ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.155.2017.3
sp. zn. 11 Tdo 155/2017-I-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 5. 2017 v řízení o dovolání obviněného J. L., a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných J. L., Q. A. N., a Bc. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 6/2015, a rozhodl takto:
Podle §265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. ř. se obviněný J. L. b e r e d o v a z b y .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 52 T 6/2015, byl obviněný J. L. (společně s dalšími obviněnými) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. L. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a dále též podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťujícím výrokem ohledně dalšího ze spoluobviněných.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný J. L. (a rovněž další obvinění) odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a to v neprospěch dalších spoluobviněných. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných J. L. a Q. A. N. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) a písm. e) tr. ř. zrušil stran těchto obviněných v celém rozsahu a s přihlédnutím k §261 tr. ř. též ve vztahu k obviněnému Bc. J. Š. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci rozhodl tak, že obviněné J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. nově uznal vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. L. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň s tím bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných a uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Výrokem pod bodem II. pak byla věc ohledně jednoho ze spoluobviněných (ve zprošťující části) podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem pod bodem III. pak byla odvolání dalších spoluobviněných podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze pak podal dovolání jak obviněný J. L., tak nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š.
Nejvyšší soud usnesením z dnešního dne, sp. zn. 11 Tdo 155/2017, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, v bodu 1) a 2) výroku o vině a v celém výroku o trestu ve vztahu k obviněným J. L., Q. A. N. a Bc. J. Š. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odsuzující rozsudek, na jehož pokladě obviněný vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Vinařice, není z tohoto důvodu pravomocný a další výkon trestu odnětí svobody je nepřípustný. Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí.
Podle §67 tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších skutečností vyplývá obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o nějž se pokusil nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 11 To 16/2016, rozhodl současně o vazbě obviněného. Nejvyšší soud tedy přezkoumal okolnosti významné pro rozhodnutí o vazbě a dospěl k závěru, že i v tomto stadiu řízení trvají důvody vazby podle §67 písm. a) a písm. c) tr. ř.
Vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti totiž existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Nelze předně opomenout, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 52 T 6/2015, byl obviněný J. L. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. V této souvislosti má Nejvyšší soud za nutné připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03) či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Nejvyšší soud pak dále připomíná, že ačkoli bude odvolací soud ve věci obviněného opětovně rozhodovat, je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, a tudíž obviněnému stále reálně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby podle §283 odst. 4 tr. zákoníku. Tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout, že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (jejichž správnost nebyla zpochybněna ani v odvolacím řízení), jež mají oporu v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi spolupracujícího obviněného Bc. J. Š., výpovědích dalších svědků, listinných důkazech, znaleckých posudcích, odborných vyjádřeních atd., vyplývá, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání obviněného (jakož i dalších spoluobviněných), byl spáchán, že tento skutek má všechny zákonné znaky trestného činu, a je zde i důvodné podezření, že jej společně s dalšími spoluobviněnými spáchal i obviněný J. L.
Dle názoru Nejvyššího soudu pak dále trvá i důvod vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. ř., neboť způsob provedení (propracovanost, plánovitost, organizační struktura) a dlouhodobost páchání předmětné trestné činnosti (od jarních měsíců roku 2013 do 15. 5. 2014), jež se vyznačuje vysokou mírou společenské škodlivosti, totiž ukazuje na vysoký stupeň rozhodnosti, s níž se obviněný měl dopouštět přisuzovaného jednání za účelem dosažení značného majetkového prospěchu. Z toho tak reálně vyplývá obava, že při pobytu na svobodě bude obviněný opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný J. L. bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) tr. ř. Rozhodl tak i bez slyšení obviněného, neboť v tomto případě je s ohledem na shora uvedené skutečnosti nejen zřejmá nutnost omezení osobní svobody vazbou, ale i to, že jiné opatření k zajištění jeho osoby pro trestní řízení není možné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 18. 5. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu