ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.905.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 905/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání obviněného J. W. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 8 To 12/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 44/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. W. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 T 44/2015, byl obviněný J. W. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
v přesněji nezjištěné době po 4.50 hodin dne 13. 4. 2015 přijel osobním automobilem tov. zn. Škoda Felicia, do ulice U V., v K., kde před domem čekal na svoji manželku, poškozenou Z. W., a v době kolem 5.45 hodin, kdy k němu poškozená přicházela, po předchozím uvážení, když si předem připravil zbraně vhodné k usmrcení poškozené a opatřil shora uvedené vozidlo a v úmyslu ji usmrtit, na ni nejprve nejméně 4x vystřelil z krátké střelné zbraně, model Jaga, bez čitelného výrobního čísla, ráže 6,35 mm, kterou držel bez potřebného povolení k držení zbraně, i když zbraň podléhá registraci podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, přičemž poškozenou 3x zasáhl do oblasti hrudníku a 1x do pravé horní končetiny, poté na poškozenou zaútočil celokovovým zavíracím nožem o celkové délce 21 cm, kterým ji 13x zasáhl do oblasti hlavy, krku a hrudníku, a tímto jednáním jí způsobil střelná poranění hrudníku a horní končetiny a mnohočetná bodná a bodnořezná poranění hlavy, krku a hrudníku se zasažením levé plíce a osrdečníkového vaku se zakrvácením a zavzdušněním levé pohrudniční dutiny, perforaci příčného trakčníku tlustého střeva, poranění závěsu tenkého střeva s krevním výronem v okolí slinivky břišní a zadního břišního prostoru a tato poranění si vyžádala urgentní operační zákrok a utrpěná zranění poškozenou bezprostředně ohrožovala na životě, následně se pokusil poškozenou naložit do shora uvedeného osobního automobilu, což se mu nepodařilo v důsledku zákroku přivolané hlídky Policie ČR, a tohoto jednání se dopustil, i když mu bylo rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 26 T 58/2014, který je v právní moci dnem 18. 2. 2015, uloženo omezení spočívající ve zdržení se jakékoli formy styku s poškozenou Z. W. a jejími blízkými, a to nad rámec legitimních a neodkladných záležitostí týkajících se výchovy a výživy syna a spravování společného majetku.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to krátké střelné zbraně, model Jaga, bez čitelného výrobního čísla, ráže 6,35 mm, krabičky s 49 náboji Sellier a Bellot a celokovového zavíracího nože o celkové délce 21 cm. Podle §228 tr. ř. mu dále stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, částku ve výši 1 922 508 Kč. Poškozenou Z. W., bytem K., E. (dále též „poškozená“), odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný J. W. a poškozená Z. W. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 8 To 12/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. z podnětu odvolání poškozené Z. W. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, jenž se této poškozené týkal. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit této poškozené náhradu ušlé mzdy za měsíce duben 2015 až únor 2016 ve výši 81 557,50 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 800 000 Kč, přičemž ji současně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. MUDr. Igora Piňose (v substituci Mgr. Zoltánem Dunou) podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V této souvislosti dovolatel oběma soudům nižších stupňů vytkl, že neprovedly celou řadu jím navrhovaných důkazů a ani přesně neodůvodnily, proč tak neučinily, ačkoli tyto další důkazy by mohly lépe objasnit skutkový stav věci. Rozhodnutí soudů jsou proto podle jeho přesvědčení zatížena vadami spočívajícími v porušení procesních předpisů a také v porušení zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, které měly dopad na správnost skutkových zjištění a v konečném důsledku i na hmotněprávní kvalifikaci skutku.
6. Vedle toho obviněný namítl, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, že většina důkazů si vzájemně odporuje, přičemž soudy náležitě nereagovaly na jednotlivé námitky a nerozvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Zmínil rovněž skutečnosti sdělené některými svědky a z nich dovodil, že skutek muselo spáchat více osob, neboť tvrzené jednání by jednou osobou v zjištěném krátkém časovém úseku cca 10 vteřin nebylo možno provést. Dále poukázal na rozpory ve výpovědích některých svědků či na jejich nevěrohodnost, přičemž zdůraznil, že na místě činu sice byli on, svědek M. L. a další osoba, nicméně společně nejednali. On byl pouze řidičem, který měl zbylým dvěma ukázat, jak poškozená vypadá; netušil přitom, že zbylí dva poškozenou napadnou. Útoku se aktivně ani neúčastnil a poškozenou se pouze snažil chránit. V návaznosti na to se pokusil osvětlit, jakým způsobem se na jeho rukavice mohly dostat povýstřelové zplodiny ze zajištěné zbraně. V závěru svého podání pak s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vytkl oběma nižším soudům nerespektování presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
7. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 T 44/2015, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud poté buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) vyslovil ve svém písemném vyjádření názor, že obviněný veškeré dovolací námitky zaměřil pouze vůči otázkám skutkovým či procesním. Takovou dovolací argumentací se však ocitl zcela mimo rozsah uplatněného dovolacího důvodu. Jedinou výjimkou, která by odůvodňovala zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, by byl případ, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Nicméně – přestože obviněný se dovolává opaku – podle přesvědčení státního zástupce v posuzované trestní věci rozhodnutí soudu uvedeným nedostatkem netrpí.
9. Ani ve skutečnosti, že soudy nevyhověly některým důkazním návrhům obviněného, resp. jejich odmítnutí dostatečně neodůvodnily, státní zástupce žádné pochybení nespatřoval a nepozastavil se ani nad stručným odůvodněním těchto rozhodnutí. Zdůraznil, že podstatným není rozsah onoho zdůvodnění, nýbrž skutečnost, že zamítnutí navrženého důkazu soudem bylo logicky a věcně správné (byť třeba bylo zdůvodněné jen stručně). Domníval se přitom, že tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť obviněným navržené důkazy nebyly provedeny pro nadbytečnost, když jejich provedení by – v kontextu s celou řadou dalších, řádně provedených a soudem zhodnocených důkazů – vliv na soudem učiněná skutková zjištění nemělo.
10. Státní zástupce proto uzavřel, že skutkový stav v posuzované trestní věci byl zjištěn při plném respektování pravidel vymezených mj. v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a byl odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. Soudy tak dostály všem parametrům řádného a spravedlivého procesu, a je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak byla v trestním řízení učiněna. Závěr o vině obviněného je pak těmito skutkovými zjištěními plně prokázán.
11. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlasil rovněž, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 19. 7. 2016). Jeho případnou repliku již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posoudil otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. Z tohoto pohledu je zřejmé, že obviněný tím, že ve svém podání předložil vlastní verzi skutkového děje, poukazoval na určité rozpory ve svědeckých výpovědích či nevěrohodnost poškozené a některých svědků a kritizoval neprovedení jím navržených důkazů v předchozích fázích trestního řízení, se v první řadě domáhal změny již ustáleného skutkového stavu, který vyvodily soudy nižších instancí, a teprve na tomto základě (tedy až sekundárně) požadoval odlišné právní posouzení svého jednání. Takto zaměřená argumentace ovšem pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) obvykle nespadá.
17. Nejde však o pravidlo bezvýjimečné. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
18. Právě zmiňovaný extrémní nesoulad dovolatel ve svém podání skutečně vytýkal. Takové argumentaci ovšem Nejvyšší soud nepřisvědčil. Nelze si nevšimnout, že obhajobou předkládaná verze skutkového děje (podle které se měl obviněný stát obětí promyšleného komplotu ze strany hned několika osob) by již sama od sebe vyznívala poměrně nevěrohodně. Navíc však byla podle hodnotících závěrů obou soudů nižších stupňů (srov. příslušné pasáže odůvodnění jejich rozsudků) spolehlivě vyvrácena především svědeckou výpovědí samotné poškozené, která jednoznačně označila obviněného jako jediného útočníka vůči ní, ale i výpověďmi řady dalších svědků, znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními z několika různých odvětví. Soudy obou nižších instancí proto nepochybily a neporušily základní zásady spravedlivého procesu, když se při stanovení rozhodného skutkového stavu přiklonily právě ke svědecké výpovědi poškozené a dalším s touto výpovědí souladným důkazům svědčícím v neprospěch dovolatele. Jejich postup rozhodně nevykazoval žádné prvky svévole, nijak nevybočil z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným §2 odst. 5 tr. ř.
19. Nejvyšší soud proto nesdílí ani dovolatelovu námitku, že postupem nižších soudů došlo k porušení pravidla in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah právě ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Z hodnotících úvah obou soudů nižších stupňů je mimo jakoukoliv pochybnost, že i toto pravidlo respektovaly.
20. Nejvyšší soud se proto ani nemohl přiklonit k námitce dovolatele vztahující se k neprovedení jím navrhovaných důkazů, které oba nižší soudy shledaly pro objasnění daného případu nadbytečnými. Lze pouze připustit, že pokud soudy nevyhověly těmto důkazním návrhům, mohly jejich odmítnutí podrobněji odůvodnit. Ve shodě s názorem státního zástupce však ani v tom nelze spatřovat takové pochybení, které by vyžadovalo kasační zásah dovolacího soudu. Podstatným totiž není rozsah takového zdůvodnění, nýbrž skutečnost, že zamítnutí navržených důkazů již soudem prvního stupně bylo věcně správné, logické a důvodné. Obviněným navržené důkazy nebyly provedeny pro jejich zjevnou nadbytečnost (nalézací soud některé z nich dokonce označil jako „nesmyslné“), neboť jejich provedení by – v návaznosti na celou řadu dalších, řádně provedených a již soudem prvního stupně zhodnocených důkazů – vliv na učiněná skutková zjištění nemělo.
21. Nejvyšší soud proto shrnuje, že neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu, a jelikož celé podání obviněného bylo právě na této tématice vystavěno, nevznikla mu ani povinnost přezkoumávat je po věcné stránce ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Proto především z důvodu procesní ekonomie odkazuje na nosné závěry obsažené v odůvodněních rozsudků obou nižších soudů, které k dovolatelem vytýkaným skutečnostem zaujaly.
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu