ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.864.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 864/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání obviněného D. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 3 To 50/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 206/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 3 T 206/2015, byl obviněný D. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
v přesně nezjištěné době od 01.30 hodin do 02.15 hodin dne 17. 10. 2015 během jízdy z K.– R. do Č. T., okres K., vozidlem taxislužby v úmyslu zmocnit se peněz řidiče vozidla taxislužby prohlašoval, že se vrátil z výkonu trestu odnětí svobody, kde byl po dobu deseti let, že je zvyklý, když potřebuje nějakou věc, kterou mu nedají dobrovolně, si ji obstarat i násilím, že je schopen napadnout i policistu, že ovládá hmaty a chvaty a pro něj není problém použít sílu, poté si vzal z palubní desky mobilní telefon řidiče J. F., ze kterého dvakrát telefonoval, pak jej vyzval, aby mu ukázal jeho peněženku, kolik má přihrádek, při tom stále prohlašoval, že když to nepůjde dobrovolně, že si to vymůže silou, při tom prohlašoval, že v minulosti zmlátil nějakého muže, kterého zmrzačil, kdy mu J. F. z obavy ze svého napadení podal svou peněženku, kterou prohledal, a ze které mu poté při vystupování z vozidla odcizil 200 polských zlotých a nejméně 1 400 Kč v hotovosti, čímž mu způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 2 860 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Rovněž mu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku stanovil povinnost zaplatit poškozenému J. F., bytem K.-M., S. (dále převážně jen „poškozený“), na náhradě škody částku 2 610 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 3 To 50/2016, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) a e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Nově pak za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného vinným výše popsaným skutkem (když upřesnil celkovou výši způsobené škody z původních 2 860 Kč na 2 610 Kč) , který právně posoudil ve shodě se soudem prvního stupně jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Též mu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku uložil povinnost nahradit poškozenému J. F. škodu ve výši 2 610 Kč.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Markéty Tylečkové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Dovolatel v úvodu svého podání připustil, že skutek, který je vyjádřen ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, odpovídá co do právní kvalifikace trestnému činu loupeže. V další části podání však namítl, že hlavním nedostatkem napadeného rozhodnutí je extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovým stavem zaneseným do rozsudku a jeho odůvodnění. Nejvyšší soud by se proto měl zabývat i těmito (skutkovými) otázkami, aby bylo dodrženo jeho právo jako obviněného na spravedlivý proces.
6. V podrobnostech následně dovolatel uvedl, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění, které by zahrnovalo všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže, za jehož spáchání byl uznán vinným. Neužil pohrůžky násilím s cílem a vědomím zmocnit se věcí poškozeného. Opakovaně zdůraznil, že nemohl rozpoznat, že jím podávané informace, měly na poškozeného takový vliv, když ten se choval tak, jako by s obviněným žádný problém neměl. Poškozený mu mohl například ujet v době, kdy si chtěl přesednout na přední sedadlo vozidla, anebo mu dát jinak najevo, že si jej ve vozidle nepřeje. Nic takového však neučinil.
7. Dále se obviněný pozastavil nad zamítnutím jeho návrhu na provedení důkazu výpisem z telekomunikačního provozu z mobilního telefonu poškozeného, který mohl mít vliv na posouzení věrohodnosti jeho svědecké výpovědi. Připomněl, že závěr soudu o vině je postaven výhradně na zmíněném svědectví, a vyjádřil přesvědčení, že existuje-li v takovém případě další důkaz, který by mohl tvrzení poškozeného objektivizovat, je soud povinen tento důkaz provést. Svůj názor podpořil poukazem na rozpory ve výpovědi poškozeného, jež se týkaly konkrétní výše odcizené částky a toho, komu tyto finanční prostředky ve skutečnosti náležely.
8. Závěrem svého podání proto dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 3 To 50/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 3 T 206/2015, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
9. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně u něho činná písemně sdělila Nejvyššímu soudu, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně udělila souhlas s rozhodnutím za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v něm není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
13. Z podaného dovolání je ovšem zřejmé, že obviněným uplatněné námitky jsou právě charakteru skutkového, a pod citovaný dovolací důvod v zásadě nespadají. Jedinou výjimkou, opravňující Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, by byla (dovolatelem též namítaná) existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, resp. následným právním posouzení skutku, což by ve svém důsledku znamenalo porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu viz například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
14. Pochybení tohoto druhu ale Nejvyšší soud neshledal. Naopak se plně ztotožnil se soudy nižších instancí v hodnocení svědecké výpovědi poškozeného jako věrohodné a souladné s dalšími provedenými důkazy. Hodnocení těchto důkazů (byť lze připustit, že mohlo být – zejména ze strany nalézacího soudu – podrobnější) nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným §2 odst. 5 tr. ř. Proto se Nejvyšší soud ani nemohl přiklonit k námitce dovolatele stran neprovedení důkazu výpisem z telekomunikačního provozu, který oba nižší soudy správně zhodnotily jako nadbytečný. Lze tedy shrnout, že dovolací soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu. Naopak jím byl při svém rozhodování vázán a námitkami směřujícími do provedeného dokazování se již dále nezabýval.
15. Právního posouzení skutku se zdánlivě týkala polemika dovolatele ohledně (ne)naplnění jednoho ze zákonných znaků trestného činu loupeže – pohrůžky bezprostředního násilí, a to zejména po stránce subjektivní. I zde ovšem vycházel ze své verze skutkového stavu, která byla v naprostém rozporu se skutkovými zjištěními obou nižších soudů. Připouštěl totiž pouhé vychloubání před poškozeným týkající se jeho násilnické povahy a kriminální minulosti, a na základě této skutečnosti pak rozvíjel svou dovolací argumentaci. Pominul přitom (zcela jistě účelově), že poškozený ve své výpovědi v přípravném řízení i hlavním líčení – kterou nižší soudy zhodnotily jako věrohodnou a opřely o ni své skutkové závěry – hovořil o tom, jak obviněný stále prohlašoval, že nevydá-li mu (poškozený) požadované věci dobrovolně, vymůže si to silou, že jej zmlátí nebo že mu rozbije auto atd. Za této situace Nejvyšší soud neměl důvod věnovat významnější pozornost námitce dovolatele, že nepoužil pohrůžku bezprostředního násilí, anebo že nevěděl, jaký vliv takové jeho chování na rozhodování poškozeného mělo. Ani v této části (a tedy i celkově) nebyl uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn.
16. Přes takový závěr Nejvyšší soud jen pro úplnost a větší přesvědčivost tohoto rozhodnutí dodává, že předmětem ochrany u trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je osobní svoboda a majetek, jehož se pachatel chtěl zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Použije-li pachatel trestného činu loupeže násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost nemůže nic změnit na to, že jde o trestný čin loupeže. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele.
17. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu