ležela na posteli, využil její bezbrannosti a skutečnosti, že poškozená se nemůže v důsledku způsobených zranění bránit a sám s úmyslem se sexuálně uspokojit poškozené zasunul prsty do pochvy, avšak na její žádost svého jednání zanechal,
v čemž bylo spatřováno naplnění zákonných znaků zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
6. S právě citovaným rozsudkem se obviněný neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Ponížila podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil ani nejvyšší státní zástupce, který je též napadl dovoláním, podaným v neprospěch obviněného, v němž uplatnil tentýž dovolací důvod.
7. Obviněný L. O. vystavěl své podání na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obou soudů a provedenými důkazy. Připustil sice svou povědomost o tom, že dovolací soud vychází z té verze skutkového stavu, kterou zjistily soudy nižších instancí, na druhou stranu však poukázal na ústavně garantované právo na spravedlivý proces, na jehož základě lze zásah do zjištěného skutkového stavu připustit právě v případě již zmíněného extrémního nesouladu.
8. Své výhrady obviněný směřoval k právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem 2. obou odsuzujících rozsudků jako (mimo jiné) zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterou měly soudy založit na skutkových zjištěních, které nemají žádnou vazbu na provedené důkazy. Nesouhlasil především se závěrem obou soudů nižších stupňů, že poškozené I. B. (dále též jen „poškozená“) svým činem způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
9. V podrobnostech pak obviněný rozvedl, že skutkové zjištění, podle něhož měla poškozená v důsledku jeho jednání utrpět posttraumatickou stresovou poruchu trvající po dobu nejméně tří měsíců, nemělo oporu v provedeném dokazování. Na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 19. 11. 2014 byla v době vyšetření zmíněná duševní porucha u poškozené rozvinuta, aniž by bylo možno datovat počátek jejího vzniku. Měla se však projevit během posledních tří měsíců předcházejících vyšetření poškozené. To při výslechu u hlavního líčení potvrdila i znalkyně MUDr. Zuzana Švehláková, která zároveň uvedla, že v době vypracování jiného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, ze dne 16. 8. 2014, doplněného dne 14. 9. 2014, se posttraumatická stresová porucha u poškozené ještě nevyskytovala, vznikla u ní někdy od srpna 2014, nejpozději do listopadu 2014 a nejdéle tedy mohla trvat tři měsíce. Závěr soudů, že touto poruchou poškozená trpěla minimálně tři měsíce, proto nelze ve světle výše uvedeného akceptovat. Obviněný poukázal i na skutečnost, že k vyjasnění délky trvání duševní poruchy navrhovala vypracování nového znaleckého posudku i státní zástupkyně.
10. Obviněný proto shrnul, že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchou nejméně tři měsíce, z provedeného dokazování dokonce ani nevyplývá, že by u ní tato porucha trvala déle než šest týdnů, aby ji bylo možné hodnotit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Proto konstatoval, že předmětným jednáním naplnil pouze základní skutkovou podstatu ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku. Vedle toho ještě soudům (s ohledem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod) vytkl neprovedení jím navrhovaného výslechu jeho sestry Ilony Nohavicové, jež by mohla osvětlit věrohodnost části výpovědi poškozené.
11. Závěrem svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 93/2015, a aby tomuto soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém stručném vyjádření předeslala, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Zejména odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí velmi podrobně vypořádal, když přesně zdůvodnil, z čeho znalkyně při hodnocení psychického stavu poškozené vycházela. Výhrady obviněného stran délky trvání posttraumatické stresové poruchy u poškozené označila státní zástupkyně za zcela právně bezvýznamné, neboť délka jejího trvání se pohybovala kolem tří měsíců, když pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačuje délka v trvání šesti týdnů.
13. Z těchto důvodů státní zástupkyně shledala, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Deklarovaný důvod dovolání podle ní naplněn nebyl. Navrhla však, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
14. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 18. 5. 2016). Jeho případnou repliku již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
15. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného L. O. Neztotožnil se totiž se závěrem odvolacího soudu, že časová přetržka mezi fyzickým napadáním poškozené ze dne 11. 6. 2014 a sexuálním kontaktem s ní dne 12. 6. 2014 dává podklad pro závěr, že skutek popsaný v bodě 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není jednotný, ale je složen z více útoků, které je nutné pokládat za skutky samostatné. Nesouhlasil proto s postupem odvolacího soudu, který poté, co útok posouzený soudem prvního stupně jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku neshledal trestným činem, rozhodl o něm samostatným v daném případě zprošťujícím výrokem.
16. Podle nejvyššího státního zástupce je z provedeného dokazování zřejmé, že obviněný byl veden ve svém jednání v době od 11. 6. 2014 do 13. 6. 2014 primárním úmyslem donutit poškozenou I. B. k obnovení jejich soužití. V rámci tohoto útoku byla poškozená nucena podrobit se projevům obviněného v podobě násilí a pohrůžek násilí, aby mu nakonec podle jeho požadavku sdělila, že ho miluje, a dále v podobě znemožnění opustit byt. To značí, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku sice došlo v prvních třech hodinách celého skutkového děje, nicméně následek spočívající v omezení svobodné vůle poškozené, která již bez odporu zůstávala v bytě, trval až do jejího útěku, který mohla realizovat jen proto, že obviněný usnul.
17. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že obviněný setrval v bytě bez souhlasu poškozené od 20:00 hod. dne 11. 6. 2014 do nejméně 11:30 hod. dne 13. 6. 2014, tedy do zmíněného útěku poškozené, což značí, že po celou tuto dobu páchal trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Rovněž odvolací soud vymezil skutek z časového pohledu ze strany jedné příchodem obviněného do bytu poškozené dne 11. 6. 2014 ve 20:00 hod., a ze strany druhé útěkem poškozené dne 13. 6. 2014 kolem 11:30 hod. K sexuálnímu kontaktu mezi obviněným a poškozenou, byť nikoli v rozporu s trestním zákoníkem, který byl původně obžalobou posouzen jako trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přitom došlo v odpoledních hodinách dne 12. 6. 2014, tedy zjevně v době páchání zmíněných přisouzených deliktů, resp. v bezprostřední souvislosti s nimi.
18. Dále se nejvyšší státní zástupce zabýval vzájemným vztahem trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku a trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Uvedl, že speciálním ustanovením k trestnému činu vydírání podle §175 tr. zákoníku je sice trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze v jeho alinea 1 (tj. v případě donucení k pohlavnímu styku), nikoliv v případě zneužití stavu bezbrannosti, dovozovanému obžalobou v předmětné věci (odkázal tu na Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1758). Ani tato skutečnost, tedy souběh, zjištěný soudem prvního stupně, nevylučuje.
19. Nejvyšší státní zástupce v návaznosti na to uvedl, že pokud vrchní soud vyčlenil útok spočívající v sexuálním kontaktu, ač k němu došlo na tomtéž místě a ve stejnou dobu jako v případě zbylé trestné činnosti, s tím, že se údajně jedná o zcela samostatný skutek, spáchaný mimo zbývající projednávanou trestnou činnost, jeho postup není správný, odvíjí se od chybného hmotněprávního posouzení (a zejména zakládá situaci, kdy je o jednom skutkovém ději rozhodnuto současně zprošťujícím výrokem i výrokem, jímž byl obviněný uznán vinným). Jednání obviněného totiž nebylo oddělené, ale komplexní, přičemž se jednak vzájemně překrývalo a jednak bylo zahrnuto jednotícím úmyslem, tedy je nutné je hodnotit jako jednočinný souběh.
20. Na okraj nejvyšší státní zástupce doplnil, že i v případě, kdyby bylo zvažováno spáchání trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku obviněným za obdobné situace, bylo by namístě zásadu vyloučení souběhu trestných činů vydírání podle §175 tr. zákoníku a znásilnění podle §185 tr. zákoníku podrobit podrobnějšímu hodnocení v návaznosti na konkrétní aspekty věci. Obviněný totiž v první fázi celého skutkového děje zjevně spáchal trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku, kterého se již v druhé části (ve dnech 12. a 13. 6. 2014) bezprostředně nedopouštěl – byť zde, jak již bylo výše řečeno, nelze přehlédnout přetrvávající efekt, resp. jeho následek v podobě eliminace snahy poškozené aktivně se obviněnému postavit, resp. opustit byt (učinila tak až tajně, když obviněný usnul). Po celou dobu vytýčeného skutkové děje potom obviněný páchal trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť neoprávněně vnikl do bytu poškozené a v něm po celou dobu útoku setrvával. Za popsaných okolností, pokud by obviněný v druhé fázi skutkového děje jednal ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku, a to i ve smyslu jeho alinea 1, bylo by otázkou, zda bez dalšího, s ohledem na vyloučení souběhu trestných činů podle §175 a §185 tr. zákoníku, nevyslovit postih podle prvního z nich, nebo zda zohlednit, že se těchto deliktů, byť obecně spáchaných v jednočinném souběhu, avšak zejména v důsledku jejich spojení prostřednictvím trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (a tedy jednoho skutku), obviněný dopustil postupně a tedy jejich souběh zde vyloučen není.
21. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že Vrchní soud v Olomouci vyčleněním části skutku dovodil nesprávně existenci vícečinného souběhu mezi zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na straně jedné a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku na straně druhé, čímž založil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
22. Z výše uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 93/2015 v bodě II., kterým bylo rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
23. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal soud prvního stupně obviněnému L. O., který je obdržel dne 5. 4. 2016. Ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu se však k němu nevyjádřil.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě podaná dovolání jsou podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněným prostřednictvím jeho obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a v neprospěch obviněného (ve smyslu §265p odst. 1 tr. ř.) rovněž nejvyšším státním zástupcem na základě §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Obě podání byla učiněna v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda oběma dovolateli shodně uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v něm není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
27. Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že dovolací námitky obviněného L. O. pod citovaný dovolací důvod v zásadě podřadit nelze, neboť pokud tvrdil, že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchou nejméně tři měsíce, nebo že z provedeného dokazování dokonce ani nevyplývá, že by u ní tato porucha trvala déle než šest týdnů, pak se primárně snažil zpochybnit zjištění obou soudů nižších stupňů ohledně následku (účinku), který poškozená utrpěla. Teprve z takové argumentace – tedy až sekundárně – dovozoval, že zranění poškozené nelze hodnotit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a proto předmětným jednáním mohl naplnit pouze základní skutkovou podstatu ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Výše uvedené pravidlo sice neplatí bezvýjimečně, neboť se nevztahuje na případy, v nichž se vyskytne extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, případně rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. A právě první variantu takového údajného závažného pochybení obviněný soudům obou stupňů vytýkal, pokud tvrdil, že závěr obou soudů nižších stupňů, podle něhož by měla poškozená utrpět těžkou újmu na zdraví, nelze z žádného z provedených důkazů dovodit.
29. Vyvstane-li taková situace, je zásah do skutkových zjištění možné v rámci řízení o dovolání připustit, neboť nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění chybná realizace důkazního řízení vede k již popisovanému dotčení postulátů spravedlivého procesu. Takto lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně (jak namítal dovolatel) případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
30. Nejvyšší soud je ovšem přesvědčen, že právě nastíněný postup není v dané věci namístě. Otázkou následku (účinku), který poškozená utrpěla, se totiž velmi podrobně zabývaly již oba soudy nižších instancí, přičemž ve svých rozhodnutích (v intencích §125 odst. 1 tr. ř.) detailně rozebraly provedené důkazy a popsaly úvahy, které je vedly k závěrům, jež na tomto základě učinily. Dovolací soud neshledal jakékoliv vybočení z logického rámce při hodnocení důkazů či dokonce prvky svévole nebo jiného vybočení ze zákonných požadavků ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Naopak se s těmito skutkovými závěry nižších soudů plně ztotožnil a v rámci procesní ekonomie na ně již pouze odkazuje (srov. strany 20 – 21, 24 – 25 rozsudku soudu prvního stupně a strany 22 – 23 rozsudku soudu odvolacího).
31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
32. Nejvyšší soud se dále zabýval důvodností dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného . I když tento dovolatel uplatnil stejný dovolací důvod jako obviněný, učinil tak z důvodů naprosto odlišných (srov. shora body 14. až 20.). Jelikož v tomto případě Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
33. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že argumentaci nejvyššího státního zástupce lze v převážné většině přisvědčit, neboť je ve všech podstatných bodech přiléhavá a výstižná (nepřesné je vlastně jen jeho tvrzení, že jednání obviněného nebylo oddělené, ale komplexní, neboť po celou dobu – vymezenou od 20:00 hod. dne 11. 6. 2014 do nejméně 11:30 hod. dne 13. 6. 2014 – páchal trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak na to ještě bude poukázáno v dalším textu). I z těchto důvodů lze na rozhodný obsah podaného dovolání (m. j. z důvodu procesní ekonomie) odkázat. Za významné přitom Nejvyšší soud považuje konstatování tohoto dovolatele, že akceptuje právní názor Vrchního soudu v Olomouci, že jednání obviněného z odpoledních hodin dne 12. 6. 2014, spočívající v zasunutí prstů do pochvy poškozené v úmyslu se sexuálně uspokojit, čehož okamžitě zanechal po vyjádření slovního nesouhlasu poškozené (podrobněji viz bod 4. shora), nenaplňuje znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
34. Vzhledem k tomu, že podstata řešené problematiky spočívá ve vymezení a pochopení takových pojmů, jakými jsou skutek, popis skutku, souběh trestných činů, které v posuzované věci přicházejí v úvahu, vyloučení jejich souběhu a trvající trestný čin, je zapotřebí nejprve – alespoň stručně a v obecné rovině – tyto pojmy rozvést.
35. Zákon (trestní zákoník ani trestní řád) pojem skutku nevymezuje (byť v §12 odst. 11 a 12 tr. ř. tento pojem používá), jeho vymezení ponechává teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Podle té se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů (nemusí ale vykazovat znaky žádného trestného činu). Jinými slovy vyjádřeno, je to souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení. Z toho rovněž vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi skutkem a trestným činem. Každý trestný čin musí být vždy i skutkem, ale nikoli každý skutek je vždy trestným činem.
36. V případě, že skutek je trestným činem, má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je totiž vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 25/1964 Sb. rozh. tr.). Situace je však v některých případech komplikována tzv. zdánlivým souběhem, tedy případy, kdy je jednočinný souběh vyloučen. Tak tomu bude v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru speciality nebo subsidiarity, v případech, kdy půjde o tzv. faktickou konzumpci, a v případech, kdy půjde o pokračování v trestném činu, o trestný čin trvající a o trestný čin hromadný (v těchto naposledy uvedených případech jde v hmotněprávním smyslu o jeden skutek a jeden trestný čin).
37. Jelikož v posuzované věci přichází v úvahu posouzení zjištěného skutku, jímž byl obviněný shledán vinným, jako trestného činu trvajícího, je zapotřebí dále uvést, že trvajícím trestným činem je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje (v trestně právní teorii se za příklad takových trestných činů uvádějí trestné činy omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku a zbavení osobní svobody podle §170 tr. zákoníku). Jakkoliv judikatura soudů k této problematice není příliš bohatá, je třeba zmínit usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014 (publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.), podle něhož takovým trestným činem je trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Z odůvodnění tohoto usnesení je vhodné citovat, že „ … znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168). … Závěr o povaze trestného činu podle §199 tr. zákoníku jako „trestného činu trvajícího“ je třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky („týrá“), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího. “
38. Před aplikací těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba zmínit i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. Tpjn 300/2000 (publikované pod č. 14/2002 Sb. rozh. tr.), podle jehož právní věty I. se trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona (nyní §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku) dopustí (zkráceně) i pachatel, který se po neoprávněném vniknutí v domě nebo bytě jiného nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Z odůvodnění tohoto stanoviska je vhodné citovat, že „ … domovní svoboda oprávněné osoby nepřestává být porušována pouze při uskutečňování první alternativní formy jednání, tedy neoprávněného vniknutí do jejího domu či bytu, ale její porušování trvá i poté, kdy se pachatel v takovém domě nebo v bytě zdržuje proti vůli oprávněné osoby. To jinými slovy znamená, že porušování domovní svobody oprávněné osoby nekončí v okamžiku úspěšného vniknutí pachatele do uvedeného prostoru, ale k jejímu porušování dochází po celou dobu, kdy se v něm pachatel neoprávněně nachází. Z toho lze dovodit závěr, že pachatel může svým jednáním naplnit zákonný znak předmětného trestného činu i jen neoprávněným vniknutím do domu nebo do bytu jiné osoby. Pokud se ale v tomto prostoru nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby (ihned po vniknutí do něj jej dobrovolně nebo nedobrovolně neopustí), dopouští se neoprávněného setrvání v domě nebo v bytě a naplňuje tak i druhý z alternativních způsobů jednání, jímž lze spáchat skutkovou podstatu tohoto trestného činu. I když v uvedeném případě je trestný čin dokonán již samotným neoprávněným vniknutím do domu nebo do bytu jiného, je páchán i nadále po celou dobu, po kterou se pachatel po vniknutí v domě nebo v bytě bez oprávnění zdržuje, neboli zde neoprávněně setrvává. To znamená, že takový pachatel trestný čin páchá oběma možnými způsoby, tedy ve formě neoprávněného vniknutí i neoprávněného setrvání. … k páchání trestného činu dochází po celou dobu, během níž je pachatelem udržován protiprávní stav spočívající v jeho neoprávněném zdržování se v domě nebo v bytě oprávněné osoby. “.
39. Nejvyšší soud je přesvědčen, že uvedená východiska lze takřka bezezbytku použít i v posuzované věci. Podle zjištění obou soudů nižších stupňů se obviněný po neoprávněném vniknutí do bytu poškozené v něm nadále neoprávněně zdržoval (setrvával v něm) a opakovaně při tom užil násilí různé intenzity. I když přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dokonal již samotným neoprávněným vniknutím do bytu poškozené, páchal jej i nadále po celou dobu, co se po vniknutí v bytě bez oprávnění a proti vůli poškozené zdržoval (setrvával v něm). V jednočinném souběhu s ním páchal po celou tuto dobu i zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jak ostatně konstatoval i odvolací soud (srov. strany 25 a násl. odůvodnění jeho rozsudku). Závěr o povaze zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku jako trestných činů trvajících je třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jejich objektivní stránky („nutí“, nikoli „donutil“, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, resp. „porušování“, nikoli „porušení“ domovní svobody), tj. v obou případech z užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího. Na překážku takovému závěru není ani zjištění, že obviněný se obou těchto trestných činů nedopouštěl konzistentně a nepřetržitě, neboť byt poškozené opustil ve výše vymezeném období jen ve dvou případech a na velice krátkou dobu několika minut (poprvé za účelem nákupu tabáku a podruhé k nákupu vína), když poškozenou i tehdy v jejím bytě uzamkl, čímž jí znemožnil byt opustit a přivolat pomoc. Z takového jeho jednání jednoznačně vyplývá i jeho přímý úmysl [srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] vztahující se k oběma uvedeným trestným činům a na celou dobu jejich páchání.
40. Měl-li se obviněný podle obžaloby i podle skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů v jistém okamžiku (v odpoledních hodinách dne 12. 6. 2014) v době páchání obou uvedených trvajících trestných činů dopustit jednorázového sexuálně motivovaného útoku vůči poškozené, v němž ovšem odvolací soud ani nejvyšší státní zástupce neshledali naplnění zákonných znaků zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak je třeba učinit ve shodě s nejvyšším státním zástupcem závěr, že jednání obviněného bylo komplexní, vzájemně se překrývalo a jelikož bylo vedeno i jednotícím úmyslem, je třeba na ně nahlížet jako na spáchané v jednočinném souběhu.
41. Je-li ovšem i podle judikatury trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku ve vztahu speciality k trestnému činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, a proto je jejich jednočinný souběh zpravidla vyloučen, pak za této situace jediným správným a zákonným postupem ze strany odvolacího soudu bylo, aby tento jednorázový útok z obžaloby pouze tzv. vypustil. Pokud se rozhodl tuto záležitost řešit zprošťujícím výrokem stran skutku kvalifikovaného jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak evidentně pochybil, neboť takový výrok vedle odsuzujícího výroku nemohl obstát. Poukázal-li v této souvislosti na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikované pod č. 6/1975-52 v Bulletinu NS ČSR, pak je třeba uvést, že šlo o odkaz naprosto nepřípadný a na posuzovanou věc neaplikovatelný.
42. Z těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil navazujícímu názoru nejvyššího státního zástupce, že Vrchní soud v Olomouci vyčleněním části skutku (jednorázového sexuálně motivovaného útoku obviněného vůči poškozené) nesprávně dovodil existenci vícečinného souběhu mezi zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku na straně jedné a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku na straně druhé. Tím založil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť takové jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
43. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. (za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř.) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 6 To 93/2015, v bodě II., kterým bylo rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovým rozhodnutím zhojil dovoláním nejvyššího státního zástupce vytýkanou vadu v rozsudku odvolacího soudu, takže již nemusel činit žádné další rozhodnutí.
44. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud učinit oba výroky tohoto usnesení v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu