ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.571.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 571/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovoláních obviněných J. H. a R. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 3 To 410/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 112/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 12 T 112/2014, byli obvinění J. H. a R. F. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. H. byl za uvedený zločin a za pomoc k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c), §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 7 T 69/2015, pravomocným dne 11. 8. 2015, odsouzen podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 7 T 69/2015, týkající se obviněného J. H., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný R. F. byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustili tím, že dne 8. 1. 2014 v době okolo 18.00 hodin v O.-H. v prostorách Věznice H. na ubytovně nejprve přišel za odsouzeným J. M. na ložnici odsouzený J. H., který po J. M. požadoval do zástavy jeho tenisky, aby si mohl zakoupit kuřivo, poté, co se mu dostalo negativní odpovědi, zavolal na předmětnou ložnici odsouzený J. H. odsouzeného R. F., přičemž z ložnice předtím vykázal tam příchozího odsouzeného L. K., aby poté, co na ložnici s J. M. zůstali sami, nejprve J. H. řekl R. F.: „ta mrdka mi to nechce dát“, na což R. F. reagoval tak, že J. M. řekl, aby mu dal tenisky, že je zastaví za kuřivo, když se i R. F. dostalo negativní odpovědi, začal k němu J. H. přistupovat, v té chvíli J. M., vědom si jejich převahy, zvedl na obranu ruce, načež ho J. H. silně uchopil za pravou ruku, druhou rukou ho chytil za vlasy a řekl mu, aby jim dal hodinky, které má na ruce, poté ho za levou ruku chytil R. F. s tím, ať se poškozený nebojí, že mu hodinky zase vyplatí a vrátí, přičemž se J. M. snažil z jejich sevření vymanit, avšak vzhledem k jejich převaze se mu to nepodařilo, následně R. F. J. M. hodinky ze zápěstí odepnul a sundal, načež oba z ložnice i s odcizenými pánskými náramkovými hodinkami zn. Police, se stříbrnočerným kovovým řemínkem, odešli a následně tyto udali mezi odsouzené výměnou za tabák, čímž způsobili poškozenému J. M. škodu ve výši 2 200 Kč, přičemž k újmě na jeho zdraví nedošlo.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadli oba obvinění v celém rozsahu odvoláními, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 3 To 410/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění J. H. i R. F. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný J. H. odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, že se soudy dopustily pochybení, jež mohlo vést k nesprávnému právnímu posouzení skutku, a že odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, aniž pro to byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem (podle názoru obviněného mělo dojít ke zrušení napadeného rozsudku). Uvedl, že jej z jednání, jímž byl uznán vinným, usvědčuje toliko výpověď poškozeného J. M., kterého nelze s ohledem na jeho trestní minulost a na obsah znaleckého posudku, podle nějž je neschopný podřídit se autoritě, je svéhlavý, tvrdohlavý a bez pocitu viny porušuje společenské normy a zákony, považovat za osobu věrohodnou. Vyjádřil přesvědčení, že soud měl provést obhajobou navržené důkazy, zejména výslech svědka J. P., poněvadž pouze takový postup mohl přinést poznatky vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.
6. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Obviněný R. F. ve svém rozsáhle odůvodněném mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím dvou obhájců (JUDr. Tomáš Sokol a Mgr. Dana Jurošková) odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) [v dovolání nesprávně označený jako b)] a g) tr. ř. a vytkl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces.
8. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřoval v tom, že svědek L. K. byl v hlavním líčení konaném dne 25. 2. 2015 vyslechnut v jeho nepřítomnosti. Nalézací soud s odkazem na §209 odst. 1 tr. ř. oba spoluobviněné před výslechem svědka vykázal z jednací síně, přičemž tento svůj krok, proti kterému se obhájci spoluobviněných ohradili podáním námitek, ani v hlavním líčení ani následně ve svém rozsudku nikterak nezdůvodnil. Podmínky stanovené §209 odst. 1 tr. ř. však nebyly splněny a postup soudu nebyl zákonný; v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Svědek L. K. nežádal, aby byl v nepřítomnosti spoluobviněných vyslechnut, a rovněž neuváděl, že by měl z kteréhokoliv z nich strach. Žádná reálná obava z toho, že by v přítomnosti spoluobviněných nevypovídal pravdu, taktéž neexistovala, tudíž nutno konstatovat, že se nalézací soud dopustil procesního pochybení, které se odvolací soud snažil neúspěšně ospravedlnit. Pokud by byl připuštěn argument, že výpovědi svědka byl přítomen obhájce obviněného, pak by v podstatě všechny výslechy a celé hlavní líčení mohlo probíhat bez přítomnosti obviněných a veřejnosti, která byla v předmětném hlavním líčení při výslechu svědka L. K. také bez jakéhokoliv vysvětlení vyloučena.
9. V další části dovolání se obviněný zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru byly důkazy hodnoceny jednostranně a v jeho neprospěch, přičemž s některými se soudy ani nevypořádaly, což je zásadní procesní vadou. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka D. C., který verzi obhajoby podpořil. Uvedený svědek mimo jiné potvrdil, že obviněný R. F. neměl žádný důvod poškozenému cokoliv brát, jelikož od své rodiny pravidelně dostával hodnotné balíčky. Obviněný měl za to, že celé obvinění je postaveno na výpovědi poškozeného, že výpovědi ostatních svědků (L. K., J. B. a Mgr. P. B.) jsou pouhou reprodukcí této výpovědi a žádné jiné usvědčující důkazy neexistují. Zdůraznil, že poškozený je opakovaně soudně trestaným recidivistou, který, jak vyplývá ze znaleckého posudku, v době činu trpěl vážnými psychickými potížemi, který je psychicky labilní i podle mínění všech svědků a taktéž zaměstnanců věznice a jenž, jak se podává z výpovědi svědka L. K. a z trestního oznámení, usiloval o přemístění do jiné věznice, čehož následně po jeho nařčení skutečně docílil. Argumentace soudu, že poškozený vypovídal pod sankcí postihu za trestný čin křivé výpovědi, tak s ohledem na tyto skutečnosti působí přinejmenším úsměvně. Navíc v trestním oznámení popisoval průběh skutkového děje jinak než v pozdějších stadiích trestního řízení a hodinky, jež měly být předmětem loupeže, byly nalezeny u J. P., tj. osoby, kterou znal z dřívějšího výkonu trestu odnětí svobody. Podle mínění obviněného je příznačné, že od výslechu svědka J. P., který mohl objasnit, kdo mu hodinky dal a jak se ocitly v jeho skříňce, soud upustil přesto, že na něm trvala i obžaloba. Odůvodnění odvolacího soudu, že J. P. nebyl přímým svědkem incidentu, je pozoruhodné. Pokud je relevantním důvodem pro nevyslechnutí osoby skutečnost, že nebyla přímým svědkem incidentu, pak si obviněný klade otázku, proč soud vyslechl svědky J. B. a Mgr. P. B. Nadto zdůraznil, že soud nevyslechl ani svědka I. K., který byl umístěn na stejné celé jako obviněný a poškozený a který tudíž přímým svědkem incidentu mohl být. Uzavřel, že byly opomenuty důkazy a že skutková zjištění soudů jsou s provedenými důkazy v extrémním rozporu.
10. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 3 To 410/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí a aby podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný R. F. nebere do vazby.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním zdůraznila, že dovolatelé na podporu uplatněných důvodů dovolání uplatnili argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i jejich odvolání. Přitom ze svého jednání byli usvědčení především výpovědí poškozeného a dále pak výslechem svědků D. C., L. K., J. B., Mgr. P. B. a M. Ž. Proveden byl i důkaz protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací, záznamem o odnětí věci, lékařskými zprávami vězeňské služby a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Pokud obvinění v podaném dovolání namítli, že nebyli vyslechnuti navržení svědci, je nutné připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právo obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Námitkami vyjádřenými v dovoláních obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněná dovolání by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
12. Kromě toho se obvinění v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými, respektive komentují rozsah dokazování a soudům vytýkají jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatelé však ve skutečnosti uplatňují námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýkají způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jejich prospěch. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
13 Navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
14. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nebylo se zřetelem k době, kdy bylo doručeno Nejvyššímu soudu (17. 5. 2016), a datu konání neveřejného zasedání (18. 5. 2016) zasláno obhájcům obviněných k případné replice. Tato okolnost však dovolacímu soudu nebránila v rozhodnutí, jelikož vyjádření s ohledem na jeho obsah nebylo pro rozhodnutí o dovoláních určující.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného J. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněného R. F. je jako celek zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Obviněný R. F. v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
17. Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Od věci není ani zmínit čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
18. Z hlediska obsahu dovolání obviněného R. F. je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 25. 2. 2015 konat výslech svědka L. K. v nepřítomnosti obviněných. Obviněný totiž namítl, že pro postup podle §209 odst. 1 tr. ř., kterým předsedkyně senátu spoluobviněné vykázala z jednací síně a jmenovaného svědka vyslýchala v jejich nepřítomnosti, nebyly splněny zákonné podmínky.
19. Podle §209 odst. 1 věty druhé a třetí tr. ř., je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného (dále též obecně „obviněný“) po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
20. Otázku nutnosti ochrany svědka v hlavním líčení řeší soud samostatně a podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Důvodnost obavy, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, která opodstatňuje vykázání obviněného z jednací síně podle §209 odst. 1 tr. ř., je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, z nichž jsou vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné negativní kontakty zřejmé, a tedy současně i to, o jak vážný důvod za dané situace jde. Obava musí být reálná, na druhou stranu se ale nelze spoléhat pouze na to, že svědek obavu sám projeví.
21. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 25. 2. 2015 před výslechem svědka L. K. vykázala spoluobviněné a veřejnost z jednací síně a uvedeného svědka posléze vyslýchala v nepřítomnosti spoluobviněných (č. listu 304-306); podle protokolu o hlavním líčení učinila opatření v souladu s ustanovením §209 odst. 1 tr. ř. Dlužno dodat, že zmíněnému postupu předsedkyně senátu, proti němuž obhájci spoluobviněných podali okamžitě námitky, předcházel návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě vyslovený na počátku dotčeného hlavního líčení, aby výslechy poškozeného J. M. a svědka L. K. byly provedeny odděleně v nepřítomnosti spoluobviněných, neboť existovala obava, že na výpovědi poškozeného a svědka bude mít přítomnost spoluobviněných vliv (č. listu 299).
22. Nejvyšší soud má za to, že lze akceptovat závěr odvolacího soudu, že svědek L. K. byl osobou, u níž byla založena důvodná obava, že v přítomnosti spoluobviněných nevypoví pravdu (srov. str. 5 usnesení). Souhlasí s jeho závěrem, že podmínky stanovené §209 odst. 1 věty druhé tr. ř. byly v daném případě splněny. Ačkoliv svědek na dotaz obhájce obviněného J. H. uvedl, že nežádal, aby byl vyslechnut v nepřítomnosti spoluobviněných, nelze přehlédnout, že k dotazu státní zástupkyně sdělil, že v souvislosti s předmětnou svědeckou výpovědí na něj byl činěn nátlak nejen ze strany obviněného J. H., a že tedy setrval na svém vyjádření z přípravného řízení, podle nějž na něj v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, spoluvězni pokřikovali, aby svědčil ve prospěch spoluobviněných, aby tvrdil, že jim dal poškozený hodinky dobrovolně (srov. č. listu 115, 116). Se zřetelem na obsah výpovědi svědka, z níž se podává, že mu bylo nepříjemné svědčit a že se spoluobviněnými J. H. a R. F. nechtěl mít co do činění, resp. s nimi nechtěl mít žádné potíže (obviněný R. F. jej ve výkonu trestu dvakrát fyzicky napadl, o obviněném J. H. se vyjádřil jako o špatném člověku, který má sklon k fyzickému násilí), je i navzdory jeho opakovanému prohlášení, že ze spoluobviněných strach nemá (viz č. listu 116, 306), zjevné, že reálná obava, že svědek z důvodu strachu ze spoluobviněných v jejich přítomnosti nevypoví pravdu, existovala, byla podložena konkrétními poznatky. Co se týče další zákonné podmínky předpokládané ustanovením §209 odst. 1 tr. ř., spoluobvinění byli po návratu do jednací síně s obsahem výpovědi svědka seznámeni, bylo jim umožněno se k ní vyjádřit a prostřednictvím předsedy senátu svědkovi klást otázky (srov. č. listu 306). O tom, že i podmínky stanovené §209 odst. 1 věty třetí tr. ř. byly splněny, proto nelze pochybovat.
23. Dovolací soud nezpochybňuje, že důkazy musejí být obvykle předloženy v hlavním líčení či veřejném jednání a v přítomnosti obviněného, a to za účelem kontradiktorní diskuse. I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ale vyplývá, že užití výpovědí získaných ve stadiu vyšetřování samo o sobě není v rozporu s odst. 1 a 3 písm. d) čl. 6 Úmluvy, pokud jsou přitom respektována práva obhajoby. Tato práva vyžadují, aby byla obviněnému poskytnuta adekvátní a dostatečná příležitost popřít svědectví v jeho neprospěch a dát vyslýchat svědka proti sobě, v okamžiku, kdy vypovídá anebo v pozdějším stadiu (věc Saïdi proti Francii, č. 14647/89, rozsudek ze dne 20. 9. 1993). Právo zaručené čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zahrnuje nejen rovnováhu mezi obžalobou a obhajobou, ale také kontradiktornost výslechu svědků (viz věc Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. 10590/83, rozsudek pléna ze dne 6. 12. 1988).
24. Ve věci Novák proti České republice (č. 43791/98, rozsudek ze dne 8. 7. 2003) stěžovatel tvrdil, že neměl dostatečnou možnost vyslechnout důležitého svědka, poněvadž soud vyhověl jeho žádosti, aby mohl vypovídat v nepřítomnosti obviněného stěžovatele. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti mimo jiné poznamenal, že „...české soudy uznaly stěžovatele vinným na základě souhrnu důkazních prostředků považovaných za dostatečné; tyto důkazy byly shromážděny během vyšetřování a diskutovány veřejně a kontradiktorně v hlavním líčení konaném před soudem. Nelze říci, že by se odsouzení zakládalo výhradně či v převažující míře na prohlášeních svědka, kterého stěžovatel neměl možnost vyslýchat. Je sice pravda, že stěžovatel musel opustit soudní síň při výslechu I. Z., je ovšem třeba rovněž poznamenat, že dle judikatury orgánů Úmluvy mohou ve výjimečných okolnostech existovat důvody k tomu, aby byl svědek slyšen v nepřítomnosti osoby, proti které výpověď míří, pod podmínkou, že je takovému výslechu přítomen obhájce (X. proti Dánsku, rozh. Komise, 1981). Soud konstatuje, že stěžovatel netvrdil, že by jeho obhájce nebyl v uvedenou dobu přítomen, byl později o obsahu výpovědi I. Z. informován a mohl mu klást otázky. To je podle Soudu dostačující náhradou za absenci jejich konfrontace. Při rozhodování o vině pak obecné soudy vzaly v úvahu i jiné důkazy, se kterými byl stěžovatel seznámen a mohl je napadnout.“
25. K obdobné situaci došlo i v posuzované věci. Výpověď svědka L. K. nebyla jediným a ani rozhodujícím usvědčujícím důkazem, soud měl k dispozici a učinil předmětem svého hodnocení další důkazy, především výpověď svědka J. M. (v kontextu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychatrie a klinická psychologie), výpovědi svědků J. B. či Mgr. P. B., ale též kupř. D. C., a způsob jejich provedení v hlavním líčení dovolatelem zpochybněn nebyl. Důležité je, že řízení nazírané jako celek nelze považovat za nespravedlivé, jak bude dále ještě rozvedeno.
26. Pokud jde o výtku, že v souvislosti s vykázáním spoluobviněných došlo rovněž k nedůvodnému vykázání veřejnosti, tu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatňovat nelze. Nejvyšší soud nicméně pro úplnost dodává, že namítaný procesní postup nalézacího soudu nelze označit za zcela bezvadný.
27. Podle §200 odst. 1 věty první a druhé tr. ř. při hlavním líčení může být veřejnost vyloučena, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků; k témuž účelu může předseda senátu učinit i jiná přiměřená opatření. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení. Podle §200 odst. 3 tr. ř. o vyloučení veřejnosti rozhodne soud po slyšení stran usnesením, které veřejně vyhlásí.
28. Ustanovení §200 odst. 1 tr. ř. je výjimkou ze zásady veřejnosti, jež je stanovena v čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 10 a §199 odst. 1 tr. ř. Důvodem vyloučení veřejnosti je skutečnost, že v některých případech je třeba respektovat obecný zájem nebo zájem určitých osob na nezveřejňování jistých údajů a intenzita tohoto zájmu převažuje nad požadavkem veřejného projednávání věcí před soudem. Zvláštní povinnost dbát na ochranu má předseda senátu v zájmu svědků a osob jim blízkých, kterým v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí (viz §183a odst. 4 tr. ř.). I z tohoto hlediska je třeba přistupovat k rozhodování, zda v konkrétním případě má být veřejnost z hlavního líčení nebo jeho části vyloučena či nikoli. Otázku, zda by veřejným projednáním věci došlo k ohrožení zájmů vyjmenovaných v §200 odst. 1 větě první tr. ř., řeší soud volnou úvahou se zřetelem ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu, aniž by byl povinen svoje stanovisko např. ohledně utajovaných informací ověřovat u příslušného orgánu. Závěr o existenci ohrožení v uvedeném smyslu však musí být podložen konkrétními skutečnostmi a zjištěními. Přitom není třeba, aby došlo ke skutečnému narušení některého ze zájmů chráněných tímto ustanovením, ale postačí důvodná a reálná hrozba, protože právě jejímu naplnění má zabránit vyloučení veřejnosti či další vhodná opatření. Soud rozhoduje o vyloučení veřejnosti při hlavním líčení usnesením; předseda senátu takové rozhodnutí, učiněné po slyšení stran, veřejně vyhlásí a jeho obsah poznamená v protokolu.
29. Jak již bylo výše naznačeno, z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že před výslechem svědka L. K. byla v návaznosti na vykázání spoluobviněných z jednací síně vykázána i veřejnost. V uvedeném protokolu však zcela absentuje zmínka o tom, že by předseda senátu toto své rozhodnutí učinil po slyšení stran a že by je také zdůvodnil. Argumentace stran vyloučení veřejnosti chybí i v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, což lze s ohledem na skutečnost, že o hlavním líčení nebyl pořizován zvukový záznam (srov. č. listu 298) a že obhájci spoluobviněných proti souvisejícímu postupu soudu, kterým byli z jednací síně vykázáni spoluobvinění, podali námitky, považovat za jisté pochybení. Na druhou stranu ale samotné vyloučení veřejnosti z části hlavního líčení neshledává Nejvyšší soud chybným. Nelze totiž přehlédnout, že veřejnost byla v posuzovaném hlavním líčení tvořena otcem obviněného R. F. a J. S., představitelem Unie Olašských Romů (srov. č. listu 298 ve spojení s č. listu 362), tj. osobami, které byly se spoluobviněnými jistým způsobem provázány, které byly pravděpodobně jejich sympatizanty a před nimiž by se svědek L. K. mohl obávat vypovídat. Veřejné projednání věci bylo s to ohrozit bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědka, a proto byla veřejnost pro část hlavního líčení důvodně vyloučena.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání obviněného R. F. zjevně neopodstatněné.
31. Obviněný R. F. své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tento důvod v dovolání odkázal i obviněný J. H. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
32. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
33. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
34. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
35. K žádnému opomenutí důkazů v řízení nedošlo. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Odvolací soud na str. 4 usnesení správně připomněl, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu a že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
36. Těmto povinnostem nalézací soud dostál. O návrhu na provedení důkazu výpovědí svědka I. K. (srov. č. listu 304) rozhodl (č. listu 363), přičemž své rozhodnutí také zdůvodnil (srov. str. 9 rozsudku). Uvedl, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, na jejichž základě bylo možné rozhodnout, a proto ostatní důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítl. Pokud jde o návrh na provedení důkazu výpovědí svědka J. P. (srov. č. listu 304), nutno konstatovat, že hlavní líčení bylo za účelem výslechu svědka třikrát odročeno (č. listu 306, 363, 429), a protože se jeho účast ani poté navzdory snaze soudu nepodařilo zajistit, bylo rozhodnuto o tom, že se od jeho výslechu opouští (č. listu 452). Soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že Josef Pecina je pro orgány činné v trestním řízení aktuálně nedostupný, navíc nebyl přímým svědkem incidentu a věc bylo možné rozhodnout i bez jeho výpovědi (srov. str. 9 rozsudku). V souvislosti s výtkou obviněného R. F., že soud od výslechu svědka J. P. upustil přesto, že na něm trvala i obžaloba, lze jen pro úplnost poznamenat, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě poté, co se jmenovaný svědek z hlavního líčení konaného dne 7. 4. 2015 ze zdravotních důvodů omluvil (srov. č. listu 315, 362), soudu sdělila, že jeho výslech není stěžejní a že s ohledem na požadavek rychlosti řízení na něm netrvá (srov. č. listu 363).
37. Nejvyšší soud konstatuje, že přesvědčení dovolatelů, že v řízení došlo k tzv. extrémnímu rozporu, nesdílí. Ztotožňuje se s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž jsou obvinění ze stíhaného jednání usvědčováni výpovědí poškozeného J. M. (č. listu 122-128, 301 a 302), ve spojení s výpověďmi svědků L. K. (č. listu 113-116, 305 a 306), J. B. (č. listu 130-133, 299 a 300) a Mgr. P. B. (č. listu 136-139, 300). V daném kontextu nelze rovněž odhlédnout od znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (č. listu 150-172), týkajícího se J. M., listinných důkazů, zejména od služebního záznamu o odnětí věci (srov. č. listu 44) a od zpráv vězeňské služby (č. listu 199-204). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obviněné z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině spolehlivě usvědčují. Výpověď poškozeného J. M. nelze s poukazem na jeho trestní minulost označit za a priori nevěrohodnou. Podle závěrů výše citovaného znaleckého posudku je poškozený schopen vnímat, uchovat a vybavit si prožité události, a to jak konkrétně, tak ve vztahu k prožité události, nemá sklony k patologické lhavosti ani k záměrnému zkreslování informací a jeho výpověď má prvky nutné k tomu, aby mohla být považována za specificky věrohodnou (srov. č. listu 169). Poškozený v trestním řízení, pokud jde o podstatu skutkového děje, vypovídal konstantně a (vyjma D. C.) shodně s ostatními svědky, přičemž žádná motivace pro křivé obvinění u něj nebyla shledána. Naopak – jak vyplývá z výpovědí svědků L. K., J. B. a Mgr. P. B., působil jako hodný, férový a spíše submisivní typ člověka, který byl zklamán tím, co mu spoluvězeň R. F., kterého znal z minulosti a s nímž ve Věznici H. sdílel ložnici, provedl. Událost, kterou se dlouho zdráhal nahlásit, na něj měla výrazně negativní dopad, začal chodit pozdě do práce, z obavy si tam nosil své osobní věci, stal se nervózním a skleslým a byl nucen vyhledat odbornou pomoc vězeňského psychologa. I se zřetelem na skutečnost, že byl obětí šikany a ve věznici měl postavení outsidera, je velmi nepravděpodobné, aby křivě obvinil osoby, jež na rozdíl od něj požívaly respektu ostatních, a aby se tak dobrovolně vystavil očekávatelným atakům své osoby. Naproti tomu motivace obviněných ke stíhanému jednání je očividná. Chtěli kouřit, neměli však ani cigarety, ani nic hodnotného, za co by je mohli se spoluvězni vyměnit (obviněnému R. F. jeho balíky vydržely maximálně dva dny), tudíž se rozhodli, že získají hodinky poškozeného.
38. V dalším lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 a 6 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
39. Obviněný J. H. své dovolání opřel i o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
40. S odkazem na tento dovolací důvod lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
41. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175):
1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení – viz §253 odst. 2 tr. ř.),
2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.),
3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
42. Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v alternativě spadající pod shora uvedené body 1) a 2) spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost).
43. Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
44. Dovolatel v textu dovolání naznačoval existenci zmiňovaného dovolacího důvodu v alternativě, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“; vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle §258 odst. 1 písm. a) až d) tr. ř. Odvolání obviněného J. H. (potažmo obviněného R. F.) však nebylo Krajským soudem v Ostravě zamítnuto z formálních důvodů. Zmíněný soud napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě podrobil v řádném opravném řízení věcnému přezkumu a odvolání obviněných J. H. a R. F. zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná. Uplatněná alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tudíž nemůže obstát.
45. Pro úplnost je třeba doplnit, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., proto se, jak již bylo řečeno, na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud z podnětu podaného odvolání meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Nejvyšší soud již vyložil, že ani obviněný J. H. v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v tomto případě vázán na jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
47. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného R. F. je ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněné, že oba obvinění v dovoláních relevantně neuplatnili žádnou hmotněprávní námitku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že obsah uplatněných námitek, o něž obviněný J. H. opřel existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., věcně neodpovídá zákonnému vymezení takového (ani žádného jiného) dovolacího důvodu.
48. Dovolání obviněného J. H. tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněného R. F. je jako celek zjevně neopodstatněné, a dovolací soud je tudíž odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu