ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.11.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 11/2017-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 stížnost obviněného J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 5 To 124/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. Č. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný J. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 29 T 11/2015, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný, a státní zástupce v jeho neprospěch, odvolání.
Usnesením ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 5 To 124/2016, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §71a tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu na základě přetrvávajících důvodů vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nepřijal nabídku peněžité záruky.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že neexistuje důvod k nepřijetí nabídky peněžité záruky. Domnívá se, že vrchní soud se pouze okrajově vyjádřil k nabídce peněžité záruky, byť se jednalo o novou skutečnost, neboť tuto nikdy předtím nenabízel. Přitom měl nejnižší podíl na projednávané trestné činnosti. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho žádosti o propuštění z vazby za současného přijetí peněžité záruky.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Především Nejvyšší soud uvádí, že důvodnost ponechání obviněného ve vazbě již byla v rámci odvolacího řízení Nejvyšším soudem přezkoumávána, když usnesením ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 11 Tvo 6/2017, byla jeho stížnost zamítnuta. Od této doby nedošlo k žádnému významnému posunu z hlediska důvodnosti jeho vazebního stíhání, přičemž ani ve stížnosti není předkládána žádná významná skutečnost, která by mohla zavdat změnu závěrů Nejvyššího soudu o opodstatněném pokračování vazebního stíhání.
Nejvyšší soud se tak jako při předchozím přezkumu s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho podrobné odůvodnění. Vrchní soud se i nyní správně věnoval otázce existence důvodného podezření, že se obviněný dopustil stíhané trestné činnosti. Zdůraznil, že obviněný J. Č. byl v minulosti odsouzen pro dva trestné činy vraždy a dva trestné činy loupeže k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, z něhož byl podmíněně propuštěn, a projednávané trestné činnosti se měl dopustit i ve zkušební době. Přitom ve věci bylo podáno státním zástupcem v jeho neprospěch odvolání, ve kterém se domáhá aplikace institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody. Vrchní soud proto tyto skutečnosti zdůraznil v souvislosti s trestem, který obviněnému za daných okolností hrozí.
Vrchní soud přitom neopomněl zmínit zásadní skutečnost, kterou je nepravomocné odsouzení obviněného k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody soudem prvního stupně, čímž došlo k významné změně při náhledu na existenci a potřebu dalšího odůvodnění tzv. útěkové vazby, a v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Vrchní soud připomněl i nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů Ústavního soudu a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
Vrchní soud dostál své povinnosti náležitého přezkumu též ve vztahu k důvodnosti vazby předstižné, když vycházel z charakteru trestné činnosti, ze které je obviněný důvodně podezřelý, a ze skutečnosti, že ani předchozí výkon trestu odnětí svobody uloženého pro závažnou trestnou činnost neměl v tomto směru na obviněného odstrašující účinek, přičemž měl porušit velkorysé dobrodiní podmíněného propuštění. Za této situace také Nejvyšší soud nemá pochyb o existenci tzv. předstižné vazby vymezené v ustanovení §67 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal pochybení ani v nepřijetí peněžité záruky nabízené obviněným. Vrchní soud k tomuto uzavřel, že obviněný neuvedl žádných nových skutečností kromě blíže nedokladovaného návrhu na přijetí peněžité záruky ve výši 500.000,- Kč náhradou za vazbu. Následně konstatoval, že vazební důvody u obviněného nadále přetrvávají a jejich intenzita je natolik výrazná, že není možno vazbu nahradit jiným opatřením. S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší soud a bylo-li v napadeném usnesení zdůrazněno, že okolnosti podrobně v rozhodnutí rozvedené, na nichž je založeno další trvání vazby obviněného, jsou natolik intenzivní, že zde vůbec nelze připustit žádný nahrazující institut, lze toto považovat za dostatečné vypořádání se s obviněným nabízenou peněžitou zárukou.
Protože se Nejvyšší soud věcně ztotožnil s rozhodnutím vrchního soudu, nemohla se stížnost obviněného setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu