ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.709.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 709/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2016 o dovolání obviněného F. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 6 To 375/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 48 T 21/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 48 T 21/2015, byl obviněný F. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
v L., okres Z. jako jednatel občanského sdružení Rybářský svaz Luhačovického Zálesí, se sídlem Pozlovice č. ev. 95 (v dalších částech rozsudku je uvedeno č. ev. 30) , 763 26, IČ 48471810 a zároveň jako zaměstnanec tohoto sdružení na pracovní pozici hospodář, kdy jeho pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou ze dne 30. 5. 2008,
- dne 17. 4. 2009 převzal od A. M. v hotovosti částku 12 300 Kč jako tržbu z prodeje podložek pod ryby,
- dne 2. 5. 2009 převzal od A. M. v hotovosti částku 40 000 Kč jako tržbu z prodeje lístků do tomboly při rybářských závodech,
- dne 9. 5. 2009 převzal prostřednictvím své manželky P. M. od A. M. v hotovosti částku 100 000 Kč jako tržbu z prodeje lístků do tomboly při rybářských závodech,
- dne 10. 5. 2009 převzal prostřednictvím své manželky P. M. od A. M. v hotovosti částku 100 000 Kč jako tržbu z prodeje lístků do tomboly při rybářských závodech,
- dne 22. 6. 2009 převzal od A. M. v hotovosti částku 7 800 Kč jako tržbu z prodeje podložek pod ryby,
- dne 22. 6. 2009 převzal od A. M. v hotovosti částku 3 000 Kč jako tržbu z prodeje rybářských věcí,
- dne 20. 7. 2009 převzal od A. M. v hotovosti částku 6 000 Kč jako tržbu z prodeje podložek pod ryby,
- dne 14. 8. 2009 převzal od A. M. v hotovosti částku 6 000 Kč jako tržbu z prodeje rybářských věcí,
- dne 5. 9. 2009 převzal prostřednictvím své manželky P. M. od A. M. v hotovosti částku 30 000 Kč jako tržbu z prodeje lístků do tomboly při rybářských závodech,
- dne 12. 9. 2009 převzal prostřednictvím své manželky P. M. od A. M. v hotovosti částku 70 000 Kč jako tržbu z prodeje lístků do tomboly při rybářských závodech,
- dne 13. 9. 2009 převzal prostřednictvím své manželky P. M. od A. M. v hotovosti částku 80 000 Kč jako tržbu z prodeje lístků do tomboly při rybářských závodech,
- dne 13. 9. 2009 převzal od A. M. v hotovosti částku 4 100 Kč jako tržbu z prodeje lístků do tomboly při rybářských závodech,
- dne 15. 12. 2009 převzal od A. M. v hotovosti částku 2 400 Kč jako tržbu z prodeje podložek pod ryby,
přičemž převzetí finančních částek přímo od A. M. stvrdil svým podpisem na potvrzeních o převzetí peněžní hotovosti, v ostatních případech převzetí potvrdila svým podpisem P. M., která mu následně danou hotovost předala. Takto přijaté finanční prostředky v rozporu se svými povinnostmi zástupce svazu, které vyplývají jednak z jeho pracovní pozice hospodáře, ale také z funkce jednatele výboru a současně v rozporu s účelem, pro který mu byly tyto finanční prostředky předány, nevložil na bankovní účet Rybářského svazu Luhačovického Zálesí, ale ponechal si je zcela ve své dispozici, když je ani nezahrnul do příslušného vyúčtování příjmů a doklady o jejich převzetí nepředal k zaúčtování externímu účetnímu A. B., čímž tyto finanční prostředky vyvedl zcela mimo dispozici sdružení a způsobil tak Rybářskému svazu Luhačovického Zálesí, Pozlovice č. ev. 30, 763 26, IČ: 48471810, škodu ve výši 461 600 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákona“), a uložil mu podle §248 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací v trvání 4 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené občanské sdružení Rybářský svaz Luhačovického Zálesí (dále též jen „Rybářský svaz“), se sídlem Pozlovice č. ev. 30, IČ: 48471810, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný i poškozený Rybářský svaz odvolání, o nichž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 6 To 375/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Nováka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel své podání odůvodnil extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nižších soudů, jehož následkem bylo nejen vadné právní hodnocení skutku, ale i porušení jeho ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces. Připomněl, že v takovém případě je zásah do zjištěného skutkového stavu i v dovolacím řízení možný, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 985/2010.
6. V podrobnostech se pak dovolatel zaměřil na výši způsobené škody, resp. na to, k čemu byly předmětné finanční prostředky skutečně využity. V této souvislosti upozornil na vnitřně rozporné závěry nalézacího soudu, který na jednu stranu připustil, že (obviněný) zmíněné peněžní prostředky minimálně v částečné míře zřejmě vynaložil ve prospěch poškozené , na druhou stranu však uzavřel, že svým jednáním způsobil škodu ve výši 461 600 Kč (tedy souhrn převzatých a následně neodvedených částek).
7. Obviněný se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že trestný čin zpronevěry byl naplněn již okamžikem, kdy měl předmětné finanční částky převzít a následně nevložit na účet po škozen ého zájmového sdružení, ani je řádně nevyúčtovat . Na podporu svého opačného postoje citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010, podle kterého „ K právnímu závěru o naplnění zákonného znaku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., resp. podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v tom, že si pachatel „přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena“, nepostačuje skutkové zjištění, podle něhož obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným převzal do jejího majetku určité finanční prostředky a použil je „k blíže nezjištěnému účelu“. To platí i za situace, kdy obviněný nebyl schopen doložit (např. záznamem v účetnictví), jak použil tyto finanční prostředky. “
8. Dovolatel proto shrnul, že v posuzované kauze mělo být podstatné prokázat, k jakému účelu a v jaké konkrétní výši byly finanční prostředky použity. V opačném případě měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo. Názor odvolacího soudu, podle něhož následné platby (učiněné z části neodvedených prostředků) ve prospěch poškozeného Rybářského svazu je nutno považovat za náhradu škody, označil dovolatel ve světle citovaného judikátu za scestný. Doplnil ještě, že ani ze stanov Rybářského svazu nevyplývala povinnost rybářského hospodáře nechat schválit každou úhradu výborem nebo jiným orgánem této zájmové organizace. Proto jsou úvahy soudů, týkající se oprávnění vyplývajících z titulu jeho funkce, pouhou spekulací.
9. Obviněný zdůraznil, že v řízení proti němu vedeném předložil řadu důkazů, jak se spornými finančními prostředky naložil. V této souvislosti poukázal rovněž na fungování tzv. „černého fondu“ v rámci Rybářského svazu. Právě do něj měl dané částky přijímat a použít je na některé úhrady ve prospěch této organizace. Je zcela zřejmé, že o zmíněném fondu není k dispozici žádný oficiální záznam z jednání členské schůze nebo výboru a jeho existenci všichni ostatní funkcionáři Rybářského svazu popřeli. Logicky by se tím sami vystavili podezření z krácení daní. Tristně vyznívá i Vyrozumění oznamovatele, v němž finanční úřad, který podal trestní oznámení, uvedl, že ke krácení daně nemohlo z důvodu zpronevěry obviněného dojít. Přesto však Rybářskému svazu daň ze sporných tržeb doměřil, a to včetně penále. Takový postup finančního úřadu ovšem existenci „černého fondu“ zcela jednoznačně prokazuje.
10. Skutečnost, že se soudy nezabývaly tím, jak dovolatel se spornými peněžními prostředky fakticky naložil, lze podle něj považovat za opomenutí (zásadního) důkazu. Dokazování měly nahradit domněnky či tvrzení obžaloby, což je postup nesoucí znaky svévole, porušení práva obviněného vyjadřovat se k důkazům a nechat provést důkazy (hovořící v jeho prospěch) a celkově tedy jeho práva na spravedlivý proces.
11. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 6 To 375/2015, včetně obsahově navazujícího rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 48 T 21/2015, a uložil Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc znovu projednal. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby tuto věc Okresní soud ve Zlíně rozhodl v jiném složení senátu.
12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 15. 4. 2016 sdělila Nejvyššímu soudu, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovila podle §265r odst. 1 tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
16. Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Sám dovolatel připustil svou povědomost o právě popsaných limitech využití tohoto dovolacího důvodu, stejně jako o výlučně skutkovém charakteru jeho dovolacích námitek. Argumentoval však tím, že soud prvního stupně (jehož skutkové závěry následně převzal i soud odvolací) neprovedl dokazování zákonným způsobem, některé důležité důkazy zcela opomenul, jiné pak hodnotil v extrémním rozporu s jejich faktickým obsahem, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
19. Vyvstane-li taková situace, je možné zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání připustit, neboť nesprávná realizace důkazního řízení má za následek (jak ostatně dovolatel zdůrazňoval) porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění chybná realizace důkazního řízení vede k již popisovanému dotčení postulátů spravedlivého procesu. Takto lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Nejvyšší soud ovšem nutnost k zásahu do zjištěného skutkového stavu neshledal, neboť dospěl k závěru, že soudy nižších instancí při provádění a hodnocení důkazů z rámce spravedlivého procesu stanoveným základními ústavními dokumenty či trestním řádem nevybočily. Případný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu zjevně prospívajícím). Jestliže z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, jestliže tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 7 a 8 odůvodnění jeho rozsudku), a jestliže s těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 4), pak ani Nejvyšší soud jako soud dovolací neměl důvodu (a ani oprávnění) se od tohoto hodnocení a učiněných skutkových závěrů odchylovat.
21. Dovolával-li se obviněný aplikace základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (příp. dalších mezinárodněprávních instrumentů), pak je zapotřebí poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího (řádného či dokonce mimořádného) opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
22. A jestliže dovolatel ve věci rozhodujícím soudům vytýkal, že jejich závěry učiněné na základě provedených důkazů jsou vybočením z principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
23. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud námitce dovolatele ohledně extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nižších soudů nepřisvědčil. Shledal, že principy ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces nebyly v posuzovaném případě nijak dotčeny. A jelikož obviněný veškerou svou argumentaci směřoval právě (a jedině) do hodnocení důkazů, na tomto základě pak prezentoval vlastní verzi skutkového děje a teprve v takovém kontextu se domáhal odlišného (pro něj příznivějšího) právního posouzení skutku, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů nebyl naplněn.
24. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
25. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že nesouhlas obviněného s právním závěrem obou soudů nižších stupňů, že se dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona, nelze akceptovat. Oba soudy bez pochyb prokázaly výši způsobené škody v částce 461 600 Kč, kterou si (obviněný) jako cizí věc přisvojil, když peníze v uvedené výši nejenže nevložil na bankovní účet Rybářského svazu, ale ani je nezahrnul do příslušného vyúčtování příjmů a doklady o jejich převzetí ani nepředal k zaúčtování výše jmenovanému externímu účetnímu. Vytvořením tzv. černého fondu, o němž ovšem nikdo z vedení Rybářského svazu – jak soudy zjistily – nevěděl, si zjednal zcela volnou a nikým nekontrolovatelnou dispozici nad těmito penězi. Takovým způsobem tyto finanční prostředky neoprávněně vyvedl zcela mimo Rybářský svaz, který v důsledku toho ztratil nad těmito peněžními prostředky jakoukoliv kontrolu.
26. Pokud obviněný v té souvislosti poukazoval na rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu (ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1449/2010), pak se jednak jedná o argumentaci ne zcela přiléhavou, jednak senát rozhodující v této věci bezezbytku nesdílí právní názor, že by snad v každém konkrétním případě muselo být zjištěno, k jakému účelu pachatel zpronevěřené finanční prostředky použil. Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona totiž pachatel dokoná již tím, že si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
27. I v případě, že by obviněný část těchto peněz skutečně vynaložil ve prospěch poškozeného sdružení, dělo by se tak bez jeho vědomí a souhlasu, a proto by takové jednání bylo možné chápat pouze jako náhradu škody a zohlednit je při ukládání trestu a zejména ve výroku o náhradě škody, jak na to správně poukázaly již oba soudy nižších instancí. Toto obecné konstatování přitom ponechává stranou, že mnohé doklady, jimiž se obviněný snažil (ale až po zahájení trestního stíhání a s odstupem mnoha let) prokázat nejrůznější investice ve prospěch Rybářského svazu, vyvolávají pochybnosti už proto, že z tzv. černého fondu měly být hrazeny i alkoholické nápoje a náklady pohoštění při společenských akcích.
28. A přestože to dovolatel ve svém podání ani nenamítal, lze dodat, že soudům nižších stupňů by ani nebylo možné vytýkat, že se nezabývaly případnou otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a navazujícím principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Z těchto hledisek v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem „ultima ratio“, nekoliduje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu