ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.23.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 23/2017-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 stížnost obviněného V. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 To 69/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného V. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 51 T 8/2016, byl obviněný V. P. uznán vinným (společně s dalšími spoluobviněnými) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný V. P. odvolání a vzhledem k probíhajícímu odvolacímu řízení tak byla ve smyslu §72 odst. 4 tr. ř. založena, s ohledem na běh vazební lhůty, příslušnost Vrchního soudu v Praze k rozhodnutí o otázce dalšího trvání či netrvání vazby obviněného.
3. Vrchní soud v Praze tedy projednal důvodnost trvání vazby a usnesením ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 To 69/2017, rozhodl podle §72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) tr. ř. Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru a závažnosti stíhané trestné činnosti, jakož i osobě obviněného, existuje stále důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat a že by po propuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost. Tato obava byla navíc umocněna tím, že v daném případě již došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného, a to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Důvodnost vazby předstižné vrchní soud vyvodil i ze skutečnosti, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to i pro násilnou trestnou činnost. Obviněný je navíc osobou nezaměstnanou a lze dovodit, že absence řádného a trvalého zaměstnání (a tedy i legálního příjmu) mohla být důvodem, proč se obviněný do trestné činnosti zapojil. Vrchní soud též dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo ani k žádným průtahům. Vzhledem k těmto okolnostem, osobě obviněného a závažnosti přisuzovaných trestných činů, vrchní soud dále shledal, že účelu vazby nelze dosáhnout ani jiným opatřením, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 To 69/2017, podal obviněný V. P. ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu dále nijak neodůvodnil.
5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle §147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného V. P. není důvodná.
6. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil i okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Vrchní soud správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a osobním poměrům obviněného V. P., existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je zejména odůvodněno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 51 T 8/2016, kterým byl obviněný V. P. za přisuzovanou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03) či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
7. V této souvislosti má Nejvyšší soud rovněž za nutné poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci W. proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. 2122/64). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech S. proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. 9808/02, či Y. proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. 152/04).
8. Dalším důvodem obavy před uprchnutím nebo skrýváním se obviněného s cílem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu je i skutečnost, že obviněný v minulosti delší dobu pobýval a pracoval ve Spojeném království, kde má i nadále vytvořené logistické podmínky pro svůj případný pobyt, a i před omezením osobní svobody se snažil zajistit zaměstnání mimo území České republiky. Dosavadní způsob života obviněného tak nijak nezaručuje jeho spolehlivost v případě propuštění z vazby. Dle Nejvyššího soudu tedy obviněný V. P. nemá natolik pevné osobní a pracovní vazby, aby opodstatňovaly jeho propuštění na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním v dané věci, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, neeliminují důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
9. V případě obviněného pak nadále přetrvává i důvodná obava ve smyslu §67 písm. c) tr. ř., tedy že by po propuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Tato hrozba vyplývá zejména z charakteru trestné činnosti, jež je obviněnému kladena za vinu, z předchozího trestního stíhání obviněného za trestnou činnost násilného charakteru ve věci Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 40/96 a ve věci Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 146/2000, a rovněž ze skutečnosti, že obviněný je již delší dobu osobou bez legálního příjmu a trvalého zaměstnání, přičemž potřeba finančních prostředků pro zajištění základních životních potřeb by mohla být důvodem pro jeho další zapojení do trestné činnosti. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem se proto Nejvyšší soud ztotožnil s názorem vrchního soudu, že i v současné fázi řízení hrozí nebezpečí, že by obviněný po případném propuštění z vazby mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
10. Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout, že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem (jež mají oporu v provedených důkazech, zejména ve výpovědích poškozených, svědeckých výpovědích, provedené domovní prohlídce, odborných vyjádřeních, atd.) vyplývá, že předmětný skutek, pro který je vedeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, že tento skutek naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a je zde i důvodné podezření, že jej spáchal (mj.) obviněný V. P.
11. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové a předstižné vazby podle §67 písm. a) a písm. c) tr. ř.
12. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že vazbu obviněného nelze vzhledem k výše uvedeným důvodům nahradit ani mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení.
13. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že trestní řízení vedené proti obviněnému vzhledem k charakteru a náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu a nebyly zde zjištěny ani žádné průtahy. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby podle §72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
14. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 To 69/2017. Stížnost obviněného V. P. se tak nemohla setkat s úspěchem a Nejvyšší soud ji proto podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu