ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.535.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 535/2017-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2017 o dovolání obviněného K. P. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 11 To 44/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 22/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 16 T 22/2014, byl obviněný K. P. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který mu byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci. Krajský soud rovněž rozhodl o vině a trestu u pěti spoluobviněných.
Proti uvedenému rozhodnutí podali obviněný, další čtyři spoluobvinění a státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných odvolání, na jejichž podkladě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 11 To 44/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. P. T. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodě 3) a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 2), za což mu byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle tohoto trestu byl obviněnému podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u tří spoluobviněných, přičemž ohledně dalších dvou spoluobviněných odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Spáchání předmětného trestného činu obviněným K. P. T. bylo založeno na podkladě zjištění, že:
„ Společným jednáním zajišťujíc vzájemnou zastupitelnost a spolupráci (obž. H. S. D., K. P. T., T. M. V.) s vědomím, že kupující omamné a psychotropní látky získávají nejen pro svou potřebu, ale že je vyvážejí za hranice České republiky také k další distribuci, v době přesně nezjištěné nejméně od ledna 2012 do doby zahájení trestního stíhání, tj. 23.7.2013, na tržnici „U K.“ nedaleko obce K. v pronajatých stáncích nabízeli a prodávali pervitin a marihuanu, a to zejména občanům Rakouské republiky, jednali jako členové organizované skupiny (obž. H. S. D., K. P. T., T. M. V.) a přestože věděli, že metamfetamin náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je vedeno v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, konopí je řazeno mezi omamné látky podle Seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a delta-9- tetrahydrocannabinol je psychotropní látkou zařazenou v Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je vedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a k manipulaci s takovými látkami je potřeba zvláštního povolení, které neměli, a konkrétně tak:
2) H. S. D., K. P. T., T. M. V. v prostoru tržnice „U K.“ v jednom z pronajatých stánků – stánek č. 2 dne 23.7.2013 v době kolem 11:15 hodin na základě předchozí domluvy ze dne 16.7.2013 prodali rakouskému policistovi - skrytému vyšetřovateli BKA v rámci povoleného předstíraného převod 999,7 gramu hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 398,300 g účinné látky za cenu 36.000 €.
3) v době přesně nezjištěné od července 2012 do listopadu 2012 prodal postupně N. C. v množství 5-15 g za nákup v ceně 40,-€ za 1 gram celkem nejméně 100 g pervitinu za celkovou částku nejméně 4.000 € a dále F. E. nejméně ve 3 případech v množství 10 g při jednom nákupu v ceně 30-40 € za 1 gram, celkem nejméně 30 g pervitinu za částku nejméně 900 €. “
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný K. P. T. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v prvé řadě namítá nesprávné právní posouzení mu přisouzeného trestného činu týkající se jednak rozsahu jeho spáchání, jednak výše prospěchu, který měl z něj získat buď pro sebe, nebo pro jiného. Obviněný zdůrazňuje, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání také podle kvalifikovaných skutkových podstat uvedených v §283 odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to s ohledem na absenci jeho zavinění k těmto okolnostem, když k podstatnému navýšení rozsahu spáchané trestné činnosti došlo v důsledku podněcování ze strany skrytého vyšetřovatele. Soud prvního stupně i soud odvolací se s touto otázkou nedostatečně vypořádaly, když odůvodnily svůj závěr o zákonnosti jednání skrytého policejního vyšetřovatele pouze ve vztahu k jednání naplňujícímu základní skutkovou podstatu posuzovaného trestného činu. Provokace policie směřující k naplnění znaků značného rozsahu a získání značného prospěchu je dle obviněného prokazatelná především ze zvukového záznamu, kdy má za to, že ze strany skrytého vyšetřovatele se nepochybně jednalo o provokaci, která hraničila až s nepřípustným nátlakem. Obviněný zdůrazňuje, že vyšetřovatel musel opakovaně vyvíjet podstatnou aktivitu, dokonce až nátlak, aby dosáhl možnosti koupit 1 kg pervitinu, tedy koupě drogy ve značném rozsahu. Současně zdůrazňuje, že od začátku nepopíral existenci svého rozhodnutí spáchat posuzovaný čin, ovšem jen v jeho základní skutkové podstatě. Nicméně až v důsledku jednání skrytého vyšetřovatele došlo k rozhodnutí spáchat tento trestný čin v intencích značného rozsahu se získáním značného prospěchu, což oba soudy zcela ignorovaly. V této souvislosti obviněný odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, které definuje policejní provokaci mimo jiné jako takovou aktivní činnost, na základě které dochází nejen k doplňování chybějících znaků základní skutkové podstaty trestného činu, ale i k záměrnému navýšení rozsahu spáchaného trestného činu, či k jiné změně právní kvalifikace spáchaného trestného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak osoba byla ke spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Soudy se tak nesprávnou právní kvalifikací dopustily mimo jiné porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný odkázal též na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4/04, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný také spatřuje ve svévolném hodnocení důkazů ze strany soudů a v nezákonném jejich získání a použití. Nebylo totiž žádným z procesně použitelných důkazů prokázáno, že by se dopustil skutku pod bodem 3). Svědek N. C. vypověděl, že drogu zakoupil ve stejném množství, tedy 50 g od obviněného a od další osoby, soudy přitom uzavřely, že svědek koupil od obviněného celých 100 g. K porušení práva na spravedlivý proces došlo dle názoru dovolatele rovněž při rekognici prostřednictvím fotografií, kdy tato byla provedena nezákonně. Svědkům totiž byla v rámci sestaveného fotoalba orgány činnými v trestním řízení předložena jeho fotografie bezprostředně po jeho zatčení, a z ní byly evidentní stopy poranění vzniklé právě v důsledku zatčení, a to spolu s dalšími pasovými fotografiemi jiných mužů, přičemž fotografie obviněného byla odlišná od ostatních fotografií. Ke způsobu provedení rekognice dále obviněný poznamenal, že tento neodpovídal účelu a samotné podstatě rekognice, neboť svědci byli s fotografií obviněného a ostatních spoluobviněných seznámeni již v souvislosti s vyšetřováním v Rakousku, a podle obviněného se tak primárně svědkům vybavila paměťová stopa z tohoto vyšetřování a nikoliv paměťová stopa ze samotného místa činu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V úvodu svého vyjádření konstatoval, že dovolatel zjevně nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Dovolatelem uvedené námitky v rámci dovolání neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolavatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dovolatel pouze opakuje svou obhajobu vztahující se k prodeji značného rozsahu drogy, ke kterému měl být vyprovokován skrytým vyšetřovatelem, a také skutečnost, že svědecká výpověď N. C. byla hodnocena svévolně a že rekognice proběhla až poté, co byly svědkům v rámci vyšetřování ukázány fotografie všech obviněných. Státní zástupce tak shrnuje, že ve skutečnosti dovolatel nesouhlasí pouze se způsobem hodnocení důkazů a s učiněnými skutkovými zjištěními vztahujícími se k zavinění. Dle názoru státního zástupce se soudy nicméně s námitkami dovolatele v rámci odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně a důkladně vypořádaly, a proto odkázal na jejich odůvodnění. Nad rámec toho uvedl, že byť dovolatel velmi přiléhavě poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, jednalo by se v daném případě o nepřípustnou policejní provokaci pouze tehdy, pokud by jednání obviněného skončilo už dne 16. 7. 2013 a nikoliv až 23. 7. 2013, kdy byl samotný prodej drog uskutečněn a u něhož sám obviněný vyvíjel ne zcela zanedbatelnou vlastní iniciativu. Zároveň státní zástupce poukázal na skutečnost, že jednání skrytého vyšetřovatele ve vztahu k množství prodávané drogy, bylo primárně zaměřeno na jiného spoluobviněného, a ne na dovolatele. Dle státního zástupce lze vyjít z toho, že dovolatel jednal ve vztahu k rozsahu spáchání trestného činu na základě vlastního rozhodnutí a úmysl spáchat trestný čin v tomto rozsahu pojal on sám. K námitce dovolatele ohledně hodnocení a výkladu výpovědi svědka N. C. státní zástupce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, týkající se extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy by se muselo jednat o svévolné hodnocení důkazů bez jakéhokoliv racionálního a logického základu, což se vzhledem ke všem okolnostem v daném případě nestalo. K rekognici státní zástupce uvedl, že dle platného trestního řádu není vyloučeno, aby před samotnou rekognicí ukázáním osoby proběhla rekognice podle fotografií. Ustanovení §104b odst. 4 tr. ř. představuje limitaci v rámci rekognice v tom směru, že rekognice ukázáním fotografií nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Na základě shora uvedených skutečností nelze v předmětné věci shledat porušení zásad spravedlivého procesu, jak to tvrdí dovolatel, a tím pádem ani užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné (§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.), bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací námitky považovat za jím uplatněný dovolací důvod, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog taxativních dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy, kdy právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek pak podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost nebo nesprávnost provedeného dokazování. Jestliže dovolatel v předmětné trestní věci napadá postup nalézacího a odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů, jakož i při jejich získávání a následném použití, dostává se ve svých námitkách mimo vymezený dovolací rámec, a tedy do roviny, kde Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumat činnost nižších soudů.
Ke shora uvedenému je rovněž dále vhodné poznamenat, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soud tedy shrnuje, že námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr. str. 298. Lze též připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž výslovně konstatoval, že „…Ústavní soud se …ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejvyšší soud také shrnuje, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový extrémní nesoulad je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však v dané věci nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli, která by měla za následek shora namítaný extrémní nesoulad. V daném případě z tohoto pohledu nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Obviněný ve svém dovolání namítá, že spáchaní mu přisouzeného trestného činu ve značném rozsahu a v úmyslu získat pro sebe či jiného značný prospěch, neboli naplnění kvalifikovaných skutkových podstat podle §283 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, se opírá o nezákonným způsobem opatřený a následně použitý důkazní prostředek, tedy o tzv. „nedovolenou policejní provokaci“. Jedná se ovšem o námitku procesního charakteru, jak konstatoval také státní zástupce, když obviněný zpochybňuje zákonnost provedených důkazů a na nich založených skutkových zjištění na podkladě tvrzeného nezákonného postupu policejních orgánů. Pokud by však byla existence policejní provokace zjištěna, jednalo by se v konkrétním případě o vadu, která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces. Poté by bylo bez dalšího možné uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněné pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.) se o policejní provokaci nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami, a dále i aktivní účastí policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě tzv. „předstíraného převodu“ podle §158c tr. ř. a „použití agenta“ podle §158e tr. ř.
Naopak, za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014-I. Sb. rozh. tr.)).
Nejvyšší soud k tomuto shrnuje, že pokud jde o případy předstíraného převodu, je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že se nejedná o nepovolenou ingerenci státní moci. Soudy se tak při svém hodnocení musely zabývat tím, zda nebyl u obviněného podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin, neboť je nepřípustné, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom napomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Nelze ani připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Stát a jeho jménem jednající policie nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Podstatným faktorem v celé věci je i okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly. Zároveň je třeba zkoumat důvody, pro které byla tajná operace nařízena a chování policejních orgánů, které ji prováděly. Je přitom třeba vyhodnotit, zda existovalo objektivní podezření, že obviněný je zapojen do trestné činnosti, nebo zda je predisponován k páchání trestné činnosti (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 11. 2010, č. 18757/06, Bannikov proti Rusku, §38). Jakákoli předběžná informace, o již existujícím záměru spáchat trestný čin, musí být ověřitelná, státní orgány musejí být kdykoli schopné prokázat, že měly dobré důvody tajnou operaci zahájit (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 7. 2008, č. 10071/04, Malininas proti Litvě, §3).
V posuzované věci vyšlo najevo, že policejní orgány měly již před obdržením povolení k předstíranému převodu důvodné podezření a konkrétní informace o tom, že na daném místě dochází k prodeji metamfetaminu a marihuany, a to v prodejních stáncích vietnamské tržnice, tedy podezřelé osoby byly sice neztotožněné, avšak dostatečně konkrétně identifikované co do vymezení prostoru. Následné povolení bylo vydáno v souladu se zákonem a na základě řádné žádosti. Na újmu danému povolení nemůže být ani fakt, že konečná realizace předstíraného převodu probíhala prostřednictvím rakouského státního příslušníka, kdy v daném případě tuto volbu odůvodňoval legitimní cíl, neboť většinu zákazníků tvořili právě rakouští státní občané a byla tak zde větší pravděpodobnost úspěchu celé akce, což konstatoval jak soud nalézací, tak i soud odvolací.
Podle Nejvyššího soudu nelze rovněž souhlasit s tvrzením dovolatele, že prodej drogy ve značném rozsahu byl způsoben toliko na základě nepřípustné policejní provokace, neboť jak vyplývá z obsahu odůvodnění shora citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (str. 32-34) a Vrchního soudu v Praze (str. 16, 17), byl od počátku přítomen úmysl pachatele spáchat trestný čin a nebylo taktéž možné dovodit bezprostřední souvislost mezi jednáním skrytého vyšetřovatele a pachatele směřujícímu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, když mezi jednáním skrytého vyšetřovatele spočívající v dohodě ohledně obchodovaného množství drogy a samotnou realizací obchodu uplynulo téměř sedm dní. Bezprostřední působení na vůli a jednání pachatele spáchat trestný čin v intencích kvalifikované skutkové podstaty tady absentuje. Z toho lze jednoznačně vyvodit, že dovolatel nebyl po dobu realizace obchodu pod žádným přímým či nepřímým tlakem ze strany policejního orgánu, a jednání spočívající v prodeji necelého kilogramu drogy učinil svobodně, vážně a z vlastní vůle. Za umělé zvyšování právní kvalifikace nelze považovat jednání skrytého vyšetřovatele, jehož cílem bylo mimo jiné prověřit, jakým množstvím drogy obviněný skutečně disponuje. Současně Nejvyšší soud podotýká, že u obviněného K. P. T. vůbec nemohlo dojít k policejní provokaci už jenom na základě faktu, že tento se skrytým vyšetřovatelem podmínky obchodu nijak neprojednával, a tudíž nemohl být ani vystaven nepřípustné policejní provokaci, jelikož to byl spoluobviněný H. S. D., který se skrytým vyšetřovatelem domlouval možnosti a podmínky prodeje pervitinu. Působením příslušníka policejního orgánu na jednu osobu v zásadě nemůže být jiná osoba „vyprovokována“ ke spáchání trestného činu nebo ke zvýšení rozsahu spáchané trestné činnosti, zejména za situace, kdy se neúčastní takovéhoto působení.
Obviněný v další části dovolání také namítal nezákonnost provedené rekognice, jakož i svévolné hodnocení důkazů soudy. Těmito námitkami však obviněný opětovně vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když nenamítal nesprávně právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž výlučně brojil proti procesu dokazování. Vlastním hodnocením výpovědi svědka N. C. se obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění a teprve po dosažení této změny by pak mělo dojít i ke změně právní kvalifikace. Jak již bylo výše uvedeno, hodnotící úvahy soudů se nijak nevymykaly požadavkům vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. K rekognici, jakož i ke způsobu jejího provedení Nejvyšší soud, shodně s vyjádřením státního zástupce, uvádí, že způsob provedení rekognice nikterak neodporoval platným a účinným procesním předpisům, přičemž za daných okolností tak není možné ani k této problematice relevantně vznášet výhradu údajného nedodržení zásad spravedlivého procesu. Uvedenou námitkou se ostatně již zabýval jak nalézací soud na str. 34-35 odůvodnění rozsudku, tak odvolací soud na str. 19, kde jsou rozebrány skutečnosti opodstatňující zákonnost provedené rekognice. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém jasně uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z toho plyne, že rozhodnutí soudů by bylo rozporné s tímto ústavně zaručeným právem pouze v případech, kdyby právní závěry neměly žádnou obsahovou návaznost na učiněná skutková zjištění obecných soudů. Takový nesoulad však nelze shledat v pouhé nespokojenosti obviněného s důkazní situací a s jejím vyhodnocením v jeho neprospěch, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného K. P. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu