ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.600.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 600/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání obviněného D. N. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 501/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 55/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. N. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný D. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 46 T 55/2015, uznán vinným, že
1) v blíže nezjištěné době, začátkem roku 2012, v kanceláři firmy poškozeného J. V., na adrese M. V., P., v úmyslu obohatit se, pod záminkou nabídky výhodného odkoupení akcií spol. ČEZ, a. s., se zhodnocením investice ve výši 15%, vylákal od poškozeného částku 2 000 000 Kč, kterou poškozený dne 20. 1. 2012 dle instrukcí obžalovaného zaslal bankovním převodem na účet číslo vedený u České spořitelny, a. s., na jméno obžalovaného, který od 23. 1. 2012 do 29. 2. 2012 uvedené finanční prostředky po různých částkách použil pro svou potřebu a poté se začal kontaktu s poškozeným vyhýbat a vymlouval se, že je dlouhodobě v zahraničí, do dnešního dne poškozenému přes jeho naléhání nic nevrátil, a uvedeným jednáním tak poškozenému způsobil škodu ve výši 2 000 000 Kč,
2) v blíže nezjištěné době, v roce 2011, a dále v únoru 2012, před poštou na J. M. v P., v úmyslu obohatit se, pod záminkou zhodnocení fin. prostředků ve výši 10%, vylákal od poškozeného P. B. částku 500 000 Kč, kterou mu poškozený na tomto místě během dvou schůzek předal v hotovosti, nejprve v roce 2011 částku 200 000 Kč, poškozenému poté dne 9. 2. 2012 vrátil částku 120 000 Kč, kterou zaslal ze svého účtu vedeného u České spořitelny, a. s., na účet manželky poškozeného, a vzbudil tak v něm důvěru, aby z něj následně pod stejnou legendou v únoru 2012 na stejném místě vylákal částku 300 000 Kč, s poškozeným podepsal na uvedené částky směnky, kde se zavázal fin. prostředky vrátit do dvou let, obě směnky nechali ihned ověřit na poště na J. M. v P., tyto fin. prostředky použil nezjištěným způsobem a s blížícím se datem splatnosti se začal kontaktu s poškozeným vyhýbat a vymlouval se, že je dlouhodobě v zahraničí, nebo že měl nehodu, do dnešního dne poškozenému přes jeho naléhání zbytek fin. prostředků nevrátil, a uvedeným jednáním tak poškozenému způsobil škodu ve výši 380 000 Kč,
3) dne 7. 6. 2012 v dopoledních hodinách, v osobním automobilu poškozené V. O. před Úřadem městské části P., na adrese O., P., v úmyslu obohatit se, pod záminkou půjčky sloužící k výhodnému odkoupení akcií a zhodnocení investice, s tím, že jí vrátí vyšší obnos, vylákal od poškozené částku 100 000 Kč, s poškozenou podepsal smlouvu o půjčce, kde se zavázal uvedené finanční prostředky vrátit do 24 měsíců, v této době poškozené vrátil pouze 10 000 Kč a zbylou částku použil nezjištěným způsobem, když se poškozená s blížícím se datem splatnosti dožadovala vrácení alespoň zapůjčené částky, tak se vymlouval, že je v nemocnici, nebo v zahraničí a nakonec přestal na telefonáty poškozené reagovat, a uvedeným jednáním tak poškozené způsobil škodu ve výši 90 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod body 1) a 2) jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 3) jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 42 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit poškozeným, a to J. V., bytem P., Ch., škodu ve výši 2 000 000 Kč, a dále V. O., bytem P., R. škodu ve výši 90 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 501/2015, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a – při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody – znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, k jehož výkonu jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dalším výrokem odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Raschela proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že rozhodnutí soudu druhého stupně nevychází ze skutkového zjištění, ale z myšlenkových konstrukcí, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, v jehož rámci nebyl opatřen důkaz svědčící o jeho vině bez jakýchkoli pochybností, tedy že jednal v úmyslu obohatit se na úkor jiného tím, že využil jeho omylu, a tvrdil, že provedené důkazy naopak v podstatě svědčí o skutečnosti, že podvodný úmysl neměl. Namítl, že žádným z provedených důkazů nebylo postaveno najisto, že by cílem jeho jednání bylo získat finanční prostředky k úhradě svých dluhů, tj. použít je pro svou potřebu. Poukázal na to, že důvěřoval osobě jménem Ing. P. J., či osobě, která se za něj vydávala, neboť s ní měl dřívější osobní zkušenost, kdy jeho vlastní finanční prostředky, jež této osobě předal, byly zhodnoceny, i když částečně virtuálně.
6. Dovolatel dále zdůraznil, že v době, kdy od jednotlivých poškozených přebíral jejich finanční prostředky ke zhodnocení, jim potvrzoval jejich přijetí a vystavoval směnky, měl i svůj majetek, který mohl sloužit ke krytí jejich nároků, přičemž nebylo prokázáno, že by si žil nad své poměry. Do finančních problémů se dostal poté, co se mu Ing. P. J. přestal ozývat a nevrátil mu finanční prostředky, které od něj přijal ke zhodnocení, tedy sám se stal obětí podvodu spáchaného touto osobou a přišel o veškerý svůj majetek a též o finanční prostředky, které mu poškození svěřili. Připustil sice, že se při uzavírání smlouvy s Ing. P. J. choval velmi nedbale, když na něm nevyžadoval písemnou smlouvu a neověřil si jeho pravou totožnost, vyslovil však názor, že tato skutečnost sama o sobě nenasvědčuje jeho úmyslu oklamat věřitele a obohatit se na jejich úkor. Odvolacímu soudu přitom vytkl, že nepřihlédl ani k tomu, že žil a žije spořádaným životem, nebyl dosud trestán a živil se poctivým způsobem.
7. Obviněný zopakoval, že soud druhého stupně rozhodl o jeho vině na základě nesprávného právního posouzení věci, nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, bez odstranění rozporů v provedených důkazech a rovněž bez pečlivého prověření hodnověrnosti usvědčujících důkazů, zejména tvrzení poškozeného J. V. o tom, že na úhradu své pohledávky neobdržel žádné plnění, přičemž tvrdil, že jmenovanému poškozenému částku 300 000 Kč skutečně vrátil. Uvedl dále, že celé věci velmi lituje a je si vědom svých závazků k poškozeným, s nimiž je v kontaktu a kterým částečnou úhradu dluhu, byť nepatrnou, již poskytl. Vzhledem k tomu, že skutkový stav nebyl správně zjištěn, a jde tudíž o otázku skutkovou, vyjádřil přesvědčení, že je zcela namístě použití zásady in dubio pro reo, a proto je nutné přiklonit se k možnosti pro něho výhodnější.
8. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 5 To 501/2015, a též další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a poté věc vrátil soudu k novému řízení a rozhodnutí.
9. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že obviněný učinil na podatelně Nejvyššího soudu dne 19. 4. 2016 podání označené jako „Doplnění dovolání“. Neučinil tak ovšem ani prostřednictvím svého obhájce, ani v zákonné lhůtě pro podání dovolání. Přitom podle §265d odst. 2 tr. ř. platí, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, a že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno, takže Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje. Současně z přiložené kopie přípisu Ministerstva spravedlnosti České republiky, odboru justičního dohledu, ze dne 23. 3. 2016 vyplývá, že v dané věci byl podán podnět ke stížnosti pro porušení zákona, jenž byl postoupen Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k provedení šetření s tím, že poté bude postoupen zpět a ministr spravedlnosti následně rozhodne, zda stížnost pro porušení zákona podá, či podnět odloží.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že podaný mimořádný opravný prostředek směřuje prakticky do oblasti hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem společně se zpochybňováním subjektivní stránky jednání obviněného, kdy jeho argumentace je totožná (po obsahové stránce téměř identická) s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení. Obviněný, ačkoliv namítá nesprávné právní posouzení skutku, opakuje ve skutečnosti námitky vesměs skutkového charakteru, zpochybňuje skutkové závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě výsledků dokazování, a nahrazuje je odchylnými skutkovými východisky, tj. uvádí námitky, které nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. V další části svého podání státní zástupkyně plně odkázala na podrobné hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v rozhodnutí nalézacího soudu, a poukázala na to, že k tvrzením obviněného se vyjádřil rovněž soud druhého stupně, jenž se zabýval v odvolání uplatněnými výhradami a vyrovnal se s nimi způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. K tvrzení dovolatele, že v dané věci mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, zdůraznila, že ani tuto námitku nelze považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za relevantní, neboť rovněž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
12. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř., a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 12. 5. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Šlo především o výhrady, jak sám výslovně uvedl, že rozhodnutí soudu druhého stupně „… nevychází ze skutkového zjištění, ale z myšlenkových konstrukcí, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování … nebyl opatřen důkaz svědčící o jeho vině bez jakýchkoli pochybností, tedy, že … jednal v úmyslu obohatit se na úkor jiného s tím, že využil jeho omylu … že provedené důkazy v podstatě svědčí o skutečnosti, že … podvodný úmysl neměl … odvolací soud rozhodl o vině … na základě … nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci, bez odstranění rozporů v již provedených důkazech a bez pečlivého prověření hodnověrnosti usvědčujících důkazů, zejména tvrzení poškozeného J. V. … nebyl skutkový stav věci správně zjištěn …“. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, když současně předložil vlastní verzi skutkového děje; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (k němuž však neuvedl, v čem konkrétně mělo spočívat). Takovou argumentaci (jak přiléhavě uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně) však pod citovaný dovolací důvod (a ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
18. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že neaplikovaly zásadu in dubio pro reo , přestože její „… použití … je zcela namístě, neboť jde o otázku skutkovou … a … je nutné přiklonit se k možnosti pro obžalovaného výhodnější …“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména stranu 4) také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se i obhajobou obviněného a uvedl, proč tuto považoval za nevěrohodnou. S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku).
21. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu