ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.722.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 722/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 6 To 370/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 5 T 35/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 5 T 35/2014, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen celý výrok o vině a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 19 T 45/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 5 To 323/2014, který nabyl právní moci dne 3. 10. 2014, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a obviněný J. P. byl uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v okrese Opava na dobu pěti let. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to hotovosti 1 338 Kč a 15 Euro, která je uložena v úschově policejního orgánu oddělení obecné kriminality SKPV Opava k č. j. KRPT-62822-427/TČ-2013-07671-134. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 6 To 370/2015, bylo odvolání obviněného J. P. podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Měl za to, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či na nesprávném hmotněprávním posouzení a že nebyly naplněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí opravného prostředku.
4. Namítl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami stran nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně pro absenci konkrétních úvah soudu při hodnocení provedených důkazů a tedy zdůvodnění, jak dospěl k závěru o jeho vině v jednotlivých bodech na základě jednotlivých výhradně nepřímých důkazů. Za této situace nebylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se jednání dopustil, a takové pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch. Dále zdůraznil, že pro extrémní rozpory mezi v řízení provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Obviněný i nadále popíral spáchání skutků pod body 1) až 10) a namítal, že závěry soudu prvního stupně o jeho vině jsou založeny na nesprávných skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedených důkazech. Vytkl, že z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí nestačí, aby soud v odůvodnění rozsudku provedl pouze výčet důkazů u jednotlivých skutků, ale už zde nebylo odůvodněno, co konkrétně mělo být jednotlivými důkazy prokázáno ve vztahu k jeho osobě. Např. u traseologických stop zajištěných na místech vloupání nebylo prokázáno, že patří právě jemu, zjištěna byla pouze shoda dezénu, nářadí nalezené v místech vloupání také neprokazuje, že by je na místě zanechal právě obviněný, atp. Zajištěné důkazy pouze prokazují, jak se skutek stal, nikoliv však, že se jej dopustil právě on. V bodech 3) až 5) skutkové věty výroku o vině se skutková zjištění soudu opírají dokonce toliko o důkazy analýzou telekomunikačního provozu, ze kterých pouze vyplývá, že obviněný byl v kontaktu s P. S. a v jaké lokalitě se v době volání obviněný nacházel. Z těchto analýz, zvláště když nebyl zjištěn obsah hovorů mezi obviněným a P. S., nevyplývá nic konkrétního, co by prokazovalo účast obviněného na jednotlivých útocích.
6. Vztah P. S. k jednotlivým skutkům, resp. jeho role při jednotlivých útocích, nebyla v řízení dostatečně objasněna a prokázána mimo jiné z důvodu, že trestní řízení ve věci dovolatele a P. S. bylo vedeno odděleně. Z důvodu odděleně vedeného dokazování a nemožnosti vyslechnout v řízení vedenému proti obviněnému P. S., který v procesním postavení svědka využil svého práva nevypovídat, a konfrontovat tak jeho tvrzení s tvrzeními obviněného, byla omezena možnost obviněného v rámci své obhajoby prokazovat svoji nevinu v jednotlivých bodech, případně polemizovat s výší škody u některých skutků, u nichž množství odcizeného zlata nebo jeho hodnota byla poškozenými nadhodnocena. Právě s ohledem na hraniční výši škody ve vztahu k právní kvalifikaci byla výpověď či vyjádření P. S. pro obviněného, resp. pro jeho obhajobu, zásadní a oddělením řízení byl obviněný v možnostech dokazování znevýhodněn.
7. Konečně obviněný ve vztahu k otázce správnosti a zákonnosti trestu nesouhlasil se závěry soudů, které shodně hodnotily jeho předchozí odsouzení za majetkovou trestnou činnost, které se dopustil v roce 2004, tedy před více jak deseti lety, jako přitěžující okolnost.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 6 To 370/2015, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud nedisponoval ke dni svého rozhodování vyjádřením nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, které mu bylo doručeno. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v tom, aby o podaném dovolání rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud z podnětu podaného odvolání meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně v řízení nedošlo, stejně tak nebylo možné v daném případě zaznamenat kategorii tzv. opomenutých důkazů.
18. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. dopustil tím, že v době od 26. 2. 2013 do 21. 11. 2013 pokračujícími majetkovými útoky blíže specifikovanými v rozsudku nalézacího soudu pod body 1) až 47) výroku o vině způsobil odcizením škodu ve výši 859 839 Kč a měl záměr způsobit další škodu ve výši 86 000 Kč výběrem z bankovních účtů poškozených pomocí odcizených platebních karet a poškozením zařízení způsobil škodu ve výši 30 381 Kč, přičemž zde popsaných jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 4 T 127/2004, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2005, mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 40 Pp 90/2012, při stanovení zkušební doby podmíněného propuštění v trvání tří roků. Zaznamenat nutno také okolnost, že nově bylo v označeném rozsudku rozhodnuto o vině toliko ohledně dílčích útoků pokračování v trestném činu pod body 1) až 12), ve zbývající části výroku o vině byly soudy v rámci zásad pro ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku) vázány skutkovými zjištěními učiněnými ve zrušeném rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 19 T 45/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 5 To 323/2014.
19. Obviněný namítl, že nalézací soud dospěl k závěru o jeho vině v jednotlivých bodech na základě výhradně nepřímých důkazů. Za takové situace podle něj měly být pochybnosti vyplývající z důkazní situace vyloženy v jeho prospěch. Současně udával, že pro extrémní rozpory mezi v řízení provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu je třeba uvést, že soudy akceptovatelným způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 aj.). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Výpovědi poškozených J. P., M. V., V. a V. Š., Ž. a R. M., M. a M. Š., Ing. L. K. v hlavním líčení dne 27. 1. 2015 (č. listu 723 až 726), výpověď poškozené Mgr. R. P. v hlavním líčení dne 17. 2. 2015 (č. listu 731 až 732), poškozené O. T. v hlavním líčení dne 31. 3. 2015 (č. listu 739), poškozené M. Z. v hlavním líčení dne 5. 5. 2015 (č. listu 742 až 743) a z čtených výpovědí dalších poškozených z přípravného řízení, spolu s dalšími nepřímými důkazy – zejména fotodokumentací z jednotlivých míst činů (č. listu 317 až 321), z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická trasologická expertiza (č. listu 105 až 136), z odborného vyjádření z oboru metoda pachové identifikace (č. listu 140 až 148), z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika (č. listu 150 až 152) a z dalších listinných důkazů, zejména z vyjádření společnosti Safina, a. s., spolu s kopiemi dokladů prokazujících výkup drahých kovů od obviněného (č. listu 155 až 171) tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti spáchání jednotlivých skutků a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.). Nalézací soud dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, proč měl rozsah dokazování za dostačující ke spolehlivému rozhodnutí o vině obviněného (str. 24 až 26 rozsudku) a odvolací soud jeho závěry akceptoval (str. 3 až 5 usnesení). Sám pak v odůvodnění svého usnesení shrnul, že obviněný, který se trestné činnosti dopustil společně s další osobou, která je stíhána samostatně, je usvědčován provedenými, byť nepřímými důkazy, které jsou však ve shodě se způsobem, jakým byla páchána jeho předchozí trestná činnost. Upozornil konkrétně na způsob provedení činu, druh odcizených věcí, způsob pohybu pachatele po jednotlivých napadených objektech, případné trasologické stopy na místě i způsob zacházení s nářadím, které použil k vloupání. Za relevantní usvědčující důkazy označil rozbor telekomunikačního provozu obviněného s jeho spolupachatelem v době, kdy k vloupáním docházelo, především ale zjištění o prodeji zlata obviněným v provozovnách společnosti Safina, a. s. (viz str. 4 usnesení).
20. Soudy pokládaly za vyloučené, aby se na jednotlivých místech činu objevily všechny uvedené stopy náhodně bez toho, že by se obviněný na jednotlivých místech skutečně nacházel a jemu vytýkané trestné činnosti se tak nedopustil. Za daných okolností proto usoudily, že obviněný je pachatelem trestných činů. Tento závěr je i podle názoru Nejvyššího soudu za dané důkazní situace plně přijatelný a nelze mu nic vytknout. To, že obviněný nesouhlasí se zjištěním soudů, podle nichž je pachatelem trestných činů, a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
21. Obviněný namítl, že závěry soudu prvního stupně o jeho vině jsou založeny na nesprávných skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedených důkazech. K těmto námitkám obviněného lze poznamenat, že nalézací soud v odůvodnění svých rozhodnutí (viz str. 16 až 26 rozsudku nalézacího soudu) v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřil a proč naopak vzal za podklad svých skutkových závěrů výpovědi jednotlivých poškozených a další provedené nepřímé důkazy. Lze jen dodat, že kromě toho jsou v obsáhlém odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti a úvahy, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly, jež uvedený závěr opodstatňují, a z dalších částí přezkoumávaného rozsudku je zřejmé, jak se soud s provedenými důkazy vypořádal, i to, jak zejména výpovědi poškozených a listinné důkazy hodnotil.
22. Obviněný je usvědčován ze spáchání skutků pod body 3) až 5) i tím, že z důkazu provedeného analýzou telekomunikačního provozu vyplývá, že byl v kontaktu s Petrem Surmou, a to často v blízkosti lokalit, kde došlo k páchání trestné činnosti (č. listu 201 – 205). V této souvislosti nutno podotknout, že žádost o výpis aktivního a pasivního volání podle účastnických telefonních čísel splňovala podmínky obsažené v ustanovení §88a tr. ř. a odpovídajícímu důkazu nelze z hlediska jeho zákonnosti ničeho vytknout. Současně je třeba zaznamenat, že se nejednalo o ojedinělý usvědčující důkaz, jak to tvrdí obviněný, ale pouze jeden z řady nepřímých usvědčujících důkazů. Nalézací soud vedle důkazu této povahy upozornil i na usvědčující povahu výpovědí poškozených co do množství odcizených zlatých předmětů, způsob provedení činu, ale především výskyt obviněného v provozovnách Safina, a. s., za účelem prodeje zlata. Obviněný též namítl, že vztah P. S. k jednotlivým skutkům a jeho role při útocích, nebyla v řízení objasněna, a to zejména proto, že trestní řízení ve věci P. S. bylo vedeno jako oddělené. Současně P. S. v trestním řízení obviněného využil svého práva a rozhodl se ve věci obviněného jako svědek nevypovídat, čímž měla být omezena možnost obviněného v rámci své obhajoby prokazovat svoji nevinu a konfrontovat svá tvrzení se svědkem P. S., který byl trestně stíhán pro totožnou trestnou činnost. Okolnost, že P. S. jako svědek nevypovídal, měla podle dovolatele nepříznivé důsledky i v tom směru, že nemohl zpochybnit výši škody v těch případech, kdy byla poškozenými nadhodnocena. Byť v této části dovolání obviněný uplatnil námitku skutkové či procesní vady, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud stručně poznamenává, že P. S. byl za trestnou činnost, kterou podle obžaloby spáchal ve formě pomoci obviněnému (č. listu 780 až 784), rovněž odsouzen, jeho úlohou v páchání společné trestné činnosti se soudy zabývaly jako předběžnou otázkou a uzavřely, že se jednalo o spolupachatele některých dílčích útoků. Absencí výpovědi P. S., který využil svého práva nevypovídat, nemohlo dojít k nepříznivému zásahu do práva na obhajobu obviněného; soudy musely provést a také provedly důkazy, které jeho vinu spolehlivě prokazují. V opačném případě by musely postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, pro což ale v posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady. K určení výše způsobené škody Nejvyšší soud dodává, že tato není vázána jen na výpovědi obviněného či P. S. v postavení svědka, podkladem pro stanovení rozsahu odcizených věcí byly opodstatněně výpovědi poškozených, jejichž věrohodnosti soudy věnovaly potřebnou pozornost, zprávy provozoven Safina, a. s., a v návaznosti na to odborné vyjádření z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady (č. listu 209 až 224, viz str. 24 až 26 rozsudku nalézacího soudu).
23. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. K námitce obviněného ohledně absence konkrétních úvah soudu při hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a tedy k jeho nepřezkoumatelnosti, lze s ohledem na výše uvedené předeslat, že vadu tohoto charakteru Nejvyšší soud v rozsudku soudu prvního stupně a potažmo i v rozhodnutí odvolacího soudu, který rozsudek nalézacího soudu věcně přezkoumával, neshledal. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Dovolatel vytkl, že rozhodnutí soudů nebyla náležitě odůvodněna; nalézací soud se v odůvodnění rozsudku náležitě nevypořádal s jeho obhajobou a odvolací soud se nezabýval jeho výhradami týkajícími se nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je velmi stručné, je zřejmé, že tyto námitky obviněného směřují zásadně proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, nikoliv proti správnosti právního posouzení zjištěného skutkového stavu. V této souvislosti (v konkrétním případě zjevně nejde o extrémní nedostatek odůvodnění rozhodnutí) je třeba respektovat ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Taková námitka se tudíž obsahově míjí s deklarovaným dovolacím důvodem.
25. Obviněný konečně také namítl, že jako přitěžující okolnost bylo nesprávně zohledněno jeho předchozí odsouzení za majetkovou trestnou činnost z roku 2004. Pokud jde o výtku vztahující se k uloženému trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv tedy výtku obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud poznamenává, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil (str. 27, 28 rozsudku). Odvolací soud se s nalézacím soudem ztotožnil (str. 5, 6 rozsudku). Soudy tak uzavřely, že obviněný se dopustil další trestné činnosti majetkové povahy ve zkušební době podmíněného propuštění a prakticky ihned po propuštění z výkonu trestu. Poukázal-li obviněný na trestnou činnost, za niž byl odsouzen Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 4 T 127/2004, která mu byla přičítána jako přitěžující okolnost, nejde odkaz na ni hodnotit izolovaně, ale v kontextu s povahou trestné činnosti, délkou trestu, jakož i dalším způsobem života obviněného, kterého od páchání majetkové trestné činnosti neodradily ani vykonané nepodmíněné tresty za trestnou činnost téže povahy. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému takto uložen, je sice trestem relativně přísným, není ale extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
26. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného konstatuje, že obviněný v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
27. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu