ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.557.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 557/2016-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovolání obviněného J. O. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 103/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 15/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 1 T 15/2014, byl obviněný J. O. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době, v rozmezí měsíce března až května 2014, v P., A., v místě svého bydliště na posteli v pokoji a v koupelně, opakovaně přiměl svou vnučku nezletilou „KOPRETINU“ *), která mu byla svěřena ke krátkodobému hlídání svým otcem, k tomu, aby strpěla jeho sexuálně motivované jednání, kdy v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení nezletilou opakovaně hladil po celém těle včetně zadečku a přirození, líbal ji a požadoval po ní, aby mu při společném koupání prováděla masturbaci, a to tak, že pod záminkou, že mu umyje přirození, ji přiměl, aby mu rukou hladila přirození, přičemž při tomto svém úmyslném jednání využil psychické a fyzické bezbrannosti nezletilé, vyplývající z jeho převahy jak fyzické tak i psychické a také z převahy dospělé autority - prarodiče, neboť nezletilá je vzhledem ke svému nízkému věku po všech stránkách nedostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svou vůli a dát jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu nebo se jinak účinně bránit, jednání obviněného nerozuměla, čehož si obviněný musel být nepochybně vědom a jejího stavu využil k dosažení svého cíle, a tímto jednáním způsobil nezletilé posttraumatickou stresovou poruchu, která se u ní projevovala po dobu nejméně 3 měsíců flashbacky (návratem) vzpomínek, larvovanou (skrytou, vnitřní) anxietou (úzkostí), sníženým sebevědomím, kdy zjištěné psychické potíže u poškozené lze ze zdravotního hlediska hodnotit jako těžkou újmu na zdraví.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon mu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 103/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku vyplývajícím z nesprávných skutkových zjištění učiněných na základě rozporuplného dokazování. Podle obviněného jsou nedostatečná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy zejména pro řadu procesních pochybení spočívajících v nedůsledném shromažďování důkazů, jež byly v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. soustředěny na ty, které svědčí proti obviněnému. Skutek, kterého se měl obviněný dopustit, nebyl řádně objasněn ani po zrušení původního rozsudku usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 10 To 29/2015, a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebyly stejně pečlivě zjišťovány skutečnosti svědčící pro i proti obviněnému. Podle dovolatele tak existují pochybnosti, zda se popsaný skutek vůbec stal, případně za jakých okolností a s jakými následky, neboť tyto skutečnosti objasněny nebyly a soud i přesto opakovaně nepřipustil provedení jím navrhovaných důkazů.
5. Obviněný v dovolání též zdůraznil, že jeho vina, již popírá, je založena pouze na výpovědi poškozené nezletilé „KOPRETINY“, která podle něj není věrohodná. Její opakované výpovědi vykazují značné odlišnosti, z nichž plyne podezření, že u ní mohlo vlivem trestního řízení dojít k sekundární viktimizaci a ovlivnění vyslýchajícími osobami, reakcemi rodičů a babičky či špatným pochopením a reprodukováním skutečných událostí, motivů a chování obviněného. S poukazem na §102 odst. 1, 2 tr. ř. zpochybnil způsob vedení výslechu poškozené nezletilé ze strany orgánů činných v trestním řízení vynucující určité odpovědi nezletilé. Takový způsob výslechu mohl vést k úpravě odpovědi nezletilé, nikoliv podle skutečných událostí, ale tak, aby splnila očekávání dospělých. Považoval jej proto za neobjektivní, zvláště když šlo o jediný usvědčující důkaz proti němu. Ve znaleckém posudku na věrohodnost poškozené a následky údajného skutku vypracovaném znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie MUDr. Alenou Gayovou a Prof. PhDr. Janem Vymětalem, obviněný shledal řadu vad, z nichž za nejzávažnější označil nevhodně formulované a nezletilé sugestivně kladené otázky, absenci objektivních znaků svědčících pro posttraumatickou stresovou poruchu i to, že závěry posudku postrádají přímou souvislost a konkrétní diagnostické vazby na údajný čin při pominutí dalších stresových faktorů, jež měly vliv na chování a psychický stav poškozené, když znalci pominuli zhodnocení vlivu vyšetřovacího pokusu na poškozenou. Podle obviněného byly zpracovatelé znaleckého posudku nekompetentní k hodnocení specifické věrohodnosti poškozené a pro své závěry neměli patřičnou oporu ve výsledcích znaleckého zkoumání. Za nedostatečné obviněný označil, že soud prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem provedl pouze opětovný a doplňující výslech obou znalců v přítomnosti vyslýchaných rodičů nezletilé. Vytýkal, že nezletilou od svého prvního vyšetření znalci neviděli, nehovořili ani s rodiči a nedisponovali doplňujícími informacemi ohledně jejího dalšího psychického vývoje, přičemž později lživě uváděli skutečnosti, jimiž se snažili potvrdit svůj původní znalecký posudek. Neztotožnil se s jejich závěry o příkladné rodině či vztahu nezletilé k malému bratříčkovi. Obviněný dovozoval, že se u poškozené rozvinula obava a touha po matčině pozornosti a že symptomy předčasné sexuality nebo nočního buzení nezletilé není možné dávat do souvislosti s projednávaným trestným činem. Závěry znaleckého posudku na nezletilou pokládal za neověřené a neprokázané a požadoval doplnění dokazování o nový znalecký posudek na nezletilou i její rodiče, o zprávy ze sociálních odborů příslušných městských úřadů podle bydlišť nezletilé i o výslech své bývalé manželky A. O.
6. Obviněný zpochybnil rovněž závěry znaleckého posudku zpracovaného na svoji osobu, když za nepodložené a neprokazatelné označil tvrzení znalců o nemožnosti či nepravděpodobnosti úplné ztráty sexuální apetence, erekce a ejakulace. Z uvedeného důvodu navrhoval opakované sexuologické vyšetření, především na základě své vlastní výpovědi a výpovědi svědkyně K. M. Ze všech uvedených důvodů podle obviněného nebylo prokázáno, že ke skutku tak, jak je popsán v obžalobě a odsuzujícím rozsudku, došlo, zásadně proto, že se jej nedopustil, a v důsledku toho i právní posouzení je založeno na nepravdivých a neodborných znaleckých závěrech a tvrzeních.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve zdůraznila, že dovolatel uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Dále uvedla, že jeho jednání bylo prokázáno nejen výpovědí nezletilé poškozené, ale především dalšími svědeckými výpověďmi a zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, přičemž námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Zdůraznila však, že obviněný se v dovolací argumentaci výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými a soudům vytýkal nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů, čímž ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž prostřednictvím se domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, a pouze jinak než soud vykládal provedené důkazy, z nichž vyvozoval též odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Jelikož výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné, když napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
9. Se zřetelem na některé výhrady obviněného je vhodné připomenout, že nyní přezkoumávanému rozhodnutí předcházel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 1 T 15/2014 (č. l. 329 až 339), jenž byl k odvolání obviněného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 10 To 20/2015, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (č. l. 356 až 366) s pokynem k doplnění dokazování za účelem odstranění nejasností a neúplností ohledně následku na zdraví nezletilé poškozené „KOPRETINY“ v podobě posttraumatické stresové poruchy. Rovněž požadoval objasnění toho, zda tento následek byl pokryt alespoň nedbalostním zaviněním obviněného. Soud prvního stupně uložené pokyny splnil, dokazování doplnil a podle jeho výsledků v souladu s požadavky odvolacího soudu nyní přezkoumávaným rozhodnutím rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda je založeno na výhradách dopadajících na uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Výjimku z takto rozvedených pravidel představuje pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být např. za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
13. Pokud není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje. Jestliže nebyly namítány jiné než proti učiněným skutkovým zjištěním zaměřené vady, nebyly v takovém případě splněny požadavky stanovené zákonem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale vady jiné, na něž žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadá.
14. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedená hlediska pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný stanovené podmínky nedodržel. Vytýkal totiž vady v prováděném dokazování, především v procesním postupu soudů při zajišťování a hodnocení důkazů, protože brojil zejména proti posouzení věrohodnosti poškozené, způsobu, jakým byl veden její výslech v přípravném řízení, a především vytýkal nevěrohodnost a nepravdivost znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie na nezletilou, a z odvětví sexuologie a psychiatrie zpracovaného na svoji osobu. Těmito výhradami obviněný dokumentoval, že se skutku tak, jak byl soudy zjištěn, nedopustil, resp., že se nedopustil žádného činu, jímž by trestným způsobem sexuálně jednal vůči nezletilé, když v průběhu trestního řízení zásadně připouštěl, že ji toliko zaučoval v ženské hygieně a poučoval přiměřeně jejímu věku. Tím obviněný primárně usiloval o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve v návaznosti na skutkový stav podmíněný vlastní, nikoliv soudy prokázanou verzí, zpochybňoval správnost právního posouzení činu kladeného mu za vinu. Na podkladě těchto námitek soustředěných pouze proti procesním nedostatkům obviněný poukázal též na tvrzenou existenci nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
15. Jak z obsahu podaného dovolání plyne, uvedené argumenty se neslučují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí zcela mimo rámec nejen tohoto, ale i jakéhokoliv jiného důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud nebyl zásadně povinen k takto podanému dovolání napadená rozhodnutí po meritorní stránce přezkoumávat.
IV. K výhradám o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci
16. Nejvyšší soud přesto, že obviněný v dovolání uplatnil námitky zásadně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadající, s ohledem na to, že skutkové výhrady podmínil odkazem na extrémní nesoulad, považuje za vhodné se zřetelem na potřebu minimalizovat případnou nesprávnou realizaci důkazního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/2009 (N 144/58 SbNU 207) vyloučit možnost tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/1997 (N 64/11 SbNU 125). V té souvislosti je třeba zdůraznit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu plyne, že soudy ve věci opatřily důkazy, které mohly trestné jednání obviněného objasnit a využily v potřebné míře dostupné důkazní prostředky, jež v hlavním líčení provedly a posuzovaly je v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly, neboť zejména soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel (viz strany 3 až 14 rozsudku), jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil (viz strany 14 až 16 téhož rozsudku).
17. Protože podstatná část výhrad obviněného směřovala proti věrohodnosti a způsobu výslechu nezletilé, je třeba jen pro úplnost připomenout, že soudy se právě této rozhodné otázce pečlivě věnovaly, a lze poukázat na komplexnost a úplnost soudem prvního stupně učiněných závěrů o tom, že tvrzení nezletilé nevzbuzují pochybnosti o jejich pravdivosti především proto, že z výsledků celého důkazního řízení plyne, že jí uváděné skutečnosti jsou jejím skutečným prožitkem a byly jí demonstrovány zcela přiměřeně jejímu věku i rozumové a mravní vyspělosti, v níž se v době činu nacházela.
18. K tomuto závěru Nejvyšší soud jen připomíná úvahy a závěry, jež obecné soudy rozvedly na základě rozsáhlého dokazování, které bylo realizováno zejména za účelem ověření tvrzení nezletilé a toho, zda byla schopna je sdělovat a reprodukovat způsobem, jejž uváděla, aniž by je sama skutečně neprožila. Ze způsobu, jakým se zejména soud prvního stupně s těmito skutečnostmi vypořádal, nevznikají pochybnosti o správnosti závěru, že jde o věrohodnou osobu, neboť z komplexu všech soudy učiněných a v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích konstatovaných zjištění je třeba přisvědčit soudům, že ve skutečnostech sdělovaných nezletilou nejsou podstatné a významné nesrovnalosti nebo rozpory.
19. Jen pro úplnost lze zmínit zásadní skutečnosti, jež vedly soudy k závěru o věrohodnosti této nezletilé poškozené, která se zmínila o uvedeném jednání obviněného zcela náhodně, když matka v jejím chování shledávala zjevné změny. Nezletilá neobvykle odmítala návštěvu u obviněného, svého dědečka, k němuž dříve ráda jezdila. Zpočátku se zdráhala matce sdělit, co se vlastně stalo (č. l. 304 až 305 v návaznosti na č. l. 100 až 104). Popis průběhu skutku nezletilá přitom podávala a interpretovala po celou dobu konstantně a bez významnějších odchylek. Soud prvního stupně zkoumal možné vnější i vnitřní vlivy, které by mohly takto výpověď poškozené ovlivnit. Přičemž obsahové údaje poškozené konfrontoval i s dalšími ve věci provedenými důkazy, např. s výpověďmi daleko starších příbuzných poškozené, které měly s obviněným v dávné době obdobnou zkušenost (srov. například výpovědi L. Č. a A. H.– L. na č. l. 203 až 207, 316 až 318). Soud se zabýval i možností ovlivnění poškozené ze strany rodičů, což s ohledem na zjištěné vyvážené poměry mezi rodiči nezletilé, pro neprokázání žádných negativních vlivů, vyloučil.
20. Soud se věnoval z hlediska zjištěných skutečností i tomu, jak dalece se u poškozené jednalo u psychických problémů o následek jednání obviněného. Svá zjištění, jež o posttraumatické poruše učinil, opřel o řadu poznatků plynoucích z provedeného dokazování, podle kterých shledal, že nezletilá trpí znalci zjištěnými problémy. Soud vysvětlil, že takovému závěru nasvědčují i jiné prokázané okolnosti, neboť se z různých míst ukazovalo, že poškozená byla činem obviněného postižena, ať již v podobě psychických traumat, jež prožívala, skrytě a nedemonstrativně, či v podobě zjevné náhlé sexuální vyspělosti stojící zcela mimo schopnost chápání této problematiky u dětí jejího stáří, nehledě na patrnou změnu chování a vztahu k obviněnému, jehož původně měla velmi ráda (viz stranu 15 rozsudku soudu prvního stupně).
21. V té souvislosti je třeba poukázat i na obviněným napadený a zpochybňovaný znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie MUDr. Aleny Gayové a Prof. PhDr. Jana Vymětala na osobu nezletilé, jejž soudy hodnotily a posuzovaly nikoliv samostatně, ale ve spojitosti se všemi ve věci zjištěními skutečnostmi plně v souladu se zásadou, že znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků. Soudy jej ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotily ze všech potřebných hledisek, a pokud jde o závěry, jež znalci učinili ve vztahu k vyspělosti poškozené a její schopnosti reprodukovat prožité události, respektovali, že závěr o věrohodnosti je závěrem, k němuž je oprávněn výhradně soud, nikoliv znalec [srov. přiměřeně stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 3. 1984, sp. zn. Tpj 95/84, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 6. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/86 (uveřejněné pod č. 12/1987/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Uvedená zásada byla v posuzované věci respektována soudem i znalci, kteří se v tomto směru vyjádřili ve své odpovědi na otázku č. 4 v písemném vyhotovení posudku (viz č. l. 150). Případné nejasnosti v písemném zpracování znaleckého posudku, a to jak k projevům, chování a prožitkům nezletilé, tak i k závěrům ohledně škodlivých následků a dopadů na její psychický rozvoj a vývoj do budoucna, v nichž byla spatřována těžká újma na zdraví, byly v průběhu trestního řízení opakovaně zvažovány a posuzovány a ve výsledku realizovány i osobním výslechem jeho zpracovatelů v hlavním líčení dne 11. 12. 2014 (č. l. 307 až 309). Lze jen připomenout, že tak soud prvního stupně činil na základě pokynů odvolacího soudu udělených v jeho prvním, zrušujícím rozhodnutí též dne 11. 9. 2015 (č. l. 379 až 386, 393 až 394) právě proto, aby byly původní nejasnosti odstraněny, což se také stalo.
22. Správnost závěrů soudu prvního stupně potvrdil také odvolací soud, jenž k obsahově velmi obdobným námitkám obviněného uvedeným v dovolání konstatoval, že soud prvního stupně stávající dokazování v potřebných ohledech řádně doplnil, důsledněji zhodnotil veškerou důkazní materii podle zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. strany 13 až 14 napadeného usnesení). Je tudíž zřejmé, že soudy nižších stupňů podložily svá rozhodnutí adekvátními důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09).
23. Vzhledem k tomu, že zásadní námitka obviněného směřovala proti tomu, jakým způsobem byly v přípravném řízení kladeny otázky nezletilé, z jejíž výpovědi posléze orgány činné v trestním řízení vycházely (za podmínek §102 odst. 1, 2 tr. ř.) pro své skutkové i právní závěry, považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze nad rámec obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pro úplnost k jinak již konstatovaným správným závěrům soudů nižších stupňů (na něž se soudy soustředily k obsahově shodným námitkám obviněného) doplnit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž jsou obsaženy všechny potřebné úvahy a závěry soudů soustředěné k této otázce (srov. strany 14 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 13 až 14 usnesení odvolacího soudu), je zřejmý jak způsob, jakým byla nezletilá vyslýchána, tak i její reakce na pokládané otázky, a dále z videozáznamu o jejím výslechu je patrné i její chování v jeho průběhu. K tomu se z obsahu spisu jeví vhodným jen poznamenat, že v projednávané věci orgány činné v trestním řízení, resp. v jeho přípravné fázi pouze rozvíjely a zpřesňovaly své otázky v bezprostřední návaznosti na předchozí odpovědi či spontánní sdělení nezletilé tak, aby získaly co nejucelenější obraz průběhu posuzovaného skutku za situace, kdy nezletilá na položené otázky reagovala povětšinou pouze několikaslovnými odpověďmi nebo souhlasným či nesouhlasným pokýváním hlavy, případně názornou demonstrací jednání a chování obviněného na modelové panence (srov. č. l. 115 až 131). Odkázat lze i na přehraný videozáznam a protokol o něm, jenž je doslovným přepisem výpovědi poškozené (viz č. l. 114 až 131, 309 až 310).
24. Soudy dostatečně uvážlivě přistoupily i k tomu, že výslech nezletilé již u hlavního líčení neopakovaly, ale postupovaly podle §102 odst. 2 tr. ř., k čemuž je třeba uvést, že v dalším řízení může být osoba mladší patnácti let vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, k způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i k způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala. Nejvyšší soud k tomuto postupu jen v obecné rovině připomíná, že ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. představuje výjimku ze zásady ústnosti vymezené v §2 odst. 11 tr. ř. Výslech osoby uvedené v §102 odst. 1 tr. ř. bude zpravidla prováděn již v přípravném řízení (viz §164 odst. 1 věta třetí tr. ř.). Provádět výslech svědka mladšího než osmnáct let o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. ř. v pozdějším řízení (zejména v řízení před soudem) je možné jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech okolnostech konkrétní trestní věci, a zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy a kterou je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). Je zjevné, že v ustanovení §102 tr. ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí, a proto jeho uplatnění nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Je-li tedy svědek mladší osmnácti let vyslýchán o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. ř. již v přípravném řízení (§164 odst. 1 věta třetí tr. ř.), je nutno už v tomto stadiu řízení dbát na použitelnost takového důkazu v hlavním líčení a provádět výslech tak, aby nemusel být opakován, ale zároveň aby nebyl zpochybnitelný z hlediska kontradiktorního charakteru jeho provedení [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 7. 1977, sp. zn. 3 Tz 39/76 (uveřejněné pod č. 51/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu je možné jen připomenout, že soudy v posuzované věci uvedená obecná hlediska ve způsobu, jakým k tomuto postupu přistoupily, v dostatečné míře respektovaly.
25. Soud prvního stupně právě pro nízký věk poškozené a sexuální charakter trestné činnosti obviněného, jejíž obětí se stala, a z ní plynoucí potřebu a nutnost šetřit její osobu v rámci dalších psychicky zatěžujících situací, mezi něž výslech konaný před soudem v hlavním líčení za eventuální přítomnosti obviněného nepochybně patří, výpověď poškozené z přípravného řízení přečetl. Šlo o řešení za daných podmínek nejvhodnější, a to při splnění všech dalších procesních náležitostí, když byl přehrán videozáznam a zvukový záznam její svědecké výpovědi. Tím soud reagoval i na obviněným vyjadřované pochybnosti o správnosti a zákonnosti vedení výslechu. Přitom byla dodržena i procesní pravidla, neboť obhájkyně obviněného byla dne 18. 8. 2014 předmětnému výslechu nezletilé osobně přítomna (stejně jako státní zástupkyně a zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Přičemž soud neshledal ani návodně kladené otázky ani manipulační formulace, jak obviněný prezentoval (č. l. 114 až 131 spisu), když dotazy ohledně skutečností vyplývajících z výpovědí svědků nemohou být samy o sobě považovány za sugestivní (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012). Lze proto jen ze zjištěných souvislostí zdůraznit, že jak soudy správně shledaly, nic nenasvědčuje tomu, že by nezletilá nebyla věrohodná, resp. že by události, jež popsala, neprožila.
26. Soudy se v dostatečném rozsahu věnovaly i otázce, jaký dopad na nezletilou mělo jednání obviněného, a jen pro úplnost a nad rámec skutečností zjištěných soudem je vhodné zmínit, že nezletilá reagovala na událost velice citlivě, bála se, styděla se, byla úzkostná s přetrvávajícími neurotickými potížemi, v době vyšetření nebylo možné stanovit, zda u ní nastanou trvalé následky v podobě psychoemocionálního vývoje, přičemž znalci pro uvedený stav nezletilé takovou možnost nevyloučili. Znalkyně popsala též reakci nezletilé, která se po činu „stáhla do sebe“, cítila se ponížená, plna obav a strachu, byla při vyšetření úzkostná a nesdílná (srov. strany 9 až 10 rozsudku soudu prvního stupně).
27. Obdobně i ve vztahu k námitce obviněného o nesprávnosti znaleckých závěrů týkajících se jeho sexuální apetence, schopnosti erekce a ejakulace soudy zkoumaly, zda jeho tvrzení odpovídá objektivním zjištěním, a po pečlivých úvahách v souladu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a psychiatrie, vypracovaný Prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a Doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc. (č. l. 73 až 96), doplněný o výslech jednoho ze zpracovatelů v hlavním líčení dne 11. 12. 2014 (č. l. 302 až 303), shledaly, že závěry posudku logicky vyplývají ze skutkových zjištění (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2727/10, či ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 1960/12), se závěrem, že obviněným „uváděná porucha by svědčila o velmi závažném onemocnění, které by mělo za důsledek tzv. hypogonadismus (pozn. porucha funkce pohlavních žláz). Znaky tohoto onemocnění však znalec-sexuolog u obviněného nenašel a tvrzení, že pět let nedochází u něj vůbec k žádným potřebám ani erekcím, k výronům semene, jsou tudíž z odborného hlediska málo validní“, neboť vyšetření zaměřené tímto směrem bylo součástí sexuologického vyšetření, avšak s negativním výsledkem (viz stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 302 až 303 spisu).
28. Nejvyšší soud po tomto shrnutí konstatuje, že v provedeném dokazování neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů, či nepřípustné deformaci důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13, či nález ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Současně je vhodné připomenout, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1974/11, či ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, aj.). V posuzované věci se soudy uvedeným zásadám nezpronevěřily, a pokud některým návrhům na doplnění dokazování pro jejich nadbytečnost nevyhověly, v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, co je k takovému rozhodnutí vedlo (viz strany 4, 16 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 14 usnesení odvolacího soudu). Z těchto důvodů v rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze spatřovat ani tzv. extrémní nesoulad, který zcela výjimečně umožňuje průlom do právní moci napadených rozhodnutí na základě zpochybnění učiněných skutkových zjištění a postupů při realizaci důkazního řízení cestou dovolání.
29. K výhradě obviněného, že nebyly provedeny všechny důkazy, jichž se domáhal, je třeba uvést, že vznesl požadavek na provedení opakovaného znaleckého posudku sexuologického na svoji osobu a výslech jeho bývalé družky K. M. Soudy se s těmito návrhy obviněného vypořádaly tak, že je pro nadbytečnost odmítly, a své úvahy k tomu závěru se vztahující vysvětlily. Tzv. opomenuté důkazy jsou představovány zejména kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tedy nebylo o nich v řízení soudem rozhodnuto, či jiné případy, v nichž se jimi soud nezabýval, a to ani na návrh na jejich provedení, jenž byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut nebo opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Uváží-li se však v projednávaném řízení způsob, jakým soud dokazování vedl, je zřejmé, že o takový případ v přezkoumávané věci nejde.
30. Ze všech rozvedených důvodů lze shrnout, že když v dovolání obviněného nebyly ve skutečnosti namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.